Kurz od ZDrSEM: První pomoc zážitkem

Pětidenní kurz první pomoci zakončený certifikátem zdravotníka zotavovacích akcí. Bylo to intenzivní, protože ZDrSEM učí zážitkem, takže jsme si všechny možné situace realisticky simulovali. Víte, co je na tom vlastně nejhorší? Čekání na sanitku. Těch pražských pět minut je naprosto nekonečných. Článek je dlouhý, ale byla bych moc ráda, kdybyste si ho aspoň prolétli a zauvažovali, zda podobný kurz neabsolvovat na vlastní kůži. Čím víc lidí se znalostmi první pomoci na ulici bude, tím bezpečnější všichni budeme, žeáno.

Sešlo se nás jedenáct účastníků a tři lektoři, kteří se porůznu střídali, ale vždy byli aspoň dva přítomní. Naše banda byla sympatická, všichni jsme byli na stejné vlně - koneckonců se sešli lidi, kteří si vzali dva dny dovolené a zaplatili čtyři tisíce za něco, co jim samotným k ničemu nikdy nebude, protože první pomocí člověk pomáhá ostatním a ne sobě. Povahy se různily, ale touha se naučit všechno, co nám řeknou, a vyzkoušet si na vlastní kůži každou nepříjemnou situaci, byla u všech maximální.

Co se mě týká, považuju první pomoc za vzdělání stejného druhu, jako je krav maga - přímo reaguje na moji potřebu pomáhat potřebným. Což zní strašně hloupě, ale vychází to z pocitu, že nechci být bezradná ve chvíli, kdy jsem jediná, kdo může pomoci. Kdo bude nejspíš potřebovat moji pomoc? Samozřejmě lidi, se kterými trávím nejvíce času, protože je šance, že budu zrovna u nich, když se jim něco stane - ať už to bude přepadení (krav maga), nebo úraz (první pomoc).

Většinu informací z kurzu jsem znala už dříve, ale tady nebyla přidaná hodnota pouze v jejich shrnutí a ucelení, ale především v simulaci situací, které se můžou přihodit. Příkladem za všechny byla zraněná žena na dvoře, které z rány na noze vytékala krev.

slečna: "Au, to bolí, to hrozně bolí..."
já: "Co vás bolí? Můžu se podívat?"
slečna: "Noha... spadla mi na ni tamta dlaždice..."
- Volám 155, protože sedí v kaluži krve, i když z ní nestříká, takže to nebude tepenné krvácení:
já: "Dobrý den, tady XY, jsem v Kostelní 24, našla jsem tu ženu sedící v kaluži krve, má zraněnou nohu, je při vědomí..."
dispečer: "A víte, co se stalo?"
já: "Slečno, co se vám stalo?"
slečna: "Spadla mi na nohu tamta dlaždice..."
dispečer: "A jak ta rána vypadá?"
...

Poznatky:

• nevzala jsem si rukavice, než jsem se jí začala hrabat v ráně a zastavovat krvácení, ačkoliv je u sebe denodenně od února nosím;
• musela jsem se znovu zeptat na příčinu zranění, ačkoliv mi to řekla hned v úvodu - prostě jsem si to nezapamatovala
• nenapadlo mě vyhrnout jí nohavici do chvíle, než se mě zeptal na vzhled zranění dispečer

Přitom to jsou všechno věci, které teoreticky samozřejmě vím, že musím udělat. Ale v té konkrétní situaci, kde doopravdy byla krev a někdo, komu jsem musela po telefonu všechno relevantní popsat, jsem zmatkovala.

A to to byla pouhá simulace s krví vytékající z hadiček pod umělým masem.

Ještě krátce shrnu svoje dosavadní vzdělání první pomoci:

září 2014 - Safety Day v Nestlé. (Článek zde.) Důležitý milník, protože tehdy jsem poprvé zkoušela figuríně nepřímo masírovat srdce, a dokonce jsme měli k dispozici svítící diodky, jestli to děláme správně. Hrozně mi to tehdy dalo - že to jako není těžký a nemusím se bát se do toho na ulici pustit.

