Finsko: Na nafukovací lodi na jezero Saimaa

Vyrazili jsme do východního Finska na 4. největší evropské jezero na nafukovací lodi. Viděli jsme tuleně, losa, polární záři a ani trochu jsme se neutopili. Tenhle první, úvodní díl je o tom, že hlavně ta poslední položka nebyla úplně samozřejmá.

7. - 9. 9. 2024
Pozorování z iNaturalistu z téhle části výletu k vidění zde.

Účastníci výpravy: Ela, Ivana, Honza a Finsko. (A ostrůvky.) (A brusinky. A houby.) (Protože Finsko!)

Svět je globální vesnice. Například já v pět ráno zabouchla dveře od bytu a o šest hodin později jsem vystupovala z letadla v Helsinkách.

Přiletěli jsme směšně malým letadýlkem (Embraer 190, dodává Honza), které navíc bylo poloprázdné, takže když jsme prošli zcela pustým letištěm k vykládce batohů, (tam pár lidí bylo,) tak vyjelo všech deset batohů naráz.

Vlak nám jel přímo z letiště. Když jsme zamířili k eskalátorům, zarazil nás pán se dvěma kufry, ať jedeme raději výtahem, že je to mnohem kratší, a když jsme skrze prosklenou stěnu výtahu sledovali, jak moc hluboko jedeme a kolik eskalátorů míjíme, byli jsme mu čím dál vděčnější.

Což o to, můj loďák měl jenom 17 kg a Ivanin 21 kg, ale Honza měl na zádech třímístného Scouta (znáte z Otavy), a ten měl 31 kg. To nošení jsem mu nezáviděla.

Helsinky

Vlak nás krásným předměstím Helsinek a posléze i městem dovezl do centra na nádraží, (z konečné na konečnou,) kde jsme seběhli do metra a popojeli ještě jednu zastávku. (Měli jsme přestupní jízdenky a třicetikilovou loď, kdo by tu minutovou cestu chodil pěšky.)

Vystoupili jsme přímo v obchoďáku Kamppi a schody nás vyvezly ke shluku gaučů a křesel, kde jsme si udělali základnu.

Cíloví zákazníci tohohle obchodu s nábytkem asi nebudeme, ale hostesky nás tam těch několik hodin bez problémů nechaly

Náměstí před obchoďákem Kamppi, naší základnou

S Honzou jsme vyběhli do města do outdoorshopu, kde jsme koupili bombu k vařiči, ("budeš si vařit i kafe? tak vezmeme velkou..."), a po návratu jsme pořád ještě měli čtyři hodiny času, a tak jsme si zašli na oběd.

Nejprve jsme uvěřili tomu, že je food court v horním patře, ale když jsme tam vyjeli, ocitli jsme se v oblasti fancy restaurací, a tak jsme si vygooglili, že námi žádané fastfoody byly těsně vedle gaučů, a zase jsme se vrátili a zalezli do korejského fastfoodu na bibimbap.

Měli tam termosku s kafem zadarmo, takže já byla šťastná dvojnásob.

Pak jsme se vrátili ke gaučům, Ivanu u nich opět zanechali s batohy a zaběhli ještě do sámošky pro těstoviny a rýži, které jsme nechtěli tahat letadlem, a taky pro pití a chleba a ještěže si většinu jídla vezeme z Čech, protože i tak jsme tam nechali 50 eur.

Bibimbap

A zase gauče a poslední tři hodiny času do odjezdu autobusu. Byla z nich vidět šipka, kam jít, s jasným popiskem "Kaukoliikenneterminaali". Možná by po Brazílii, Mongolsku a Finsku nebylo špatný zas jednou jet do země, kde nemluví zcela absurdním jazykem.

V autobuse jsme seděli na horní palubě úplně vepředu a strávili jsme v něm čtyři hodiny. Vypíchnout musím dvě momenty: když jsme laborovali, jestli mlha, vpodvečer se významně převalující na loučkách, nám hrozí i na vodě, a když po debatě, že jsem ještě neviděla divokého losa, zamířil Honza prstem z autobusu a zvolal: "Los!" A byl tam.

