Maroko: Dobrodružství v horách 2/2

Druhá polovina špatného plánování a hlubokých zážitků. Projdeme horami skrz? A jak to bylo s těmi pijavicemi?

14. - 28. 11. 2024

1. den: Praha - Marrakéš
2. den: Marrakéš
3. den: Marrakéš - Tafraout
4. den: Tafraout - Tnine Aday - Massa River
5. den: Massa River
6. den: Massa River - jiný zákrut Massa River
7. den: Massa River - Tnine Aday - Tafraout
8. den: Tafraout
9. den: Tafraout - Afella Ighir - Ait Mansour
10. den: Ait Mansour - Tinzguid
11. den: Tinzguid - Tafraout
12. den: Tafraout - Marrakéš
13. den: Marrakéš
14. den: Marrakéš
15. den: Marrakéš - Praha

Lukášovy fotky z výletu jsou ZDE.
Lukášova pozorování zvířat a rostlin jsou ZDE.
Moje pozorování zvířat a rostlin jsou ZDE.

Ráno po bouřce jsme vstávali za tmy, abychom největší díl trasy ukrojili v ranním chládku. Sbalit si věci, uvařit ranní kafe a nasnídat se, to vše ve všudypřítomném červeném jemňoučkém, mazlavém a strašně klouzavém bahně, nám trvalo hodinu.

"Co teď?" padla otázka potom.

Oba jsme se přitom dívali na prudký svah nad námi, který jsme museli přetraverzovat, abychom se dostali k balvanové části řeky, kde jsme ji byli schopni překonat. Po nočním dešti všechno strašně klouzalo.

Zkusili jsme to. Mokré kameny byly naprosto neschůdné, takže jsem nemohla zvolit svoji oblíbenější alternativu chůze po skále místo po prudkém hliněném svahu, ale hliněný svah naštěstí nezískal vlastnosti říčního bahna, a i když se mokrá jílová hlína lepila na boty, chodit se v ní dalo.

Ranní pochod pošmournou krajinou

Vypadalo to celé trochu postapokalypticky. To je tak, když v poušti prší.  Což se mně děje překvapivě často.

Vydali jsme se stejnou cestou jako předchozí den až pod vesničku s dracénami.

Tam nastala první, hodinová pauza, kterou jsem celou vyplnila filtrováním vody do maximální kapacity, protože jsme se ten den plánovali odpojit od řeky a zůstat další dva dny bez zdroje vody. Já nesla 5,5 litrů vody, Lukáš šest. Batohy nám ztěžkly.

U vesničky s dracénami

Filtrování deseti litrů vody je práce na hodinu.

A pak vzhůru, pryč od řeky, na sedlo nad námi.

Trochu jsme se toho báli, ale nakonec to vůbec nebylo špatné. Stoupali jsme po zpevněných terasách a promotávali se mezi trnitými arganovníky a vlastně se stoupalo dobře. Určitě hodně pomohlo, že bylo skoro celý výstup zataženo. Ráno pršelo ještě docela často, ale přes den krápání ustávalo, až jsme si troufli být bez pláštěnek na batozích, které od trnů dostávaly zabrat, a já i s foťáčkem v kapse místo v bezpečí igelitu.

Brzy jsme vystoupali výš, než byla vesnice na protějším břehu, ale ani tehdy jsme nevydedukovali, kudy se do ní lidi dostávali. Pravděpodobně nijak. Prostě se tam rodili a umírali.

Pohled na vesnici pod námi

Záhada

Tohle jsem si musela vyfotit: takhle vypadá odumřelá opuncie. Kůru má jako strom, ale vnitřek je hrozně zvláštní.

Na sedlo jsme došli po poledni.

Můj první dojem byl bezbřehý údiv při pohledu na domky a paneláky, které byly na útesu přes údolí. Nejenže měly být tyhle hory téměř neobydlené, ale hlavně byly strašně neschůdné! Proč to tam ti lidi zabydlovali? Důvod?

Mezi námi a domy bylo údolí, kterým tekla naše řeka. Slyšeli jsme ji až nahoru. Obtékala ostroh, na kterém jsme byli, a bylo pro mě těžké určit, ze které strany vlastně tekla, jak moc se tam skály a údolí kroutily.

Hlavně jsem ale zjistila, že mnou naplánovaná trasa byla zcela nereálná. V mapových podkladech jak na mapách.cz, tak na google mapách se vycházelo z open map, které aproximují z dostupných dat, a tak se stává, že na nich nejsou některé kaňony, útesy, skály a strže. A při cestě do Timjichtu, i kdybychom se dostali přes dva skalnaté vrcholky, kde by to s batohy bylo o život, bychom pak museli přeletět jednu nebo dvě několikasetmetrové propasti.

