Maroko: Tři dny v Marrakéši

Poslední dny v Maroku. Vrátili jsme se do Marrakéše a strávili tam tři dny, během nichž jsme navštívili místo, kde se zpracovávají kůže, starou školu, zahradu v medíně a hlavně noční stánky s jídlem, a to včetně šneků nebo smažených plodů moře. Byl to zasloužený odpočinek.

14. - 28. 11. 2024

1. den: Praha - Marrakéš
2. den: Marrakéš
3. den: Marrakéš - Tafraout
4. den: Tafraout - Tnine Aday - Massa River
5. den: Massa River
6. den: Massa River - jiný zákrut Massa River
7. den: Massa River - Tnine Aday - Tafraout
8. den: Tafraout
9. den: Tafraout - Afella Ighir - Ait Mansour
10. den: Ait Mansour - Tinzguid
11. den: Tinzguid - Tafraout
12. den: Tafraout - Marrakéš
13. den: Marrakéš
14. den: Marrakéš
15. den: Marrakéš - Praha

Lukášovy fotky z výletu jsou ZDE.
Lukášova pozorování zvířat a rostlin jsou ZDE.
Moje pozorování zvířat a rostlin jsou ZDE.

(fotil Lukáš)

Po příjezdu do Marrakéše jsme se obratně vyhnuli všem taxikářům a prošli několik ulic na autobus.

Za ten týden v Tafraout jsem už stihla zapomenout, jak vypadal marrakéšský provoz. Proboha. Na to se nedá zvyknout. Jak tam lidi dělají řidičáky?

Marrakéš, hluk a skútry

A uzoučké uličky v medíně

Naskočili jsme do pětky a jeli jí až na konečnou - k náměstí Jemaa El-Fnaa. Když jsme totiž vybírali hotel na poslední tři noci v Maroku, rozhodli jsme se pro tiché zapadlé uličky kolem náměstí, abychom byli přímo v centru a aby nás nerušil provoz z ulice. Trochu jsme si za to připlatili, ale mělo to stát za to. Kašna na nádvoří! Slepice ze složených ručníků! (Jako vážně, aspoň podle fotek na Bookingu.) Extremely clean! Very calm and quiet! Stabil wifi!

Kašna tam byla. Ručníky jsme dostali do ruky na recepci spolu s ruličkou toaletního papíru, a pak jsme přišli ke svému pokoji, který by byl malý i pro jednoho člověka a který měl jediné okno vedoucí na nádvoříčko s kašnou, a já se cítila zklamaně. Pravda, taky jsem cítila průjem a bolest hlavy a únavu, což se na výsledném pocitu podílelo, ale přesto.

V rohu s mojí postelí navíc nebyl mobilní signál a wifi tam zalétala, jen když se jí zrovna chtělo.

Po shození batohů jsme si naordinovali tichou hodinku. Aspoň že ve sprše tekla teplá. Pak jsme se vydali na jídlo.

Na pokoji

Kašna na nádvoří hotelu

Do zážitků nám ještě chyběla tandžíja, marrakéšská specialita, maso s nakládanými citróny, které se peče celý den v zavoskovaných hliněných nádobách v hammamech. Lukáš vybral restauraci podle LonelyPlanetu. Byla maličká a všechno, co v ní bylo, mělo ornamentální vzory: dlažba, stěny, strop, stoly, každé z oken - a všechny byly odlišné.

Tandžíja byla dobrá. Lukáš na ní ocenil nejvíc tóny nakládaných citrónů. Já na ní ocenila, že to bylo jídlo.

Restaurace

Tandžíja

Uličkami se stánky jsme se prodrali na hlavní náměstí, kde jsme chtěli vidět další místní atrakci - večerní stánky s jídlem.

Koupili jsme si k tomu krabičku sladkostí, které jsme cestou ujídali, a pak procházeli mezi stánky s šneky, s masovými špízy, s kávou a džusy, a od všech stánků, opravdu od každého jednoho, za námi vybíhali rozesmátí Maročani a oslovovali nás tisící a jednou frází, aby si získali naši pozornost a abychom k nim zašli na jídlo, or maybe tommorow. A tady, projednou, mi to nevadilo. Všichni měli dobrou náladu, nikdo nebyl dotěrný, naše odmítání nebo ignorace jim nesmazala úsměvy.

