Píseň o lásce a smrti korneta Kryštofa Rilka

Rilke, M. R.: Píseň o lásce a smrti korneta Kryštofa Rilka. Praha: Vyšehrad, 1971. Přeložil Radovan Lukavský. 37 stran. ISBN 33-320-70 602.
Die Weise von Liebe und Tod des Cornets Christoph Rilke. In: Rilke Werke - Kommentierte Ausgabe in vier Bänden - Gedichte 1895 bis 1910. Frankfurt/M., Leipzig: Insel Verlag, 1996. ISBN 345816829X. 12 Seiten.

Báseň vyšla za Rilkova života ve třech vydáních:
V roce 1899 pod označením Aus einer Chronik. Der Cornet. - 1664 -.
V roce 1904 jako Die Weise von Liebe und Tod des Cornets Otto Rilke.
V roce 1906 už definitivně jako Die Weise von Liebe und Tod des Cornets Christoph Rilke.
Vydání byla značně rozdílná nejen názvově, ale i obsahově.

Roku 1912 se stala bestsellerem a kultovním dílem pro vojáky. Vyšlo 10 000 výtisků, které se prodávaly za 50 feniků, a během 3 týdnů se vyprodalo 8000 výtisků. Ve stejném roce se dotisklo dalších 20 000 výtisků a protože zájem neupadal, v roce 1934 bylo vydáno již půl miliónu a v roce 1959 milión výtisků.
To není něco, čím by se mohlo pochlubit mnoho lyrických forem. Co toto zapříčinilo?
Samozřejmě přispěly obě světové války a také lidová cena. Přesto byla rozhodující kombinace tří faktorů, která se v díle sešla:
(1) reprezentativita: Čtenář se musel v textu najít. Jednání, touhy a přání hlavního hrdiny mu musela být blízká. Toho autor mohl docílit zacílením na zcela konkrétní cílovou skupinu anebo obrovským zevšeobecněním postav a situací skoro až k archetypálnosti.
(2) idealizace: Postava musí být nejen reprezentativním obrazem čtenáře, ale také jeho ideálem. (Neben die Wiedererkennbarkeit muss eine mindestens graduelle Überhöhung treten, die die literarischen Figuren nicht nur zu Repräsentanten, sondern zu Idealen und Leitbildern des Lesers macht. - S. 712)
(3) Identifikationsstiftung: Čtenářova identifikace s obsahem je podpořena formálními prostředky. V knize je potlačen umělecký a fikční charakter díla. Čtenář je vtáhnut emocemi a představivostí - dílo je napsáno tak, aby se čtenářova mysl aktivovala prázdnými místy v imaginativním popisu a aby si sám doplnil obrazovou projekci svou vlastní fantazií.

Druhově-žánrové určení a jeho formální rysy:
Sám Rilke toto své dílo určoval jako "Vers-infizierte Prosa". V českém překladu je uvedeno označení "baladická rapsodie v miniatuře". Wikipedie mluví o lyrické povídce.
Jedná se o lyrický text v próze. Kapitoly (odstavce) jsou krátké a každá kapitola nepředstavuje děj, ale obraz.

Pro lyriku je zde typický Klangeffekt, aliterace, asonance, rýmovost, rytmizace, obrazovost a elidování sloves (věty bez finitního slovesa). V některých pasážích jsou použity verše.
Epika? Děj je shrnutelný dvěma větami.

Vliv impresionismu - nevyskytuje se zde realita, ale dojem z reality: "Es muß also Herbst sein." Některé obrazy (= kapitoly) jsou jen o dojmu: "Fern ragt etwas in den Glanz hinein, etwas Schlankes, Dunkles. Eine einsame Säule, halbverfallen. Und wie sie lange vorüber sind, später, fällt ihm ein, daß das eine Madonna war."
Impresionismus zaujímá všechny smysly: Je to ráno? Jaké to vychází slunce? Jak je to slunce veliké! Jsou to ptáci? Pokřikují ze všech stran. Všude je světlo, ale není to den. Všude je křik, ale není to křik ptačí.
Obraz, ve kterém popisuje svůj sen (svázaná zkravavená žena, která se mu vysmívá a nenávidí ho, když ji odvazuje), je prvním negativním obrazem války. Do té doby je válka vnímána pouze jako stroj na čest ("Tak co potom u čerta dřepíte v sedle a táhnete touhle prašivou zemí do náruče tureckým psům?" - "Abych se vrátil."), tady je najednou ale vyobrazení násilí na nevinných , které s sebou válka nutně přináší.

