Eithne | Oráč z Čech

JAN ZE ŽATCE: Oráč z Čech. Praha: Vyšehrad, 1994. ISBN 80-7021-084-2
JOHANNES VON TEPL: Der Ackermann. Wiesbaden: F. A. Brockhaus, 1978. ISBN 3-7653-0052-7

Z přebalu knihy:

Oráč z Čech je právem pokládán za jedno z nejpozoruhodnějších děl německé literatury z přelomu 14. - 15. století. Svou formou patří k žánru svárů, sporů, hádání dvou protivníků - života a smrti, člověka a smrti, vody a vína - které byly tehdy oblíbeny ve všech literaturách západní Evropy a sepisovány latinsky i v národních jazycích.
Oráč, který na sebe prozrazuje, že je ve skutečnosti učeným mužem [pluh mám z ptačího šatu - von Vogelwat ist mein Pflug], proklíná smrt a vyčítá jí, že se na něm dopustila kruté nespravedlnosti, když mu vzala jeho milovanou ženu. Smrt Oráčovu žalobu odmítá a vědoma si své moci mu domlouvá. V jejich sporu, rozvíjeném na nejvyšší úrovni slovesného umění, shledáváme dobové antické i křesťanské názory na smysl lidského života.
Autor bohatě využívá prostředků středověké rétoriky, zlobné výpady se střídají s racionálními úvahami, ironizování s věcnou argumentací. Dramatický spád dialogu o nadějích a strastech, odvěké touze po štěstí a pomíjivosti věcí vezdejších získá i dnes čtenáře k zamyšlení nad posledními otázkami lidské existence.

Jan ze Žatce (Johannes von Saaz) je osobnost dobře doložená archívními prameny. Sám se podepisoval Jan ze Šitboře nebo Jan z Teplé. Působil jako městský notář žatecký snad již na konci vlády Karla IV. Za své dlouholeté činnosti získal privilegia a vážnost. Ze Žatce odešel r. 1411, když byl povolán na místo notáře Nového Města pražského, zde také zemřel r. 1414 nebo 1415.
Jeho působení v Praze svědčí o tom, že ovládal český jazyk. Pravděpodobně studoval na pražské univerzitě. Z různých citátů složil latinské čtení o sv. Jeronýmovi, je autorem několika sbírek písemností, tzv. formulářů. V nich se zachoval i dopis z r. 1401 - doprovázající rukopis Oráče z Čech zaslaný pražskému měšťanu Petrovi Rothers - s autorovou charakteristikou díla.

Doslov:
Pavel Trost

Nerozměrná próza Oráč z Čech (Der Ackermann aus Böhmen) je proslulé dílo německého písemnictví pozdního středověku. Podle přijatého mínění byl napsán na samém začátku 15. století v městě Žatci v Čechách tamním městským notářem Janem (Johannes von Saaz). Dílo předvádí v přímé řeči hádání člověka, který si říká Oráč, ale "oráč, jenž pluh má z ptačího šatu", tedy muž pera, se zosobněnou Smrtí. Původ hádání je v smrti Oráčovy ženy, která skonala při porodu dítěte. Oráč proklíná Smrt a viní ji z bezbožné nespravedlnosti, Smrt odmítá Oráčovu žalobu a žalobci zvysoka domlouvá. Dialog Oráče a Smrti napodobuje soudní spor; obě sporné strany snášejí argumenty pro svou věc, spor je povýšen do obecnosti a jeví se jako souboj protikladných názorů na lidský úděl.

Spor je veden na nejvyšší úrovni umění slova. Mohlo by se zdát, že na argumentech samých málo záleží, že dílo je určeno jen k tomu, aby vystavilo na odiv nádheru umné rétoriky, sílu a plnost slov a střídavý paralelismus rozlehlých period. Ale nejsou to přece jen ledabyle sebrané argumenty, jimiž obě strany na sebe dorážejí. Oráč hájí optimistický pohled na člověka i na svět, i když zároveň kárá úpadek doby, Smrt hájí názor pesimistický, zastává jaksi stanovisko racionalistické. Podle Oráče je člověk "tvor Bohu nejmilejší", svět je Bohem stvořen k dokonalosti, láska, radost a štěstí by neměly ze světa vymizet. Smrt proti tomu zdůvodňuje své opovržení člověkem a světem a prohlásí, že "život je stvořen pro smrt". Na konci dialogu je spor rozřešen ortelem božím: oběma stranám se dosvědčuje, že se bily dobře, Bůh udělí čest Oráčovi, avšak vítězství Smrti. V závěrečné modlitbě Oráč již zcela zavrhne své vzdorování a prosí Boha za věčný život posmrtný své ženy.

