Druhá část extrémní kombinace v ultra trailu - dálkový pochod dlouhý 116 km, startující ve stejný den jako první čtyřiapadesátikilometrová část.
Datum: 21. - 23. 11. 2014
Vzdálenost: 116 km
Převýšení: 5300 metrů
Čas: 36 hodin 8 minut
Průměrná rychlost: 3,210 km/h
Celkové umístění: 68.-70. (z 93 startujících a 71 dokončivších)
Umístění v ženách: 8.-9. (z 13 startujících a 9 dokončivších)
Zdroj: https://eithne.pise.cz/398-louceni-s-turistickym-rokem-ekut-1.html
Webové stránky ZDE, facebooková stránka ZDE, výsledky ZDE, trasa ZDE a ZDE.
Reportáže:
Aleš Zavoral (1.+2. etapa) ZDE
Pavel Fenyk (1.+2. etapa) ZDE
Miro Uličný (1.+2. etapa) ZDE a ZDE
Petra Mücková (1.+2. etapa) ZDE
Martina Němečková (1.+2. etapa) ZDE a ZDE
Hevér Gábor (1.+2. etapa) ZDE
Lukáš Pilař (2. etapa) ZDE
Lubomír Nový (2. etapa) ZDE, ZDE, ZDE, ZDE, ZDE a ZDE
Magdalena Vančáková (2. etapa) ZDE
Franta Fait (2. etapa) ZDE
Alois Kuna (1. etapa + noční část) ZDE
Zdeněk Plavec (denní část) ZDE
start v Ústí nad Labem: 22:00
K1 v Olšinkách v Ústí: 2,9 km - 22:24 (0 hod 24 min) - 7,180 km/h
K2 na Vysokém Ostrém: 7,5 km - 23:32 (1 hod 32 min)
K3 v Brné v Ústí: 12 km - 0:39 (2 hod 39 min) - 4,514 km/h
K4 v Němčí: 14,9 km - 2:03 (4 hod 3 min)
K5 v Rytině soutěsce: 19,9 km - 3:17 (5 hod 17 min)
K6 na Varhošti: 23,2 km - 4:30 (6 hod 30 min)
K7 v sedle pod Varhoštěm: 23,6 km - 4:38 (6 hod 38 min) - 3,552 km/h
K8 na Krkavčí skále: 25,9 km - 5:38 (7 hod 38 min)
K9 na Kostelním sedle: 28,9 km - 6:28 (8 hod 28 min)
K10 na Plešivci: 32,2 km - 7:42 (9 hod 42 min)
K11 v Malíči: 35,8 km - 8:30 (10 hod 30 min)
K12 na Radobýlu: 38,7 km - 9:16 ( 11 hod 16 min)
K13 v Lovosicích: 48 km - 11:07 (13 hod 7 min) - 3,658 km/h
K14 na Lovoši: 52,7 km - 13:52 ( 15 hod 52 min)
K15 na Boreči: 58,2 km - 15:14 (17 hod 14 min)
K16 na Košťálově: 64 km - 16:38 (18 hod 38 min)
K17 na Hrádku: 71,5 km - 18:41 (20 hod 41 min)
K18 na Lipské hoře: 76,3 km - 20:05 (22 hod 5 min)
K19 na Milešovce: 85,7 km - 0:28 (26 hod 28 min)
K20 na Kletečné: 91 km - 2:10 (28 hod 10 min)
K21 na Radejčíně: 95,6 km - 3:33 (29 hod 33 min)
K22 na Dorellově vyhlídce: 97,4 km - 3:58 (29 hod 58 min)
K23 v Dubičkách: 98,7 km - 4:18 (30 hod 18 min) - 3,257 km/h
K24 na Mlynářově kříži: 101,1 km - 6:01 (32 hod 1 min)
K25 za Chvalovem: 103,9 km - 7:11 (33 hod 11 min)
K26 u Vaňovského vodopádu: 110,1 km - 8:48 (34 hod 48 min)
cíl v Ústí nad Labem: 116 km -10:08 (36 hod 8 min) - 3,210 km/h
Startovalo se v deset večer v Ústí nad Labem. Trasa byla hezky naplánovaná, šlo se nejprve po pravém břehu Labe na jih do Lovosic a pak po levém břehu zpátky do Ústí, a co mě nejvíc potěšilo, že každý kopec, na který jsme lezli (a že jich bylo!), byl něčím zajímavý.
