Několik obecných slov o Gruzii a o cestování po Gruzii. Všechny informace jsou posbírané z vlastní zkušenosti v červnu 2013.
Nejdůležitější je vědět, že jsou Gruzínci nesmírně milí a ochotní a že domluvou jde vyřešit skoro všechno. Domluvit se lze v 98 % případů rusky, v Tbilisi bez problémů i anglicky. Češi mají nezanedbatelnou výhodu příbuzného jazyka, se kterým se dá vystačit.
Důležité taky je, že je v Gruzii vedro. V červnu bylo ve městech lehce nesnesitelně, v maršrutkách prudce nesnesitelně (Gruzínci asi mají nějakou fóbii z otevřených okýnek či co) a jenom v horách příjemně. V červenci a srpnu je tam podle LonelyPlanet průměrně 40 °C, takže jako chápu, že sezóna a moře a to všechno, ale červen a září jsou prostě fajn.
V červnu 2013 byl směnárenský (letištní) kurz 1 USD = 1,640 GEL při nákupu a 1,653 GEL při prodeji. My v Gruzii počítali s tím, že je 1 GEL zhruba 12 CZK.
Teď už konkrétně a velmi neuspořádaně.
Gruzie
(mapa je proklikávací ke zdroji)
Tbilisi
Úschovna na batohy je na vlakovém nádraží, na které můžete dojet spoustou maršrutek a autobusů (doptáte se) nebo metrem (zast. Station Square - 1). Vlakové nádraží vypadá jako veliký obchoďák (trochu něco mezi pražským Hlavákem a Palladiem), v prvním patře jsou před východem na peróny informace s anglicky mluvící obsluhou, která vás nasměruje. Úschovna je přímo na nástupišti a je na ní gruzínsky, rusky i anglicky nápis "luggage store", je to plechová budka, kam se dávají všechna zavazadla do jedné otevřené místnosti, kterou obsluhuje a hlídá jeden chlapík. (Když jsme tam byli my, tak opilý spal, nicméně bágly přežily.) Jeden batoh nás stál 4 GEL (jednotná cena na celý den), otevřeno je tuším do 23 hodin.
V metru jsou ve stanicích zastávky psané latinkou a ve vagónech jsou hlášené i anglicky. Do metra si musíte koupit kartičku (2 GEL), na kterou si nabijete příslušný počet jízd (à 0,50 GEL). Na jednu kartičku může jezdit libovolný počet lidí. Běžnou praxí je, že u fronty na dobíjení (okénko v každé stanici před turnikety) se domlouvají lidi, kteří si nechtějí kvůli své jízdě pořizovat kartičku, a zaplatí padesátník dobíjejícímu, který si dobije o jízdu navíc, a projdou s ním. Kartička jde vrátit zpátky (my za ni - kdovíjak - dostali dokonce 2,50 GEL), jen k ní musíte mít účtenku, prokázat se pasem a podepsat jakési lejstro plné mchedruli.
Maršrutky jezdí všude a dá se doptat, která jede tam, kam potřebujete. Na skle mají své důležité zastávky napsané, ale opět v mchedruli, nicméně lidi poradí. Na letiště jezdí maršrutka č. 37, která kličkuje téměř celým vnitřním městem a poslední jede v jedenáct večer. Ve všech městských maršrutkách a autobusech se platí při výstupu, jízda (bez ohledu na délku) stojí 0,50 GEL a za batohy se neplatí. Nastupuje se prostředními dveřmi, vystupuje se kolem řidiče.
Informace jsme navštívili na vlakovém nádraží a v národním muzeu na ulici Rustaveli. V obou pracují anglicky mluvící lidi. V národním muzeu jsme dostali mapičky města a spoustu doporučení, kam se stojí za to podívat. Jestli totéž poskytují na nádraží, nevím, tam jsme chtěli pouze najít úschovnu.
Směnárnu jsme využili pouze na letišti, na výběr tam jsou dvě s rozdílnými kurzy, stojí hned vedle sebe. Poplatky jsou nulové v obou a o výměně dostanete doklad. Na výměnu jsme potřebovali pasy, ale jen proto, že nebyli schopní zapsat naše jména z odposlechu. V Tbilisi je v centru nicméně směnáren spousta, pochybuju ale, že by byly otevřené i v noci (na letišti ano).
Pevnost v Tbilisi
Mestia
Maršrutka Tbilisi-Mestia jezdí denně v 6:30 od vlakového nádraží a je dobré tam být dříve, když jsme se v 5:00 přesunuli na maršrutkové parkoviště, byla už skoro plná (je v ní 20 míst + 2 vedle řidiče). Malé batohy jedou za/pod zadními sedadly, velké na střeše. Cesta člověka stojí 30 GEL, platí se při nástupu. Jízda trvá devět hodin včetně přestávek na jídlo a záchod, které jsou zhruba po třech hodinách. Pokud si neřeknete jinak, vysadí vás maršrutka v centru.