Konečný smysl Oráče z Čech byl nestejně vykládán. Dříve se vůbec nepochybovalo o tom, že za postavou Oráče se skrývá reálný městský písař Jan ze Žatce, který svým dílem bezprostředně vyjádřil svůj osobní žal nad ztrátou manželky. Současně se tento text chápe jako nadosobní vyznání svého druhu: postava Oráče byla pokládána za představitele nového člověka renesančního, který se rve se středověkým asketismem a odvrací se od onoho světa k pozemskosti. Tvrdilo se, v tomto smyslu, že Oráč z Čech je "jediné opravdu vynikající umělecké dílo německého jazyka, jež vydala ze sebe reneance" (Burdach). Rané zasažení Čech italskou renesancí, česká raná renesance nebo český raný humanismus se vysvětlují kulturní ctižádostí Karla IV. a italskými styky jeho dvora, např. jeho kancléř Jan ze Středy si dopisoval s Petrarkou. Výklad Oráče z Čech z moderního ducha renesance se nejvíce opírá o pasáže, kde Oráč  vynáší vznešenost člověka a svět vezdejší, ale zjišťovaly se i další znaky renesanční, úchylky od středověkého myšlení a učení církve. Došlo se k názoru, že hádání Oráče se Smrtí znamená spor renesance se středověkem. Teze o renesanční modernosti Oráče z Čech se někdy dosud uznává, ale byla již dávno kritizována. Radikální kritika tvrdila, že dílo nijak nepřekračuje meze středověku, že je vcelku ve shodě s učením nejvlivnějšího mistra scholastiky. Dnes je již naprosto jasné, že se dělaly vážné chyby, když se dokazovala renesanční modernost Oráče z Čech. Tak se neprávem vyčetl z textu příklon k platonismu, nebo se přehlíželo, že přirozené vysvětlení smrti nebylo cizí scholastice pod vlivem aristotelsko-arabského naturalismu. Místa pak považovaná za nejvíce průkazná pro životní pocit renesanční, tj. Oráčova chvála lidské přirozenosti a tohoto světa, ovšem argumentují biblí: v biblické knize stvoření je psáno, že Bůh stvořil člověka k svému podobenství a tento svět ke své spokojenosti. Tento argument z bible nebyl za středověku zapomenut. Nebýval uváděn v středověkých projevech, v nichž se hlásalo zavržení světa, ale zásada úplného, mnišského zavržení světa, jak známo, neovládala celý středověk. Na jedné straně tento biblický argument nedopomohl Oráčovi k vítězství nad Smrtí, na druhé straně tento argument se nedal odbýt a ten, kdo ho pronesl, nemohl nadobro prohrát svou při.

Oráč z Čech nezačíná tak, že člověk chápe smrt jako úradek boží, jemuž se má odevzdaně podrobit. Nechápe smrt jako bránu k věčnosti. Chápe ji naopak jako největší zlo a bouří se proti ní. Bouří se proti světovému řádu, ale nikoli proti Bohu, jako by Bůh sám neřídil svět, nýbrž proti zmocněnci Boha, proti Smrti, definované jako "nic, a přece něco". Oráč žádá zpočátku zničení Smrti, potom se poněkud mírní, pohnut domluvou Smrti a jejím apelem na rozum. Co Oráče z Čech zejména vyznačuje, je právě urputný vzdor člověka proti smrti. Ale vzdor je utlumen, vzpoura přemožena. Dialog podává nepřímou teodiceu, ospravedlnění Boha nebo ospravedlnění velkého zla smrti ve světě Bohem stvořeném. Smrt jako úděl člověka se ospravedlňuje nejen teologicky pádem prvního člověka v ráji, nýbrž zároveň racionálně, Smrt poučuje Oráče: "Kdybychom od časů prvního člověka nemýtili na zemi lidi a všechny druhy zvířat, člověk by požíral člověka, zvíře by hltalo zvíře." A tak zánik všeho živého je nezbytný pro trvání řádu světa; jednotlivé zlo ve světě vzniklo z nutnosti udržovat řád světa v celku.