Začínalo se průchodem městem po žluté a až na čipovou kontrolu v Olšinkách na třetím kilometru se šlo po rovině. Tedy, šlo... to je zajímavé, člověk si dá jako rozcvičku před startem padesát čtyři kilometrů a už se mu pak nechce běžet? Naštěstí bylo takových víc, takže jsem ani zdaleka nebyla poslední. To udržím, jsem si říkala.
To jsem ale ještě netušila, co je zač ten první kopec, kam nás organizátoři hnali. Já letos asi nebyla na horším - a to jsem byla na Malé Fatře. Jméno měl přiléhavé: Vysoký Ostrý. Snad bych k názvu přidala ještě Rozblácený, ale rozumím, že to třeba není pravda úplně vždycky. Každopádně cesta nahoru byla hrozná, a protože jsem pomalé máslo, které chodí vzadu, celá ta lesní zakroucená cestička, překonávající převýšení čtyři sta metrů, připomínala dokonale naleštěnou klouzačku politou olejem.
Takže jsem se rozhodla, že zvrtnutý kotník začnu šetřit až po tomhle kopci.
Bylo to hrozný. Bez hůlek bych si neškrtla, nebo bych se tam možná prodírala skrze trnitá křoví, abych se měla čeho držet. Všichni mi tam utekli, had za mnou mluvil už jenom maďarsky, to vůbec nebyl dobrý začátek druhé etapy.
Ale vyškrábala jsem se nahoru, odškrtla si na vyhlídce kontrolu a rozhodla se, že co jsem ztratila do kopce, naženu z kopce. Mám hůlky, žejo, pár skvělých sjezdařských čísel v protisměru jsem už taky viděla a to by bylo, abych je nezopakovala! A nejprudší část jsem si svižně sklouzala dolů a měla jsem ze sebe radost, za chvilku doženu Vlaďu se Zdeňkem, to je jasný.
Pak už se cestička narovnala, a protože byla příjemně rozměklá a lesní a rovná a dalo se po ní běžet, tak jsem se chytila světýlka před sebou a běžela. Se mnou běžela ještě Martina a ještě někdo, hezky to odsejpalo, světýlko nás bezchybně vedlo, že jsem ani nemusela koukat do GPSky, a tak jsme zabloudili.
...
Na kontrolu v Ústí v Brné jsem dorazila sama a podrážděná, rozmrzelá a tak obecně bez nálady. Byla jsem na dvanáctém kilometru a byla jsem čtvrtá od konce! Vůbec mě to nebavilo, ještě mi vadilo, že nás na kontrolu hnali zase až skoro k Labi a tam odtud že se mělo zase lézt nahoru, vadilo mi všechno, trochu mě bolel kotník, trochu mi byla zima a trochu mě začínala bolet hlava od řemení čelovky.
Dál jsem vyrážela vysloveně optimisticky. Fakt že jo, jako. Kdyby to nebyl EKUT, kterým si chci něco - ani nevím co - dokázat, tak to snad zabalím. Tohle nemám zapotřebí. Fakt hrozný. Takže hurá do kopce. Jupí.
Příchod na start
Kontrola na Vysokém Ostrém plná Maďarů
Kontrola, osm minut po mně přicházejí Fojtíci. Já akorát odcházím.
Stoupalo se zase hodně nahoru, a protože jsem byla spíš pomalá než rychlá, pořád jsem čekala, kdy mě předhoní Fojtíci a tamten chlapík, kteří přišli na kontrolu, když jsem odcházela. Bylo po jedné v noci, noc předtím jsem spala hodinu, přes den jsem absolvovala první etapu - samé nezvyklé věci, ze kterých jsem byla mnohem vyřízenější, než jsem čekala.
No a nevyhnutelné samozřejmě nastalo. Ještě jsem se navíc lekla, když jsem se ohlédla přímo do čelovky, a pak už byli Fojtíci někde vepředu. Takže za mnou je jenom jeden člověk, a toho ani neznám, takže nejspíš ani neexistuje a jenom jsem si ho vymyslela, takže až si tu zlomím nohu, nikdo mi nepomůže. Báječně.
(Kdysi jsem si myslela, že je přirozený optimismus moje silná stránka, ale teď už si to nemyslím.)