Timjicht tam na skále zářil do dálky, několik domků. Možná to nebyl on, ale možná ano. Opuštěná vesnice na útesu. Moc jsem si tam přála dojít.

Na sedle. Timjicht je na hřebenu vzadu...

Baráčky na protější straně údolí. Mezi námi a jimi teče Massa River, jen jiný zákrut, než u kterého jsme spali předchozí noc.

Pauza na sedle

Lukáš vyšel na sedlo až chvíli po mně a já se kousala do jazyku, abych o neschůdnosti cesty neřekla ani slovo, dokud sám nestráví dojmy z dobytého vršku a z baráčků naproti a z krajiny kolem nás. Nechtěla jsem mu zkazit tu chvíli, protože mně tohle zjištění ublížilo, zkazilo náladu, zkazilo výlet. Neumím naplánovat trek. Nebude se Lukáš zlobit? A co vůbec budeme dělat dál?

"Já tu jsem rád," vyvrátil Lukáš moje nejčernější myšlenky hned poté, co jsme to společně probrali. "Je to hodně explorativní. Takový trek jsem ještě nikdy nešel..." (já taky ne) "...a je to skvělý."

Jenže co teda dál? Vrátit se stejnou cestou k naší řece a po svých stopách zpět do Tnine Aday? Nebo zkusit vyšplhat do vesnice s dracénou a pokusit se zjistit, kudy do ní chodí vesničani, a jít tudy?

Popošla jsem přes sedlo a ještě kousek dál, abych lépe viděla na domy přes údolí. Ze sedla vypadaly nedostupně, na strmé skále, ale za rohem vykoukla hliněná strž s terasami, která vedla od řeky až skoro k domům. Nahoře by bylo nutné oblézt jeden skalní ostroh, ale to by mohlo jít... snad.

A tak jsme se rozhodli jít tudy.

Doma jsem Lukášovi posílala tuhle mapičku. Tu odbočku za skalním ostrohem jsme trefili na druhý pokus a pořád si nejsem jistá, jestli to bylo nutné, obzvlášť kvůli drobné lezecké vložce.

Takže: tudy.

Sestup byl méně příšerný, než jsme oba čekali. (I když Lukášova, nyní značně potrhaná, pěnová karimatka na to má vlastní názor.)

U řeky jsme shodili batohy a rozběhli se podél vody hledat brod a místo na stan.

Našli jsme oba. Moje tábořiště ale bylo blíž vodě, a navíc se nemuselo přes žádné suťovisko, a navíc to bylo blíž další trase, a navíc se tam dala řeka doslova překročit, a tak jsme šli tam. Lukášovo místo mělo koupací tůně, ale s tím jsme se rozhodli si poradit i na mém místě.

Pauza při sestupu

Poslední metry k řece

Tou dobou se už ani nesnažilo poprchávat, i když slunce zůstávalo milosrdně za mraky, a tak jsme jen shodili batohy a já se rozběhla k vodě - vykoupat se a vyprat si.

Místo, kde jsme řeku překračovali, bylo tvořené mělkým kamenným korytem širokým tak akorát na člověka, a tak jsem se nejprve položila tam, ale pak jsem se vydala hledat hlubší vodu v jezírku pod splavem. Ponořila jsem se do vody - a jak jsem ze sebe rukama chtěla smýt pot a prach, ucítila jsem na zadku něco divného.

Pijavice. Konkrétně deset pijavic.

Prošla jsem džungle Kostariky a kus amazonského pralesa v Ekvádoru. Strávila jsem dva týdny v Brazílii v největším močálu na světě. A moje první pijavice byly v marocké poušti!

Přišlo mi zvláštní, že s sebou Lukáš bral pinzetu na klíšťata, ale na extrakci těch kluzkých pidižvíků byla k nezaplacení. Protože vyndavejte si sami pijavice přisáté na zadku!

(Blé.)

"Helobdella is a genus of leeches in the family Glossiphoniidae, the freshwater jawless leeches. These are small, flat leeches which do not feed on blood." Fakt by mě zajímalo, co se mnou chtěly podnikat. (zdroj: Wikipedia)
(fotil Lukáš, iNaturalist)

Ale měli tam krásné žáby.
(iNaturalist)

Všechny byly stejného druhu - skokan saharský - ale vybarvené byly různě.
(iNaturalist)

A želvy! Dospělé byly nudně hnědé, ale tohle ťuťu želvátko bylo prostě ách. Želva maurská.
(iNaturalist)

Zatímco se odešel mýt Lukáš, kterého má anabáze neodradila, postavila jsem stan a uvařila gulášovku a čaj. Zatímco Lukáš během celé výpravy vůbec neměl hlad, já bych jedla za tři. A nad námi ještě na denní obloze létali netopýři...