Protějškem německého Oráče z Čech je české dílo zvané Tkadleček, datované rovněž do počátku 15. století. České dílo předvádí hádání opuštěného milence se zosobněným neštěstím. Tkadleček se místy doslovně přimyká k Oráčovi z Čech, milenec jménem Tkadleček tu zastupuje Oráče a Neštěstí zastupuje smrt, ale přes nespornou souvislost se obě díla od sebe značně liší. O vztahu mezi Tkadlečkem a Oráčem z Čech se donedávna ustálil názor, že české dílo mělo Oráče z Čech za předlohu, s kterou zpracovatel zacházel velice samostatně. Jsou však závažné důvody předpokládat složitější vztah mezi Oráčem z Čech a Tkadlečkem, i když tyto důvody nejsou jednoznačné. Vedly k domněnce, že byly dvě různé verze Oráče z Čech: verze raná, původní, která se nám nezachovala, ale sloužila za předlohu Tkadlečka a odráží se v něm, a druhá, pozdější verze, která se nám zachovala tak, jak ji předělal Jan ze Žatce. Nejnověji však byla vyslovena domněnka odlišná: náš text Oráče z Čech vznikl teprve v polovině 15. století, a to "geniální úpravou originálu", který Jan ze Žatce složil na počátku tohoto století a potom napodobil Tkadleček.

Jan ze Žatce je osobnost dobře doložená archivními prameny. Působil jako městský notář žatecký snad již na konci vlády Karla IV. Za své dlouholeté činnosti v Žatci získal privilegia a vážnost. Odešel ze Žatce r. 1411, když byl povolán na místo notáře Nového Města pražského, v Praze zemřel r. 1414 nebo 1415. Jeho povolání do Nového Města pražského svědčí ostatně o tom, že ovládal český jazyk. Životopis Jana ze Žatce se dá doplnit. Sám se podepisoval Jan ze Šitboře nebo Jan z Teplé, pocházel tedy z české vesnice Šitboře u Horšovského Týna a chodil do školy v Teplé. Studoval pravděpodobně na pražské univerzitě. Není však archívně doloženo, o čem se soudilo podle Oráče z Čech, že r. 1400 zemřela jeho manželka Markéta; archívně je jen doloženo, že ho přežila manželka Klára. Složil z různých citátů latinské čtení o sv. Jeronýmovi a na prvním listě zachovaného rukopisu je sám vypodobněn v postoji modlícího se vedle obrazu sv. Jeronýma se lvem. Zachovaly se nám četné doklady jeho úřední činnosti a s touto činností souvisejí i čtyři formuláře jím sestavené. Formuláře byly sbírky písemností, které se písařům nabízely jako pomoc při jejich práci. Do formulářů se přejímaly často jako vzory pravé dokumenty. Také ve formulářích Jana ze Žatce se nalézají písemnosti zřejmě pravé a takové, které mají vztah k jeho osobě. Nejzajímavější z nich je dopis, jímž Jan ze Žatce doprovázel zaslání rukopisu Oráče z Čech svému příteli, pražskému měšťanu Petrovi Rothers. V tomto psaní z roku 1401 se Jan ze Žatce vyjadřuje o povaze tohoto díla "nově složeného" ("nově diktovaného?"): nazývá tento "výpad proti nevyhnutelnému osudu smrti" plodem "z pole rétorické půvabnosti". Vypočítává hlavní a vedlejší rysy rétorického umění, na nichž je postaven Oráč z Čech: látka dlouhá se krátí a krátká se prodlužuje, táž věc je jednou chválena a podruhé haněna, uplatňují se "barvy slovní a větné", metafory, synonymie, ironie. Radí tedy pohlížet na Oráče z Čech jako na dílo zaměřené na okázalost řečnického umění. O ničem jiném se nezmiňuje. Není tu jasné zmínky o osobním vztahu pisatele k tématu, jako by spor vdovce se Smrtí byl pro něho pouhý námět pro řečnický výkon. Nepochybně vyniká Oráč z Čech nejvíce svým řečnickým nebo slovesným uměním. Náleží oboru velkolepého nebo mohutného stylu. Pojmenování jsou buď sporně obrazná nebo široce rozvitá synonymy a metaforická, věty nadmíru dlouhé, ale střídajícími se s krátkými, jsou mezi sebou spjaty řetězy paralelismů shodných a kontrastních. Umění rétorické zahrnuje i umění dialektické, důsledné vedení dialogu od tezí k antitezím. Formálně je dialektické umění Oráče z Čech na značné výši. Ale hloubka a původnost myšlenek nemá být přeceňována, jednotlivé myšlenky a obraty v díle obsažené byly tehdy v oběhu. Staví-li dialog proti sobě dvě protikladná stanoviska, není tu rozpor stanovisek nijak rozřešen do konce. Soudce Bůh dává pravdu Smrti, ale toto vítězství znamená, zdá se, hlavně potvrzení a ospravedlnění její moci. Sotva lze vítězství Smrti pokádat za absolutní, dostává-li se Oráčovi uznání a čest. Dialog jistě není jednostranný manifest pro věc Oráče, je spíše manifest rozpornosti nebo dvojí pravdy, vítězné pravdy Smrti a "čestné" pravdy Oráče. Pro nás je Oráč z Čech krásná a zajímavá památka "podzimu středověku".