únor 2017 - Emrex: První pomoc v taktickém prostředí. (Článek zde.) Tenhle kurz mi hrozně moc dal a čas od času si pročítám svoje zápisky - poctivě jsem si je tehdy přepsala do elektronické podoby. Algoritmus MARCHE (massive bleeding, airways control, respiration, circulation, head injuries, exposure) si pamatuji dodnes.

únor 2018 - Seminář první pomoci na krav maze. (Článek zde.) Tři hodiny k nezaplacení, který Lenku a mě dovedl sem. Bylo to především povídání, ale bylo to povídání o věcech, které mi nebyly jasné. Nácvik záklonu hlavy a volání sanitky byly taky super.

(zdroj)

1. den - středa 18:00 - 21:00

Na kurzu se nás sešlo jedenáct. Lektoři se proměňovali, dohromady byli čtyři a zároveň byli přítomní vždy minimálně dva (hlavním lektorem byl Honza Ptáček) a střídali se v povídání i organizaci, což bylo prima, že tím zamezili monotónnosti nebo jednotvárnosti a čas ubíhal neuvěřitelně rychle.

Jsem trochu asociál, takže jsem se na kurz přihlásila s Lenkou z krav magy, ale i tak jsem byla trochu nervózní z ostatních účastníků. Zase si je nebudu pamatovat, zase nebudu vědět, s kým si tykám a s kým vykám, co když budou na jiné vlně... no, tady ne. Honza hned zpočátku poslal cedulky (s klipsy na oblečení), na které jsme si měli napsat jména, a k tomu černou fixu pro ty, kdo chtěl, aby mu bylo tykáno, a červenou pro ty, kdo chtěl, aby mu bylo vykáno. Takže si všichni tykáme, uf.

Taky jsme na začátku měli říct něco o sobě - dokonce jsme k tomu měli návodné obrázky na tabuli. Kdo jsme, jaké už máme s první pomocí zkušenosti (vzdělání, kurzy), jestli už jsme někdy volali záchranku, jestli tenhle kurz potřebujeme ke konkrétnímu účelu (je zakončen certifikátem MŠMT zdravotníka zotavovacíh akcí, takže typicky pro táborové zdravotníky), co nás tam přivedlo a čeho se nejvíc na kurzu bojíme. To taky pomohlo - pár lidí už mělo nějaké kurzy za sebou a tady byli proto, aby si znalosti zopakovali a utřídili, ale vlastně ani já nejsem nepolíbená, úplně základy z různých zdrojů taky znám.

První pomoc od ZDrSEM spočívá na třech základních bodech - to je ten obrázek v úvodu. Simulace měly jen nekolik pravidel - jsou dobrovolné; sanitku nevoláme doopravdy, ale zdviženou paží a dispečera nám udělá někdo z lektorů; a srdce nemasírujeme doopravdy.

A pak jsme začali úplným začátkem - co dělat, když najdeme někoho v bezvědomí, a jak zjistit, jestli dýchá, a co dělat, když dýchá, a co dělat, když nedýchá, a pak už nás odvedli polovinu na dvůr vnitrobloku a nechali nás tam ležet v bezvědomí, leč dýchající na zemi, a tak nás našli ostatní. ("155? Jsem v Kostelní 24 ve vnitrobloku, našel jsem mladou ženu, cca 20 let, v bezvědomí..." Wow! Na dvacet mě už dlouho nikdo nehádal :-D) K tomu pak proběhla zpětná vazba, jaké to bylo pro zachránce i pro zachraňované - jaký to byl pocit, jestli to bylo v pohodě a tak.

