rubriky:

odkazy:

moji přátelé

přihlášení

archiv článků:

Maroko: Intermezzo v Tafraout

pise.cz/img/433393.jpg" alt="IMG_6968" width="650" height="433" align="absMiddle">
Někdo trepky?

Pojištěná jsem byla u nejlepší možný pojišťovny. Jinou kancelář jsme tam neviděli.

Žlutý autobus. Asi už se budu smát vždycky, když nějaký uvidím.

Protože jsme si na odpočinek v Tafraout naplánovali dvě noci, vyrazili jsme se po snídani projít. To je velká výhoda, cestovat s někým, koho baví plánovat itinerář: Lukáš našel všechny zajímavosti v okolí, a tak jsme ještě před poledním horkem stihli obhlédnout vyhlídku ze skály nad městem, projít nejstarší část města s popadanými domky, prohlédnout si pravěkou malbu gazely na skále a vrátit se skrze palmový háj na náměstí do oblasti kaváren.

Nejstarší část města

Mám velkou slabost pro města obklopená horami

Chápete?

Na kopci za městem

Právě tam byla prehistorická gazela

Cesta zpátky

V hostelové knížce o Maroku jsem se dočetla, proč jsou v Maroku tak často okna olemována bílou barvou: je to ochrana před zlým okem (uhranutím) stejně jako třeba amulet nazar

V jedné z nich jsme konečně vyzkoušeli to, co nabízeli už v Marrakéši: avokádový džus. Překvapivě to je... džus z avokáda. Kdyby v tom byl ještě česnek, cibule a rajčata, daly by se do toho namáčet nachos.

O restauraci dál jsme si k obědu dali kromě tajine taky salát a další džus (tentokrát civilně pomerančový) a já tam napsala pohledy, s výhledem na rudé skály a městský cvrkot.

Mně se tak moc líbilo, jak oblékaní místní lidi byli! (Jen turisti byli jako pěst na oko.)

Jus d'avocat a jus panaché lait. Akorátže nám neřekli to lait, takže aspoň já vím, z čeho mi bylo zbytek dne zle.

Kavárnička

Psaní pohledů. Jeden dorazil po týdnu a další dva po měsíci. Kde se asi rozdělily?

Po obědě jsme utekli před sluníčkem do hotelu. Sice bylo jenom šestadvacet ve stínu, ale 30 ° SŠ a 1200 m. n. m. udělaly ze slunce mocnou zbraň.

Když jsme vpodvečer vyrazili na další procházku, bylo už příjemněji, ale pořád dávalo smysl se držet ve stínu.

Vydali jsme se pár kilometrů za město ke skále nazvané Napoleon's Hat, která ční mezi baráčky a je pro zdejší oblast ikonická a objevuje se na všech fotkách a pohledech. Venku skoro nikdo nebyl a do ulic ze zahrad přepadávaly keře obsypané květy v sytých barvách, které jsem si naprosto zamilovala.

Z Tafraout jiným směrem než dopoledne

Vlastně si nejsem jistá, co všechno byl Tafraout a co už byly vesničky kolem, ale malebné to tam bylo všude

Milosrdný stín

Napoleon's Hat

Tafraout je oblíbeným výchozím místem pro skalní lezce. I my jich viděli dost, a to jsme tam byli zcela mimo sezónu.

Ještě jednou čepice

Neumím fotit lidi, přijde mi to neslušné, ale tady mě to mrzelo.

Chtěla bych mít památku na muže, kteří jezdili na mopedech s oběma nohama na jednu stranu, protože je dželaba dlouhá až po kotníky.

Na tři studentky, které šly ve skupince - jedna v otrhaných džínech a tričku, druhá v šatech a bílém hidžábu a třetí v černém nikábu.

Na ženu, která si před obličejem přidržovala cíp čádoru, když míjela Lukáše.

Chtěla bych si udělat sbírku fotek zdejších nádherných ženských šatů.

Já si s sebou do měst vzala něco vzdušnějšího než trekové kalhoty. Ještě sandálky by to chtělo, ale zas kdo by to chtěl na trecích tahat na zádech...
(fotil Lukáš)

Pohled zpátky k Tafraout

To už mě hodně bolelo koleno - chůze po asfaltu byla mnohem horší než na treku v neprostupných horách. Měla jsem v něm totiž utržené oba menisky, jak jsem zjistila po návratu.

Ale oč pomaleji jsme šli, o to lépe jsme si mohli vychutnávat okolí

Protože... minaret a hory!

Po návratu už se nám nechtělo z hotelu ani na večeři. Lukáše dohnaly střevní potíže a mě bolelo koleno. A protože jsme následující den vyráželi na další trek, zůstali jsme už na pokoji a lízali si rány.

"Koberec," hlásil tady hrdě majitel, když zjistil, že jsme z Česka.

předchozí     -     následující

Zpět na hlavní stranu blogu