Finsko: Mezi ostrůvky

Finsko, plutí po jezeře Saimaa, den pátý a šestý. Vítr, vlny i déšť - ale díky úpravě kurzu taky maličké ostrůvky, mezi nimiž bylo jezero splavné. Takže vlastně spíš ostrovy a spousta brusinek.

11. - 13. 9. 2024
Pozorování z iNaturalistu z téhle části výletu k vidění zde.

Ráno jsme vstávali už v sedm, abychom otevřené jezero překonali dříve, než začne foukat vítr, a na vodě jsme seděli už v osm. To byl rekord.

Sedla jsem si dozadu, protože jsem věděla, že v druhé půlce dne mezi malými ostrůvky a v průplavech budu chtít fotit, a to se s kormidlováním lodi neslučovalo - zatímco na otevřené vodě stejně moc nebylo co, a navíc jsem se ve vlnách nejlíp cítila u kormidla.

Otevřená hladina

A ještě

Sestřih z pádlování - jsou tam i průplavy mezi ostrůvky, i vlny při větru na otevřeném jezeře.

A že ty vlny stály za to. Z tábořiště v klidné zátočině jsme vůbec netušili, do čeho vyplouváme, ale byla jsem ráda, že takovéhle podmínky nastaly až několikátý den plavby, kdy už jsme byli přece jen zkušenější.

Vzadu to bylo nejen obtížné fyzicky, protože byl oříšek vůbec přepádlovat vítr, ale i na soustředění při analyzování vln. Tuhle musím nabrat čelně, ale tuhle velkou nemusím, protože zasáhne jen příď lodi. Tamhle jdou tři velké, zaberu víc, abychom jim ujeli nebo aby zasáhly jen záď a já nemusela měnit směr. Můžeme plout do dvou různých průplavů, ale tamten by byl na vlny moc kolmo, to asi nezvládneme - i když hele, vítr nás snáší tak moc, že to nakonec bude akorát.

Ty vlny by nás dokázaly snadno převrátit a už chápu to námořnické "devátá vlna".

Tohle bylo vodáctví a neskutečně mě to bavilo.

Ve vlnách
(fotila Ivana)

Ostrůvky

Nejsem si úplně jistá, jestli se tohle kvalifikuje jako ostrůvek, (Honza tvrdil, že se rákosí dá projíždět, ale nedělali jsme to,) ale... ostrůvek!

Trochu jsme se báli ještě jednoho otevřenějšího úseku, ale asi tím, že jsme byli za sítí ostrůvků odděleni od hlavního jezera, tam byla voda překvapivě klidná.

Na břehu v chatové oblasti před Oravi jsme si udělali pauzu na svačinku a já předala zadáctví Honzovi a sama si přesedla doprostřed. A strašně mě rozbolela záda a už mě to ten den nepustilo.

Oravi je městečko podél kanálu spojující dvě části jezera. Z mapy jsme věděli, že tam budou dvě restaurace a benzínka, ale co jsem nečekala, bylo, že ta benzínka byla pro lodě - to jsem viděla poprvé. (A restaurací jsme pohrdli, protože jsme museli kvůli počasí upravit plány, takže jsme najednou měli děsný množství jídla.)

Svačina

Pluji takhle Scoutem 100 tábořit za Oravi, spěchám, proto pádluji... zbytek nechám Mládkovi.

Trochu jsme se báli, jestli v úzkém průlivu u Oravi budeme zvládat setkání s motorovými loděmi a následnými vlnami, ale místní to naštěstí vyřešili za nás

Za Oravi jsme se zase odpojili z lodní trasy a zajeli mezi ostrůvky. Jeden byl tak nádherný, že jsme neodolali a zastavili u něj na oběd - Honza sice chvíli rozporoval, že se u něj nebude dát vystoupit z lodi, ale ani tentokrát se nikdo neutopil. A protože jsme měli mraky jídla, i oběd jsme měli teplý, uvařili jsme si kudrnaté polévky.