Varkaus, hledáme vhodné molo

Ve Varkaus jsme byli ve tři čtvrtě na devět.

K vodě to byl necelý kilometr, ale poté, co jsem dostala do svého batohu veškeré společné jídlo, (i to, které Ebříci koupili v Čechách, i to z Helsinek, a i bombu k vařiči,) mi to přišlo mnohem dál. Teď už můj batoh nevážil sedmnáct kilo.

Na molu u výběžku jezera, kterému bych neměla problém říkat řeka, protože tak vypadalo, i když neteklo, jsme vybalili Scouta, a zatímco Ebříci přebalovali svoje batohy do použitelné polohy, (do letadla byl Scout obalený jejich spacáky,) já přidělala sedačky a z většiny ho nafoukla. A pak tam byla loď, tři lidi, dva vážně velké loďáky, dva menší loďáky a jeden maličkej loďák. Hm.

Zkusili jsme se dovnitř naskládat ještě na molu a zjistili jsme, že háček bude mít vážně málo místa k životu.

Přípravy k nalodění

Mapa celé plavby. Ze záznamů ji seskládal Honza a ve větším rozlišení je zde.

A pak jsme loď spustili na vodu, naskládali do ní věci doopravdy a pak se tam pokusili vlézt sami. A zjistili jsme, že je to strašně, STRAŠNĚ  nestabilní.

A stejně jsme odpluli do tmy.

Já si třeba nepamatovala ani to, na kterou stranu bychom měli odplout, natož abych dokázala říct, který ostrov po dvou kilometrech plavby je náš vybraný, ale zachránily nás moje hodinky, které aktivitu trekovaly i s mapou, a tak jsem navigovala podle nich.

Větší problém byl, že byla tma a že nebylo nic vidět. Mostní pilíře, které jsme míjeli jako první, jsem zpozorovala, až když jsme od nich byli maličký kousíček, a nemyslím, že by Honza na zadáku na tom byl o něco lépe. Když jsem ho upozornila, že plujeme moc doleva, kde byl břeh, tak se sice čílil, ať přestanu mít takovou potřebu kormidlovat loď, ale pak jsme málem najeli do poloostrova, který se před námi náhle vynořil.

Lekníny jsme neviděli a nevadilo nám to, rákosí jsme občas taky neviděli a to už nebylo tak fajn, a pak tam byly bójky a nějaké další konstrukce, a ty jsme viděli jen s největším úsilím, a ty by vadily, kdybychom do nich najeli.

Protože ta loď byla, opakuji, STRAŠNĚ nestabilní. Honza se na ní bál a pomalu nám zakazoval dýchat, abychom s ní nepohnuly moc, a mně teda vyhlídka na převrácení uprostřed ledových (12,9 °C, hovořily statistiky před odletem,) vod Finska uprostřed noci taky nepřišla úplně lákavá.

U námi vyhlídnutého ostrova jsme chvíli hledali místo, kde by se dalo zakotvit, protože měl břehy porostlé rákosím, ale nakonec jsme ho našli a slavně se vylodili. Bez převrácení.

Další den jsme tu loď nafoukli o dost méně.

Tadá, neumřeli jsme! Za celé Finsko byla tahle plavba nejhrůznější, a to do toho počítám i tu pasáž se silným větrem a vysokými vlnami o pár dní později.

Nějakou dobu nám trvalo hledání místa, kde by se daly postavit stany, protože tamní les byl členitý, kamenitý a neměl ani kousek rovného místa, ale nakonec jsme našli jedno opravdu hezké místo pro Ebří stan a jedno dostačující místo pro můj stan, protože mně ve stanu stačí rovné místo jen na jednu karimatku.

Ve stanech jsme byli za dvě hodiny od příjezdu do Varkaus. To vůbec není špatná statistika.