V Němčí měla být kontrola, takže jsem navíc ještě propadla trudomyslnosti, že jsem ji minula, ale rozhodla jsem se to - jako vždycky - ignorovat, ono to nějak dopadne. Aspoň jsem zkusila vyfotit kus vesnice a pak taky ceduli se jménem vesnice a všechny tyhle věci, kterými jsem chtěla dokázat, že jsem tam byla, (nebo že jsem někomu svěřila svůj foťák, hm,) a teprve za vesnicí jsem potkala patřičný rozcestník s kontrolou. Ten by se přehlédnout opravdu nedal.
Ačkoliv se tam dost stoupalo, nic jako vrchol kopce se nekonalo, tohle bylo celé takové zvláštní. Ale když tam nebyl vrchol, tak jsem neměla nárok být unavená, takže jsem se začínala upínat k Varhošti, od kterého jsem měla jen ta nejhorší očekávání. (Sama od sebe. Vážně mě nebylo potřeba strašit tím sestupem z vrcholu do sedla na čipovku a opětovným vracením na vrchol.)
Tak dlouho jsem si myslela, že před sebou vidím čelovky, až jsem došla do vesnice s lampami
Němčí - kontrola
Na Varhošť to samozřejmě byly další lesní cesty, takže další bahenní klouzačky, ale to jsem vůbec nevnímala: já totiž potkávala lidi! Sice v protisměru a s více než hodinovým náskokem, ale lidi! A ještě jak Zdeněk říkal, že super, že už jsem je skoro doběhla, to mi udělalo hroznou radost (protože to jsem ještě nevěděla, že má náskok hodinu, že je ta vracečka na kontrolu dlouhá a náročná).
No ale bylo to tam zajímavé, protože jsem se nedokázala zorientovat, ačkoliv jsem byla správně a měla jsem itinerář i GPSku. Na vině byla spousta lidí, která v protisměru chodila z divných směrů, a taky že kontrola nahoře na rozhledně měla být až po čipové kontrole v sedle, jenže samozřejmě když jsme šli do sedla přes rozhlednu, mohla se vzít i předtím, což mi nedošlo. Takže jsem z toho byla hrozně zmatená, ale ona nahoře stejně nebyla pastelka. A v sedle na kontrole mi to trpělivě vysvětlili.
Překvapilo mě, že to na kontrole vzdávali Andrea Nováková i Honza Pačes, o obou jsem si myslela, že to dokončí úplně s přehledem spoustu hodin přede mnou. Takže ačkoliv je to samozřejmě hrozně zlé a vůbec bych se k tomu neměla nahlas přiznávat, udělalo mi radost, že nejsem takový máslo, jak jsem si do té chvíle myslela. Že jako nebudu úplně poslední. Že to někdo vzdá dřív než já.
No a pak na kontrolu dorazili Fojtíci. Jako! Já celou dobu chvátám, dokonce jsem při výstupu na Varhošť předhonila několik dalších cizích lidí, jak jsem se je snažila zase dohnat, a oni byli za mnou?! Že prý si na chvíli u cesty zdřímli... no nene.
Varhošť, rozhledna. Zde měla být pastelka.
Kvalita fotky zhruba odpovídá kvalitě výhledů té noci
Čipová kontrola v sedle pod Varhoštěm
Na kontrole jsem vypila čaj, snědla pár vynikajících domácích koláčků, a když jsem nenašla nic dalšího, na co bych měla chuť, ještě jsem si pro jistotu nechala znovu zopakovat, že se mám vrátit k rozhledně a tam odtud se vrátit ještě kousek po svých stopách, než se vydám dál.
Až když jsem tak učinila, jsem pochopila, že Zdeňkova poznámka, že už je skoro mám, byla skutečně jenom povzbudivá fráze zcela odtržená od reality. Hm. Ale tak jako bylo to od něj hezký, chvíli jsem si myslela, že třeba už nebudu poslední...
Na rozcestí pod Varhoštěm jsem se potkala s dvojicí Maďarů, kteří tam přicházeli ze zcela nesmyslného směru. Přeptali se, kam se má jít, a prohodili, že vážně nemají dobrý den. Že opomněli jít na čipovou kontrolu do sedla pod Varhoštěm, takže se tam museli vracet, takže byli té noci na vrcholu Varhoště ještě víckrát než všichni ostatní.
Pak utekli, ale když jsem je viděla, jak bez povšimnutí míjí odbočku na Krkavčí skálu, ještě jsem na ně volala, jestli jako nezapomněli na tu kontrolu tam. Prý ne, prý už ji mají... to se jako vraceli na Varhošť až odtamtud? Uf...
