Brazílie: Konečně do Porto Jofre

Most je opraven, Porto Jofre na nás čeká. Nejzazší bod, kam se dá do Pantanalu dostat suchou nohou. A navíc tam žijí ara hyacintoví a samozřejmě jaguáři! A taky mezi devátou večer a jednou ráno pobíhají po Transpantaneiře oceloti!! Prostě to bude nářez!!! A navzdory absenci jaguárů a ocelotů jsem odjížděla spokojená, protože jsme nejen viděli spoustu arů hyacintových, ale taky kuandu a hlavně, hlavně anakondu. Ach.

A jako preview si dáme největší papoušky na světě, ary hyacintové
(fotili Ebříci, iNaturalist)

Ráno jsme začali snídaní, která byla v našem oblíbeném hostelu v Poconé vždycky opulentní - obzvlášť ten plný tác ananasů. A vajíček. A hned po nákupu a tankování jsme vyrazili zpět na Transpantaneiru, protože nás v hostelu ujistili, že spadlý most už byl opraven.

Začátek ubíhal rychle, brzy jsme minuli naše wildcampovací místo i Rio Claro a neustále kličkovali nejen mezi dírami na silnici, ale i mezi ještěrkami. Viděli jsme i jednu velkou a taky několik morčat a jednoho jelena, o rodině kapybar a spoustě kajmanů nemluvě.

Tam něco zaběhlo! Honem tam běž s foťákem! (Naštěstí to nebyla poslední slova před utopením v močálu, která Honza slyšel.)

Základní vzdělání není v Pantanalu na dobré úrovni. Třeba tyhle kapybary klidně přecházejí silnici pod cedulí "pozor, tapíři".

Zas se tam ale žije v mezidruhovém míru a pohodě: Kajman & ostnák.

Kajman & kapybara

Kapybara castující do reklamy na Head&shoulders
(fotili Ebříci, iNaturalist)

A tady plážička plná velkých šnečích ulit

Zastavovali jsme často u mostů a složených betonových mostních segmentů, abychom hledali netopýry, a byli jsme úspěšnější, než jsme čekali - hlavně zpočátku byli skoro všude, kam jsme se dívali, a to nový druh, listonos bělopruhý. (Protože jménům netopýrů zatím vzdoruju, tak jsem jim pracovně přezdívala džungaráci - měli úchvatnou čárku na hřbetě.)

Zastavili jsme i u rozpadlých budov, kde jsme viděli netopýry už minule, protože Honza našel v nějakém reportu, že by tam měl trávit dny výr - a na místě, kterým jsme prošli já i Honza, ho Ivana uviděla na první dobrou. Já asi výra ještě nikdy v přírodě neviděla a překvapilo mě, jak obrovský je. Měl snahu spát, ale naším pobíháním jsme ho probudili, a tak na nás dokonce i zamžoural a rozladěně zahoukal.

Hledání netopýrů u betonových tvárnic, zastávka sto padesátá třetí

Hledání netopýrů pod mostem, zastávka tisící druhá

Smysl ty zastávky měly. Tihle džungaráci se okamžitě katapultovali mezi mé top netopýry ever. Listonos bělopruhý.
(fotili Ebříci, iNaturalist)

Zastávka u výra. Stavení s netopýry hlídá havraňák.

Vážně tam byl! Výr virginský.
(fotili Ebříci, iNaturalist)

Kousek za touhle zastávkou byl most, který byl při naší minulé výpravě spadlý. Z dálky jsme tam viděli bagr a spoustu dělníků a aut a na chvíli jsme znejistěli, jestli je už doopravdy opravený, protože na něm práce pořád probíhaly - ale chyběla jen pokládka podélných prken ve stopách kol aut v jedné polovině a dělníci nás i dvě protijedoucí auta ochotně pustili skrz.

A byli jsme v nové, námi dosud neprobádané části Pantanalu, za mostem č. 100.

Most se stále opravoval, ale už byl průjezdný - dělníci i bagřík ochotně uhnuli, když se nás sešlo víc aut, která chtěla projet skrz

Jako nový. A co víc, nejen jako!

 Zatím neokoukaná část Pantanalu

Pořád vrtím hlavou, že jsme si mysleli, jak tady všude půjde člunovat a jak budeme dělat dlouhé průzkumné výpravy...

Možná v holinkách.

U dalších mostů, které jsem přejížděla, jsem si přestala klást otázku, co po něm jelo, že spadl, a změnila ji na otázku, jak často jim tu asi mosty padají, protože některé byly v dost strašném stavu. Jeden, s mnoha prkny prolomenými a nakloněný na stranu, jsem projížděla s prázdným autem - Ebříci tvrdili, že proto, aby bylo auto lehčí, ale já si myslim, že prostě nechtěli, abysme umřeli všichni najednou. (A Honza mě ještě poučil, že jestli se propadnu do vody, tak hlavně musím stihnout vypnout motor, abych ho nezničila.)