Informace jsou na náměstí. Mestia je malé a nově zrekonstruované městečko a na náměstí má všechno turistům potřebné - informace, kavárny a restaurace, krámky s potravinami (směnárnu jsme neviděli, nevšimla jsem si ani ATM). Suvenýry, v nichž se prodávají mapy (stejné koupíte za necelý dvojnásobek v pražském Kiwi), jsou z náměstí trochu vystrčené, v informacích vám cestu ukážou. Stejně tak vám v informacích řeknou všechno, co budete chtít vědět o trecích v okolí, a dají vám i schematické mapičky. Mají aktuální informace a vědí, co říkají - nás překvapili tím, když nás za Adishi posílali brodit až k ledovci, zatímco v mapě byl brod značený už za vesnicí, kde byla řeka jednoznačně nepřekročitelná.
Mestia
Kutaisi
Ho(s)telů v Kutaisi není moc. LonelyPlanet 2008 uvádí čtyři, přičemž tři z nich stojí u sebe, a tak logicky turisty táhnou ve velkém počtu. Když jsme do příslušné ulice (Debi Ishkhnelebi) dorazili my, zjistili jsme, že jsou tamější obyvatelé podnikavci a že je ta ulice hotelů plná. Ty z LP na nás byly drahé (à 40 GEL os./noc), a tak nás poslali do hostelu k sousedům (č.p. 16), kde jsme spali za 20 GEL os./noc (bez snídaně, koupelna s horkou vodou společná s vedlejším - prázdným - pokojem, domácí umí německy, turecky a gruzínsky).
Chrám Bagrati je moc krásný. Vstupné do něj není, neuzavírá se ani na noc (kdy je moc krásně nasvícený), zevnitř není vymalovaný a a za návštěvu určitě stojí. Navíc je kousek od výše zmíněné hotelové ulice.
Hezky osvícené je v noci i centrum, i když tam toho není moc k vidění (kromě kýčovitě osvícené fontány). Jsou tam dlouho otevřené krámky a v pravidelných intervalech tam objíždí policie, takže se není čeho bát.
Klášter Gelati určitě stojí za návštěvu, kvůli němu koneckonců většina lidí do Kutaisi jezdí. My k němu jeli maršrutkou ve dvě z centra (staví v uličce za divadlem, lidi vás nasměrují, maršrutka má nápis sice klikyháky, ale zato s obrázkem kláštera), jede se tam zhruba dvacet minut, platí se 1 GEL za člověka. Vstupné do klášterního areálu není, taky tam (aspoň přímo na místě) není možnost průvodce a kromě cedule s obecnými informacemi se tam o klášteru nic nedozvíte. Ale vymalovaný je pěkně. Teoreticky se odtamtud dá pěšky dojít do kláštera Motsameta, který má být taky děsně pěkný a to všechno, ale my tu cestu (ani podle tamější cedule) netrefili.
Náměstí v Kutaisi
Chvelpi je vesnička, ve které jsme končili svůj trek. Není v ní vůbec nic - žádný krámek, café, veřejná studna, cokoliv. Ptali jsme se tam na to náhodných lidí, kteří nás zavedli k sobě domů, abychom si na zahradě postavili stan a vodu si brali z jejich studny. (Nocleh doma nám nabízeli za 20 GEL/os.) Vesnice je strašně roztahaná, lidi mají na svých obřích zahradách políčka i pastvy, takže jí projít zabere spoustu času. Maršrutka do Kutaisi odjíždí v sedm ráno ze smluvních míst, téměř určitě pojede i po hlavní silnicí za mostem, nicméně nám ji vytelefonoval náš domácí přímo před vrata.
Trekování ve Svanetii je moc fajn. Hory jsou hodně zelené a v červnu nádherně kvetou (místo kleče tam mají rododendrony a níže azalky!), jenom tam v sušších měsících může být trochu problém s vodou, my ji několikrát celý den nepotkali. V podstatě ale toky hodně korespondují s mapou, takže se na suché úseky dá dopředu připravit. Turistika se tam ještě moc nerozvinula, takže přímo na cestě jsme potkali za celou dobu akorát skupinku Slováků a jinak byli lidi jen ve vesnicích. Některé cesty jsou značené, ale s frekvencí jedné značky za mnoho kilometrů, takže na to se spoléhat nejde, ale s mapou se zabloudit dost dobře nedá. Cesty jsou vyšlapané, ale v horách se volně pase dobytek, takže tam je vyšlapaných i spousta dalších cestiček. Další podrobnosti v následujících dílech naší cesty.
Všechna panoramata jsou proklikávací ke zvětšitelné verzi
(Fotky jsou moje, neberte mi je. Panoramata jsou proklikávací ke zvětšitelným verzím.)