Následovala příjemná lesní stezka, z nepochopitelných důvodů označená jako obtížně schůdná - ty cedule měly být spíš na Plešivci...
Plešivec byl vůbec zábavný kopec. Nejprve se šlo přes čerstvý polom (jako nevymluvíte mi, že to nepokáceli organizátoři kvůli zpestření trati) a z vrcholu potom suťoviskem. Mně to ale nevadilo, protože kotník na nějaké šetření tou dobou už dávno rezignoval a veškerá příkoří snášel pokorně a důstojně.
Tyhle cedule se vážně hodily spíše na Plešivec
Třeba sem
Vrchol Plešivce
A sestup z Plešivce dolů, ten mě bavil
Líbil se mi ještě Radobýl. Kříž na něm byl vidět hodně z dálky a celkově byl ten kopec takový hezký, a když jsem z něj slézala dolů, zjistila jsem, že jsem na něm před lety spala pod širákem na vandru! Hned jsem se tam cítila jako doma. Akorát samozřejmě jsem si taky vzpomněla, že jsme na něj tehdy šli z Lovosic po železničním mostu, protože obcházet to přes silniční s chodníkem pro pěší by byla strašná oklika. Jenže samozřejmě organizovaný dálkový pochod přes železniční most vést nemohl.
Cestu do Lovosic jsem tak protrpěla. Šlo se po silnici bez chodníku, kde auta jezdila příliš rychle, a bylo to pěkně otravné. Došel mě jeden z Maďarů a chvíli jsme si povídali, ale témata se stejně stáčela převážně k tomu, jak hrozný úsek to je.
No a když jsme pak šli už po správném břehu Labe do Lovosic, najednou tam na trávě leží dvě postavy... tyjo... Vlaďa se Zdeňkem! No nene!
Zcela bez výčitek jsem nechala Maďara na pospas jeho osudu a šla vyburcovat kluky, že jako žádné válení, jde se, vstávat, chci česky hovořící společnost! A protože to na nádraží s čipovou kontrolou (a s cílem pro noční část trasy) byl ještě kus cesty, stihla jsem je oba nalomit, že to tam ještě nezabalí, ale půjdou se mnou dál. Samozřejmě až po strašně dlouhé pauze, protože jsem umírala hlady - to je tak, když počítáte s tajnou kontrolou, protože jste přesvědčení, že vás organizátoři nenechají dvacet pět kilometrů bez podpory... a oni klidně jo.
(Taky jsem na Radobýlu potkala Viktora Kisajeva. Jako všech do té doby, které jsem dohnala - tj. těch dvou Maďarů -, jsem se ho zeptala, jestli neztratil rukavici, protože jsem jednu za Varhoštěm našla. A ono jo! Pravda, návodné bylo trochu už i to, že měl ruce zabalené v čepici. Radost mi ale zkalilo zjištění, že rukavice ztratil obě, zatímco já našla jednu. Jak jsem se dozvěděla o půl dne později, druhou našli Fojtíci.)
Výhled z Radobýlu na Lovosice, kam se chystáme jít
Zátiší Lovochemie & Hazmburk
Tady jsme spali!
Jak můžou Lovosičani žít bez mostu ve městě? Vážně se jako pokaždé táhnou až na tenhle?
Ryze umělecká. To je tak, když nemáte talent, ale zastáváte názor, že internet snese všechno.
V Lovosicích jsme v nádražce seděli hodinu a půl. Já celou cestu snila o tom, že si dám nějaké velké jídlo, když je kontrola v hospodě, a vysnila jsem si boloňské špagety, ale bohužel jediné bezmasé jídlo, které měli, byl smažák. Takže když jsem spořádala předplacenou gulášovku, objednala jsem si ho i přes pohrůžku, že bude trvat aspoň půl hodiny, a ačkoliv byl výsledek podobný usmažené plastové atrapě jídla a ačkoliv byl ten sýr ještě proložený plátkem šunky, snědla jsem to s gustem. Hodně jsem při jídle uvažovala, jaké to bude mít důsledky, ale ty předčily má očekávání: nebylo mi špatně, neměla jsem průjem, neměla jsem s tím při výstupu na Lovoš vůbec žádný problém... a bylo mi teplo!
Totiž, ono bylo celý víkend hrozně hnusně, a to i přesto, že nepršelo. Kolem nuly, lezavo, mlha a nízké mraky, občas vítr, blátivo... No a žejo, mně když chybí energie, tak první, co tělo udělá, je, že přestane topit. Takže jsem už od Vysokého Ostrého mrzla. A po smažáku jsem mrznout přestala a nejmíň dvě hodiny (nekecám!) mi bylo zase příjemně teplo. Ach och. Jedna z nejlepších pasáží pochodu.