Tábořiště

Ráno jsme se probudili kolem osmé. Z dálky zněla auta ze silnice na břehu a taky projel jeden vlak. Ale my byli na ostrově. Ve Finsku.

Pořád mi ten projekt přišel neuvěřitelnej.

V noci padla rosa, takže jsme stany balili mokré, ale mně to nevadilo, protože jsem si k tomu uvařila kafe. Výlety s kafem s Ebříky moc neznám, a přitom jsou o tolik lepší.

Tentokrát jsme zoptimalizovali sbalení do batohů a najednou se to do té lodi... vešlo. A protože jsme hodně vzduchu upustili, nebylo plutí najednou tak moc strašidelné. Jakože už jsme si nemysleli, že umřeme, a to dokonce ani Honza. A dokázali jsme vytahovat foťáky z pytlů, když jsme něco zajímavého viděli, a já si ten svůj dokonce troufla nechávat v lodi trvale.

Důležitý krok před vyplutím: instalování klád na sedačky. Naše díky patří Zdeně, která mi do nového bytu tu moji před sedmi lety věnovala. Na lodi konečně našel tenhle polštářek svůj primární smysl života.

A pak jsme... pluli.

Ono o tom moc není co psát, ale ve skutečnosti to bylo moc hezké.

Proplouvali jsme blízko břehů a viděli jsme labutě, morčáky, hoholy, roháče, racky, sýkorky, krkavce, vrány, vlaštovky, sojky, volavky, ostříže a slyšeli jsme jeřábky a strakapouda.

Ranní jezero

Tyhle navigační tyče svítily červeně a zeleně a v noci nám dost pomohly

Postavil si chatu, ale lezli mu tam lidi... Na důchod se asi odstěhuju do Finska, tohle je sen.

Břehy byly obsypané chatkami, moc hezkými, a některé se saunami, protože Finsko, a chatky byly i na těch úplně miniaturních ostrůvcích, které měly napodél třeba jen dvacet metrů. Takovou dedikaci samotářství hluboce obdivuji.

Po pár hodinách jsme zakotvili na ostrůvku, kde jsme si udělali pauzu na svačinu, a po té tyčince jsme se ještě dosyta najedli brusinek, které tam rostly v lánech.

Pauza na svačinu

O něco později jsme míjeli tak krásný ostrůvek s kamenným ostrohem, že jsme si na něm museli udělat oběd. Vytáhli jsme z lodi chleba a vyvalili se tam a pozorovali jezero a lodě (hlavně tu, co vezla sklizenou asi půlku lesa), a taky teda strašně moc hřebíků a jiného železa, které tam na plážičce (toho pár desítek metrů dlouhého ostrova) dost nepochopitelně leželo.

Jsem velkým fanouškem malých skalnatých ostrovů. Kdo by nebyl?

Oběd

Velká a malá
(fotila Ivana)

Lodě byly další kapitola: většina nás objížděla a zpomalovala, ale i tak od nich šly velké vlny. To jsme se k nim pak natáčeli přídí a čekali, než to přejde, protože podle příručky by se s naším Scoutem nemělo na vlny vyšší než 20 cm. (Ale kdo by se s tim měřil.)

Na spaní jsme si v mapě vyhlídli první ostrov v národním parku. Ony to vlastně byly ostrovy dva, stejně vzdálené, jeden menší a druhý větší se zátokou, a na obou byla vyhrazená tábořiště (protože v parku se mimo ně spát nesmí). A pádlovali jsme k nim.

Když dva pádlují, třetí se směje fotí

To zahrnovalo plutí úžinou mezi ostrovy a pak vyplutí na široké jezero, kde bylo ke břehu všude daleko, a pak jsme si vyhlídli na našem větším ostrově návěstidlo, ke kterému jsme zamířili a nechali se jím vést, a když jsme přistáli, tak jsme zjistili, že se někde stala chyba a že jsme na tom menším ostrově. Kdybychom je předtím před sebou neměli jak na dlani a neóchali nad tím menším, jak je ve vodě kompaktní a roztomilý, tak by to dávalo větší smysl.