2. den - čtvrtek 9:00 - 18:00

Ráno jsme začali s resuscitací. Konečně mi někdo vysvětlil, jak je to s dýcháním vs. krevním oběhem! Nikdy mi nebylo moc jasné, proč se vlastně kontroluje jen dech, a v případě nedýchání se zahajuje masáž srdce; že je to opravdu propojené, že jedno bez druhého není, ale protože puls správně nenahmatáme (úspěšnost je 50 %), zjišťuje se právě dech. Natrénovali jsme to (i s dýcháním) na figurínách a pak se vrhli na simulace.

1. Leží na zádech v bezvědomí a dýchá.
2. Leží na zádech a nedýchá.
3. Leží na břiše a nedýchá.
4. Leží na zádech, a dokud nemá hlavu v záklonu, tak nedýchá.
5. Leží na zádech, má polštář pod hlavou, takže nejde zaklonit hlava, a nedýchá, dokud neodstraníme polštář a nezakloníme hlavu.

Byli jsme rozděleni na poloviny, a to množství bylo prima, že i já se stihla uklidnit a zvládla řešit poznatky, ačkoliv tam byli lektoři, kteří simulovali dispečera v telefonu, a sledovali, co děláme. (Páč můj věčný problém už asi navždy bude, že se v podobných situacích cítím jak ve škole při zkoušení a nejsem v podstatě schopná říct ani svoje jméno, jak jsem nervózní. Jinými slovy - zvládnu vám zachránit život, pokud kolem nebude plno čumilů. Anebo po zdejší náloži simulací vlastně možná jo.)

Po probrání zástavy tepenného krvácení jsme měli simulaci z úvodu článku: na dvoře byla namaskovaná lektorka s ránou na noze, ze které jí vytékala krev, protože si na ni upustila dlaždici. Takže tlak do rány a zavolat záchranku. Nevzala jsem si na to rukavice, takže mám ještě večer červené ruce, ech.

Delší dobu jsme strávili poraněním páteře. Manipulace s takovým člověkem (v případě naprosté nezbytnosti - vyběhl si na horách k autu v tričku a seknul sebou na schodech - a venku je mínus dvacet) je dost naprd, hýbali jsme s ním v pěti a trochu jsme měli problém, že neměl kdo držet nohy.

Následovaly úrazy hlavy a vnitřní krvácení (to jste věděli, že do břišní dutiny se vám vejde úplně všechna krev, kterou v těle máte?) a po něm simulace v parku. Byly jsme tři dvojice, vždycky skejťák, který ve svahu sjížděl zábradlí a vletěl do chodkyně. On skončil s rozseknutou hlavou, ona s velkými bolestmi břicha. (Každá dvojice jsme u sebe měli takové ty kužely ala "mokrá podra", ale s nápisy "nácvik první pomoci / first aid training".)

Na závěr dne nám ještě promluvili do duše ohledně chování u bouraček (nenechte se přejet) a pustili několik videí. Třeba video z dálnice v Číně, které přikládám na konec tohohle dne, kdy lidi pobíhali kolem svých ťuknutých aut... až jel kolem náklaďák. Chápu, reflexní vestu, za svodidla a trojúhelník.

Co mě nebývale potěšilo, že jsme na konci dne dostali všichni prostor vyjádřit, jak nám je a jak na nás zatím kurz působí. Já se přiznala ke svému zkouškovému problému, dva kluci zase mluvili o tom, jak je jim nepříjemné jít do osobní zóny jiného člověka, když mu mají pomoci. To taky chápu, já jsem mimořádně nekontaktní typ, ale krav maga mě naučila odlišovat účelné doteky (tréninky, tenhle kurz) od těch společenských, které pořád snáším jen stěží.