Během jídla vykrystalizovalo, že Vlaďa bude pokračovat dál, zatímco Zdeněk to zabalí. Měl ale ještě hodinu do příjezdu vlaku, a tak že nás kousek doprovodí, aby se nenudil... Nakonec s námi došel až za Lovosice, kde se vlézá do lesa, a celou tu dobu trpělivě snášel naše přesvědčování, že ať jako pokračuje s námi. To je vážně hodné obdivu, ačkoliv to tak nezní - já bych nás třeba zabila už po deseti minutách...
Na Lovoš jsem letos lezla už potřetí. Poprvé jsem málem zdechla, podruhé to bylo o trochu lepší... teď mi to přišlo vysloveně jako flákárna. On mi cestou ještě volal Martin, takže jsem úplný konec prokecala. S Vlaďou jsme si nahoře sedli do chaty na něco k pití, měli točenou limonádu, to mi udělalo radost, a pak zase hned dál.
Dolů jsme běželi. Už jsem tomu moc nevěřila, že bych ještě někde něco běžela, ale smažák je smažák.
Další kopec v pořadí byl Boreč. (Hrozné jméno. Když jsem měla světlou chvilku, nazývala jsem ho 'kopec od B před Košťálovem', a když jsem měla slabší chvilku, byl to 'kopec od B před kopcem od K'.) Takovej nízkej, vypadal nevinně, jednoduše, však taky ta cesta odsejpala, akorát jsme se omylem vydali na poznávací okruh přes vrchol v protisměru, ale na tom snad nezáleží... a pořád vyhlížíme ceduli značící kontrolu... až jsme najednou zase dole, tam, odkud jsme na poznávací okruh vyrazili. To bylo divný. Takže jsme se podívali do itineráře a zjistili, že měla být pastelka u vrcholové knihy. Jejda.
Porada, jestli se vrátíme, byla krátká. Nevrátíme. Přece by nás na základě tohohle nediskvalifikovali.
A šli jsme dál. A zabloudili jsme a šli úplně jinam a všimli si toho až hrozně pozdě. Takže... vrátíme se?
Porada, jestli se vrátíme, byla krátká. Nevrátíme. Přece by nás na základě tohohle nediskvalifikovali. Takže jsme nasadili azimut podle GPSky a střihli to do Boreče ještě úplně jinudy.
Lovoš
Fotka z vrcholu Boreče, že jsme tam fakt jako byli
Jedna z těch naučných cedulí se věnovala okolním kopcům.
Byl to smutný výhled - na většinu z nich jsme měli lézt...
A pak na Košťálov, ten jsem taky znala, stejně jako na Lovoš jsem na něj letos lezla už potřetí. Vlaďa cestou odpadl, bolelo ho koleno, tak mě poslal napřed, ať nečekám. A to je jedna z těch doteď nevysvětlených záhad: kam se jako ztratil?
Protože... tyjo, asi bych potřebovala nakreslit mapku, abych to vysvětlila. Ale zkrátka jsem ho nepotkala cestou z vracečky z vrcholu, jenže ho nepotkali ani Fojtíci, které jsem potkala, a kteří byli za námi. Takže byla možnost, že nešel na vracečku, ale pokračoval do Sutomi, aby to zabalil, jenže tam jsem potkala Viktora a ten ho taky neviděl! Tak já nevim, to vysublimoval?
Na Košťálově jsem vyndavala čelovku. Zase. Nějak mám pocit, že jsem ty tři dny šla z devadesáti procent po tmě.
V Sutomi jsem potkala Viktora, který čekal na odvoz. Půjčila jsem mu aspoň svůj nevybitý telefon, aby mohl nahlásit odstoupení, a vzala s sebou jeho čip. Jak jsem pak šla dál, žádná auta nevypadala jako vynervovaná manželka, tak nevím, jestli tam chudák nezmrznul. Ale... měl rukavici, tak třeba ne.
Dál se šlo na Hrádek. To byl zase kopec (a zase se zříceninou nahoře) a zase se šlo nahoru stejnou cestou jako dolů... a na Děkovce pod vracečkou bylo auto a tajná kontrola. To bylo super, dostala jsem čaj a koláček (no, mohlo toho být víc... ale odmítla jsem zelí, takže jsem asi až takový hlad neměla). Jenže pak tam došli z Hrádku se vracející Maďaři, a jak mě uviděli, hrozně zajásali, a že jestli bych jim nemohla tlumočit?
