Hrabal, B.: Obsluhoval jsem anglického krále. Praha: Mladá fronta, 2000. 238 stran.
Kniha vznikla 1971, v samizdatu vyšla 1974, v oficiálním tisku 1989.
5 kapitol (+ jedna doslovem o vzniku knihy):
Sklenice grenadýny
Hotel Tichota
Obsluhoval jsem anglického krále
A hlavu jsem už nenašel
Kterak jsem se stal milionářem
Texty jsou psány v prudkém slunci...
Každá kapitola začíná: Dávejte pozor, co vám teďka řeknu.
Každá kapitola končí: Stačí vám to? Tím dneska končím.
Autor původně zamýšlel jednotlivé kapitoly jako samostatné povídky.
Z doslovu se od autora dozvídáme, že byl text psán metodou automatického psaní a podepsal se na něm vliv surrealismu.
Titul vyjadřuje specifickou dovednost jak nahlížet do nitra lidí a pochopit jejich pocity.
Obsah
(otrocký, pro důkladné připomenutí před zkouškou)
Jan Dítě (jméno se dozvídáme až na straně 126) je číšník. Nejprve je pikolíkem v hotelu U zlatého města Prahy, kde roznáší párky v rohlíku a naschvál pomalu vrací drobné, když zákazník stojí v okýnku rozjíždějícího se vlaku, a tím si vydělává mnohem víc, než by jako pikolík měl. Potom se stane číšníkem místo jiného, který odejde, a začíná se potkávat s nejrůznějšími figurkami. Za peníze, které má jako pikolík, chodí do nevěstince k Rajským a právě tu sklenici grenadýny, která je v názvu kapitoly, na sebe nalije jedna z prostitutek, kterou má rád, když ji omylem polije v restauraci a šéf ho za to začne kárat a ona se ho tak zastane. Potkává nejrůznější obchodní cestující, ke kterým má nejrůznější příběhy, a mimo jiné i zástupce firmy van Berkel, který je pro něj velice důležitou postavou. Hotelu prodá lékárnické váhy a kráječ na vysočinu, který dělá tenké plátky a opticky tak na talíři vypadá, že jich je mnohem víc, a peníze, které vydělává, skutečně miluje. Jana Dítěte si oblíbí a nechá ho se dívat, když si na zemi v pokoji skládá peníze, a pak mu líčí, jak je zajímavé rozhodit drobné a dívat se, jak se i ti nejbohatší vrhají za mincemi kutálejícími se po dlažkách a hádají se o ně mezi sebbou; naučí ho milovat peníze.
V Praze na nádraží ovšem potkal pana Waldena, zástupce firmy van Berkel, který si jeho příběh vyslechl a napsal mu doporučení do hotelu Paříž. Tam Dítě pozná vrchního Skřivánka, který vždy dovedl odhadnout, co si asi host dá, a čímže to je? "Protože já jsem obsluhoval anglického krále." Vrchní Skřivánek mu je tam rádcem, otcem a ochráncem, učí ho poznávat lidi a být dobrým číšníkem. Obrovskou událostí je návštěva habešského císaře. Vrchní hotelu Šroubek zapomněl císaři nalít víno a tak tak učiní Dítě, za což ho Šroubek začne nesnášet. Za tu obluhu ovšem Dítě dostane řád habešského císaře. Protože se po hostině ztratí jedna zlatá lžička, začne Šroubek podezírat Dítěte, který to neunese a jde se do lesa oběsit. Potká ovšem jiného oběšence a chvíli poté ho najde Skřivánek a další lidi z hotelu, kteří našli lžičku v odpadu a o Dítěte se začli bát.