V hotelu jsme otevřeli okno ke kašně a k usínání poslouchali strašně hlasitou Španělku, jak něco zaníceně vykládá. Ale mně to bylo jedno. Já odpadla a spala až do rána.

Večerní město

Cukroví do ruky, abychom měli mezi stánky s jídlem co ujídat

A jsme tady. Stánky byly číslované a bylo jich hodně přes sto

A na náměstí samozřejmě probíhal další program jako tahle taneční i hudební show

Bylo to potřeba, protože nás čekal náročný den. Lukáš nám naplánoval návštěvu čtvrti, kde se vydělávají kůže, a staré školy a zahrady, všechno v medíně, ve starém městě.

Medína, to nejsou jen křivolaké uličky a nečekané slepé konce, to je i dvacet zvolání během pěti metrů: "Hello, where are you from? Come and look inside!" Což je náročné.

Ale zase ty stánky. Chtěla bych to všechno! Hedvábné šátky a pašmíny, talíře a misky s ornamenty  nebo s petrolejovou glazurou, tepané náušnice, magnetky a peněženky, kožené kabelky a pásky, koření a parfémy, ovoce a olivy... všechno.

Ráno bylo v Marrakéši mrtvo

Takhle prázdné ulice tam v noci neuvidíte

Dříč

Začali jsme snídaní, kde jsme si oba vybrali traditional variantu. Já především kvůli inzerované polívce - takže míra zklamání, že byla mléčná, byla veliká. (Bylo to něco jako ovesná kaše, ale s quinoou, a když se do toho dal med, tak to prý bylo moc dobré, říkal Lukáš, který obětavě dojedl i moji porci.) Vynahradila jsem si to jejich plackou, která mi chutnala, a hlavně místními msemen-harcha, palačinkami, s medem a hlavně se sladkým mandlovým krémem, po kterém bych se utloukla.

Na stůl nám jídlo nosila slečna v šátku, a ačkoliv jídlo objednával Lukáš, s doplňujícími otázkami se obracela na mě a kladla je šeptem.

Jsem ráda, že jsem ateistická středoevropanka.

Snídaně

V LonelyPlanet varovali, že u koželuhů jsou nabalení falešní guidi, kteří se agresivně vnucují turistům, ale že s dělníky a jejich asociací nemají nic společného a že je tam vstup zdarma. Díky za tohle varování.

Nejprve jsme podle mapičky vlezli na menší prostranství, kde se nás ujal chlapík, ať se podíváme, ale že se tam nesmí fotit, a poslal nás za jiným dělníkem s vozíkem na větší místo, které je na turisty zvyklé.

Tam na nás hned vystartoval chlapík s mátou, ať si vezmeme před nos, že to tam smrdí, (v tom měl pravdu,) a že nás provede a že tam bez poplatku nemůžeme. Za ním se ovšem skvěla obří cedule:

Welcome visitors
Visit for free
There is no guard
No one works for the bénéfit of the Association

A když jsme trvali na tom, že tam můžeme zdarma, a četli mu tu ceduli, tak se nám nejdřív snažil blokovat vchod vlastním tělem a pak nám naštvaně sebral mátu a soptící odešel hledat další oběti. Podle toho, že ostatní turisti na místě mátu před nosem měli, hádám, že se nestává často, že by nějaké turisty tihle falešní guidi neudolali.

A jak to tam vypadalo? Koželuzi v Marrakéši - Sidi Yacoub Association.

Samotné místo byla ztělesněná deprese. Teda - já chápu, že ti lidi mají práci, takže na tom nejsou nejhůř, protože jsme na ulicích viděli i žebráky. Ale jak se dá tohle vydržet den co den několik let nebo celý život? Být po pás v nádobách s páchnoucí tekutinou a propírat tam kůže, tahat je, rovnat je, vyčesávat chlupy. Bylo to smradlavé, špinavé a fyzicky náročné.

Dostali jsme se i na ochoz, odkud jsme viděli celé prostranství z výšky. Byl to zážitek z jiného světa.

Jsem ráda Češka.

Koželužské nádvoří

Pracanti

A ještě

Nechtěla bych

Odtamtud to bylo kousek do Mederesa Ben Youself, školy z 16. století, která sloužila ke vzdělávání čtyři století.