Tenhle život mořskýho vlka neni zlej. Teda jezerního vlka. Akorátže tady vlci nejsou. Takže jezerního tuleně?

Oběd

Tam jsem si přesedla na pozici háčka, abych měla lepší výhled na focení, protože nás čekala plavba spletitou sítí ostrůvků, na kterou jsem se moc těšila. (A překvapivě se ukázalo, že ačkoliv má háček kvůli báglům nejmíň místa, pádluje se mi na něm líp než uprostřed, protože si můžu pod zavazadla zaklesnout nohy.)

Labyrint ostrůvků začal stylově: museli jsme najít uzoučký průliv v táhlém ostrově, který vůbec nebyl vidět. Bez satelitní navigace bychom to dokázali jen s největšími obtížemi, protože i když jsem na hodinkách sledovala, kde jsme a kam máme plout, pořád mi to nedávalo smysl, protože proti nám byla jednolitá stěna lesa.

Teda nebyla. Trefili jsme to skvěle.

Průliv byl mezi těmihle kameny a za nimi doleva

A ty ostrůvky pak, vau.

V tomhle průplavu jsme projížděli napříč jezero a jinak to byl táhlý kanál jako na řece a kolem nás skály, stromy a lišejníky, mechové kopečky a země zarostlá brusinkami.

S Ivanou jsme se o pádlo tou dobou střídaly co pár minut, protože nás záda bolela obě, a když jsme vyjeli z průlivu a před námi se vynořil nádherný ostrov, rozhodli jsme se utábořit.

Akorátže teda ještě nebyly ani tři. Ale za sebou jsme měli už osmnáct kilometrů.

Já nevím, co bych tak k tomu... kromě teda že jako... ostrůvky, no.

Chvílemi jsme ještě byli na lodní trase značené červenými a zelenými návěstidly, nebo jak se tomu na vodě říká

Čím víc nahuštěné ostrůvky, tím malebnější to tam bylo

Průměrná hloubka jezera je 17 metrů (maximální 82 metrů), ale v téhle oblasti jsme občas pádly o dno zadrhli, a jednou jsme seriózně uvízli na kameni, ze kterého jsme se nemohli několik minut dostat.

Ale bylo to skvělý!

Já a Ivana jsme se na ostrově dokázaly obratem zabavit - vzaly jsme si každá jeden ešus, a zatímco já ho za půl hodiny naplnila brusinkami, Ivana se crcala se sběrem borůvek pro Honzu. Borůvek tam rostlo o hodně míň a hůř se sbíraly. Mně by to za to nestálo. Já se rozhodla umřít na předávkováním brusinkami.

Brusinku?

Výsledky té půlhodiny hovoří za vše

A ještě pro doplnění, protože Finsko je země brusinek a hub

Stan jsem si postavila na hraně skály nad jezerem a raději jsem zaskládala ten nebezpečný východ věcmi, abych se jím v noci nepokusila vylézt ven a nežbluňkla dolů.
K večeři jsem uvařila čínu (s brusinkami, hehe) a pak už jsem zalezla do stanu a až do večera si četla. Takhle nějak si představuju ideální dovolenou - ostrůvky, pádlování, táboření a dost času na čtení.

Tábořiště

Můj stan byl na nejmalebnějším místě ze všech

S takovými výhledy jsem usínala - tohle je strana odvrácená od vody. Ostrov věru nebyl široký.

Ráno jsem se probudila v sedm a ještě měla dost času rozepnutými vchody rozjímat při pohledu na obě strany - nalevo přímo na vodu, napravo na kus ostrova a za ním taky vodu. Bylo krásně a sluníčko svítilo.

Vyjeli jsme v devět. Takhle idylickou jízdu jsme asi ještě nezažili - hladina jako zrcadlo, sluníčko a jemný vánek v zádech, kolem zpívající ptáci a tetřívek tokající na kameni uprostřed jezera, protože to je to nejpodobnější louce, co ve Finsku mají.