Osobní názory a postřehy:

Knížka má dohromady jen 34 kapitol a každá z nich je přibližného rozsahu A5/A6. Česká kniha má včetně doslovu, vysvětlivek a poznámek 103 stran, samotného textu 71. (Německá kniha je divná a má 263 stran. Substantiva jsou psaná bez kapitálek, použita je stará němčina a text se čte dost obtížně.)

Je překvapivě dobře napsaná i z dnešního pohledu, argumenty Smrti jsou velmi racionální a pragmatické a Oráč je skutečně věrně popsaný jako emocionálně zlomený člověk, který se snaží vinit smrt, aby tím zmírnil svoji bolest. Ani jedna z argumentujících stran nešetří nadávkami a urážkami, přesto se tak ze strany Oráče stále děje s jakousi úctou, protože neztrácí ze zřetele, že se hádá s vyšší mocí. Bůh vzdá čest oběma stranám, ale za pravdu dá Smrti a Oráč jej respektuje. Závěrečnou modlitbu Oráče jsem nedočetla, šroubovaný styl textu s chabým obsahem mi tam až příliš nesedl.

Dojem po dočtení mám stoprocentně kladný. Obdivuji, že jde o text z patnáctého století, protože obsah knihy je nadčasový a styl i dnes velmi čtivý.

Smrt o sobě mluví občas v množném čísle ("Kdo o věcech nic neví, nemůže o věcech nic říci. Tak se stalo i nám." s. 42, kap. XVIII -  "Wer von sachen nicht enweiß, der kan von sachen nicht gesagen. Also ist uns auch geschehen." s. 118, k. XVII), jen v českém překladu se občas vyskytne i ženský rod singuláru ("Dost jsem ti radila." s. 51, k. XXII - "Wir haben dir genug geraten." - S. 124, K. XXII).

Ukázky:

Kapitola VII (s. 20) - Oráč
Kéž bych dokázal lát, kéž zlořečit, kéž bych vás dokázal proklit, aby se vám dálo hůře než zle, to byste si za svou mrzkost ode mne zasloužila. Vždyť po velké křivdě je na místě veliký nářek: počínal bych si ne jako člověk, kdybych neoplakával tak skvostný dar, jaký může dát jedině Bůh. Vskutku, lkát nepřestanu nikdy: odletěl mi můj spanilý sokol, má ctnostiplná žena. Po právu naříkám, protože byla dobrého rodu, ctná, sličná, bystrá a postavou nad všechny své družky ztepilá, upřímná a zdrženlivá v řeči, cudná, dobrá a milá v soužití - zmlkám, nemám slov, abych vypověděl veškerou její počestnost a ctnosti, jimiž ji Bůh obdařil; paní Smrti, sama to víte. Za tak velký žal v srdci vás právem napadám. Být ve vás zrnko dobra, sama byste se slitovala. Odvracím se od vás, dobrého slova o vás nevyřknu, ze všech svých sil budu navěky proti vám brojit; veškeré boží tvorstvo mi pomáhej v konání proti vám; nechť všechno, co je na nebi, na zemi i v říši pekelné, pojme proti vám nenávist a zášť!