Do Porto Jofre už to byl kousek, ale stejně jsem prosadila ještě zastávku na pozdní oběd. Vybrala jsem místo, kde by se skvěle pozorovaly opice, takovou stromovou galerii, a dost mě namíchlo, že se žádná neukázala, protože nám chyběly ještě tři druhy.

A jak vlastně ta slavná Transpantaneira vypadá? Inu...
(Filmovala Ivana, fotily jsme obě.)

Vzhůru a nebojácně!

Co myslíš, tenhle nás udrží...?
(fotila Ivana)

Porto Jofre jsem si představovala jako vesničku u řeky Cuiaba. Žejo, když tam končí Transpantaneira (silnice, která kdysi měla ambice přetnout celý Pantanal), tak by dávalo smysl, kdyby tam byla civilizace. Navíc na Google satelitních mapách byl vidět i přívoz, u něhož jsme chtěli zkusit, jestli by nás s autem nepřevezl na druhou stranu řeky, kde měly teoreticky být vyježděné cesty. Zbylý čas v Porto Jofre bychom hledali ary hyacintové, největší papoušky na světě, kteří se jinde prakticky vidět nedají, a jaguáry, u nichž ta naděje nebyla velká, protože jsme si na ně nechtěli brát vyjížďku lodí (za cca 1200-2000 BRL bez jistoty, že toho jaguára vážně uvidíme).

Realita byla - samozřejmě - naprosto odlišná. Přívoz tam nebyl, (narozdíl od tří letišť,) hejno arů hyacintových jsme viděli hned při vjezdu do Porto Jofre a od té chvíle vcelku pravidelně a vesnička to vážně nebyla, jen soustava lodgí a campů.

V jednom campu u řeky jsme se za 50 BRL na osobu ubytovali, byť nakonec jen na jednu noc, protože co tam, když už jsme ary viděli a nic jiného se tam dělat nedalo?

Za tohle ovšem ta cesta do Porto Jofre stála, i kdybychom tam neviděli nic jiného. Arové hyacintoví.
(fotili Ebříci)

Krásnej. A velkej.
(fotili Ebříci)

A navíc tam byli i moji oblíbení arassariové hnědouší
(fotili Ebříci, iNaturalist)

Porto Jofre a řeka Cuiabá

Náš camp

Na druhém břehu Cuiaby je ten opravdický Pantanal, ten nedotčený, neprobádaný a bez silnic... (Teda pokud se nepodíváte na letecké mapy. Lidi samozřejmě žijí i tam, akorátže se tam dopravují letecky.)

Blogískově pozorovací zátiší u kempu

Před setměním jsme se tam jen poflakovali, protože bylo opět 35 °C ve stínu, (a ten den jsem to obzvlášť špatně nesla, asi že jsem se špatně vyspala,) a zatímco se během soumraku Ebříci snažili vyfotit netopýry lovící nad řekou, (protože za tmy se na ně už nedá ostřit a bleskat naráz,) jsem se já se vydala explorovat nejbližší okolí. Po kilometru chůze jsem ale za sebou už od včerejška bolavou nohu sotva tahala - holt jsem ještě skutečně nebyla vhodnej cestovací materiál.

Soumrak nad řekou a spousty ptáků

Měsíc, který klame tělem a NENĺ před novem, a kondoři

Za tmy jsme se vydali spotlightovat autem. Já neměla velká očekávání, protože ta nejvíc cool zvířata už jsme viděli a na ocelota nebo jaguára byly naše šance nizoučké, a o to mileji jsem byla tu noc překvapena, když jsme hned zpočátku našli v pulsaru na stromě kuandu dlouhoocasého, což je takový stromový dikobraz, a ten se navíc po nějaké době rozdvojil. (Fakt nevíme, kde se tam ten druhý najednou vzal.)

Dál jsme viděli vačici, respektive možná dvě, ale ta druhá, krásně hnědá, se hned před vyfocením schovala, a taky jsme si já i Honza našli výra, čímž se počet nálezů výrů vyrovnal. Respektive ten můj měl mrtvé morče, tak si to budu počítat za dva, takže vedu. (Ano, ten Ivanin nález výra, kterého jsem předtím nenašla, i když jsem stála pod správným stromem, jsem nesla hodně těžko.) Ale morčata! Ta byla všude! Ivana je viděla v pulsaru podél cesty snad v metrových odstupech, až to její "morče, morče, morče" ve vteřinových intervalech bylo po chvíli už i otravné.

