Recyklujte papír, chraňte lesy!
Článek Dvanáct let v jednom článku
Komentáře k článku: Dvanáct let v jednom článku
nena: Tak to obdivuji tu výdrž.
Já mám také několik sešitů, kde jsem psala cosi jako deník, mám spousty papíru popsaných, ale pravidelnost v tom není. Dnes už jen píši heslovitě: - Kredit, prší, do Hanychova a tak.Očaas se vybaví co to mělo znamenat, občas ne. Jen mám tři velké sešity (knihy) když mi zemřel Pepa, tam jsem psala každý den třeba i 5 stran,povídala jsem si s ním, ale co jsem psala, to si asi nikdy nepřečtu.
Ale, moje dcerka od narození psala klukům každičký den, každičké slůvko, každou první větu až do dospělosti a v 18 na přání Tomka má připsáno pod větou. - "Co bys chtěl k narozeninám, jednouchou odpověď, - "auto." 
Po mém otci tu zůstaly tři silné sešity a číst jeho život, je jako detektivka. (to jsem se rozkecala co?)
---
nena.pise.cz
hospodynka: Deníky mám pečlivě ukryté na půdě. Pět sešitů nevím od kdy zhruba do doby, kdy se narodila Anči.
markisha®blbne.cz: Já mám deníky psané od páté do deváté třídy, jenže tajným písmem,jehož klíč jsem někde založila a samozřejmě si ho nepamatuju 
imperatrice: Svoje deníky číst nemůžu. Jsou plný deprese, pesimismu, smutku, trápení. Už se k tomu nechci vracet. Ale nevyhodím to. 
Fotka z léta 2002 - takhle jsem vypadala já v roce 1998, jen ty brejle jsem neměla. Ještěže je to dááááááááleko za mnou!
eithne: Nena: Nedej se zmást názvem "deník", po dnech to není psané ani náhodou. Dneska už ty zápisy taky nejsou tak sáhodlouhé, o výletech a podobných akcích píšu na blog a deník mám už jen pro příliš osobní sdělení.
ednou dopadnu jako Mácha, moje deníky se budou číst nezbednými žáky pod lavicí místo jiného mého bestselleru 
Hospodyňka: Počkej na důchod, budeš z nich v houpacím křesle se sklenkou vína v ruce předčítat vnoučatům, která ti budou sedět u nohou
Markisha: Jak můžeš zapomenout písmo, kterým jsi psala pět let? Tolkienovské runy jsem se učila jen kvůli tahákům a dopisům kamarádce a ovládám je obstojně doteď
Imperatrice: Dneska jsem na tebe myslela, sláva!
Co se deníků týká, taky tam mám horší a lepší období. K něčemu ten odstup ještě nemám, ale za dvacet let asi budu číst všechno, ačkoliv se tomu docela smát asi nebudu nikdy.
hospodynka: Průšvih, houpací křeslo mi ukradli na chalupě - tedy když jsme kdysi před lety měli pronajatou chalupu.
markisha®blbne.cz: No za prví trpím hosipem Za druhý od základky už je to 15 let A za třetí, mám pocit, že už při psaní jsem používala nějaký klíč, který jsem často měnila a připadala si strašně fikaná, dokud jsem ten klíč neztratila
evi: páni! 12 let deníků! Já se o to zhruba ve stejném věku taky snažila, ale mám dojem, že mi to vydrželo maximálně několik měsíců - a pravda, pak jsem si ještě asi rok psala deník, když jsem nastoupila na vejšku, ale když se dnes do něj dívám, tak si říkám, jestli bych s ním spíš neměla zatopit, aby tu po mě takové plky nezůstaly Ale ty tvoje rané malůvky geniální - to mi hrozně připomíná deník "klubu" který jsme někdy v šesté nebo sedmé třídě provozovaly se třemi kámoškami - obrázky tematicky doplňující text a vždy jsme se předháněly, kdo bude psát a kdo zdobit Dnes už píšu jenom deníky z cest doplněné o fotky - ono je to taky většinou to jediné zajímavé, o čem se dá psát, jakmile jednou člověk začne zařezávat v práci...