Obsah:
Osmnáctiletý Kryštof Rilke (von Langenau) jede s armádou pustou krajinou, všichni jsou unavení. Vojáci vzpomínají na ty, které zanechali doma, a když někdo vypráví o své matce, rozumí mu všichni, i ti, kdo nemluví jeho řečí. Markýz, Francouz, před spaním políbí růži. Rilkovi je to líto, protože on žádnou růži nemá. Mluví spolu o důvodech, které je dovedly do války. Potom se jejich cesty rozchází - markýz dá Rilkovi jeden okvětní plátek z růže, aby ho chránil.
Rilke stane před generálem Šporkem a ten z něj udělá korneta, toho, kdo nosí korouhev. Rilke o tom píše dopis matce, dává si ho do kabátu k lístku z růže.
Potkávají prvního mrtvého.
Na hradě je hostina a z hostiny se brzy stanou orgie. Rilke se miluje se zámeckou paní v hradní komůrce, když ho probudí světlo a hluk. Hrad hoří, Turci ho přepadli. Kornetův kabát shořel v síni. Všichni jsou venku, volají na korneta. Ten vyrazí z hradu později a je sám uprostřed nepřátel. Jeho korouhev vzplane a shoří.
Zabijí ho.

Čtenářský dojem:
Nádherné.
Čtení téhle miniatury mě pohltilo, byla bych jedním z toho miliónu lidí, kteří si tuhle knížku koupí, kdyby ji u nás dnes šlo sehnat. Hltala jsem očima stránky a místo písmen jsem skutečně viděla pouze obrazy, které slova vyvolávala. Spoustu barev, vůní a zvuků, měla jsem pocit neuchlácholitelné melancholie, která se kolem mě zkondenzovala vydržela i po dočtení.
Knížka je krátká, cestou metrem jsem ji přečetla dvakrát.
Fascinovala mě obrazotvornost, se kterou Rilke svoje dílo psal, a uchvátily mě jeho metafory. Vážně lze popsat smrt jako rozesmátý vodotrysk? Imprese díla byla pro mě fascinující.
Knížku hodnotím jako jednu z nejlepších, kterou jsem kdy četla.

Ukázky:

(s. 15) - rozhovor s markýzem
Řekne malý markýz: "Jste velice mladý, pane?"
A Langenau, napůl smutně, napůl vzdorovitě: "Osmnáct." Pak oba mlčí.
Po chvíli se Francouz zeptá: "Na vás taky doma čeká nevěsta, pane šlechtici?"
"A na vás?" odpoví Langenau.
"Je plavá jako vy."
A zas oba mlčí, až křikne Němec: "Tak co potom u čerta dřepíte v sedle a táhnete touhle prašivou zemí do náruče tureckým psům?"
Markýz se usměje. "Abych se vrátil."
A na pána z Langenau padne stesk. Vzpomene na děvče, plavovlásku, s kterou si hrával. Jak divočil. A rád by domů, jen na malou chvilku, jen co je potřebí, aby se řekla jediná věta: "Magdaleno - že jsem byl vždycky takový, odpusť!"
Jak to - byl? pomyslí si mladý pán. - A jsou kraj světa.

(s. 20) - dopis
Mladý pán z Langenau, pohřížen v myšlenkách, píše list. Pomalu maluje veliká, vážná, vzpřímená písmena:

"Má dobrá matko,
buďte pyšná, já nesu korouhev,
ničím se netrapte, já nesu korouhev,
mějte mě ráda, já nesu korouhev -"

List potom uloží v kabátci na nejtajnějším místě, tam kde má lístek z růže. A myslí si: za krátký čas bude růží vonět. A myslí si: snad ho někdy někdo najde... A myslí se: ...; neboť nepřítel je blízko.

(s. 31) - přepadení
Je to ráno? Jaké to vychází slunce? Jak je to slunce veliké! Jsou to ptáci? Pokřikují ze všech stran. Všude je světlo, ale není to den.
Všude je křik, ale není to křik ptačí.
To trámy svítí, to okna křičí. A křičí, až rudnou, na záludnou nepřátelskou hordu, do kraje, který blikavě ze tmy do tmy se noří, křičí: hoří!
A s potrhaným spánkem ve tváři cestu si razí a láteří, napůl ve zbroji, napůl nazí, hrnou se o překot ze dveří do dveří, od čerta k ďáblu, a hledají schody.
A jak trubkám na nádvoří dech se tají, zajíkavě ječí:
Nebezpečí! Nebezpečí!
Bubny bijí jako k zteči.