Ta byla nedávno citlivě zrekonstruovaná (díky His Majesty King Mohamed VI., the Commander of the Faithful, may God assist him), o čemž tam měli puštěnou asi dvacetiminutovou smyčku, která byla dost zajímavá - na místě vyřezávali do správného tvaru každou dlaždičku, která byla poškozená, a každou dřevěnou nebo zděnou ozdobu. Ve škole bylo 136 studentských pokojíků, krásné nádvoří, haly a celé to byl neuvěřitelný labyrint, a když jsme se pokusili v nejvyšším patře najít východ, respektive schody dolů, žalostně jsme selhali a obešli to tam ještě jednou dokola.

Škola Ben Youself

Horní patro, jedno z mnoho zákoutí

Průhledy tam byly kouzelné

Bylo už po poledni, když jsme vylezli ven, a ani ne tak hladoví jako spíš unavení a převjemovaní (= přemíra vjemů) ("hello, where are you from?") jsme zamířili na jídlo.

To se udělalo snadno - rozhlédli jsme se po obloze, našli prázdný balkón, pak se uličkami promotali ke vchodu správné restaurace, vylezli po uzoučkých strmých schodech mj. i skrze kuchyni nahoru a obsadili jeden ze stolečků. Byli jsme tam sami a pochvalovali si to, protože tam stolků a židlí bylo tolik, že se téměř nedalo posadit. Což jsme si ověřili naživo, protože byl během půlhodiny obsazený každý jeden z nich - a bylo to obtížné poposouvat tak, aby se lidi mohli od stolů zvednout.

Ale my tam byli první, takže jsme nejenže dostali jedinou porci kuskusu, kterou měli hotovou, ale hlavně měli rychle naservírováno.

Restaurace

Akorátže jsme to trochu přehnali, protože jsme si před hlavním jídlem dali i salát a já byla plná už po něm. Buržoazně jsem si vybrala avokádový salát, což byla jen avokáda s rajčaty, ale geniálně dochucená, a mňam! Lukáš zůstal věrný marockému salátu.

Jako hlavní jídlo jsem si vybrala kuskus s různými masy a sedmi druhy zeleniny a nedokázala jsem to dojíst. Nicméně ten kuskus byl tak skvěle připravený, že jsem vyjedla ten a nechala jsem zeleninu a maso. Často ho tam neměli, protože příprava trvá tři hodiny, ale když ano, stál za to. Lukáš si dal tažín s něčím, čemu jsme nerozuměli, a taky si ho pochvaloval - dělali tam totiž skvělou zkaramelizovanou cibulku s rozinkami a skořicí a po té bych se taky utloukla.

Slečna v šátku, která nás obsluhovala, se na nás krásně smála.

Za zmínku stojí i návštěva místního záchoda - místnůstky tak maličké, že se člověk na mísu nevešel s koleny před sebou.

Výhled na střechy Marrakéše

Směrem k madrese to bylo hezčí

Hehe, kafe. Tu kostku cukru asi neutajíme, co?

Po obědě jsme se odvalili na poslední atrakci, kterou Lukáš vybral - Secret Garden. Byla jsem na to zvědavá, protože v medíně (starém městě) bylo všechno tak maličké a namačkané na sebe, že jsem nechápala, kde by vzali prostor pro zahradu? Ale byla tam, několik dvorků spojených dohromady, rozdělená na exotickou a arabskou část, a protože se tam vybíralo vstupné, tak tam nebylo tolik lidí a byl tam úžasný klid.

A Lukáš vyfotil holuby hřivnáče.

A měli tam židle s houpacími opěradly, které byly geniálně jednoduché a vážně pohodlné.

Secret garden. Když jsem to poprvé viděla na ceduli, nemohla jsem si nevzpomenout na svoji oblíbenou knížku, kerá je krásná a poetická, pokud se člověk ovšem přenese přes začátek, kde umřou na choleru úplně všichni kromě malé holčičky, kterou z bezradnosti pošlou přes oceán k příbuznému, který ji nechce.

