Maroko: Dobrodružství v horách 1/2

Špatným plánováním vstříc hlubokým zážitkům!

14. - 28. 11. 2024

1. den: Praha - Marrakéš
2. den: Marrakéš
3. den: Marrakéš - Tafraout
4. den: Tafraout - Tnine Aday - Massa River
5. den: Massa River
6. den: Massa River - jiný zákrut Massa River
7. den: Massa River - Tnine Aday - Tafraout
8. den: Tafraout
9. den: Tafraout - Afella Ighir - Ait Mansour
10. den: Ait Mansour - Tinzguid
11. den: Tinzguid - Tafraout
12. den: Tafraout - Marrakéš
13. den: Marrakéš
14. den: Marrakéš
15. den: Marrakéš - Praha

Lukášovy fotky z výletu jsou ZDE.
Lukášova pozorování zvířat a rostlin jsou ZDE.
Moje pozorování zvířat a rostlin jsou ZDE.

Předchozí večer jsme dojeli z Marrakéše do Tafraoutu, největšího města v horách Antiatlasu, kde jsme si naplánovali dva treky. A dneska jsme vyráželi na první z nich.

Budík jsme měli na sedmou, ale ještě mnohem dřív mě probudila kombinace Lukášova chrápání a venkovních muezínů. Konečně jsme ale spali na tichém místě, (ne jako v Marra-tút-tút-kéši,) a tak jsem byla skutečně odpočatá, a čas navíc jsem strávila ve sprše. Teplá sprcha je blaho.

Ve tři čtvrtě na osm na nás zaklepal domácí, jestli může servírovat snídani, a začaly hody. Předchozí den se ptal, co jíme, a mé vysvětlování nesnášenlivosti mléčných výrobků pro jednou padlo na úrodnou půdu: dostali jsme rajčatové omelety (mňam!!), msemen (místní palačinky ze semoliny a droždí) s medem, džemem nebo mandlovou pomazánkou, croissanty, chleby a kromě kávy i čaj.

Když jsme v hale začali cinkat nádobím, vynořila se z protějšího pokoje rozcuchaná bělovlasá stará paní v noční košili, doplula k nám, sebrala jednu ze skleniček, nalila si čaj a zase zaplula do svého pokoje. Koukali jsme na to trochu nevěřícně, nicméně když domácí o něco později naservíroval snídani i jí a jejímu partnerovi, tak bylo vidět, jak se zarazila, a pak přišla s tisíci omluvami a nabídkou, že nám nalije od sebe.

Mňam

Při balení jsme využili nabídky od domácího a vytřídili velkou tašku věcí, které jsme na nadcházejícím treku neměli potřebovat, a ty jsme nechali u něj v bytě. On si tím zajistil, že se příště zase ubytujeme u něho, a my měli mnohem lehčí batohy.

Ne nadlouho. Další cesta nás zavedla do sámošky, kde jsme si každý ke stávající vodě koupili další tři litry a taky šest chlebových placek.

Pak jsme ještě vybrali další peníze a nastal největší challenge dne: sehnat odvoz do Tnine Aday.

Bloumáme po Tafraoutu a hledáme odvoz do Tnine Aday

Totiž: Lukáš mě nechal naplánovat trasu. Jak to (ne)dopadlo, se dočtete dál. Bude to zábavné čtení, slibuju.

Vycházela jsem z následujících věcí:
- kde je velká sezónní řeka, ve které jsme doufali najít alespoň nějaké tůně vody, kterou bychom mohli (přefiltrovanou) pít
- kde rostou místní endemické dracény, které jsme chtěli vidět
- kde je krásná opuštěná vesnice Timjicht, kterou Lukáš našel v mapách

A samozřejmě za tím plánováním byla také myšlenka, že v pouštních horách nic neroste, takže jsou snadno prostupné.

He he he.

Trasu jsem tudíž naplánovala z Tnine Aday, což je vesnička, z níž jsme se mohli nejsnáz dostat k dracénám a k řece. Pak jsem předpokládala, že přejdeme téměř vyschlé koryto, vystoupáme na protější břeh a dojdeme do Timjichtu, a odtud zase zpátky k řece a domů.

He he he.

Takže: sehnat odvoz do Tnine Aday. Bylo to asi sedmdesát kilometrů úzkými horskými silničkami a nebylo to na žádné hlavní tepně. Naše představa nicméně byla, že se s batohy objevíme na ulici a oficiální i neoficiální taxikáři se o nás poperou.

Nepoprali.

Tři starci sedící před prázdným taxiautem a taky před budovou autobusové společnosti nám řekli, že nás tam nikdo neodveze, ať to ani nezkoušíme.