3. den - pátek 9:00 - 18:00 (z toho 1,5 hod na oběd)

Hned z rána jsme začali simulacemi situací, o kterých jsme mluvili včera, a ještě dopoledne jsme se vydali s dalšími simulacemi do Letenských sadů. Ty mě zasáhly asi nejvíc, protože teprve tam jsem nejvíc pocítila svou naprostou bezbrannost. Totiž: nejprve jsem byla zachránce kluka, kterému se v parku udělalo hrozně špatně a třásl se zimnicí; a pak jsem byla holka, kterou v parku okradli tři chlapi, a když mě shodili na zem, jeden mi ještě kopl do břicha. V obou případech nešlo dělat nic víc, než zavolat sanitku a počkat se zraněným do jejího příjezdu - jenže lektoři nic neurychlují, a tak nás nechali v obou případech opravdu čekat těch šest minut, než simulaci ukončili. A bylo to dlouhých a těžkých šest minut.

Na učebně jsme pak ve skupinkách (tak, aby zachránci a zachránění nebyli spolu) probírali, co se nám v našich rolích líbilo a co se nelíbilo, příp. co si myslíme, že jsme nedokázali. A ty dojmy byly u všech stejné - zraněným se líbilo, když s nimi zachránce celou dobu komunikoval, když navázal opatrný fyzický kontakt (tj. ruku na paži), aby bylo zřejmé, že tam je, i když zrovna nemluvil, když zraněnému říkal, co zrovna dělá (zavolám záchranku, chtěl bych se vám podívat na břicho) a že tam opravdu celou tu dobu byl přítomný.

A to bylo těžké - co chcete říkat šest minut neznámému člověku, kterému je hrozně zle nebo je v psychickém šoku z přepadení? Já nejsem úplně obratný konverzační partner ani za normálních okolností. Lektor říkal, že když nevíme co, ať to děláme jako u starých lidí, tedy ať dokola opakujeme už řečené a uklidňujeme.

Podrobně jsme taky probírali téma "bolí mě bříško" - koneckonců to byl kurz zaměřený na dětské tábory. Prošli jsme si ve dvojicích čtyři stanoviště, z toho tři byly situace s živými figuranty, které se daly vyhodnotit na místě, a jedno byl stav chlapečka s postupujícím časem. První figurantka byla dvanáctiletou holčičkou, která dostala na táboře svoje první měsíčky, další holčička dostala po celodenním výletě zánět ledvin, desetiletého Davídka bolelo bříško, protože se bál v kadibudce kakat, a tak za celé tři dny tábora nebyl ani jednou, a scéna vyvíjející se v čase byl slepák. S Lenkou jsme všechny diagnostikovaly správně, což mě docela těší, že na to máme správnou intuici - hlavně měsíčky a nekakající chlapeček působily potíže.

Téma, ke kterému jsem měla hodně co říct, byla hypotermie - podchlazení. Lehké podchlazení jsem zažila na několika stovkách, kdy jsem spálila všechny cukry a moje tělo už nemělo teplo z čeho vyrábět - zdaleka nejintenzivnější to bylo na Dni cesty 2014 (článek), kdy jsem si na čtyřiadvacet hodin vzala tři rohlíky a čtyři gely a pak se zcela neočekávaně rozbrečela při průchodu vesnicí a další hodinu se klepala zabalená v termofólii na sluníčku na louce za vesnicí. Co mě hodně překvapilo, byla informace, že se s těžce podchlazeným člověkem (už v bezvědomí) nesmí hýbat, protože tělo postupně odpojuje prokrvování periferních částí, a kdybychom mu začali hýbat s končetinami, krev by se mu v nich mohla znovu rozproudit a vystydlá dotéct do srdce, které by zastavila.

A nejvíc mě ze dneška oslovilo a zasáhlo téma mozkové mrtvice. Tam pro mě žádné informace nové nebyly, ale stejně není nikdy na škodu si zopakovat všechny její příznaky, protože jejich znalostí můžete hrozně snadno někoho zachránit. Vedoucí mé bakalářské práce zemřela na následky mozkové mrtvice. Pracovala jsem v nemocnici s několika afatiky, kteří pozbyli schopnost normální komunikace vinou mozkové mrtvice. Lidi, naučte se rozpoznávat příznaky - tak strašně moc vás prosím! Pusťte si video, které zde přikládám. Můžou to být vaši rodiče nebo prarodiče, koho jednou zachráníte. Prosím, prosím...