Kuandu. Porkupina. Urzon. Název si vyberte sami, já totiž pořád nevím, co z toho je v češtině nejpatřičnější.
(fotili Ebříci, iNaturalist)

Vačice bělobřichá
(fotili Ebříci, iNaturalist)

Myš
(fotili Ebříci, iNaturalist)

Honzův výr
(fotili Ebříci, iNaturalist)

Můj výr i s kořistí
(fotili Ebříci, iNaturalist)

Největší hajlajt ale čekal na mě, a jak už to tak u mammalwatchingu v mém podání bývá, byl to had - tlustý jako mé předloktí, dlouhý přes dva metry a s leopardím vzorem. Anakonda! Ňuňu!! Všimla jsem si jí tak akorát, abych k ní stihla zajet, takže jsem ji měla půl metru od dveří do auta, a odplazila se dostatečně pomalu, abychom si ji mohli pořádně prohlédnout. (A strašně mě štve, že jsem měla zrovna nastavený svůj kompakt na noční oblohu, protože by to na její focení byl nejvhodnější nástroj. Považuju to za svůj největší fail z celé Brazílie.)

Anakonda žlutá focená v režimu noční oblohy. Uá!

Do zrcadlovek s teleobjektivy se samozřejmě nevešla celá. Tohle vážně bolí. Ale byla nádherná!
(fotili Ebříci, iNaturalist)

Pulsarovali a spotlightovali jsme nejen na Transpantaneiře, ale i na odbočkách k lodgím, a z jedné takové, na začátku varovně přehrazené vyvýšeným valem, pocházela skvělá Honzova hláška: "Ryba na cestě není dobrá zpráva pro její průchodnost." Ivana se totiž snažila pokračovat po cestě ještě kus skrze louži, kde jsme to já a Honza už vzdali, protože se zvětšovala v močál, až jí přes cestu proplavalo nejen několik žab, ale i... ano, ryba.

Byla jsem hodně unavená, přehřátá, s bolavým kolenem, ožraná od hmyzu (bylo ho tam strašlivé množství) a celkově na padnutí, že jsem to otočila zpátky do campu brzy a už před jedenáctou odpadla.

Ryba na cestě není dobrá zpráva pro její průchodnost...

Tak ještě jeden meťas na dobrou noc a půjdeme spát, ne?

Probudila jsem se za svítání, ale vstávala jsem až ve chvíli, kdy Ebříci odcházeli na ranní sezónu ptáků. Šla jsem se taky projít kolem, ale se svým kolenem jsem nebyla schopná dojít daleko. Přesto jsem učinila objev, že nejhlasitějšími ptáky hned po čačalakách jsou po ránu rybaříci. To jsou vlastně takoví ledňáčci... hlasití ledňáčci.

Autem jsme se ještě zkusili projet k hyacintovým arům, ale ti tam nebyli a dál po Transpantaneiře byl od ptáků klid a nemělo cenu je zkoušet pozorovat z auta, a tak jsme se vrátili sbalit věci (na poslední chvíli jsme si vzpomněli i na zaplacení kempu) a odjeli jsme pryč.

Ani cesta zpátky do Poconé nebyla bez půvabu, protože Ivana za jízdy našla na stromě vřešťana s miminkem na zádech. Jů! Další druh opic. Chvíli se nám tam promenoval, než odšplhal za větev, kde nebyl tolik vidět.

Kemp po ránu. Při stavění stanů byl největší challenge najít místo tak velké, aby se na něj vešel stan a aby přitom nestál na žádném východu z podzemního mraveniště.

Ivanin skill hledání zvířat z jedoucího auta nemá konkurenci. Tenhle úlovek byl skvělej. Vřešťan černý.
(fotili Ebříci, iNaturalist)

Byť mi teda v uších pořád zní to noční: "Morče. Morče. Morče. Morče. Dvě morčata. Morče. Dvě morčata. Morče..." Morče divoké.
(iNaturalist)

Taky jsme míjeli kajmaní školku, která mi udělala snad ještě větší radost. Do té doby jsme ji viděli vždycky jen za tmy díky odrazivým očím a já úplně nevěřila, že to skutečně byly koncentrované shluky minikajmaníčků, ale ono ano. Byli nádherní a jednoho bych nutně potřebovala domů. Když jsme se k nim po mostě vrátili bez auta, zpozorněli a jeden po druhém utíkali z břehu do vody, ale zůstávali na mělčině a čouhaly jim pruhované hřbety a vyhlíželi hlavami a byli naprosto k sežrání.

V Poconé jsme si v Churrascerii zašli na prato freito, oběd, a ten výběr tam byl zase bezkonkurenční - spousta zeleniny, ovoce, masa i příloh a dezertů. Já navíc objevila termosky s kafem, které mi obzvlášť přišlo k chuti, protože jsem se kvůli bolesti kolena už třetí noc pořádně nevyspala, (i řídit jsem nechala Honzu,) a objednali jsme si džus z aceroly, který byl naprosto vynikající, a dostali jsme ho dva džbánky.

Kajmaní školka
(fotili Ebříci, iNaturalist)

Návrat do Poconé

Most se stále ještě opravoval, ale trám nám ochotně posunuli, abychom mohli projet

A pak jsme se pustili dál, do nových končin, na sever od Poconé.

(Pozorování z téhle části výletu jsou ZDE.)

předchozí     -     následující