Začali dotazem, že jako nestihnou otevřenou hospodu na Milešovce, kde měla být živá čipová kontrola (hospoda zavírala v deset, bylo to třináct kilometrů a měli jsme tři a půl hodiny času), a jestli tam organizátoři budou mít nechané venku nějaké občerstvení. Jídlo, vodu... No a odpověď zněla, že ne. A Maďaři se začali zlobit, že to je teda organizace pěkně na houby, že tak vlastně půjdou padesát kilometrů bez občerstvení (to ale nezapočítali zdejší koláček!) a jestli mně to nevadí a jestli na to jsem vybavená... začalo mi to být nepříjemné, protože mám tendenci akce brát takové, jaké jsou, a nic neočekávat, a tak se mi tohle nepřekládalo zrovna snadno.
Ale jak jsem pak už sama pokračovala na Hrádek, trochu mi to vrtalo hlavou. Kdyby aspoň tady toho bylo víc než čaj a koláček... a ta Milešovka je pěkně na pytel, samozřejmě možná bude nějaká hospoda otevřená ve vesnici pod ní, ale možná taky ne... a ani mi organizátor nebyl schopný říct, jestli Vlaďa už odstoupil, a přitom by asi měl mít přehled, když čeká na poslední čtyři lidi?
Tak mi to tak celé vrtalo hlavou, až jsem došla nahoru, odškrtla si kontrolu a vracela se dolů v očekávání, že se organizátor už bude hřát v autě a ani nepoleze ven, když mi už nemusí odškrtávat tajnou kontrolu... no a překvapení bylo příjemné. Nejdřív mě několikrát zabrala zrcadlovka, potom jsem se dozvěděla, že Vlaďa odstoupil a potom že v Kocourově pod Milešovkou mají otevřenou hospodu do půlnoci, takže se můžu najíst tam. A tady mám ještě jeden koláček. Nechci ještě čaj?
Vykouzlilo mi to úsměv na tváři. Jako, víte... já jsem byla s organizací vážně spokojená. Možná jsem jenom nikdy nebyla na Mátře, nebo s čím to Maďaři srovnávali, ale za mě dobrý. Teda až na ty pastelky, ale k tomu se dostanu.
Dál se šlo na Lipskou horu. Zkusila jsem trochu zrychlit, protože mě doháněli Fojtíci, a kdyby mě předehnali, byla bych předposlední, a to jsem nechtěla, ale Lipská hora si to nenechala líbit a zkolmila se. A rozblátila se. Týjo, to byl výstup!
(Ten kotník budu šetřit asi až v cíli.)
Veliká psina, bylo to tak prudké, že mě to i bavilo, to už nebylo o fyzičce chodecké, nýbrž lezecké (a důvěře v hůlky). A jak se pak klouzalo dolů!
Košťálov
Kontrola na Děkovce
Před Hrádkem... Tyhle šipky mám nejradši, vážně!
Kontrola na Lipské hoře
No a po Lipské hoře už byl vymodlený Kocourov s hospodou.
Vlezla jsem tam a zjistila, že se osazenstvo dělí na tři skupiny: skupinu trampů, skupinu kamarádů servírky a mě. Připadala jsem si tam nepatřičně, měli to moc hezké a čisté, ale servírka byla nesmírně milá, takže jsem si to nepřipouštěla. Nalila jsem tam do sebe litr džusu, který byl zředěný horkou vodou v poměru jedna k jedné, a otázala se, jestli vaří. Servírka posmutněla, že prý kuchyni před chvílí zavřeli. Ale že kdybych chtěla palačinky, tak mi je udělá sama. Nebo mají chipsy, oříšky... horké maliny... Ještě jsem zkusila nakládaný hermelín, ale taky neměli, takže jsem skončila u palačinek, ačkoliv mě nezasytily ani z třetiny tak, jak bych ráda.
Po jídle dorazili Fojtíci, takže jsem tam zůstala s nimi, ráda za společnost. Dala jsem si ještě kafe... nebo možná dvě... a ještě něco...Došel nás tam i Luboš Nový, který do sebe akorát ve stoje kopnul pivo, než se vydal dál. Jak snadno se dá propadnout na poslední pozici... ale předehnali jsme ho záhy, ještě před vrcholem Milešovky.