Kapitola VIII (s. 22) - Smrt
Trůny nebeské dobrým duchům, zlým propast pekelnou, pozemský svět Bůh dal dědictvím nám. Nebesům pokoj a odměňování ctností, peklu muka a trestání hříchů, nám mocný vévoda všehomíra poručil zemskou souš a mořská vodstva se vším, co na nich je, abychom pleli a mýtili všechnu nadbytečnost. Zauvažuj, hlupče, zkoumej a rydlem rozumu zaryj do své mysli, a shledáš: kdybychom od časů prvního člověka zhněteného z hlíny nemýtili na zemi lidi, v pustinách a divočinách zvěř a plazy, ve vodách bujně se množící šupinaté a hladké ryby - nikdo by teď pro drobné mušky neobstál, nikdo by teď pro vlky se neodvážil z domu, člověk by požíral člověka, zvíře by hltalo zvíře, každičký živoucí tvor jiného tvora, protože potravy měli by nedostatek, země jim byla by těsná. Je hlupák, kdo oplakává mrtvé. Přestaň! Živí s živými, mrtví s mrtvými, jak tomu bylo dosud. Uvaž lip, hlupče, čeho želíš a čeho bys želet měl

(odkaz na český text v plné verzi)

Das VII. capitel (S. 106-107) - Der Ackermann
Kunde ich euch gefluchen, kunde ich euch geschelten, kunde ich euch verpfeien, das euch wirs dann vbel geschehe, das hettet ir snodlichen wol an mir verdienet. Wann nach grossem leide grosse klage sol folgen: vnmenschlich tet ich, wo ich solch lobeliche gotes gabe, die niemant dann got allein geben mag, nicht beweinte. Zware trauren sol ich immer; entflogen ist mir mein erenreicher falke; mein tugendhafte frawen billichen klage ich, wann sie was edel der geburte, reich der eren, schone, frut vber alle ire gespilen gewachsener persone, warhaftig vnd zuchtig der worte, keusche des leibes, guter vnd frolicher mitwonung. Ich sweige als mer, ich bin zu swach, alle ir ere vnd tugent, die got selber ir hat mitgeteilt, zu volsagen; herre Tot, ir wisset es selber. Vmb solch groß herzeleit sol ich euch mit rechte zusuchen. Werlich, were icht gutes an euch, es solte euch selber erbarmen. Ich wil keren von euch, von euch nicht gutes sagen, mit allem meinem vermugen wil ich euch ewiglich widerstreben; alle gotes tirmung sol mir beistendig wesen wider euch zu wurken; euch neide vnd hasse alles das reich, das da ist im himel, auf erden vnd in der helle!

Das VIII. capitel (S. 107) - Der Tod
Des himels tron den guten geisten, der helle abgrunt den bosen, irdische lant hat got vns zu erbeteile gegeben. Dem himel fride vnd lon nach tugenden, der helle pein vnd strafung nach sunden, der erden, luft vnd meres strame mit aller irer behaltung hat vnstetigkeit der mechtig aller werlte herzog beschiden vnd sie vns befolhen, den worten das wir alle vberflussigkeit ausreuten vnd ausjeten sollen. Nim vur dich, tummer man, prufe vnd grab mit sinnes grabestickel in die vernunft, so findestu: hetten wir sider des ersten von leime gekleckten mannes zeit leute auf erden, tiere vnd wurme in wustung vnd in wilden heiden, schuppentragender vnd slipferiger fische in dem wage zuwachsung vnd merung nicht ausgereutet, vor kleinen mucken mochte nu niemant beleiben, vor wolfen torste nu niemant aus; es wurde fressen ein mensche das ander, ein tier das ander, ein ieglich lebendige beschaffung die ander, wann narung wurde in gebrechen, die erde wurde in zu enge. Er ist tumb, wer beweinet den tot der totlichen. Laß ab! Die lebendigen mit den lebendigen, die toten mit den toten, als vnz her ist gewesen. Bedenke baß, du tummer, was du klagen sullest!

(odkaz na německý text v plné verzi musím vložit textově, protože Píše neumí vlnovku: hs-augsburg.de/[vlnov...