Tak jsme se volným krokem vydali správným směrem, že zkusíme někoho stopnout. Jenže Lukáš pak přišel s myšlenkou, že bychom možná neměli stopovat na kratší, horštější a horší trase, ale na frekventovanější, o dost delší a s více přestupy, protože na té naší bychom nikoho nesehnali, a tak jsme se zase vrátili na křižovatku ke třem starcům.

A měli jsme štěstí.

Vyhlídnul si nás tam jeden mlaďoch, přes pětadvacet mu nebylo, a když se ujistil, že mu dáme strašně moc peněz (700 dirhamů, uff,) a že nám nebude vadit, že má staré auto, tak kývnul a za chvíli s ním přijel. Batohy putovaly na korbu a my se vmáčkli na zadní sedačky a pak následovala úžasně scénická cesta skrze hory do Tnine Aday. Řidič si s námi povídal lámanou angličtinou a ke konci pustil moc hezké orientální písničky a bylo to fajn.

Náš odvoz

A pak jsme konečně byli ve výchozím místě naší trasy.

Ještě několik kilometrů jsme pokračovali skrze vesničky po asfaltu, slunce pražilo a bylo vedro, ale všechno bylo červené, skalnaté, prašné, se stromky se zelenými korunami a trny, a kolem byla stáda koz a oslíci a domky z hlíny s bíle lemovanými okny a malovanými tepanými dveřmi a bylo to nádherné.

Dělali jsme spoustu přestávek na focení ptáků a kobylek a vážek, ale největší radost měl Lukáš z veliké houby, která rostla u cesty. Fascinovaně jsem pozorovala, jak po pečlivém focení chtěl odlomit klobouk, aby si ho prohlédl i zespodu, a z jeho horní strany se vznesl oblak spór, který ho zahalil. Jakože - houby mají trousit spóry zespoda klobouku, ne z té horní části!

Takhle šťastného jsem Lukáše ještě neviděla. Battarovka Stevenova (vlevo).
(iNaturalist)

Za Tnine Aday

Oslíci

Do hor

Poslední domky

Když jsme došli do poslední vesnice na konec silnice, přemýšleli jsme, kam dál. Ty hory byly mnohem skalnatější a neschůdnější, než jsme si představovali!

Lukáš našel kozí stezku, kterou jsme se vydali, a o rostlinách v Maroku byste měli vědět, že mají trny. Všechny. Kytky, keře, stromy. Všechny. Jenom palmy jsou kámošky, na palmách tam rostou košťata.

Nekecám

O té cestě dál nejde nic napsat, ta se musí zažít. K řece to byly jen necelé dva kilometry, ale zabraly nám zbytek dne. Já se strašně bála o svoje koleno s ulomenými menisky, a aby moje noha neměla zbytečnou zátěž, šla jsem jen v teniskách, takže mě zachraňovaly jen hůlky. Lukáš nesl stan a bombu, abych neměla batoh tak těžký, ale pořád jsem měla společné jídlo a čtyři litry vody.

Přelézali jsme balvany vyšší než my sami. Nevím, jestli byly z vápence nebo čeho, ale byly strašně oklouzané, že se na nich nedalo stát, ale dalo se po nich jezdit na zadku i s batohem na zádech a nehrozilo protržení ani prodření kalhot.

Byla tam místa, která jsme s batohy nedokázali přelézt, a tehdy šel jeden z nás napřed a ten druhý k němu postupně oba batohy spustil.

Začátek sestupu

Tady jsme pořád ještě blízko vesnice, tady to ještě jde

Ale pak už to vypadalo takhle

A takhle

Taky takhle

A samozřejmě nezapomenout na pryšce, které tam všude rostly a měly trny

Nicméně, o kilometr a pět věčností později, jsme došli k vodě. Ještě to nebyla Massa River, ke které jsme chtěli dojít, ale byla to jezírka ve spodní části jejího přítoku, podle kterého jsme celou dobu šli a který se vyznačoval pouze světlým korytem a spoustou zeleně rostoucí kolem.

Ale tady byla jezírka. Nejdřív jen větší louže, ale i z nich jsme měli radost. Z těch bychom dokázali nabrat vodu! A byly v nich žáby a já v jednom maličkém, sotva dvacet litrů na objem, viděla i rybu. Jak se tam dostala? Dokázala tam vyskákat kaskádou, když bylo koryto zavodněné? A kolik generací už v té louži žila od poslední vodní sezóny, půl roku dávno?