Face (obličej) - polovina obličeje je povislá, postižený se nedokáže souměrně usmát
Arm (paže) - postižený přestane být schopný plně ovládat jednu ruku/nohu, brní ho, necítí ji
Speech (řeč) - postižený přestane srozumitelně mluvit, blábolí nesmysly, zaměňuje slova, ale často si to neuvědomuje
Time (čas) - klíčová položka - doprava do nemocnice musí být co nejrychlejší, roli hraje každá minuta

4. den - sobota 9:00 - 16:00 + 17:00 - 18:00 (bazén)

Dneska byla naprostým hajlajtem dopolední simulace dopravní nehody. Byli jsme rozdělení na tři skupinky po 3-4 lidech a chodili jsme k ní postupně - samozřejmě jsme nevěděli, co nás venku čeká, takže jsme všichni měli plné ruce práce. Částečně na chodníku byla dodávka, ve které jeli původně tři lidi; a před dodavákou ležela sražená žena. Sražená žena měla nohu zaklíněnou pod autem. Řidička nabourala z důvodu, že ji přestala poslouchat noha, takže nejspíš mrtvička, a když nabourala do té ženy, chtěla vyběhnout z auta ven, ale protože ji noha neposlouchala, z auta vypadla a praštila se do hlavy. Já se starala o nepřipoutaného spolujezdce, který měl ránu na hlavě a nehodu si nepamatoval. Za ním seděla nepřipoutaná žena, která měla jenom rozbitý nos.

V naší skupince jsme naprosto nezvládli první krok, který by měl člověk vždycky podniknout - rozhlédnout se, vyhodnotit situaci a postarat se o svoje vlastní bezpečí. Trojúhelník by teda asi nebylo kam umístit, po vestách jsme ani nevzdechli (ale třeba já byla na své straně na chodníku), ale hlavně jsme vůbec nevypli motor a nezatáhli ručku.

Ze svého pohledu musím přiznat, že jsem viděla zraněné lidi, a tak jsem rovnou začala kontrolovat, co komu je. Koukla jsem na ženu s rozbitým nosem, slíbila jsem, že se za ní vrátím, a pak jsem se už zasekla u chlapíka bez paměti. Trochu jsem se bála o páteř, takže jsem u něj zůstala, v tu chvíli už Ondra u sražené ženy volal sanitku a Páťa se starala o hysterickou řidičku. Představa, že bych měla od zraněných odejít a začít šaškovat s trojúhelníkem, je pro mě naprosto nereálná. Už jen situace, že jsem ženě na zadní sedačce slíbila, že se k ní vrátím, a pak jsem ji tam nechala, než k ní došel Pavel, mi dělala trochu problémy.

No, takže tak.

Jinak jsem dopoledne ocenila ještě další simulaci, kdy šest lidí simulovalo různé dýchací potíže z různých příčin (panický záchvat, doběh čtyřstovky, astmatický záchvat, naražená žebra, infarkt a otrava Savem při likvidování plísně na zdi) a zachránci se o ně měli postarat. Já měla naražená žebra a špatně se mi proto dýchalo, takže Lenka nemohla udělat nic víc než mi zavolat sanitku (ne kvůli dýchání, ale kvůli možnému vnitřnímu krvácení) a pak čekat, klasicky nás nechali vycukat celých těch pět minut. A mně se to hrozně líbí, že nesimulujeme jenom klasické vážné případy (zástava srdce, tepenné krvácení apod.), ale i tyhle nejisté, kdy si vlastně vůbec nejsme jistí, jestli to na sanitku je, nebo není, a pak se až do příjezdu o zraněného nemusíme starat, protože s naraženými žebry není úplně potřeba kontrolovat, jestli neupadám do bezvědomí, není potřeba mě uklidňovat... A ono je hrozně prima, že mě to zbavilo z ostychu volat na záchranku, protože koneckonců dispečeři jsou taky zdravotníci, kteří případ posoudí, poradí - a můžou jen poradit a rozhodnout, že výjezd sanitky není potřeba. Pro mě je to hrozně cenné zjištění.