Ten večer jsem dočetla Setkání v džungli, které by mělo mít podtitul "i velikáni jako Verne měli své slabé chvilky".

Tábořiště

Tohle bylo to osudové koupací místo. Neměla jsem si sedat do té vany vpravo, ne ne, neměla... Kromě pijavic na zadku jsem si odnesla ještě další po obvodu chodidel. Příště se prostě nedotýkat dna.

Massa River

Ráno jsme vstali se svítáním. Vypravovali jsme se zase hodinu, což mi přišlo hodně, než jsem si uvědomila, že jsme čas neztráceli ani tak vařením kávy jako spíš výrobou šesti litrů vody na cestu. Což nebylo bez půvabu, protože mi přitom dělala společnost malá roztomilá želvička, slunící se v mělké tůňce kamene, na kterém jsem nabírala a filtrovala vodu.

Bylo příjemné, že naše údolí zůstávalo ve stínu, i když už slunce osvětlovalo protější štíty. (Taky nás chladilo vyprané oblečení, které přes noc nestihlo doschnout. Tričko jsem na sobě dosušila ještě večer, ale kalhoty byly bez naděje.)

Proplétali jsme se mezi arganovníky a stoupali svahem s teráskami vstříc domům a silnici, které jsme viděli předchozího dne ze sedla. Po silnici jsme se hodlali vydat do Tnine Aday a cestou stopovat kohokoliv, kdo by nás popovezl kamkoliv k Tafraoute.

Slunce osvětluje protější štíty i Měsíc nad nimi

To stoupání nebylo zadarmo. Ve vlasech jsem si odnesla polovinu všech větví, které jsem potkala, protože čtyři dny nečesané kudrnaté vlasy a větve s dlouhými trny vytváří nebezpečnou kombinaci. Hlína se drolila pod botama. Občas se do cesty postavila skalka nebo kaňon, které jsme museli někudy obejít.

Z pozorování předchozího dne jsem věděla, že někde budeme muset uhnout z našeho údolí a mezi dvěma skalami prolézt do bočního údolí směrem k domům, a správné místo jsem trefila až na druhý pokus.

Stoupáme vzhůru

Hory

Postupně jsme vylezli výš, než bylo sedlo, na němž jsme předchozího dne zjistili, že náš trek nebude schůdný. Odtud je moc pěkně vidět. A někde zleva toho úplně zadního hřebene jsme na trek vyráželi.

Tam, jak lze tušit bílý baráček na nejvyšším místě skalní stěny, tam jsme měli naplánováno jít, ech. Tam je zaniklá vesnička Timjicht...

Poprvé jsem nás zavedla po terasách na moc pěknou skálu s výhledem, kde jsme se usadili na svačinu a oddych a kochali se skalami naproti. Při té příležitosti Lukáš našel v "našem" nedobytém masivu další dracény a já pak na to konto taky, a to bez hledáčku teleobjektivu. Což je skrytá reklama na Neovizi a jejich operace očí.

Na další cestě jsme kousek od nás spatřili koz- divoké prase! (Moje první asociace na černého čtyřnožce na pustých svazích pouštních hor nebyl vepřík, no.) I když se dal do běhu směrem od nás, byl vidět ještě dlouhou dobu, se svýma velikýma ušima a srandovním ocáskem. A nebyl tam sám, respektive, nebyl tam historicky jediný, protože jsme o kus dál našli vybělenou lebku jiného.

Pozorovací skála. Dracény jsou ve stěně vzadu vpravo.

Dracény v protější skále
(fotil Lukáš, iNaturalist)

Prase divoké
(fotil Lukáš, iNaturalist)

O argánii byste měli vědět, že kromě oleje má taky trny.
(1. Opravdu to je argánie a ne arganovník. 2. Hodlám tomu i nadále říkat arganovník.)
(iNaturalist)

Další odbočku do správného údolí jsem šla raději prozkoumat bez batohu i bez Lukáše, protože se přitom muselo lézt po skále a něco takového podnikat zbytečně by už možná bylo moc i na klidnou Lukášovu povahu. (Pořád mě fascinuje, že mě za plánování tohohle celého výletu nezabil, ba že dokonce ani nevyslovil jediné slovo výčitky.)

Nicméně po skále se lezlo jen kousek a dál se šlo po krásně upravených a hlavně arganovníkůprostých terasách až k výhledu na domky. Takže jsem se vrátila pro Lukáše a vyrazili jsme naostro.