Dítě se učí německy a v kině se seznámí s Němkou Lízou, která je stejně vysoká jako on. Slovo dá slovo a jdou spolu ven znovu, potom ji vezme do hotelu Paříž a tam se na něj všichni najednou dívají strašně cize a i Skřivánek ho odsoudí, že se tahá s Němkou. On se jí pak zastane proti Pražákům, kteří jí strhají z nohou bílé punčochy, a po další době, kdy jí řekne, že byl jeho děda štolba u koní Johan Ditie se do něj skutečně zamiluje a konečně se s ním vyspí.
Další Dítětovo místo bylo nad Děčínem v horách v ústavu pro oplodnění čisté rasy. Když se vezmou a on podstoupí přezkoumání, zda je schopen zplodit dobré árijče, je Praha okupovaná; a právě toto je věc, kterou si Dítě po mnhoa letech nejvíc vyčítá. Narodí se jim debilní syn Siegfried, který pořád jen zatlouká hřebíky a neumí nic jiného, ani chodit. Dítě je pak přeložen do restaurace Košíček v Českém ráji, kde se manželky loučí s manželi jednoucími na frontu. Líza mu pak přiveze známky z židovských bytů, které mají hodnotu miliónů.
Dítě se chce jen podívat do hotelu Tichota a na nádraží potká Zdeňka, jak na někoho čeká. Mimoděk se podívá na hodinky a hned se na něj vrhnou Němci a pošlou ho do vězení místo Zdeňka, který byl odbojářskou spojkou. Tou dobou už je Dítětovi jasné, že Němci nevyhrajou, a doufá, že vězení by mu mohlo pomoci se očistit v očích Čechů, a je za to vlastně rád. Ven vyjdou současně s Čechem, který tam byl deset let, a on ho dojde doprovodit do rodné vesnice, která už neexistuje - byly to Lidice.
Když se vrátí Dítě do Chomutova, je město po náletu - Líza zůstala v sutinách. Najde její tělo a sebere kufřík se známkami, který měla u sebe, a teprve potom hledá hlavu, kterou Líze urval proud vzduchu. Siegfried putuje do ústavu pro děti a Dítě se tak zase stane svobodným.
Za známky si koupí hotel na kraji Prahy, ale slyší tam rány, jako by Siegfried zatloukal hřebíky do podlahy kladívkem, a tak hotel zase prodá. Hotel U Lomu, který si koupí potom, si zařídí podle svých představ. Je krásný, Steinbeck ho chce koupit, ale Dítě neprodá, je hrdý na svoji práci; přesto ho mezi sebe ostatní úspěšní hoteliéři nevezmou kvůli jeho minulosti, kvůli sympatiím s Němci. A nastane sucho a milionáři mají platit škody, které nadělalo, a Dítě se těší, že se konečně objeví jeho jméno vedle jmen jiných hoteliérů-milionářů. Jenže přijede Zdeněk, zvíře v politice, a na důkaz vděku Dítětův příkaz o milionářských dávkách roztrhá a tím zničí jeho sen. Potom mají jít milionáři do vězení a Dítě se na to těší, chce být mezi nimi, sdílet vězení s nimi, ale nikdo pro něj pořád nepřichází, nedostává obsílku, až se sebere a donese do vězení ukázat spořitelní knížku a když se s nimi trochu pohádá, vezmou jej tam. Vězení je spíše společnou dovolenou, kdokoliv by z něj mohl utéct, kdyby chtěl, ale nikdo to neudělá.
Po propuštění dítě nastupuje na povinnou lesní brigádu v pohraničí. Dostává se do hájovny s promiskuitní Marcelou a starším profesorem francouzské literatury a dál jde - již dobrovolně - na brigádu udržovat v pohraničí silnice. Práce je to těžká, marná a nijak se neslučuje s hodnotami, které Dítě měl ještě ve vězení pro milionáře. Přeste je náhle, až v době, kdy klesl nejhlouběji, ve společnosti koníka, psa, kozy a kočky spokojený.
Vyprávění dodržuje chronologii děje. Hrabal využívá dlouhá souvětí a jakékoliv členění textu (konce vět, odstavce, kapitoly) je spíš výjimečností, čímž je naznačován proud řeči.