No, takže ano, po nějaké době jsme se s Luccou a Martinem vydali společně dál. Nejhorší byl na začátku ten pohled směrem k Milešovce, protože byla vidět vesnice pod ní a světlo na vrcholu a obojí to od sebe bylo nesmyslně daleko, asi že byl ten kopec blíž, než se ve tmě zdálo, a zkrátka to vypadalo na kilometrové převýšení, ble.
Ale výstup byl nakonec mnohem pohodovější, než jsem čekala. Brzy jsme bohužel vlezli do mraků, které byly vlhké a tak jinak všelijak odporné, a když jsem si oblékala bundu, Fojtíci zmizeli vepředu, ale i tak jsem byla brzy nahoře. Jenže: nahoře byla mlha. Naprosto jsem netušila, kde hledat kontrolu, tak jsem pokračovala po červené, která mě opravdu zavedla k nějaké budově, to bude ono, to je jasný... jo aha, ne, to jsem se právě vloupala do zahrady Ústavu fyziky atmosféry, jejda. Nakonec jsem vrchol obkroužila celý, vždycky jsem musela na krok ke všem dveřím a stěnám, abych prosvítila mlhu, jestli tam není kontrola, až najednou z mlhy vystoupili Martin s Luccou, že kontrola je támhle a že bychom měli jít dál. Jé, oni tam na mě čekali...
A udělalo mi to obrovskou radost.
Palačinka. To se na výletech dělá, že se fotí jídlo v restauraci, ne?
Kontrola na Milešovce, jak ji většina závodníků nepoznala
Nojo, jenže protože jsem potvora nevděčná a protože jsem nebyla najedená, a tudíž tělo nemělo z čeho topit, byla mi cestou z kopce nesnesitelná zima, až jsem se rozhodla, že musím běžet, a zcela bez skurpulí jsem Luccu a Martina nechala za sebou. Jsem totiž hrozná a zlá.
No ale ono to samozřejmě nemělo dlouhé trvání, protože jak jsem se zbavila společnosti, začala jsem usínat. Nezvratně. Několikrát jsem zakopla, několikrát sešla z cesty - a nešlo s tím nic udělat. Samozřejmě že jsem do sebe nacpala nějaký kofein a jinou chemii, ale nepomohlo to, až jsem si tam sedla na kámen, že minutu odpočinek a pak půjdu dál. A usnula jsem. Probudila jsem se, teprve když na mě dopadlo světlo z Martinovy čelovky, a hrozně jsem se lekla. (Dokonce tolik, že už jsem pak neusínala.) Takže jsme dál šli zase společně.
Dalším kopcem byla Kletečná. Ta vypadala nepříjemně i v profilu trati, ale skutečnost předčila veškerá má očekávání. Kletečná totiž byla vysoká a strmá hora, na kterou se šlo přímo nahoru. Suťoviskem. Cesta tam stejně nebyla. No a protože jsme klikaři, ještě jsme tam měli takovou mlhu, že jediné, co světlo z čelovky dokázalo osvítit, byly odrazky. Touhle cestou tudíž organizátorům velký dík, že je tam k šipkám sázeli tak precizně, bez nich bychom šli úplně naslepo.
Jo a celá Kletečná je jedno velké myší rejdiště. Nevím, co to bylo za druh, ale myši tam neběhaly, nýbrž hopkaly, a vypadaly při tom moc legračně. Ale tou dobou už mi asi k pobavení stačilo málo.
Cestou dolů jsem Fojtíkům zase trochu poodběhla. Dolů už vedlo něco jako cestička, takže se tam dalo jít mnohem rychleji, a já pořád doufala, že až budu níže, vyjdu z mlhy, která byla mokrá... pak jsem se dostala na pohodlnou širokou cestu a říkala jsem si, jak je to super a kde asi jsou Martin s Luccou, a ohlídla jsem se nazpátek, když tu se ozvala lavina. Krve by se ve mně nedořezal. Šlo to přímo ze směru, odkud jsem přišla, snad tam na sebe nestrhli kus suťoviska? Hora na to byla prudká dost... a že ta lavina musela být, pořád to hřmění znělo... a pořád... pořád... až mi došlo, že je to letadlo. Ehm.
V obci Kletečná jsem si vyměnila pod lampou baterky v čelovce, která už pomalu dohasínala, a vydala se trochu napřed. Fojtíci mě dostihli vzápětí.