Tahle tajná zahrada byla taky moc pěkná a poetická

Plná hezkých zákoutí

Cestou zpátky jsme se zastavili u několika stánků. V prvním z nich koupil Lukáš manželce balíček s růžovými (= z růže) produkty: olejíček, sérum, krém, mýdlo a parfém (a ještě jako dárek dostal rtěnku). Prodavač se tam s pohledem na mě vtipně zadrhl, když se ptal, jestli to chce as a present for his... as a present?

Já se pak nehorázně dlouho rozhodovala v obchodě s pašmínami, jestli opravdu chci tu modročernou, která by mi skvěle ladila ke všem mým červeným bundám a kabátům (mám čtyři, no), ale která neměla stříbrné prošívání, které se mi líbilo u jiné. Samozřejmě že jsem si ji odnesla. Protože nám došla hotovost, odvedl mě prodavač zaplatit do jiného stánku, kde uměli platit kartami, a tam prodávali hedvábné šátky, (respektive šátky z cactus silk, které se dělá na Sahaře z agáve,) a tam se zalíbil jeden Lukášovi, a protože narozdíl ode mě umí smlouvat, stáhl cenu z 940 na 500 dirhamů. Já za pašmínu dala původně navržených 350 - ale to bylo tím, že jsem měla strop na 500 a překvapilo mě, že je levnější.

Nakupování v alchymistické dílně

V obchodě s platebním terminálem naučil prodavač Lukáše vázat jeho šátek na berberský způsob

Cestou do hotelu jsme trochu zabloudili, ale pak jsme našli cestu, a sprcha nikdy nebyla lepší. Nehledě na to, že ještě několik hodin po obědě jsem byla strašlivě přejedená.

Večer jsme do města vyrazili znovu, i když jen na náměstí. Po setmění se tam totiž objevují jídelní stánky, jakože kolem 150 (jsou číslované), a předchozí den jsme se shodli, že si půjdeme dát šneky.

Lukáš žije ve Francii, ten věděl, do čeho jde. Já žiju v Praze a chtěla jsem to vyzkoušet. Takže já ochutnala šneky a Lukáš si pak užil rovnou dvě porce. (Když ony ty šnečí obličeje koukající z ulit... no, ne. A stejně to má jen takovou chuť jako vývar, ve kterém se to vaří.)

Já si místo nich dala kukuřici grilovanou přímo na uhlíkách a solenou politím slanou vodou z láhve, což je geniální.

Šnečí stánek

Oni mají pořád ještě očíčka...

Raději kukuřici

Prošli jsme se ještě kolem dalších obchůdků, až jsme došli zpátky na náměstí k jídelním stánkům a já zahlídla smažené plody moře.

Pořád jsem byla přejedená z oběda, a navíc jsem měla kukuřici a několik šneků. Ale oni měli TAKHLE veliké krevety! A tak jsem si dala krevety a Lukáš kalamáry. Bylo to upatlané, protože jsem si je musela loupat, a taky k tomu byly hranolky a chleba a lilek a papričky a rajčatová omáčka a už nikdy nebudu jíst, ale mňam.

Stánek frita

Vidím fotku a mám na to znova chuť

Na náměstí byla kromě bavičů i spousta žebráků. Přes den - hlavně ženy - prostě jen natahovaly ruce a tiše mě oslovovaly s prosbou, ale večer před sebe vyložily balíčky papírových kapesníků a snažily se je prodat.

Z tohohle večera mi utkvěla holčička kolem osmi let, která před sebou měla vyloženo šest balíčků papírových kapesníků a před nimi měla otevřenou arabsky psanou a vesele ilustrovanou učebnici, ze které se během žebrání uprostřed noci učila.

Do hotelu jsme se vrátili až před desátou večer.

Zajímalo by mě, do kolika ty trhy na náměstí bývají.

Stánky

A ještě

Po tomhle se mi trochu stýská

Když jsme se ráno vydali z hotelu, což bylo někdy před desátou ráno, ve městě byli hlavně turisti.

Snídani jsme si dali na stejném místě jako předchozí den, jen jsme tentokrát zvolili omelety s masem.

Protože jsem zatoužila kamarádovi přivézt místní pivo, které se v muslimské zemi těžko shání, vydali jsme se do Carrefouru. Procházelo se tam přes park, který jsme navštívili už první den v Maroku, ale teď mě znovu nadchlo množství ptáků, kteří tam zpívali, a hlavně ta jasná zeleň.