Ukázalo se, že to po terasách nebylo až k domům, ale když jsem při chůzi mezi dalšími arganovníky narazili na dřevěný ukazatel, pochopili jsme, že jdeme dobře, a po chvíli jsme se vyškrábali na silnici.

Tyjo. Civilizace.

My tady fakt neumřeme.

Po skále na terasy

Tady už je dobře

A tenhle pohled budí naději

A tenhle taky :)

Jsme tu!

Na silnici!!

Vydali jsme se k domům a ještě dál, když na nás z okna zavolal starý pán a zjišťoval, kam jdeme, mudroval, kudy to budeme mít nejlepší, a nabízel doplnit vodu.

O něco dál nás v protisměru míjel žlutý autobus. Měli jsme sice podezření, že by mohl být školní, jaké jsme vídali v Marrakéši, ale měl na sobě číslo 3, takže jsme mávli, (protože do Tafraoutu vedly oba konce téhle silnice,) načež řidič zavrtěl hlavou, že nás nevezme, ale stejně přibrzdil, aby si poslechl, co chceme, a z okýnka se vynořily hlavy několika školaček, které se hrozně smály a zdravily.

Nicméně tenhle autobus jel o dvacet minut později zase zpátky, a to už jsme ani nemuseli mávat, aby u nás zabrzdil a zjišťoval, kam chceme vzít. Kamkoliv! Protože chůze po prosluněné a vedrem sálající silnici byla úmorná. A tak nás vzal až do Tnine Aday, odkud jsme tenhle celý trek začínali a kam jsme skutečně chtěli stopovat.

Už jsem si stopla ledacos, ale školní autobus mě bral poprvé.

Poslední ohlédnutí k vesničce, u které jsme se v horách vyloupli. Ocenit můžete kromě malebnosti trojtranskripční ceduli: arabštinou, berberštinou a latinkou.

Žlutý autobus

Sedačky byly srandovně maličké

V Tnine Aday jsme si ani nestačili nahodit batohy, než kolem jelo auto, na které jsme zkusmo mávali, a i když v kabině bylo místo jen pro jednoho spolujezdce, řidič nechtěl ani slyšet o tom, že bychom jeli s batohy na korbě, a vmáčkl nás tam oba - a vzal nás do Anzi.

Anzi je velké město na hlavní silnici na Tafraoute. Když jsme se chtěli dostat první den treku do Tnine Aday, tak nám tři starci radili, abychom jeli autobusem do Anzi a auty se zkusili dostat dál. Takže to byl dobrý výchozí bod, odkud se vracet.

Ale jak?

Bylo tam stanoviště taxíků, jenže linkových taxíků, které mají jasně dané, kam jezdí. A ti nás přesvědčovali, ať jedeme do Tighmi nebo Tiznitu, a tvářili se nesouhlasně na náš požadovaný Tafraoute, ale my se už naučili, že v takových chvílích stojí za to chvíli okolkovat na místě, a jeden z nich skutečně vypadal, že o tom přemýšlí a něco řeší s ostatními a jde za jiným řidičem a pak přišel s tím, že za 400 dirhamů nás tam kolega odveze, a už jsme jeli.

My si skutečně vymysleli hodně divokou lokalitu na výletování, protože i tahle jízda nejrychlejší možnou cestou trvala hodinu a půl, a to jsme už měli kus z hor za sebou.

A mě doteď fascinuje, že jsme byli doma tři hodiny poté, co jsme se vyloupli z hliněných teras na silnici.

Náš druhý stop z Tnine Aday do Anzi

Sice jsme ještě v autě zabookovali náš Tritri hotel, aby o nás domácí věděl, ale po příchodu jsme se nemohli dozvonit. A protože se nám ani jednomu nechtělo telefonovat, tak jsme se i s batohy vydali na večeři, že to zkusíme později, a protože jsme si sedli ke stolku venku, tak jsme snad nikomu moc nesmrděli.

Zašli jsme si do naší hipsterské restaurace, kde jsme už jednou byli, a oba si tentokrát dali celé menu za stovku: já polévku harira, hlavní jídlo kalia, což bylo maso se zeleninou pečené v tahinovacím hrnci, jako dezert pomeranč se skořicí a medem a k tomu čaj a džus, a Lukáš to samé, jen místo polévky marocký salát.

Mezitím jsme koupili zpáteční jízdenky do Marrakéše a napsali domácímu, jestli s námi dneska počítá a že jsme se nedokázali dozvonit, a on nás po večeři uvítal ještě srdečněji než posledně, dal nám stejný pokoj, vrátil nám odložené věci a ještě jsme si kromě snídaně dohodli i vyprání věcí.

Sprcha. Slast.

Haló, my chceme dovnitř...

Solidní náhradní program

I s dezertem

předchozí     -     následující