Táborová zdravověda

Know-how z mých kurzů táborové zdravovědy. Rozepsané lekce a závěrečné hodnocení pro všechny skupiny dětí a taky popsaná modelovka autonehody, kterou jsme připravili pro nejstarší děti. Na konci je vložen odkaz ke stažení mé příručky zdravovědy pro děti, kterou jsem sepisovala podle svého nejlepšího vědomí a svědomí.

PREMISA

Cílovka: Postupně jsem učila pět skupin po 6 - 12 dětech, které byly poskládané podle věku (7-14 let). Začínala jsem nejmladšími a postupně měla čím dál starší - to byla od ostatních lektorů úlitba tomu, že jsem měla nejobtížnější přípravu.

Časová, lidská a materiálová dotace: Kurzy trvaly po 90 minutách a k dispozici jsem měla jednoho praktikanta. S sebou jsem si přivezla latex na zranění, suroviny na umělou krev a obvazový materiál. Většina věcí byla za moje peníze, resp. kupovaná napůl se zdravotnicí ze třetího turnusu.

Původní myšlenka: Plány byly jiné, ale nakonec jsem dělala se všemi skupinami v podstatě to samé a jen jsem to přizpůsobovala věku. Moje představa, že za 90 minut zvládneme něco víc než příchod k místu nehody, přetočení na záda, kontrolu dechu a přivolání sanitky, vzala za své hned u druhé skupiny. Prťata měla bonus v čištění rány pinzetou, o stupeň starší skupina o zastavování tepenného krvácení tlakem do rány a nejstarší o autonehodu.

SCÉNÁŘ VÝUKY PO JEDNOTLIVÝCH CELCĺCH, KTERÉ SI DĚTI ZKOUŠELY, ABY SI JE ZAŽILY

Pokud níže uvedené otázky nezazněly od dětí, ptala jsem se jich na ně já. Na spoustu z nich někdo znal odpověď. I v případě, že je některé dítě zodpovědělo správně, jsem to ještě jednou shrnula, protože to jsou klíčové informace.

Příchod ke zraněnému

Když vidím zraněného, zastavím se, zhluboka se nadechnu, vydechnu, podívám se doleva, doprava, nad něj a pod něj (resp. kolem něj) a teprve potom se zase rozejdu a jdu ho řešit.

Scénka: Příchod ke zraněnému, kterého mi simuloval praktikant.

Otázka: Proč se zastavím a čekám nádech a výdech, než se začnu rozhlížet? Vždyť může jít o vteřiny?
Odpověď: Aby mozek měl čas vyskočit z nouzového režimu a začít přemýšlet. Tohle je nutné zautomatizovat. Ty dvě vteřiny jeho nezabijou, ale mě by mohly.

Otázka: Proč se dívám i nad něj a pod něj?
Odpověď: Protože na něj mohlo spadnout shora něco, co by mohlo spadnout i na mě, nebo může ležet na elektrickém kabelu apod., který by mohl ublížit i mně.

Prvotní kontrola zraněného

Přijdu k člověku blíž, hlasitě ho oslovím, a pokud nereaguje, hlasitě mu tlesknu přímo u ucha. Pokud nereaguje, potřebuju mu zkontrolovat dech, a pokud leží na břiše, potřebuju ho přetočit na záda.

Kontraindikace: Pokud se jedná o zranění způsobené velkou kinetickou silou (nárazy v rychlosti, nárazy rychle se pohybujího tělesa, pád z výšky) a pokud jsme schopni zkontrolovat dýchání i v poloze na břiše, tak se zraněným nehýbáme. Pokud dýchání zkontrolovat schopni nejsme, vyčkáme pokynů dispečera záchranky; pokud z nějakého důvodu není k dispozici, zraněného navzdory riziku poranění páteře přetočíme, protože zajištění základních životních funkcí je důležitější než starost o poranění páteře.

Scénka: Po kontrole místa nehody přistoupím k bezvědomému praktikantovi a hlasitě zavolám "haló, pane, jste v pořádku?" Protože nereaguje, zatleskám mu přímo u ucha - pokud je to dobře provedeno, tak i figurant, který ví, že to přijde, sebou škubne. (Ale to škubnutí ignorujeme a dětem vysvětlíme, že pro potřeby scénky nereagoval.) Pokud bezvědomý stále nereagoval, srovnáme mu bližší ruku k tělu, nohu do osy a za rameno a opasek jej směrem k sobě přetočíme.

Otázka: Proč se namáháme s oslovováním a tleskáním, když vidíme, že je v bezvědomí?
Odpověď: Protože to nevidíme - může klidně jen spát (bezdomovec ve městě, ultramaratonec/vandrák v přírodě).

Otázka: Proč nestačí hlasité oslovení / tlesknutí? Proč neděláme bolestivý podnět?
Odpověď: Ty dva podněty se stupňují. Pokud dříme, probudí ho oslovení. Pokud je navíc opilý, uvidíme cuknutí při tlesknutí. Bolestivé podněty nedoporučuju, protože je málokdo umí dobře provést (většina lidí má problém i se zakřičením) a protože jej tlesknutí dobře zastoupí. Zakázané to ale není. Pokud jej chcete provádět, doporučuje se štípnutí do ušního lalůčku nebo do trapézu.

