Finsko: Tuleň, polární záře a vlny

Finsko, plutí po jezeře Saimaa, den třetí a čtvrtý. Čas, kdy jsme překonali rozbouřené jezero a ani trochu se přitom neutopili, a taky čas, kdy jsme viděli tuleně a polární záři.

9. - 10. 9. 2024
Pozorování z iNaturalistu z téhle části výletu k vidění zde.

Ráno jsme vstávali později, až v devět.  Ranní kávu jsem si mohla uvařit na stolečku, který na tábořišti byl, hezky jako člověk. A pak jsme se naskládali do lodě a vypluli jako mořští vlci.

Jezero bylo toho dne neklidné. Dost.

Foukal silný vítr a velmi brzy se ukázalo, že je mnohem snazší plout proti větru než kamkoliv jinam, protože boční vlny nás hrozily převrhnout.

(Nelze nepřipomenout příručku k naší lodi: Loď není určená na vlny vyšší dvaceti centimetrů. Ehm.)

Na jezero

Trochu se to houpe

Vyplouvala jsem na kormidle ze zcela zištných důvodů, abych se dopoledne zahřála pádlováním, a to se mi povedlo - neodpočinula jsem si ani na chvilku. Zase ale bylo výhodné, že se v pádlování střídali Ivana s Honzou, protože byli zvyklí pádlovat každý na jedné straně, takže jsem mohla prohazovat ruce.

Začátek byl fajn, to jsme ještě pluli blízko pevnině a ostrovům, ale pak jsme potřebovali překonat dlouhý otevřený úsek, a tam už jsme se trochu báli.

A to jsme ráno hodně podhustili loď, takže už se svými vlastnostmi na škále kánoe-člun pohybovala blízko člunovosti.

Skylla a Charybda

Ostrůvek

Nakonec jsme vymysleli, že si trasu trochu prodloužíme, ale že díky tomu pojedeme otevřenou vodu celou dobu proti větru a na místo určení se dostaneme následně plutím podél pobřeží, které by mělo lámat vítr, a tudíž by tam neměly být tak velké vlny.

Nebylo to snadné.

Přestávku jsme si udělali na ostrově uprostřed otevřené vody, jediném, kde jsme zakotvili na placce s pár stromky, velmi vágně spojené se samotným ostrovem, na kterém byl domeček. Nasvačili jsme se, nabrali síly a pak jsme vyrazili dál, já stále na kormidle, protože jsem ve své schopnosti měla zdaleka největší důvěru.

Pauza na svačinu

Ostrůvek byl tak maličký, že nebylo moc kam odstoupit, aby se mi na fotku vešlo všechno potřebné

Pak už mě trochu bolely ruce, přiznávám.

Vyhlídli jsme si další místo, kam plout, a skrze vítr a vlny jsme tam pluli, pořád rovně a dál, a držet azimut na tak velké vodní ploše vůbec nebylo jednoduché, a to i když jsem viděla, kam chci plout, a většinu času tam mířila přídí. Ony ty vlny totiž nebyly pořád stejné, takže se měnil úhel, pod kterým do nás narážely, a nejenže jsem se těm největším snažila postavit přídí, ale navíc to způsobovalo, že si člověk myslel, že nejede rovně.

Když jsme zastavili na ostrůvku u pevniny na oběd, bylo to trochu vysvobození, protože mě ruce už vážně hodně bolely.

Přepádlujte si totiž na stojatém jezeře silný protivítr!

Blížíme se k pobřeží

U pevniny byla voda klidnější

Dál seděl na kormidle Honza a většinu času vepředu odpádlovala Ivana a já fotila, vezla se a kochala se.

Rozhodli jsme se, že se utáboříme na pevnině, abychom měli možnost pozorovat nějaké savce, a vyhlídli jsme si sympatický poloostrov, který nebyl v národním parku, abychom na něm tábořit směli.

Jeho pobřeží vypadala hodně skalnatá, ale pak jsme uviděli zátočinu, a ta byla fantastická. Skvělá na přistání, místa na dva stany tak akorát, všude mech a brusinky a houby a naprostá idyla.

Lišejníky! Jeden ze znaků Finska. Zbožňuju lišejníky.

Kotvíme a Honza nosí dříví do lesa

A samozřejmě večeře s výhledem na jezero

Rajská s brusinkami

Tábořiště

První den jsme se dohodli, že společnou toaletní lopatku budeme nechávat na pařezu, jenže na tomhle místě žádný pařez nebyl. "Lopatka je na houbě," pravil Honza později. A byla.