Docela zajímavě jsme si popovídali o tom, co by měl všechno zajišťovat a ohlídat zdravotník dětského tábora, což není úplně téma pro mě, protože tohle pro svoji budoucnost neplánuji. I tak to ale bylo zajímavé, mohla jsem při tom zavzpomínat na všechny tábory, kam jsem jezdila jako dítě, praktikant a vedoucí... Tohle téma je hezky v bodech zpracované ve skriptech, které jsme v rámci kurzu dostali.

Mluvili jsme o celotělových křečích. Jako dítě jsem jednou viděla epileptický záchvat osoby blízké a vůbec to nebylo pěkné. Já se na ni patnáct let léčila, takže jsem si tu připomněla všechna omezení, která jsem měla - omezit televizi, mít pravidelný režim (především spánkový), žádný alkohol, žádné cigarety, žádné stroboskopy (ty mi vadí dodnes - asi vzpomínka na EEG, fuj)... Rozvinula se tam debata, jestli brát epileptické děti na dětské tábory. Dneska na to koukám úplně jinýma očima než tehdy a hrozně oceňuju, že jsem mohla jezdit, kam jsem chtěla, a nikdy mě nikdo neodmítnul.

Věděli jste, že infarkty ohrožují násobně víc muže než (menstruující) ženy? Já to třeba nevěděla. Samozřejmě je dobré nejíst antikoncepci a nekouřit.

Jo a vyražený dech! Ten jsem zažila jednou, když mě brácha shodil z gauče, a rodiče si mysleli, že to hraju, a já si myslela, že tam třeba fakt začnu umírat, protože jsem se regulérně dusila, a pak to přestalo a ten zážitek si hrozně intenzivně pamatuju do dneška. Vyražený dech je křečující bránice, která se zklidní teprve tehdy, když jí dojde kyslík - takže ano, dusit se nesnesitelně dlouho je pro "uzdravení" nutné. Akorát mě teda tehdy mohl někdo spíš uklidňovat než okřikovat.

Taky jsme si zkoušeli resuscitaci mimina a osmiletého dítěte, což je obojí dost strašidelné a hrozně doufám, že to nikdy potřebovat nebudu.

Vrcholem bylo povídání o topících se lidech. Že se z nich ta voda nemá vylévat, že když se topí v hodně chlorované vodě, tak se voda sice vstřebá z dýchacích cest a plic do těla, ale chlor tam zůstane, a chlor je bojová látka, takže je nemocnice nezbytná, a to samé v případě slané vody. A pak že pro topící se lidi nikdy nemáme skákat a tahat je ven osobně, protože velké procento utonulých byli původně zachránci. Pokud jsou jen vyčerpaní, asistujeme jim při plavání. Pokud už leží bezvládně na hladině, je pro nás bezpečné je dotáhnout ke břehu. Pokud zrovna bojují o život, je dobré jim podat klacek nebo tričko a táhnout je pomocí toho - protože když se začnou sápat na nás, můžeme předmět pustit a uplavat pryč. Svého potenciálního zachránce je schopné utopit i desetileté dítě bojující o život.