Na tábořišti už byla jedna rodinka, a sice nevypadali, že by tam chtěli být přes noc, ale stejně jsme se původně rozhodli pro větší ostrov, a tak jsme zase odrazili a odpluli ještě o kousek dál.

Na průzkumu prvního ostrova
(fotila Ivana)

Pokračujeme dál

Ostrůvky! Vlastně jsem fanouškem všech malých ostrůvků. Ale kdo by nebyl.

Vím, že jsem s fotkami ostrůvků poněkud rozhazovačná, ale slibuju, že mi nedojdou - v jezeře Saimaa je ostrovů patnáct tisíc

Na větším ostrově byla taky jedna rodinka, ale té jsme se nerozpakovali zeptat, a protože přes noc zůstávat nechtěli, utábořili jsme se.

(I když i tady se rovná místa hledala jen těžko a dřevěná platforma, pro stan asi určená, byla rozpadlá.)

K večeři jsme si uvařili rýži s čínou a pak se šel nejdřív Honza a pak i já vykoupat. Jako - podle internetu měla mít voda sotva třináct stupňů. Já už při pádlování tvrdila, že to není pravda, a když jsem do ní vlezla - ach. Byla skvělá. Po umytí (dokonce jsem si sem pořídila biodegradable mýdlo/šampón/prací prostředek) jsem si ještě musela jít kousek zaplavat, protože to bylo skvělé.

Kotvíme a vykládáme

Ostrov

Pláž

Večerní koupání

Naše tábořiště

Večerní porada nad mapami jezera
(fotila Ivana)

Finsko v kostce jsou lišejníky, brusinky a houby. A jaké houby!

Zato jsem nebyla úplně šťastná z našeho ostrova. Byla sice neděle, ale neměli by se lidi už vracet domů a chystat se do práce? Poté, co odjela naše rodinka, do zátoky zajeli lidi s jedním motorovým člunem a dvěma skútry, ale hned zase zmizeli, a později přijela další loď, a ti si nařezali dřevo a rozdělali oheň. Chm. Ale i oni byli tiší a brzy odjeli.

Soumrak

Místní endemičtí tuleni měli být nejaktivnější při západu slunce, a tak jsme tam seděli s triedrem a Ebříci hlídali tuleně, zatímco já se nepokrytě kochala okolím

Protože jako

Žejo

Když se setmělo, vyrazili jsme prozkoumat ostrov, jestli nenajdeme nějaká zvířata pomocí spotlightování a pulsaru.

První zvíře jsem našla já, a to předtím, než jsme opravdu odešli - cestou na záchod. Byla to malá roztomilá žába a na svém místě vydržela, než jsem došla pro Ebříky, protože volání nebylo slyšet. V zátoce jsme pak chvíli pozorovali nějaké rybky, a pak jsme se už vrhli do hloubi lesa.

Ivana fotí žábu, a protože nepózovala požadovaným způsobem, tak si ji chytila a fotila v ruce
(iNaturalist)

Pozorování rybiček

Ono se řekne ostrov, a ne nijak přehnaně velký, jen jednotky kilometrů na délku. Ale ta neprostupnost terénu, ta ho udělala nekonečným.

Já nevěřila, že bychom viděli cokoliv, a protože jsme byli na ostrově, savci ani nebyli moc pravděpodobní. Jenže pak Honza našel v pulsaru jeřábka, což je fakt velikej pták, takovej tetřev, a trochu se mu i blýskalo oko a já ho pak viděla v triedru, a tak jsem byla spokojená a mohla jsem se vrátit zpátky do tábora a jít spát.

(Hodně jsem se totiž rozmýšlela, jestli vůbec jít ta zvířata hledat, protože jsem beznadějně usínala už někdy od sedmé večerní.)

Spotlightování - hledání zvířat pomocí odrazu očí

A ještě jedna na zdůraznění statementu, co je Finsko: lišejníky, houby a brusinky

následující