Ryba
(iNaturalist)

Ještě níž bylo jezírko, které nám už tak skvělé nepřišlo, protože nám stálo v cestě. Vyplňovalo celou soutěsku, kterou jsme šli, hluboké a temné.

Protože jsme si ale u vody slíbili oběd, usadili jsme se kousek nad ním a dali si chleba s hlívovou paštikou a já pak zahájila nejkomičtější část dne.

Myšlenka byla taková, že by to jezírko mohlo jít přebrodit, a tak bychom batohy pronesli na hlavách a pokračovali dál.

Jezírko nešlo přebrodit. Celá hůlka zahučela pod vodu, jako by se nechumelilo. Tam bychom nestačili.

Snaha dostat se do jezírka důstojnějším způsobem než nekontrolovaným pádem

Ale protože bylo celý den opravdu vedro a sluníčko a já se sama sebe štítila, řekla jsem si, že si tam aspoň zaplavu. To mělo za následek, že jsem ověřila, že bychom tam nestačili ani na špičkách, a že jsem se pak nedokázala dostat zpátky na břeh.

Ty hlaďoučké vápencové skály klouzaly i v suchách botách. S mokrými chodidly byly jako naolejované.

Zkoušela jsem nahoru vyboulderovat různými způsoby a zužitkovala jsem všechno, co mě Klára, instruktorka boulderingu, a Pavel, který leze ještě líp, za poslední dobu na stěně naučili.

Byla to marnost. Opakovaně jsem padala zpátky do vody a opakovaně se ze břehu ozýval Lukášův hlas, jestli jsem v pořádku.

Zkoušela jsem se na hladkou skálu navalovat a poskakovat po ní nahoru, ale byla moc strmá a já padala zpátky dolů. Zkoušela jsem vylézt po skále vedle, ale byla převislá a mokré nohy na malých stupech vůbec nedržely. Zkoušela jsem spárovat - nacpat ruce do pukliny ve skále a pootočit je, aby se tam uzamkly a já tak vyručkovala nahoru, ale bez úspěchu.

Každý pád zpátky do vody byl horší a horší, protože mi ubývaly síly a už jsem nedokázala ovlivnit, jak tam zahučím.

Nakonec jsem se musela vzdát a poprosit Lukáše, aby mi podal hůlku. Lukáš mi podal hůlku... No, po upřesnění prosby si hůlku zase vzal a natáhl ke mně její konec, ale oba jsme podcenili moji váhu, takže jsem do vody zahučela ještě jednou, protože bychom tam spadli oba, kdybych se nepustila. Pak se Lukáš zapřel o skálu a já po hůlce konečně mohla vyšplhat ven.

Už dlouho jsem nezažila tak krajně nedůstojnou epizodu. 

Zážitek to ale byl hluboký. Na téhle straně jsem se dokázala dostat ven stylem mrož: poskakováním celým tělem na skále naplacato pro co největší tření.

Od tůně jsme museli přelézt hřebínek a k řece sklesat jinudy. Ale povedlo se - a naše tábořiště u řeky bylo fantastické. A co víc, v řece byla voda. Ne zrovna tekoucí, ale byla jí spousta.

Ze všeho nejdřív jsme si to tam prošli, přivoněli ke všem kytkám a keřům, které tam opojně voněly, (jeden z nich měl listy vonící jako větrové bonbóny a sladce vonící květy), a teprve pak jsme postavili stan a začali doplňovat vodu.

Jů, řeka! Tam budeme bydlet! Hned co se k ní dostaneme.

Voda. Hodně jsem se bála, že bude řeka prázdná a my se budeme muset vrátit. Sezónní řeky jsou v mapě značené čárkovaně a i silně značené čárkované toky byly občas úplně suché.

Tábořiště

Filtr na vodu a tablety na vodu jsou skvělá věc. Jenom je to strašný opruz. Ten den jsem přefiltrovala osm litrů. Za celé Maroko čtyřicet.

K večeři jsem uvařila rýži s kung paem. Bylo to skvělý a byl toho kotel. Porci jsem dělala stejnou jako ve Finsku, a až když mezi námi zůstával nedojedený zbytek, mi došlo, že tehdy jsme na to byli tři. Ale hecli jsme to.

Pak se objevily první hvězdy a Mléčná dráha a desítky družic a jedna z nich pohasínala a zjasňovala a jiné letěly ve vláčku. Nocí se ozývaly cikády a žáby a byla tma a bylo pořád teplo a kolem byly hory a vysoko v nich svítily dvě oči a jen občas byli slyšet muezíni a jinak nic.