Tyhle poznatky jsme si k večeru vyrazili ověřit do bazénu. Zkoušeli jsme si tam tahat bezvládného člověka (začalo mi to jít až ve chvíli, kdy mě Honza upozornil, že mám plavat prsové nohy), přetáčet bezvládného člověka z polohy na břiše do polohy na zádech, vytahovat utonulého na břeh bazénu, asistované plavání a házení házečky (to jste věděli, že se do ní má před hodem nabrat voda, aby pěkně letěla?). Jo a úplně ke konci jsem se ve vodě srazila s Pavlem a mám od něj monokl. Tak mi pak tvrďte, že je krav maga nebezpečná...

5. den - neděle 9:00 - 16:00

Panebože, kam to uteklo? Vážně poslední den? Ach jo.

Dneska k našim třem lektorům - Honzovi, Radce a Monče - přibyl ještě Robert Pleskot, což je odborný garant celého kurzu a zakladatel ZDrSEMu a kdovíco ještě, který dneska kromě popálenin a cukrovky přednášel všechna témata. Což byla trochu škoda, protože mně jeho přednášecí styl moc nesedl.

Mončino povídání o popáleninách bylo hodně přínosné, protože já být svědkem takových popálenin, jako nám ukazovala na obrázcích, asi bych zpanikařila a neudělala nic víc než zavolání 155. Hrozně mě děsí popáleniny chemikáliemi a elektrickým proudem, fuj fuj fuj. Většina popálených jsou malé děti, které jejich rodiče neuhlídali... proboha, hlídejte svoje děti! Držet mimino na klíně a mít před sebou na stole hrnek s horkým čajem je fakt špatnej nápad. A jako motivaci si prohlídněte ten prolink obrázků a zkuste vydržet až do konce.

Zajímavé byly taky alergie. Vůbec jsem netušila, že existuje něco jako místní alergická reakce (po vosím bodnutím vám ta ruka fakt hodně nateče) a celková alergická reakce, kdy vám nateče nejen ruka, ale i třeba ret a oční víčka, začnete mít problémy s dýcháním a omdlíváte. Ty nejsou moc časté, ale jsou fakt nebezpečné.

Honza nám skvěle vysvětlil, jak funguje cukrovka, v tom jsem nikdy neměla moc jasno. Mají cukrovkáři cukru v krvi moc, nebo málo? A ono může být obojí - při předávkování inzulínem (píchnou si, ale nestihnou se najíst) ho mají málo, mozek bez cukru trpí a stav se zhoršuje během minut; a když se cukrovkáři neléčí a inzulín si nepíchají, hromadí se jim cukr v krvi, ale nemají ho jak dostat do buněk (k tomu slouží právě inzulin), takže jsou unavení, hodně pijí a ještě více močí a jejich stav se zhoršuje v rámci dnů.

No. Pak jsme dostali písemný test a v průběhu si nás taky Honza postupně odvedl na praktickou zkoušku, kdy jsme našli bezvědomou nedýchající Monču opřenou o zeď, ale když jsme ji položili na záda a zaklonili hlavu, dýchat začala. Měla u sebe injekční stříkačku a očividně jsem přehlédla pruh gázy, se kterým po ukončení zkoušky přišla do učebny, ale to byla marginální informace, pro sanitku stačí bezvědomí a stav dýchání.

A pak jsme dostali certifikát zdravotníka zotavovacích akcí  podle vyhlášky 179/2009 Sb. a tím kurz skončil.

Rozhodla jsem se na vás být hodná, a tak sem nedám popáleniny, ale jen metodiku záklonu hlavy u bezvědomého. Za to si to nastudujte, jo?

Kurz mi dal hrozně moc. Z přínosů už jsem se vypsala v předchozích dnech v úvodu článku, a tak to nebudu natahovat - jenom zdůrazním, že opravdu považuju za obrovský přínos, že bych se teď asi nebála angažovat ani u nehody nebo zranění, kde bych nebyla jediný kolemjdoucí. Což je velké plus.  Díky - Honzo, Radko a Mončo. Snad to nikdy nebudu potřebovat.

www.ZDrSEM.cz