Kontrola dechu

Zraněný člověk je opravdu v bezvědomí a leží na zádech. V ten okamžik mu tlakem jedné ruky na čelo a třemi prostředními prsty druhé ruky pod bradou zakloním hlavu. Pomocí jeho výdechů do dlaně té ruky, kterou ho držím pod bradou, a vizuální kontrolou zdvihajícího se hrudníku posoudím, zda dýchá, nebo ne. Svůj verdikt nevynesu dříve než po jeho čtyřech nádeších a výdeších.

Kontraindikace: Pokud nedýchá, tak samozřejmě na 4 jeho nádechy nečekám. Hlídám dýchání podle 4 svých nádechů.

Kontraindikace: Gasping nebo česky "lape po dechu jako kapr" není dýchání!

Scénka: Figurant leží na zádech, já provedu záklon hlavy a podle popsaných instrukcí provedu potřebné kontroly. Potom záklon hlavy trochu povolím a figurant mi přestane dýchat, ale protože to pořád hlídám, všimnu si toho a záklon hlavy upravím. (Pokud si toho zachránce nevšimne a figurant se potřebuje nadechnout, začne gaspovat, s tím se chvíli vydržet dá.)

Otázka: Proč kontroluju jenom dýchání, ale ne tep v zápěstí / na krkavici?
Odpověď: Protože ho umí správně nahmatat jen profíci. Schválně silně přitiskněte prsty k podlaze a hlídejte její srdeční tep - je živá, žejo? Záměna našeho tepu v konečcích prstů s tepem zraněného je velice častá. Navíc jsou dechové funkce se srdeční činnosti natolik provázané, že si můžeme dovolit kontrolovat jen dech - pokud mu přestane fungovat srdce, přestane dýchat, a pokud přestane dýchat, přestane mu brzy fungovat i srdce.

Otázka: Proč čekám zrovna čtyři výdechy a nádechy?
Odpověď: Abychom měli jistotu, že skutečně pravidelně dýchá. Můžeme čekat i více a nic se nestane, ale u méně nádechů o pravidelnosti přesvědčeni nebudeme.

Otázka: Proč tu hlavu vlastně zakláníme? Pokud dýchá, tak to uvidíme i bez záklonu hlavy.
Odpověď: Při ležení na zádech v rovině nebo ještě hůř s polštářem pod hlavou může velmi snadno člověku v bezvědomí zapadnout kořen jazyka do dýchací trubice. Při záklonu hlavy to fyziologicky není možné. Jazyk ovládáme příčně pruhovanou svalovinu, a tedy vlastní vůlí - proto je riziko u lidí v bezvědomí tak vysoké. Dýchat může přestat kdykoliv během bezvědomí.

Volání záchranky

Pokud dotyčný nedýchá, záklon hlavy pustím a telefonuji 155 / 112 / přes aplikaci Záchranka pro pomoc. Hovor si dám na hlasitý odposlech a podle pokynů dispečera začnu provádět KPR. Telefonní hovor nikdy neukončuji jako první.

Pokud dotyčný dýchá, záklon hlavy jednou rukou držím a druhou rukou telefonuji 155 / 112 / přes aplikaci Záchranka pro pomoc. Telefonní hovor nikdy neukončuji jako první.

Scénka: Figurant leží na zádech, já mu jednou rukou přidržuji hlavu v záklonu a kontroluji dech a druhou rukou volám 155. Proběhne celý rozhovor (a protože je praktikant v bezvědomí, tak obě strany mluvím já). Telefonní hovor není ukončen ani jednou stranou.

Otázka: Jaký je rozdíl mezi čísly 155 a 112 a aplikací Záchranka?
Odpověď: Číslo 155 obsluhují přímo záchranáři, takže dokáží lépe poradit. Číslo 112 obsluhují hasiči, ale zase dokáží zaktivovat všechny složky IZS, takže je ideální je volat u autonehod a podobných situací, kde jsou potřeba nejen záchranáři, ale i policajti nebo hasiči. Navíc by ses na něm měl po celé Evropě domluvit anglicky a sami dokáží určit tvoji polohu, pokud ji sám nejsi schopen popsat. Aplikace Záchranka potřebuje datový signál, ale sama dokáže určit tvoji polohu a obsahuje také metronom na KPR, návody a  další užitečnosti.

Právě výše uvedené, tedy to, co jsem dělala se všemi skupinami a z čeho si každé jedno dítě vyzkoušelo každou část, jsme měli v závěrečném přezkoušení. Děti chodily jednotlivě, přičemž na ně ostatní děti neviděly, a našly mě ležet na břiše v bezvědomí. Praktikant hodnotil kontrolu vlastní bezpečnosti, kterou jsem neviděla, a já zbytek (resp. u zbytku jsme se radili). Ohromilo mě, jak dobrá většina dětí byla.