Noc v horách, po dlouhé době, konečně

Lukášův dojem, že nastaví budík na osmou jen pro jistotu, protože už určitě bude dávno vzhůru, byla roztomilá. V mé knížce stihlo dojít k druhé vraždě, než ho budík probudil.

K snídani jsme si místo chleba uvařili kaše, protože jsme chtěli co nejvíc využít zdroj vody, u kterého jsme byli, a taky kafe, než jsme si sbalili malý batůžek v Lukášově případě a obal od spacáku v mém případě a vyrazili na výlet. (Lukášův obal od spacáku, protože můj od nového spacáku Sir Joseph je pro nošení na zádech naprosto nepoužitelný - velké mínus!)

Totiž: Trasa, kterou jsem v horách naplánovala, počítala s tím, že ty hory budou prostupné. Vzhledem k tomu, že jsme předchozí den ušli za půl dne dva kilometry, se naděje na úspěšný přechod celého treku rapidně snížila.

Původně jsme chtěli pokračovat po proudu řeky až k místu, kde byly pozorované endemické dracény, tam odtud vylézt žlebem na sedlo na opačném břehu řeky a po hřebenech pokračovat k zaniklé vesnici Timjicht a dál do civilizace, odkud bychom stopovali zpátky do Tafraoutu.

Místo toho jsme se rozhodli nechat všechny věci na místě a nalehko se jít podívat po proudu a zjistit, jestli se dostaneme alespoň k dracénám.

Ráno nad řekou

Maličký stan ve velkém kaňonu na suchém naplaveném bahně. Především ta očividná záplavovost našeho místa bude později důležitá.

Trekování s Lukášovým obalem od spacáku
(fotil Lukáš)

Nejprve jsme vyrazili po proudu po našem břehu. Nastoupali jsme do svahu a dostali jsme se docela daleko, ale pak se nám do cesty postavily srázy s naprosto hladkými skalami padesát metrů hlubokými v místě, kde vedl kaňonem přítok řeky, podél kterého jsme předchozí den šli, a to byla konečná. Pokochali jsme se aspoň pohledem na tůně, v nichž jsem se předchozí den koupala, (a byla uvězněná a tak,) a pak jsme se vrátili kolem tábořiště a vyrazili druhým směrem, proti proudu, kde jsme viděli, že se řeka mění v řečiště plné bílých ohlazených balvanů, po kterých by měla být překonatelná.

To skutečně byla, a co víc, na tom místě připomínala horskou bystřinu, vesele klokotající mezi tůňkami.

Zpátky kolem tábořiště k hornímu toku řeky, zavaleného balvany

Sluneční paprsky brzy dosáhnou i do našeho kaňonu

Překonáváme vodu

Nad řekou byly terasy - rovné pruhy zpevněné kamennými zídkami, kterými se příjemně postupovalo vpřed. Horší bylo slézt napříč jimi zpátky k řece, když se nám do cesty postavila skála a my nemohli dál. Zato když se nám to povedlo, našli jsme vydupanou pěšinku, kterou jsme postupovali dál, až se vynořil poslední ohyb řeky, u kterého měly růst dracény, a nad ním byly - baráčky.

Jakože... He? Jak? Proč? A proč nebyly v mapě? Jak se tam ti lidi dostávali? Co tam dělali?

Baráčky. Třeba k nim lítají helikoptérou. Ale heliport tam taky nebyl.

Popošli jsme ještě dál, abychom viděli do žlebu, který se od řeky zdvihal doprava, kam jsme chtěli další den jít, a abychom si udělali představu o terénu. Poučeni předchozím dnem, nešli bychom tam, pokud by to nebylo na první pohled schůdné. Žejo, další trasa už vedla mimo vodu, a kdybychom se někde zasekli, co bychom tam dělali? Ale žleb na nás udělal dobrý dojem.

(Na mě dvojnásob, protože jsem v něm našla ještěrku. Moc jsem chtěla vidět hada, ale když nebyl ten, tak aspoň ještěrka.)

Lukáš se škrábe od řeky...

...protože korytem to dál nešlo.

Atlas day gecko. Což je mnohem lepší jméno než Quedenfeldtia moerens.
(iNaturalist)

Baráčky byly na ostrohu nad řekou na druhém břehu. Kudy se do nich lidi dostávali, jsme nevyřešili. Cesta k nim nevedla vůbec žádná.

A jak a proč tam někdo hledal endemické dracény, nám taky nešlo na rozum.

