Finsko: Výletování u hranic s Ruskem

Finsko, výletování u východních hranic s Ruskem (protože všude jinde pršelo), den sedmý až devátý, díl poslední. Těm létajícím veverkám jsme vážně dali šanci a byla jejich chyba, že nepřišly!

13. - 15. 10. 2024
Pozorování z iNaturalistu z téhle části výletu k vidění zde.

Před deštěm jsme utekli k ruským hranicím, chvíli to ale vypadalo, že jsme měli zůstat v Lahti, kde jsme předchozí den přestupovali z autobusu na vlak

Autobusovou zastávku měli v Enonkoski krytou a pěknou. Složili jsme tam batohy a s Honzou vyrazili do obchodu doplnit zásoby - další chleby, další pití, další kudrnaté polívky, banány a džusíčky.

A pak už to do odjezdu autobusu bylo jenom tři a tři čtvrtě hodiny. To je tak, když si přivstanete kvůli slejváku, který nepřijde. Zase jsem si to tam stihla několikrát projít - pořád mi je záhadou ta výstava písečných soch od umělců z celého světa, co tam pod širým nebem měli. Jak se to stane, že z Japonska nebo Koreje přijedou ti sochaři zrovna do Enonkoski?

Naše útočiště

Stadion nedaleko zastávky, kde měli otevřené záchody

Cesta do Helsinek byla dlouhá a úmorná. Z Enonkoski jsme odjeli autobusem do Savonlinny, kde jsme přestoupili na tříhodinový autobus do Lahti, v Lahti jsme přestoupili na vlak na kraj Helsinek a tam jsme přestoupili na vlak na letiště, kde jsme měli zamluvené auto.

Jízdenky na všechny tyhle spoje pořizoval Honza dopředu, a kdyby něco z toho nevyšlo, sesypalo by se to jako (docela drahý) domeček z karet, takže jsme byli patřičně ohromení, že to nakonec vyšlo.

Řidič autobusu do Lahti byl skvělej řízek. Nejprve se podivoval, proč jedeme zrovna do Lahti, když tam vůbec nic není, ("there is a train to Helsinky and it's faster than your bus", vysvětlili jsme mu, protože do Helsinek jel i on, a na to srozuměně přikývl, že to teda jo,) a pak hlásil všechno dvojjazyčně a v angličtině zaznívaly perly jako ať používáme sluchátka, pokud chceme poslouchat muziku, a že mu přijde divný na to upozorňovat dospělé, ale no headphones, no rockenroll, což mě trochu smiřovalo s tím, že vedle mě seděl strašně velikej chlap, který přečuhoval do mé sedačky, takže jsem byla stísněná a stejně na mě byl natisknutý a navíc z něj byl dost cítit pot, (a to říkám já po pěti dnech na jezeře).

Tenhle autobus navíc nabral čtvrt hodiny zpoždění, ale stejné zpoždění nabral i navazující vlak, takže nám z toho nevyplynul žádný stres.

(Až na ten zrychlený přesun na úplně poslední vlak.)

A protože jsem v autobusech a vlaku nic nefotila, dám vám sem kapradinku v dutohlávce sobí, vedle které jsem ten večer bydlela

Auto jsme si půjčovali v hotelu Scandic u letiště. Zatímco Honza všechno zařizoval, s Ivanou jsme se vyvezly o dvě patra výš, kde měli odemčené záchody a kde byla zároveň recepce hotelu a byly jsme tam ve všem tom luxusu trochu jako pěst na oko.

Pro auto jsme si od hotelu museli ještě pár set metrů popojít do podzemních garáží, a protože jsme neustále na zádech tahali veškeré věci včetně nafukovací lodi, působilo trochu jako špatný vtip, když jsme nastartovali a kontrolka nám oznámila nízký tlak v pneumatikách a týpkovi z autopůjčovny se nešlo dovolat. Takže jsme za ním prostě dojeli. "Nóó, my tam asi nezkalibrovali senzor, to jsem vám měl říct, já o tom vím..." No nic. Pank půjčovna, to je náš styl.

Protože všude kolem Helsinek a víc na západ mělo pršet, rozhodli jsme se s autem utéct na východ. Honza našel nějaký dost souvislý les, kam jsme jeli hodinu čtyřicet a dorazili před desátou večer, akorát včas na pozorování veverek. Teda, včas pro Ebříky, já už cestou pospávala, bolela mě záda, (ta cesta s neustálým nahazováním loďáku věci nepomohla,) pobolívala mě hlava a bolelo mě břicho, a tak jsem jim popřála hodně štěstí, a i když bych létající veverky viděla moc ráda, vzala jsem si věci a odešla jsem si do lesa postavit stan.