Za mlhou hustou tak, že by se dala krájet, a možná ještě dál...
Vrchol Kletečné. By mě zajímalo, jak bychom ho našli bez těch odrazek.
Pak už jsme se tak nějak blížili do rovin a k Labi, nebo mi to tak alespoň přišlo. Většina kopců - všechny vysoké - byly za námi. Nudaaa... Jako ale vážně: až do téhle části mám vzpomínky naprosto jasné, chronologicky seřazené a utříděné. Dál je to šum.
Takže... nějaká kontrola byla na rozhledně, na kterou se šlo přes louku, kde mi byla zima. To třeba určitě všechny hrozně zajímá. Nebooo... eee... ne, nic.
Dalším světlým bodem byly Dubičky, kde byla kontrola v restauraci. Měli mít už dávno zavřeno, ale slečna servírka byla skvělá, hrozně milá a chápavá, takže jsme dostávali jídlo a pití skoro dřív, než jsme si ho objednali, a nakonec jsme si tam i lehli na koberec a dvacet minut se prospali a jí to nevadilo. Skvělá.
Ten spánek byl úžasný. Já totiž nevěřila, že usnu, a tak jsem byla překvapená, že Lucca a Martin taky leží na zemi a spí, protože už tohle jsem zaspala. A když mě pak někdo probudil, že přetahuju, tak jsem se zase divila, že už sedí u stolu. Takhle tvrdě jsem nespala už léta.
Kontrola v Radejčíně na vrcholu rozhledny
Příchod do Dubiček na čipovou kontrolu
Z Dubiček se šlo na Mlynářův kříž a pak přes Dolní Zálezly na Chvalov a podél Labe dál. To bylo pěkné, protože se tam svah nad řekou traverzoval úzkou uklouzanou pěšinkou, a kdyby to člověku uklouzlo, asi by sjel svah až do vody. Moc krásná záležitost.
U Vaňovského vodopádu bych asi byla schopná přehlédnout kontrolu, kdyby mě Lucca neupozornila, že stojím dva metry od ní; ale myslím, že Martin si jí taky nevšiml, takže všechno dobré.
V těch lesích dál směrem na Ústí se mi líbilo, jak byly barevné podle stromů, které v nich rostly, ačkoliv bylo listí už dávno opadané. Šli jsme totiž většinou po spadaném bukovém listí, které bylo seschlé a hnědé, ale když jsme se dostali mezi javory, svět se najednou zlatě prozářil, protože javorové listy na zemi byly pořád ještě žluté. Neměla jsem moc čas se rozhlížet, koukala jsem hlavně pod nohy, abych se tam někde nenatáhla, a tyhle barevné přechody jsem si moc užívala.
Nakonec jsme prošli Ústím, prošli kolem nádraží, vyběhli naší ulicí nahoru... Cíl. Bylo po desáté ráno, trvalo nám to přes třicet šest hodin, ale dokončili jsme.
Kontrola u Mlynářova kříže
(fotil Martin Fojtík)
Velké téma: pastelky. Dřívko jsem neohlodávala už léta, ale jak se jinak dostat k tuze?
Lesní traverz svahem
Kontrola u Vaňovského vodopádu
Ty výhledy!
Za tuhle etapu patří největší dík Lucce a Martinovi, že mě nenechali za sebou. Díky možnosti si povídat jsem tolik neusínala, bez nich bych určitě šla pomaleji a tak obecně by bez nich byla druhá noc mnohem méně příjemná. Takže - díky za společnost!
K pochodu nemám výtky. Možná jsem počítala s větší možností občerstvení (protože na první etapě bylo jídla mnohem víc), ale zase mě potěšilo množství horkého čaje. Pochvalu mám i ke kontrolám, které byly na zajímavých místech, takže jsem neměla pocit, že lezu na nějaký kopec zbytečně. Takže - díky za tu obrovskou dřinu do toho vloženou.
A taky mě (moc!) potěšila horká voda ve sprchách v cíli.
Byl to bez pochyby vydařený víkend. Nebyla jsem si jistá, jestli je v mých silách ujít skoro v kuse sto sedmdesát kilometrů, a nakonec mi přišlo, že největším problémem byl spánkový deficit a zima, ale že jinak to bylo úplně v pohodě.
Asi si budu muset vyhlédnout novou výzvu.
Itinerář noční části z Ústí do Lovosic
Itinerář denní části z Lovosic do Ústí
(Fotky jsem až na tu Martinovu fotila já.)