Z obchodu jsem odcházela spokojenější, než jsem čekala - nejenže jsem opravdu sehnala pivo, ale koupila jsem si i avokádový a aloe pleťové oleje (takže jsem se nemusela dohadovat o cenách na náměstí) a taky nakládané citróny, což je věc, která se v Česku nesežene.

Cestou z obchodu se mi ale udělalo zle a začalo mě bolet koleno, takže jsem zamířila nejpřímější cestou do hotelu. Ach jo.

Cesta do obchodu za zdmi medíny

Na památky vyrazil Lukáš sám. Šel se podívat na Saadské hrobky, které zaujaly v článcích na internetu i mě. Já mezitím ležela v posteli a přesvědčovala se, abych si zašla aspoň na náměstí na oběd a pro známky na pohledy. Marně.

Známky mi koupil Lukáš v obchůdku u hrobek.

To totiž taky byla věc. Pohledy jsem napsala už v Tafraout, ale nikdy jsme tam nebyli ve vhodnou hodinu, abych zaskočila na místní poštu, a tak jsem to odložila do Marrakéše, protože i při první návštěvě jsme jezdili pravidelně kolem veliké pobočky v Guelizu autobusy. Teď jsme byli ubytovaní jinde, v medíně, ale přímo na náměstí Jemaa El-Fnaa jedna pobočka pošty byla.

Když jsem tam chtěla jít předchozí večer, byla navzdory otevíracím hodinám zavřená. Takže jsem tam naběhla tenhle den cestou z Carrefouru a zjistila jsem, že uvnitř jsou pouze bankovní přepážky spřátelené banky. Lukáš je mi svědkem. Přitom všechny články na internetu tvrdily, že tam známky seženu, že je to jedna ze dvou největších poboček v Marrakéši. Taky tvrdily, že v obchůdcích se suvenýry seženu známky taky, ale kdekoliv jsem to zkoušela, tam mě odkazovali na poštu.

Takže komu přišel pohled, vděčí za něj Lukášovi a výletu na hrobky.

Náměstí Jemaa el-Fnaa

Mně v mezičase vyhládlo (a přestalo se mi chtít zvracet), a tak jsem Lukáše na večeři vytáhla už v pět. Odešli jsme na náměstí, poslali pohledy a vybrali si tu nejhezčí střešní restauraci v dohledu. (Poté, co jsem zjistila, že špatně vidím, a přestala jsem trvat na restauraci Amok, ze které se vyklubala restaurace Amor.)

Tam jsem si naposledy dala v Maroku tažín. Lukáš konečně ochutnal kuskus. Taky jsme si dali napůl polévku harira, která mi v Tafraoutu tolik chutnala, a samozřejmě marocký salát. A citrónový džus.

V Maroku se nedá nepřibrat.

A ještě jeden, poslední džus na náměstí u krásných stánků. Oba jsme chtěli granátový, ale majitel nám nalil na ochutnávku mixed juice, který mi zachutnal natolik, že si granátový dal jenom Lukáš. V mém převládaly jahody a byl vynikající.

Nejlepší tažín je z mletého masa. Tečka.

A nejlepší místo, kde jíst, je s výhledem na hory...

...i na město.

Městský cvrkot

Pěkné to tam bylo

Naše terasa byla ta s lampionky. Restauraci Amok, totiž Amor, vidíte na pozadí.

Poslední večer.

Dopoledne jsme si koupili dvě piva i pro sebe, a tak jsme po setmění vyšli na střechu hotelu a tam je na gaučích z lesklých látek vypili. Je málo lidí, se kterými bych se odvážila odjet na dvoutýdenní dovolenou jen ve dvou, a potěšilo mě, když mi Lukáš řekl, že se mu se mnou cestovalo dobře. Mně s ním taky.

I v Marrakéši, obřím velkoměstě, byl nad hlavou mezi mraky vidět Pegas, tak vysoko v nadhlavníku.

Na terase

Tak na další výlety

Oproti večeru se poslední noc moc nevydařila. Lukáš nastydl a trochu chrápal, Španělka a její společnost hulákali na křesílkách na terase a do toho všude po hotelu pořád hlasitě třískaly dveře.

