Pomalu musím začít shánět další sešit v krásných tvrdých deskách - dvanáctý deník mi stránku po stránce ubývá a brzy ho založím na poličku k ostatním. Mám dvanáct sešitů, které mapují dvanáct let mého života. Je to dva tisíce stránek, které jsem popsala vlastní rukou.

Stejně, jako není turista bez kostkovaných kalhot správným turistou, a stejně, jako není student bez spánkového deficitu správným studentem, není ani bloger bez podzimních fotek správným blogerem.
Proto i já přináším s notnou dávkou hrdosti svoji várku líbivých amatérských fotek bez ambicí na umění.

Každý rok řeším, co na 5BV s sebou a jak jsem se chtěla připravovat. Co si napíšu, to nezapomenu - dokud je to čerstvé.

"A Camila, jsouc udivená tím, jak pozdě se jí na to její choť táže, odpověděla, že se jí zazdálo, jako by se k ní Lotario choval trochu nevázaněji než za jeho přítomnosti, ale že je z toho bludu vyvedena, vždyť to byla pravděpodobně pouhá domněnka a Lotario se jí vždycky vyhýbal a nikdy s ní nechtěl zůstat o samotě."

Diplomek (pro virtuální řešitele) nebo pochutinu dle vlastního výběru (pro řešitele z mojí reality) slibuji tomu, kdo mi prozradí, z čeho je následující úryvek:

Seznam pražských hospod, kde čepují Svijany.

(Danniel Pennac, Jako román)
Ukradeno Ále, která to ukradla z knížky zmíněné výš.

Velice a převelice ráda (možná ještě trochu víc) dostávám pohledy. Dobu však ovládly e-maily, smsky a zprávy na facebooku a dlouho, ukrutně dlouho jsem nedostala žádný pohled.
Tak jsem začala rozesílat pohledy sama a lidi mi najednou začali psát, nejspíš proto, aby mi nezůstali nic dlužní. Motivace mě nezajímá, chodí mi pohledy a užívám si to nehorázně, rochňi rochňi 8-)

Všude kolem je spousta věcí se svou osobitou historií. Jen aby promluvily, vyprávěly...

Samozřejmě je to odporný exhibicionismus, egoismus a chlubismus, co tady teď píšu. Pokud o mně nesmýšlíte v kontextu geniálních géniů moderní doby, snad ani raději nečtěte dál. Zničila bych vám vaše iluze, že mi vidíte na paty. Protože jsem hustohustě hustá! 8-)