(s. 34) - smrt
Mladý pán z Langenau je v davu nepřátel, ale docela sám. Leknutí mu uvolnilo mezi nimi místo v kruhu a on vězí v jeho středu pod korouhví, která zvolna dohořívá.
Zvolna, skoro zadumaně, se kolem sebe dívá. Je před ním tolik cizího, pestrého. Zahrady - pomyslí a usměje se maně. Ale tu cítí, jak se upírá na něho řetěz očí, a rozpozná muže a ví, že jsou to všechno pohanští psi-: a vrhne se s koněm přímo na ně.
Ale vtom, jak se kruh za ním prudce uzavírá, zas to jsou přece jen zahrady, a těch šestnáct zakřivených šavlí, co teď k němu vyletělo výtrysk za výtryskem, to je slavnost.
S rozesmátým vodotryskem.

Leseprobe:

(S. 143/144) - Gespräch mit dem Marquis
Sagt der kleine Marquis: »Ihr seid sehr jung, Herr?«
Und der von Langenau, in Trauer halb und halb in Trotz: »Achtzehn.«
Dann schweigen sie.
Später fragt der Franzose: »Habt Ihr auch eine Braut daheim, Herr Junker?«
»Ihr?« gibt der von Langenau zurück.
»Sie ist blond wie Ihr.«
Und sie schweigen wieder, bis der Deutsche ruft: »Aber zum Teufel, warum sitzt Ihr denn dann im Sattel und reitet durch dieses giftige Land den türkischen Hunden entgegen?«
Der Marquis lächelt. »Um wiederzukehren.«
Und der von Langenau wird traurig. Er denkt an ein blondes Mädchen, mit dem er spielte. Wilde Spiele. Und er möchte nach Hause, für einen Augenblick nur, nur für so lange, als es braucht, um die Worte zu sagen: »Magdalena, - daß ich immer so war, verzeih!«
Wie - war? denkt der junge Herr. - Und sie sind weit.

(S. 146) - Brief
Der von Langenau schreibt einen Brief, ganz in Gedanken. Langsam malt er mit großen, ernsten, aufrechten Lettern:

»Meine gute Mutter,
»seid stolz: Ich trage die Fahne,
»seid ohne Sorge: Ich trage die Fahne,
»habt mich lieb: Ich trage die Fahne -«

Dann steckt er den Brief zu sich in den Waffenrock, an die heimlichste Stelle, neben das Rosenblatt. Und denkt: er wird bald duften davon. Und denkt: vielleicht findet ihn einmal Einer... Und denkt:....; denn der Feind ist nah.

(S. 150) - Überfall
Ist das der Morgen? Welche Sonne geht auf? Wie groß ist die Sonne. Sind das Vögel? Ihre Stimmen sind überall.
Alles ist hell, aber es ist kein Tag.
Alles ist laut, aber es sind nicht Vogelstimmen.
Das sind die Balken, die leuchten. Das sind die Fenster, die schrein. Und sie schrein, rot, in die Feinde hinein, die draußen stehn im flackernden Land, schrein: Brand.
Und mit zerrissenem Schlaf im Gesicht drängen sich alle, halb Eisen, halb nackt, von Zimmer zu Zimmer, von Trakt zu Trakt und suchen die Treppe.
Und mit verschlagenem Atem stammeln Hörner im Hof:
Sammeln, sammeln!
Und bebende Trommeln.

(S. 151/152) - Tod
Der von Langenau ist tief im Feind, aber ganz allein. Der Schrecken hat um ihn einen runden Raum gemacht, und er hält, mitten drin, unter seiner langsam verlodernden Fahne.
Langsam, fast nachdenklich, schaut er um sich. Es ist viel Fremdes, Buntes vor ihm. Gärten - denkt er und lächelt. Aber da fühlt er, daß Augen ihn halten und erkennt Männer und weiß, daß es die heidnischen Hunde sind -: und wirft sein Pferd mitten hinein.
Aber, als es jetzt hinter ihm zusammenschlägt, sind es doch wieder Gärten, und die sechzehn runden Säbel, die auf ihn zuspringen, Strahl um Strahl, sind ein Fest. Eine lachende Wasserkunst.

Německy lze dílo najít zde.