Snídaně! Brusinky?

Tetřívek
(fotili Ebříci, iNaturalist)

Potáplice, můj nový nejoblíbenější vodní pták
(fotili Ebříci, iNaturalist)

Azuro a hladina jako zrcadlo

Tady jsme jeli dalším průlivem schovaným za kameny

Dovolená u vody jaksepatří

Skalky, lesy, voda... Mácháč po finsku.

Tohle je trochu jako květináče v silnici, kterou nemají jezdit auta. Akorátže lodě. A ne květináč.

A co by to bylo bez zvolání: ostrůvek!

Ale pozor, tady změna - tuhle fotku jsem fotila kvůli té morseovce na obloze. Dá-la-va.

Tahle idylka trvala do deseti, pak se zatáhlo a na otevřenějších plochách jsme zase pluli proti větru, i když jen mírně. Ale pořád to tam bylo malebné, maličké ostrůvky a úžiny a poměrně nelogický směr plavby, jen abychom si to co nejvíc užili.

Když jsme začínali plout třetí stranu trojúhelníku, tak to bylo trochu podezřelý

Jenže pak začalo pršet a podle radaru nemělo v nejbližších dvou hodinách přestat. Přirazili jsme ke břehu, a zatímco se Ebříci rozhodli moknout, já si rychle postavila stan a zalezla do něj. Jasně, stál na promáčené zemi a stihl zmoknout, zatímco jsem ho stavěla, a kvůli vší té vodě jsem nechtěla vybalovat spacák, takže mi nebylo úplně teplo, ale pořád to byly mnohem snesitelnější dvě hodiny, než kdybych celou dobu stála na břehu jako Ebříci.

(Protože dobrá knížka...)

Dešti předcházel nejen opar...

...ale i úchvatné mraky.

Ivana je chtěla vyfotit a tyhle fotky nepodlehly ani mým dost radikálním nočním čistkám a promazávání nafocených snímků.

Tahle fotka mi přijde tak depresivní! Ebříci moknou. Dvě hodiny.
(fotila Ivana)

Když přestalo pršet, uvařili jsme si ještě oběd - to je vždycky fofr, protože mám všechny věci u sebe a navíc Ebří vařič vaří hrozně rychle. A pak jsme zase vypluli.

Sluníčko se už neukázalo, ale to nevadilo, protože bylo pořád teplo kolem dvaceti stupňů a pořád to bylo celé nesmírně malebné.

Malebné

Tajná zákoutí jezera Saimaa

Pauza na svačinu
(fotila Ivana)

Já to psát nebudu, ale všichni asi tušíte, jaký popisek sem patří

Honza zvolil trasu, která mi trochu zamotala hlavu, i když jsem na hodinkách viděla, kde jsme, ale měl to dobře vymyšlené a jeli jsme správně, a když jsme projeli poslední dlouhatánskou úžinou na otevřené jezero, kde kolem nás byly rozsypané maličké ostrůvky, chtěli jsme se utábořit.

Pořád bylo ještě docela brzy, ale další den jsme už museli doplout do Enonkoski a tady jsme byli tak blízko, jak to jen dávalo smysl, protože nám autobus z Enonkoski jel další den až ve dvě, takže jsme pořád ještě nějak museli strávit ten půlden času.

Problém byl, že ty maličké ostrůvky byly dost skalnaté a vystouplé, takže by se na nich nedalo utábořit, a tři větší ostrůvky, které tam podle všech našich map měly být, neexistovaly. Honza mi to nevěřil a mapy si vzal k sobě a dal mi za pravdu, ale ostrovy se ani tak náhle nezjevily.

Tohle byly asi ty tři menší ostrůvky

Ťuťu

Na těch tábořit by bylo neskutečně poetický, ale jenom do chvíle, kdy bychom museli najít vhodná místa pro dva stany, nebo třeba než bychom si museli jít odskočit

"Já myslím, že se rozpadne tenhle poloostrov na několik částí a že to bude ono," řekl Honza.