eithne: Mě tehdy hrozně namotivoval k deníkům Foglar, to je právě výzdoba toho prvního sešitu. Akorát že jsem nepochopila, že odrážky se používají u heslovitého záznamu, a tak je mám u souvislého textu
Teď už na delší cesty používám samostatné sešity, ty mám ještě čtyři další, tři z nich se mi už povedlo přepsat na blog. Třeba se jednou zadaří i ten nejstarší s cestou do Bulharska
sargo: Deníky mi nikdy nešly. VLastní život mi přišel příliš banální a když zrovna ne, zase nebyla ta potřeba psát Alespoň vím, co ti dát k příštím Vánocům... nějaký pěkný, s hezoučkými deskami... taková koťáka s mašličkou, třeba...
eithne: První deník jsem dostala od tety, jak se můžeš dočíst v článku. Druhý sešit jsem dostala od bráchy k narozeninám. Dalších deset jsem si koupila sama. Loni jsem dostala k Vánocům jeden sešit, že jako na deník, zlatě nadepsaný a tak dále... mhm, neupotřebila bys na něco stolistý sešit v pevných deskách?
opaline: to je nádhera, já si deník píšu osm let, ale od mých sedmnácti to nějak... pokulhává 
tak ať ti to vydrží
eithne: V tom posledním sešitě toho taky moc není, vlastně od doby, co jsem nastoupila na VŠ, jsem skoro přestala psát. Ale zase jsem začala, když jsem se dala dohromady s přítelem, abych ze sebe alespoň nějak dostala drobné a mizivé křivdy života, které mě vždycky na hodinu hrozně vytočí, než si uvědomím, že řeším pitomosti
boudicca: Deníky, jéé to se mi líbí 
Taky jsem se kdysi snažila vést deníček, prvně po dnech, co jsme dělali a nedělali (ještě je někde mám zašitý), poté jsem přešla na sáhodlouhé líčení mých citových výlevů na téma ten či onen a nakonec skončila u "diary of dreams", kam spíš maluju než píšu. Vždycky jednou za čas dodělat další stránku, abych si odbyla svůj deníčkovací deficit A pak prázdninové deníky, joo ty vedu pořád
eithne: Na základce jsem si do školy nosila notýsek formátu A6, který byl taky v pevných deskách a do kterého jsem si jenom kreslila. Ani nevím, kde skončil, zkusím ho najít, protože byl perfektní. Dávala jsem si záležet, bylo to hodně barevné a výrazné, snažila jsem se o jakési pseudograffiti a i když jsem nikdy neuměla nic pořádného nakreslit, tenhle styl jsem tehdy dotáhla skoro k dokonalosti, za tyhle své výtvory jsem se snad ani nikdy nestyděla
V posledních denících už jsou taky kromě zápisů i fotky, vlepované vstupenky a pozvánky, nalepené vylisované podzimní listy a podobné ptákoviny. Je to super
tlapka: Teda, to je obdivuhodná výdrž, povýšila bych tě na svatou. Já mám z deníku velmi nepravidelný občasník. Psala jsem docela pravidelně někdy kolem roku 2009-2010, ale pak mi ten první sešit došel a druhý časem odumřel... teď je mi to líto.
Jak to dopadlo s dluženými rybičkami?
eithne: Teď už to dávno není deníček, ale spíš cestovní občasníček sloužící jako podklad pro blog - holt moderní doba Ale jsem ráda, že jsem si to psala, zjistila jsem, že jsou v mém životě hluchá místa, z nichž si máloco pamatuji, a až seberu odvahu, chci se začíst. Smutný je, že to budou přesně ty sešity, které jsem už nikdy nechtěla otevírat, protože jsou plné negativních emocí. Nojo.
Jak to dopadlo s rybičkami, nemám nejmenší ponětí