Hledání místa bylo taky vtipné - jedno skvělé bylo kousek od auta, ale nechtěla jsem, aby mě Ebříci probudili, až se vrátí a budou si brát věci, a tak jsem odešla znatelně hlouběji a hledala další použitelné místo dobrých deset minut, přičemž jsem potmě netušila, že jsem obkroužila vrchol kopce a skalku a že jsem zpátky kousíček od auta. Každopádně jsem si docela blahořečila, že jsem šla spát, když se chvíli po utáboření přehnala přeháňka a o něco později druhá.

Tábořiště

Ráno jsem se probudila v půl osmé do příjemného, polojasného dne. Když jsem si šla odskočit, (s triedrem, člověk nikdy neví,) odlákalo mě několik strakapoudů docela daleko od stanu, a tak jsem se rovnou prošla a to místo bylo moc pěkné.

Teda do chvíle, než se kousek ode mě začalo střílet. Na druhou stranu, ta střelba měla docela vysokou frekvenci, než aby to byli myslivci, ale kousek od mého stanu byl strom omotaný modrou páskou, a když na lesní cestu kousek ode mě přijelo auto a vylezl chlapík v maskáčích, byla jsem si jistá, že mi jde říct, že tam je odstřel zvěře a ať zmizím. Jenže on se jen zeširoka usmál, finsky pozdravil a odešel do lesa.

Chviličku poté, co jsem dosnídala a dopila kávu a sušila karimatku a podlážku stanu, napsal Honza, že už jsou vzhůru. U auta, (ke kterému jsem vyrazila na druhou stranu, protože jsem tudy v noci přikroužila kvůli hledání rovného místa,) jsme se sešli za chviličku a pak jsme vyrazili na přilehlý (polo)ostrov.

Byl to první z mikrovýletů, kterým jsme zabíjeli den před nočním pozorováním, ale mně se to nesmírně líbilo. Finská a celkově skandinávská krajina je skvělá - ty lesy jsou dost podobné našim, ale země je pokrytá mechem a lišejníky a taky zralými borůvkami a brusinkami, jejichž sběr nás dost zdržoval, a pak člověk dojde na kraj lesa a tam je moře.

Na procházce

Lišejníky!

A mechy

Ivana cestou sbírala borůvky pro Honzu, čehož jsem musela využít pro vyfocení kompra, jak Honza Ivaně zobě z ruky

U moře. Trochu jako Saimaa, ale slanější.

Bavilo mě tam triedrem hledat ptáky a popisovat Honzovi, co má kde fotit
(fotila Ivana)

Na další mikrovýlet jsme zamířili do Ruska.

Teda, my už na noční místo jeli celou dobu po dálnici podle cedulí na Sankt Petěrburg, ale teď jsme se rozhodli, že dojedeme opravdu až k ruským hranicím, protože tam nemělo moc pršet, (narozdíl od zbytku Finska nebo kupříkladu Česka, kde se to rovnou zvrhlo v povodně,) a taky protože tam byly nějaké hotspoty na létající veverky.

Nebylo to daleko. Ještě jsme se zastavili v sámošce pro víc pití a chleba a smoothie a pak jsme odjeli na poloostrov Eerikkälä, kde jsme si udělali dva krátké výlety, oba na pobřeží, a odtud už bylo vidět do Ruska. (Byli jsme asi kilometr daleko, tak aby ne.) Dívali jsme se na Bolšoj Pograničnij Ostrov a taky Malij Pograničnij Ostrov a na finské ostrůvky a na jeden prťavej bezejmennej ostrov, který byl velký asi 150x100 metrů a skrze nějž uprostřed procházela finsko-ruská hranice.

Honza se upřeně zadíval do mapy v telefonu, načež začal ukazovat vztyčenej prostředníček na jeden z ostrovů. A tak jsme našli Bolšoj Pograničnij Ostrov.

Mořské pobřeží

Měli tam príma řasy. Nechápu, jaktože jsou pořád tak rozčesané, i když nemají hřeben.

Na prvním z těch dvou výletů jsme projížděli kolem stanice záchranky, kde zrovna startoval vrtulník, a když jsme se vrátili z druhého výletu, ukázalo se, že ze tří ptáků, kteří byli od auta vidět, je jeden dron, který si tam pouštěli vojáci/policajti, co si předtím fotili ten vrtulník. Jinak ale celé to pohraničí bylo překvapivě normální - nic vojenského, jen finské chatičky a rybářské čluny. Jak se asi chataří kilometr od agresora, co je momentálně ve válce s celou Evropou?

Další výlety

Měli tam i rozhlednu

A co by to bylo za les bez bezbariérové kadibudky...

...a kostela.

Odtamtud jsme se přesunuli trochu víc na severozápad, abychom si vyhlídli místa na pozorování veverek v noci.

(Jednu veverku jsme přes den našli z auta, ale bohužel klasickou, a my jsme moc chtěli ty lítací.)