Hlavní postava a zároveň vypravěč, Jan Dítě, se snaží o spisovnou mluvu, ale slangu a profesionalismů se vyvarovat nedokáže. V přímých řečech jsou často zeugmata a anakoluty.
Jak jméno Jana Dítěte naznačuje, je vzrůstově malý a také se chová jako dítě, je naivní a dětinský. V knize je nepříliš charakterizován, jde spíš o snůšku pocitů, které nám zprostředkovává, ovšem o jeho motivacích nevíme nic.
Ačkoliv Jan Dítě nepochybně má svoji šťastnou hvězdu, ta mu nosí to, po čem touží, v jiné době, než on chce, a tedy není ani jednou za svůj život spokojený. Celou knihu se snaží drát nahoru, chce být uznáván, chce být vážený a zařadit se po bok těch nejznámějších a nejbohatších lidí, ale paradoxně je spokojen až v době, kdy klesne na úplné dno - na konci knihy, kdy bydlí v pohraničí s kočkou, psem, kozou a koníkem a udržuje silnici.
Místa jeho působiště:
hotel U zlatého města Prahy
hotel Tichota
hotel Paříž
ústav pro oplodnění čisté rasy (někde v horách nad Děčínem)
restaurace Košíček v Českém ráji (penzion, kde se vojáci loučili před odchodem na frontu s manželkami)
U Lomu
vězení pro milionáře
myslivna v moravských lesích
pohraničí po odsunutých lesích
Ukázka (str. 35-36):
Tak jsem jednou k půlnoci nesl minerálky tomu zástupci firmy Berkel, ten, kterej nám dodal váhy skoro lékárnický a ten tenounce řezací strojek na uherský salám, a ani jsem nezaťukal a vešel jsem a tam jsem viděl toho zástupce, jak seděl na koberci, zase jako vždycky, on jak se najedl, tak šel rovnou na pokoj a tam se vysvlékl do pyžama, a tak seděl na bobku a já jsem nejdřív myslel, že si vykládá pasiáns nebo sám sobě karty, ale on se blaženě usmíval, celej zalitej štěstím jako malý dítě, a po celým koberci pomalu kladl jednu stokorunu vedle druhý, už jich měl půl koberce a pořád to bylo málo, protože z aktovky vytáhl další balík bankovek a kladl je pěkně do řady, tak přesně, jako by měl namalovaný na koberci čáry, rastry, vždycky každou stokorunu do jakoby předem namalovanýho obdélníčku, a když dokončil řadu a ty řady byly tak přesně zaříznutý jako včelí plástve medu, zadíval se blaženě na ty stovky, dokonce spráskl tlusté ruce a pak si oběma rukama pohladil tváře plný dětskýho nadšení, a tak si držel tváře v dlaních a kochal se těma bankovkama, a pak zase pokračoval a dál lípal ty stovky na podlahu, a když některá stovka byla obrácená rubem na líc nebo vzhůru nohama, obrátil ji tak, aby všechny byly stejný, a já jsem stál a bál se zakašlat a odejít, ty peníze bylo celý jmění, kachlíčky jedna jako druhá, a hlavně to obrovský nadšení a ta tichá radost mně otevíraly i moje perspektivy, protože já jsem měl ty peníze zrovna tak rád, ale na tohle jsem nepřišel, to se mi objevil i můj obraz, jak všechny peníze, co vydělám, jak ne zatím do stovek, ale do dvacetikorun, a ty dvacetikoruny si budu taky takhle rovnat, pocítil jsem obrovskou rozkoš, když jsem se díval na toho tlustého dětinského muže v pruhovaném pyžamu, a už jsem věděl a viděl, že to bude i můj úkol do budoucnosti, taky takhle jednou se zavřít nebo zapomenout zamknout, a přesto vykládat si na podlaze obraz své moci, své schopnosti, své obrazce, ze kterých je skutečná radost...