Vstávali jsme v šest a já byla hrozně ráda, že tam už další noc nebudu muset trávit.

Tohle bohužel pomohlo jen málo

Večer jsme se rozmýšleli, jestli jít na snídani cestou na letiště, nebo si koupit chleba, a rozhodli jsme se správně, protože když jsme vylezli do ulic, byli venku jenom metaři a popeláři, takže bychom na letiště nejeli jenom nevyspalí, ale ještě i hladoví.

Promotali jsme se na kraj medíny a naskočili na autobus 19, který jel až na letiště. Klobouček před Lukášem, že za ty dva týdny neztratil naše zpáteční jízdenky, které jsme pořídili při příletu.

Lukáš odlétal domů do Francie jen půl hodiny přede mnou, a tak jsme se po zacheckování zavazadel zase sešli a utratili poslední kovové peníze za vodu a kávy. A protože já letěla z gaty B6 a Lukáš B7, obsadili jsme křesílka před B8 a nikoho na ně nepustili. Ani když Lukáš odešel pro další várku kávy. Takoví jsme drsňáci.

Když jsem Lukášovi poslala fotku, jak nastupuje do letadla, poslal mi na oplátku fotku, jak přecházím po letištní ploše ke svému letadlu. A pak jeho letadlo odjelo pryč a po dalších deseti minutách mi prosvištělo přímo před okýnkem.

Jiná gate, jiná země

Jediné jiné letadlo v řadě EasyJetů. Lukáš je ten na schůdcích se zeleným batohem :)

V letadle jsem seděla v řadě s dalšími Čechy, asi jedinými v letadle. To se to tak někdy sejde. A cesta byla překvapivě příjemná, protože kolem mě všichni pospávali, mimino o tři sedadla dál plakalo jen při vzletu a přistání a z mého okýnka byl famózní výhled.

Marrakéš je zelená, zalesněná oáza uprostřed vyprahlé placky.

Přelétali jsme písečnou poušť a duny měly na hřebenech bělavé převěje.

Přes moře jsme letěli jen chviličku. Teda vlastně skoro pořád, ale většinu času jsme letěli nad pobřežím Španělska, a to se jako let nad mořem nepočítá, ne? Zvlášť když byly vidět všechny ty skvělé vysoké zasněžené i černé hory.

Není skvělý, kolik je ve světě hor?

Nad mraky jsme letěli jen chvílemi. Vím, že se říkává, že vypadají třeba jako beránky nebo tak, ale ty naše vypadaly jako květák.

Občas jsme letěli nad horami, do jejichž některých údolí natekla inverze a do jiných ne. A občas byla ta inverze osvětlená sluncem a vypadala jako tekuté zlato. Tak to bylo i cestou opačným směrem. Asi nějaká španělská specialita.

Křížili jsme cestu jinému letadlu a my letěli výš a bylo zvláštní se dívat na veliké dopravní letadlo z výšky.

A protože jsem si nakešovala (= cache) dostatečné množství kapitol dlouhé internetové povídky dopředu, přistáli jsme v Miláně dřív, než jsem se začala nudit.

Nicneříkající video bez pointy. Ale já se zrovna nudila a chtěla si natočit průlet pod mraky a přistání.

Nevím, proč nás v Miláně tak dlouho drželi v zavazadlové zóně, když už jsme všichni prošli pasovkou a dostali i začekovaná zavazadla, ale ničemu to nevadilo, protože jsem po přechodu z arrivals na departures musela stejně počkat další hodinu a půl, než jsem mohla svůj velký batoh zacheckovat na další let. To s sebou neslo to příkoří, že jediná použitelná restaurace byla až za securitou, kam jsem s batohem nemohla, a já už měla hrozný hlad. Tak jsem si k jídlu koupila aspoň Colu a bonbónky. Italská vášeň pro croissanty a sýr je pro mě s mojí intolerancí mléka silně nepraktická.

Za securitou jsem se usadila v již dobře známém Burger Kingu a s elektřinou a výhledem na letadýlka jsem tam vydržela až do otevření gaty.

Do Česka to pak už byl jen kousíček.

Svačina z italské trafiky

Pryč z Milána

Tak ahoj

Byl to moc pěkný výlet.

předchozí