Chvíli jsme se jen poflakovali a nic nedělali a Ivana se zatoulala blíž zátoce a najednou pískání, a tak jsme popadli triedr a foťáky a utíkali za ní - a v zátoce plaval tuleň.

Jakože ring seal. Saimaa ringed seal. Místní endemický tuleň, jehož celá populace v tom obřím jezeře o patnácti tisících ostrovech čítá čtyři sta jedinců. My je opravdu moc chtěli vidět, ale to jsme chtěli i jaguára v Brazílii a levharta v Mongolsku a dávali jsme tomu zhruba stejnou šanci.

Páni. Tuleň.

Pak se zanořil - dýchat potřebují jednou za deset minut - a pak jsme ho viděli až velký kus od břehu a pak už vůbec.

U tulení zátoky

Na tomhle místě nemůžu nezmínit, že jsem asi jediný člověk na světě, který jak tuleně, tak delfíny nikdy neviděl v moři, ale pouze ve sladké vodě.
(fotili Ebříci, iNaturalist)

Postavila jsem si stan a začala vařit večeři. Ten den jsme si dopřáli, protože se ukázalo, že v instantní rajské je mléko a máslo, takže si celou porci nechali Ebříci já si udělala hrnec čočkové polévky. Zbožňuju čočkovou.

Oranžová a modrá

Růžová a modrá

Večer jsme vyrazili s čelovkami napříč poloostrovem hledat zvířata. Protože žejo - poloostrov, to je pevnina! Tam se savci měli jak dostat! Na ostrov sice mohli přejít jelen nebo los po ledu, ale pravděpodobně ne malá zvířata jako myši nebo mnou vysněné létající veverky.

Na to, že byl poloostrov z několika stran obydlen, (my pečlivě přistáli na té jediné, kde žádný domek nebyl,) byla jeho prostupnost velice malá. Udělali jsme asi dvoukilometrové kolečko, které nám trvalo dvě hodiny, a Ebříci prý zahlédli jednu myš a tři světlušky, zatímco já neviděla nic. Jediná skvělá věc, kterou Honza v pulsaru našel, byl jeřábek spící na stromě, kterého jsme viděli tak moc zblízka, že nevadilo, že jsme s Ivanou nevzaly triedr. (Triedr byl můj, takže Ivana čekala, že ho vezmu já, jenže ona s ním předtím odešla hledat jeřábky a nevrátila mi ho, takže já jsem myslela, že ho vezme ona.)

Fotíme jeřábka

Jeřábek lesní
(fotili Ebříci, iNaturalist)

Koberec s vysokým vlasem

Vraceli jsme se přes tulení zátoku, a když jsme tam vyšli proti noční obloze, pravila Ivana v legraci: "Není to polární záře?" A ona byla.

Takže jsem poprvé v životě viděla polární záři.

Seděli jsme pak dobu na břehu jezera, hleděli k severu a já fotila spoustu fotek, protože moje oči jsou mnohem méně světločivné než čip foťáku, a tak jsem si barvy mohla jen domýšlet... a fotit.

Divadlo

Barvy se průběžně měnily a bylo to krásné

Ráno jsme vstali v půl deváté a do hodiny jsme vypluli.

Jezero bylo i toho dne neklidné.

Zezačátku nás čekal jeden otevřený úsek, kde jsme jeli proti vlnám a proti větru a s Ivanou jsme byly rády, že se můžeme střídat v pádlování, ale pak jsme vjeli mezi síť ostrůvků a tam už to bylo lepší. A hlavně, hlavně mnohem scéničtější a roztomilejší a přesně takové, jak jsem si to před cestou představovala.

Voda je neklidná

Jenže vlny nejdou vyfotit tak, aby vypadaly tak velké jako ve skutečnosti, chm

Průliv

Hlavně ty maličké ostrůvky, ty jsem nedokázala nefotit.

Museli jsme proplouvat úzkými průplavy, které třeba ani nebyly vidět, že opravdu vedou skrz, a celá ta orientace nebyla jednoduchá, (a navíc jsem v Praze nevytiskla mapy pro kus cesty toho dne, protože jsem myslela, že poplujeme jinudy,) a o to kouzelnější to bylo.

(Na moji obranu, mapy jsem tiskla podle tohohle Honzova schématu, podle kterého jsme měli vyrážet od busu a plout do Varkaus. Nás dopravní spojení donutily vyrazit namísto toho z Varkaus a počasí změnit cíl cesty ze Savonlinny na Enonkoski.)