"Já taky, ale už jsme blízko a furt se nerozpadá," krčila jsem rameny já.

Ivana na to názor neměla.

Protože rozeznat zalesněný ostrov před zalesněnou pevninou je prakticky nemožné, jak jsme tady na jezeře Saimaa zjistili. A několik překrývajících se ostrovů, jejichž konec navíc navazuje na pevninu, vytvoří úchvatný poloostrov úplně jednoduše.

Long story short, když jsme se přiblížili ještě víc, poloostrov se rozpadl na jednotlivé ostrovy a na jednom z nich jsme se vylodili.

Vyloďujeme

Půda tam sice byla porostlá brusinkami, ale byla docela rovná, a tak jsme tam zůstali.

Já ještě další hodinu dosušovala svůj stan, ale zatím jsem psala deníček a kochala se ostrovy naproti nám a taky uvařila večeři - naše poslední teplé jídlo, nostalgickou vzpomínku na Mongolsko, těstoviny s lečem z konzervy, a pak jsem ten stan z poloviny podložila igelitem a tu druhou uvnitř vystlala loďáky a nepromokavými vaky, abych si skrze už dávno ne nepromokavou podlážku neumáčela věci.

Ke spánku mě ukolébalo šumění dalšího deště, které se ale v noci proměnilo v takový slejvák, že mě zase probudilo. Do rána naštěstí pršet přestalo.

Ebříci si po vylodění postavili stan. Já taky, ale první hodinu takhle, aby aspoň trochu proschnul po tom poledním slejváku.

Tábořiště

Večerní divadlo, pozorované ze spacáku

Honza mě přišel vzbudit už v šest, že se na nás žene hrozný slejvák a že by bylo dobré vyplout hned, abychom opět nebojovali s větrem a nemokli při tom. Navíc sbalit suchou loď teď znamenalo méně práce a méně zatuchlosti po návratu do Prahy.

Takže jsme vypluli v sedm, já i bez snídaně, protože balím pomaleji než Ebříci.

Plavba ale byla příjemná, nefoukalo, vycházející slunce prozařovalo hradbu mraků proti nám a my přeplouvali otevřenou vodu směrem k pobřeží a dlouze laborovali, který ze zálivů je ten správný, abychom jím dopluli až do Enonkoski.

Východ slunce na jezeře

Přes otevřenou vodu

Obzor v dálce ale celou dobu hrozil deštěm

Málem jsme to netrefili. Ono je hezké hlídat trasu na mapě a s GPS, ale půl kilometru od břehu zkrátka nebylo poznat, který z výběžků pevniny je který, a tak jsme zamířili ke špatnému a až těsně u pevniny jsme zkorigovali směr.

Do samotného města jsme proplouvali nejprve zálivem a poté úzkým kanálem, kolem kterého byly hezké domečky, podzimně žluté břízy a ve vodě lekníny a další kytky, z nichž některé byly červené, takže podzimně vypadaly i ony.

Enonkoski tudy, a hlavně to moc nerozjíždět

Zátoky cestou k městu

Poslední větší vodní plocha

Byl to ještě kus cesty, dobré čtyři kilometry, než jsme se dostali na dohled mostu, pod kterým jsme se plánovali vylodit. Ono se ani dál plout už nedalo, protože tam voda pokračovala jen velmi marginálně v podobě kamenného zdobného potůčku.

Přistáli jsme u veřejného mola.

Balení. Stany přendat z pytle od lodě do našich loďáků, usušit a vyčistit loď, vyfouknout ji a sbalit ji kolem rozebraných pádel, ty podestlat polštářky, aby neudělaly díru do pytle, sbalit pumpu do loďáku.

Tohle už asi neprojedeme

Poslední vylodění
(fotila Ivana)

Přežili jsme!

Lodi, ahój!

předchozí     -     následující