První z míst bylo pod mostem s dálnicí (která vedla do Ruska, což vysvětlovalo, proč je na ní tak malý provoz,) a druhé místo bylo nedaleko, ale u obou jsme pojali podezření, že od doby, co tam byly ty veverky pozorované, někdo vykácel vzrostlé stromy. Takže jsme přejeli k přírodní rezervaci, kde se Ebříci vydali na průzkum, zatímco já s bolavou hlavou a blogískem zůstala odpočívat v autě. Nebyla to špatná volba - o půl hodiny později začalo silně pršet, načež do auta vběhl nejdřív uřícený Honza a o pár minut později i Ivana, která neutíkala tak rychle.

Podle tohohle webu tu měly být veverky, jenže ta pozorování asi byla ještě z doby, kdy byly kolem stromy, mezi kterými by ty veverky mohly létat

Tohle byla chabá náplast
(fotili Ebříci, iNaturalist)

Já zůstala v autě i o destinaci dál, kde jsme zůstali až do tmy, kdy jsme po Ebříky preskautované trase vyrazili hledat létající veverky. Neúspěšně. Ale byla tam žížala bouldrující převislý balvan a kousek nad ní slimák, který jí očividně radil, kudy lézt dál. Sympaťáci. A na dalším velkém kameni desítky sekáčů a taky jeden křižák s obřím červeným zadečkem, který vypadal, jako kdyby vysál krev vzrostlé laně.

Co se zadařilo při přejezdu zpátky k parku, bylo pozorování čtyř zajíců - první našla v pulsaru Ivana, další dva spotlightováním z okýnka já a posledního ve světle auta Honza.

Jenže Mach toho věděl o zajících moc málo, znal akorát zajíce na smetaně, a tak stál a říkal pořád dokola, zajíc obecný žije v lese, žije v lese, žije v lese, až paní učitelka řekla, poslouchej, Machu, to ví každé malé dítě, že zajíc obecný nežije na poště nebo v cukrárně, raději nám řekni, čím se živí, kolik má zubů.
(Akorátže teda tohle je zajíc polní.)
(fotili Ebříci, iNaturalist)

V parku veverky taky nebyly. Zato tam byl fakt hodně neprostupný les. A komáři. A mokrý mech a mokré brusinky a mokré všechno. (Po těch deštích nebylo divu, ale stejně.) A taky jsme se tam bořili do ztrouchnivělých pařezů.

Chvíli jsme tam zkusili i posedět, jestli se veverky neobjeví, když budeme potichu, ale pak jsme se vrátili k autu a popojeli na místo, které dříve Ebříci vyhlédli na táboření, a o půlnoci jsme šli spát.

Přípravy

Prostupnost lesa byla nedobrá

V neděli, den odletu, jsme vstávali po osmé, nebylo kam spěchat. Tentokrát jsme se balili už seriózně, tak, aby šla zavazadla zacheckovat, než jsme se nasnídali a vyrazili do posledního parku na krátký výlet.

Vybrali jsme ho dobře, byl nádherný - močál, rašelina, žlutá a červená tráva, břízky a uprostřed trasy rozhledna. Ivana chtěla cestou sbírat borůvky, proti čemuž jsem se dost radikálně vymezila, protože nepůsobily úplně borůvkovitě, a tak jsme vyplantnetily, že to je vlochyně, která se samozřejmě jíst dá taky.

"Má zajímavý květinový podtón," zhodnotila to Ivana, přední světová berries sommeliér.

V parku

Mokřady

A ještě

A ještě jednou, tentokrát teleobjektivem
(fotila Ivana)

Pak jsme popojeli jen kousek k řece, kde se Honza chtěl před letem vykoupat, navzdory tomu, že nebylo ani dvacet stupňů. Já svoji společenskou zodpovědnost vůči ostatním pasažérům vyřešila tím, že jsem si v letadle vzala sedačku vedle Ebříků, aby vedle mě nemusel sedět nikdo cizí.

Pak už jsme vyrazili vstříc Helsinkám. Ještě jsme se zastavili v outdoorovém obchodě, kde jsem si já jako suvenýr pořídila tradiční finský hrneček a kde Honza natolik sugestivně nabízel z třetiny plnou plynovou kartuši k vařiči, až si ji jedna z prodavaček opravdu vzala.

Vůbec jsem nezmínila, že jsme měli půjčenou hybridní Corollu. Tahle obrazovka byla skvělá.

Vracení auta proběhlo taky bez problémů. Měli jsme tendenci ručníkem auto ještě trochu opucovat, abychom neplatili extra fee za extremely soiled vehicle (kvůli hrozbě extra fee za strong smell jsme jeli posledních pár minut s otevřenými všemi okýnky, protože mokré vodní boty od čtvrtka kvalitně uzrály), ale chlapík od půjčovny nás zarazil, že auto stejně půjde do myčky, ať to necháme být.

A pak jsme měli do odletu pořád tři hodiny času. A pak najednou bylo o šest hodin později a my byli v postapokalyptické, popovodňové Praze.

Byl to moc hezký výlet.

Tak zase někdy...

předchozí