Zákaz sněžných skútrů. Chápu to, (na ledu v zimě hnízdí tetřívci i tuleni,) ale stejně mě bavilo, kolik tam těch značek bylo.

Ostrůvky!

Podle skalnatých břehů bylo dobře pozorovatelné, jak moc se v průběhu roku liší výška hladiny v jezeře. Jakože hodně. Páni.

Projíždíme skrze bludiště průplavů

Občas to vypadalo trochu jako na Lužnici, jenže to pořád bylo skoro největší jezero v Evropě

Na jednom z ostrovů jsme zastavili na svačinu a taky abych mohla z vaku vylovit náhradní baterky do foťáku, protože dlouhé expozice polárních září mu daly zabrat víc, než jsem čekala, a dál jsem plula na přídi a nemohla se nabažit focení krajiny kolem.

Nepluli jsme daleko, přirazili jsme k ostrovu Linnansaari, po kterém se jmenuje celý tamní národní park, protože se vítr zhoršoval a nechtěli jsme ten den už pokračovat přes otevřenou vodu.

Ostrůvky

Ostrůvečky

Na břehu jsme se s Honzou nejdřív došli vykoupat. Voda mi kdovíproč přišla studenější než minule, ale i tak jsem se dokázala umýt včetně vlasů a ještě si zaplavat.

Jenže pak kolem procházela dvojice a paní se dala do hovoru s Ivanou, a když vyplynulo, že jsme z Čech, odkud byla i její maminka, tak se rozproudil velmi přátelský rozhovor, který ale mě a Honzu držel jako rukojmí ve vodě, protože jsme si samozřejmě nebrali plavky.

Po delší době se Honza ozval, že za chvíli umrzne, a paní se rozesmála, že ona je z Německa a že tam se to tak nebere a že i Fini jsou díky svým saunám zvyklí a ať klidně jdeme na břeh, že jim to nevadí.

No tak jo.

Koupací
(fotila Ivana)

Ostrůvky focené z kopce, to je úplně jinej žánr, hehe

Bylo to zajímavé, vidět je jak na dlani místo z úrovně hladiny.

Po usušení jsme si uvařili oběd a rozhodli se vyrazit na trek kolem ostrova, který nebyl zrovna krátký - měřil sedm kilometrů a bylo to docela kopcovaté, a co víc, do cesty se nám furt stavěly plantáže brusinek, nádherné houby, výhledy a lány mechů a lišejníků, které nešly nefotit.

V polovině trasy měla být kavárna - na ostrov totiž jezdí pravidelná linka s turisty - ale byla zavřená, to bylo zklamání. Zase jsem se ale z cedulí dozvěděla, co jsou červené bobule, s oblibou rostoucí mezi brusinkami: konvalinka vonná. Takže jedovaté. Je zajímavé, že vraní oko rostlo zase výhradně mezi borůvkami.

Na vyhlídkách jsme se ujistili, že na otevřené vodě fičelo vážně hodně a že vlny stály za to, a že jsme tudíž udělali dobře, že jsme se nesnažili jet nikam dál.

Pěšinky na kopcovatém ostrově

Mech a brusinky prozářené sluncem, ách

A lišejníky a vřes! Dvakrát ách.

Jsem velký fanoušek dutohlávky sobí. Promazávat po téhle přestávce padesát nových fotek lišejníků bylo za trest.
(fotila Ivana)

Fialové houby prý nejsou v Česku jedovaté, říkala Ivana, že se říká. Ale nezkoušeli jsme to.

Kavárna a výsledek Honzova neúspěšného pokusu si sednout na lavičku

Zpátky u lodě jsme si postavili stany, uvařili večeři a rozhodli se čekat na polární záři, protože KP Index měl být 6, takže měla být ještě lepší než předchozí den.

Jenže jsme to nějak zvrtali a koukali se na předpověď den starou a tenhle večer žádná nepřišla, i když mi to nedalo a až do půlnoci jsem kontrolovala oblohu pomocí dlouhých expozic na foťáku, protože jsem svým očím nevěřila.

Ebříci staví stan

Tábořiště. Když v dálce projížděla motorová loď, tak jsem si uvědomila, že jsem si stan k vodě postavila možná až moc blízko. Ale naštěstí k nám žádná taková nezajížděla, takže mě vlny nespláchly.

Polární záře, hm? Ne? Nic? Škoda...

předchozí     -     následující