Závěrečné přezkoušení ze zdravovědy:
(maximum bylo 10 bodů)

- kontrola vlastní bezpečnosti (2 b.)
- oslovení, tleskání (1 b.)
- přetočení na záda (1 b.)
- záklon hlavy (2 b.)
- kontrola dechu (4 nádechy) (1 b.)
- telefon s dispečerem (1 b.)
- hlídání dechu před příjezdem záchranky (2 b.)

AUTONEHODA

Bonusová zkušenost pro skupinu nejstarších dětí. (A taky pro mě, organizovala jsem takhle komplexní modelovku poprvé a hodně se poučila. Credits to ZdrSem, od nichž jsem opisovala.)

Autem jsme najeli k rohu dřevěné boudy a pod něj nastražili dýmovač s dálkovým ovládáním, takže ho řidič spustil, když děti přicházely. Uvnitř auta byli dva lidi. Spolujezdec byl bez viditelného zranění, ale zmatený jak lesní včela, bez krátkodobé paměti a s opakovanou snahou odejít z místa nehody, protože jel do banky. Řidička měla namaskovanou velkou modřinu na čele a krev tekoucí z nosu a uší a byla v bezvědomí, nedýchající bez zakloněné hlavy. V kufru auta byl trojúhelník a pravá + cvičná autolékárna a ve dveřích byly vesty. Klíčky byly v zapalování, motor byl vypnutý, ruční brzda byla zatažená a airbagy pochopitelně nebyly vystřelené.

Děti šly k nehodě beze mě, jen s praktikantem (já si zrovna z jejich hodiny odskočila zatelefonovat, když se ozval křik a troubení). Praktikant byl instruovaný, aby na místě jenom panikařil a nijak nepomáhal. Já od začátku sledovala, co se děje, ale ukázala jsem se, až když došlo na volání sanitky a bylo potřeba dělat dispečera. (Dětem samozřejmě bylo na první pohled jasné, že jde o fake, protože jsme místo nehody ohraničili kužely s popisky, abychom nezpanikařili nějaké náhodné kolemjdoucí, protože máme tábor u veřejné pláže.)

Chtěla jsem vidět zajištění místa nehody, jak si poradí s bezvědomou Luckou a jestli uhlídají zmateného Ulricha, aby jim neodešel pryč.

Na nevystřelené airbagy se mě ptali, co mají dělat, a tak jsme simulovali, že vystřelené jsou. Trojúhelník složili hrozně rychle a sami. O vesty se podělili, i když samozřejmě nevyzbyly na všechny, a tak se tam s Ulrichem toulali neoznačení. Klíčky ze zapalování vyndali a položili na střechu auta a zataženou ruční brzdu taky zkontrolovali. Podotýkám, že to byla skupina dětí ve věku 12-14 let, takže si k řízení nikdy ani nečichli.

Ulricha uhlídali bez problémů - ta skupina byla bohužel hodně početná, a tak si tam vzájemně spíš překáželi, než že by to bylo ku prospěchu věci.

Telefonující kluk si v klidu obešel obě stanoviště se zraněnými a dokázal to na 112 převyprávět velice dobře.

Lucku zabili asi pětkrát dokola, ale první pomoc tady vlastně tak docela nebyla cílem. U ní bylo vidět, jak i ti nejstarší, čtrnáctiletí kluci neví, co mají dělat, a tak dělali srandičky, ale při závěrečném debriefu přiznávali, že si prostě nevybavili postup, a kvůli tomu najednou ani nevěděli, co dělat a jak se chovat. Tenhle pocit jsem chtěla, aby si zažili: zamrzlý mozek. I proto jsem chtěla, aby praktikant vyvolával paniku, čímž tomu hodně napomohl.

Debriefing byl přínosný - emoce, zážitky a zkušenosti se z dětí valily jako lavina. Neměli jsme na to už moc času, ale děti se nedaly zastavit a na oběd jsme nakonec s touhle skupinou šli později. I já tam přiznala, že jsem něco takového dělala poprvé a že jsem se poučila, třeba že bych si příště vzala k ruce víc dospělých, protože jsem sama nemohla celou scénu pokrýt - musela jsem především dělat dispečera, jenže jsem tak přišla o klíčové momenty některých skupin.

Každopádně ještě při odevzdávání dětí rodičům po táboře mi několik dětí konkrétně za tuhle modelovku přišlo poděkovat, takže si myslím, že stopy zanechala.

PŘĺRUČKA ZDRAVOVĚDY PRO DĚTI

Pokud by vám připadala užitečná, šiřte ji bez omezení.

Nebyla jsem spokojená s ničím, co mi prošlo rukama, protože většina byla moc košatá nebo nevyrovnaná úrovní, a tak jsem si sesázela svoji. Jsou v ní obsaženy informace ze skript Červeného kříže i ZdrSemu a taky všechny chytré věci, které mi z kurzů utkvěly a přišly mi příliš důležité, než abych je opomněla, i když se třeba do žádných "oficiálních" skript nedostaly.

Ke stažení je ZDE.