Chvíli jsme seděli ve stínu na kamenech a snažili se je najít očima nebo hledáčkem foťáku, protože přesně tam, u té vesnice, podle iNaturalistu dvě měly být, ale marně. Až Lukáš zaostřil, něco vyfotil, prozkoumal fotku... "To je ona!" A tak naše první divoké pozorování endemické dracény proběhlo... u místních lidí na zahradě, hned vedle domu.

Já si sice malovala, že si z ní utrhnu list a vylisuju si ho na památku, ale že bychom kvůli tomu chtěli překonávat řeku a šplhat se do vesnice, kde by nejspíš byli lidi a chtěli si povídat, protože kde jsme se tam vzali, to jsme nechtěli.

Takže jsme se už už zvedali, že se vrátíme, když Lukáš zaostřil foťákem do skalní stěny na našem břehu, jen trochu dál po proudu a až skoro pod vrcholek, a tam rostla další. Dvě. Tři. Týjo.

Dracaena draco, poddruh ajgalská. Velmi divoké pozorování, jen co je pravda!
(fotil Lukáš, iNaturalist)

Tady ve skále je to mnohem lepší. Tam bych si z nich list neutrhla, ani kdybych hodně chtěla.
(fotil Lukáš, iNaturalist)

Cesta zpátky ubíhala rychle. Zdrželi jsme se jen na místě, kde byla řeka zarostlá stromky a keři, ve kterých poskakovali ptáci, a pak na našem "brodu", kde jsme překonávali řeku zpátky na svůj břeh, protože tam tůně a tekoucí voda a panující vedro přímo vybízely k vykoupání.

Vykoupala jsem se celá a přeprala si všechno, co jsem měla na sobě. Ačkoliv samozřejmě merino ani holky nesmrdí.

Když jsem viděla Lukáše, že si jen máčí hlavu, tak jsem zaváhala, abych zas nebyla jediná, kdo by se koupal, ale taky tam vlezl.

Pradlenka. Ještěže nám pak v guesthousu v Tafraoutu vyprali doopravdicky.
(fotil Lukáš)

U stanu jsme byli v půlce odpoledne, a tak jsme si uvařili opožděný oběd a taky čaj.

Tou dobou už se docela zatáhlo, a tak když Lukáš odešel mýt nádobí, začala jsem trochu konsolidovat venku roztahané věci. Když začaly padat první kapky, bylo jen otázkou vteřin, než jsem nastěhovala do stanu veškerou elektroniku včetně Lukášovy solární nabíječky umístěné nad stanem na skále v první řadě a zbytek věcí v druhé řadě.

Ještě jeden pohled na řeku. Tam všude jsme byli a další den tam půjdeme znovu.

A pak střídavě pršelo a nepršelo a bylo to zajímavé. Byly to veliké kapky, které dopadaly do vyschlé červené hlíny s těžkými ranami a vířící jemný prach, a v přestávkách mezi deštěm zase všechno urychleně usychalo. Do toho párkrát zahřmělo a těžko říct, jestli to byla jen ozvěna, nebo jestli jeden z hromů opravdu trval desítky vteřin.

Lukáš si pak našel vyvýšený kámen nad řekou, na kterém se usídlil i se svým foťákem, a zatímco já střídavě zapisovala zážitky a dočítala Psa baskervillského (fosfor!), on viděl želvu a hada. Hada! Zrovna hada! Já hrozně chtěla vidět hada! Plaval ve vodě, ukázal se dvakrát, a když jsem si přisedla na Lukášův kámen, tak se už neukázal.

Užovka maurská
(fotil Lukáš, iNaturalist)

Slejvák

Večer nastalo jiné divadlo: bouřka se rozjela naplno a do toho chvílemi pršelo tak silně, že to ohlušovalo. U jednoho úderu blesku, který přišel zároveň s hromem a ozvěna to ještě tisíckrát znásobila, mi leknutím ujelo sprosté slovo, ačkoliv jsme se tou dobou ještě oba snažili tvářit, že spíme. Pak ale Lukáš nahlas vyslovil, na co jsme mysleli oba, a to že flash floods jsou reálná věc a jestli nechceme od řeky někam výš do svahu? Jenže já na přírodní katastrofy nevěřím, a tak jsme zůstali, kde jsme byli, a ani trochu jsme tam neumřeli.

Já se tu noc vyspala špatně. Kvůli dešti jsme nemohli nechat otevřené předsíňky, takže mi bylo vedro, a měla jsem rozlámaná záda a nebyla jsem schopná najít polohu, ve které by nebolela, a Lukáš chvílemi chrápal.

Ale i tak jsem ráno byla připravená na další patetický pokus udělat trek po horách Antiatlasu.

Soumrak

předchozí     -     následující