První zahraniční závod! A výtečný, báječný, úchvatný!!
Ach.
(The photo is not mine, it was borrowed from here.)
Datum: 24. 10. 2015
Vzdálenost: 62 km
Převýšení: 2038 m+
Čas: 8 hod 52 min
Rychlost: 7 km/h (8:33 min/km)
Celkové pořadí: 67. z 210 startujících
Pořadí v ženách: 10. z 45 startujících
Pořadí v kategorii (ženy do 40 let): 8. z 33 startujících
Urgup Start - v 07:00 - v celkovém pořadí jsem proběhla startovní bránou 45.
Ibrahimpasa (10,5 km) - v 08:13 - čas na trase 1:13 - v celkovém pořadí 107.
Uchisar (26,4 km) - v 10:25 - čas na trase 3:25 - v celkovém pořadí 85.
Goreme (34,8 km) - v 11:39 - čas na trase 4:39 - v celkovém pořadí 82.
Cavusin (45,0 km) - v 13:14 - čas na trase 6:14 - v celkovém pořadí 67.
Akdag (51,8 km) - v 14:33 - čas na trase 7:33 - v celkovém pořadí 67.
Urgup Finish (62,0 km) - v 15:52 - čas na trase 8:52 - v celkovém pořadí 67.
Přihlášeno na všechny tři závody bylo 995 běžců z 46 zemí. Třetinu tvořily ženy. Z následujícího je hezky vidět, že cestovat se odhodlá člověk spíš kvůli vyššímu počtu kilometrů a že ženy preferují kratší, leč intenzivnější prožitky:
Cappadocia Ultra Trail: 206 runners, 119 international (%58), 33 women (%16)
Cappadocia Trail 60K: 258 runners, 88 international (%34), 59 women (%23)
Cappadocia Trail 30K: 531 runners, 98 international (%18), 223 women (%42)
Webové stránky závodu ZDE, na nich výsledky mé trasy ZDE. Cizí fotky ZDE, moje fotogalerie ZDE. Video ze závodu ZDE.
Ach.
(The photo is not mine, it was borrowed from here.)
Den závodu!
Start byl v sedm, takže jsem vstávala už v pět. Obléct, sbalit batůžek (kromě povinné výbavy naprosté minimum), přejíst se. Snídani Alfík domluvil předem, takže tam byla přichystaná přes noc; až při ní jsem zjistila, kolik závodníků bylo v našem hotelu ubytovaných.
Ve čtvrt na sedm Alfík nakopl motorku a odvezl mě na start. Cítila jsem trochu škodolibé zadostiučinění, když jsem cestou pozorovala ospalé mátohy v běžeckém, vlekoucí se stejným směrem. Bylo jich dost, šedesátka i stovka měly společnou trasu a startovaly společně.
V půl sedmé jsme už měli být všichni podle propozic nachystaní... v koridoru nás bylo jen pár. Choulila jsem se tam ještě dobu v péřové bundě (kterou jsem pak měla možnost odhodit Alfíkovi), než začala hudba hrát a speaker speakerovat. Pak vyletěl i dron, aby byly záběry shora, ale záhy se namotal do transparentu hlavního sponzora a spadl.
Start!
Nutná předstartovní, a teď mi vrať tu péřovku
(fotil Alfík)
Start!
(The photo is not mine, it was borrowed from here.)
Vybíhalo se skrze město, naštěstí převážně rovinatě. Být to do kopce, uštvala bych se na prvním kilometru, protože bych nedokázala zpomalit, takovou měla davová mentalita sílu. Pár minut po startu mě pozdravil Kuba Řídel a nedlouho po něm i Tomáš Kendík, záhy mi oba zmizeli z dohledu, stovku dokončili s hodinovým rozestupem na nádherných místech (Kuba 18. a Tomáš 25.).
Na první kontrolu to bylo jen deset kilometrů a běželo se skrze... no asi poušť, bylo to vlnité a po cestě, sem tam skalka, nic moc. Po vyběhnutí mi ztuhly svaly, ale uklidňovala jsem se tím, že se nejpozději na desátém kilometru rozběhnu jako vždycky, a naštěstí jo. Ale běžet tenhle úsek bylo skutečně jen o běhání, trochu mi tam vrtalo hlavou, jestli jsem celým tím podnikem neudělala nějakou kardinální botu, protože mě to moc nebavilo, a nechápala jsem, proč byly v povinné výbavě trailové boty.
Začalo mi to být jasné, když začalo pršet, to bylo pořád ještě před první kontrolou. A pršet jako hodně pršet. Zpočátku to bylo fajn, jinak bylo teplo (ke dvaceti stupňům) a zchlazení mi přišlo vhod, ale pak se přidal vítr, a to už jsem i já vytáhla pláštěnku. Profi pláštěnku, cyklo od Craftu, co jsem ji kdysi dostala a od té doby si ji hýčkám jako oko v hlavě, ale byli tam lidi i v klasických průhledných igelitech, na ty jsem koukala až nevěřícně.
Před první kontrolou čekal Alfík a v pravidlech povolených 200 metrů běžel se mnou (ve větší vzdálenosti od kontroly supporteři své běžce už doprovázet nesměli, asi aby se ze supporterů nestali paceři) a fotil. Na kontrole si mě odčipovali, já do sebe nalila Colu zředěnou vodou a nacpala kus bábovky (experimentálně jsem dospěla k závěru, že kromě té hnědé od kontrol víc nechci) a po necelých dvou minutách jsem vyrazila dál.
Na kontrolu do kopce, samozřejmě
(fotil Alfík)
Městečka byla velmi malebná
(The photo is not mine, it was borrowed from here.)
A my běžci v nich byli ještě malebnější!
(The photo is not mine, it was borrowed from here.)
První kontrola po deseti kilometrech
(The photo is not mine, it was borrowed from here.)
Z vesnice jsme vyběhli do mnohem hezčí krajiny a do terénu - odtud mě to až do 50. km děsně bavilo. Konečně moje přítomnost zde začala dávat smysl.
Maličké pěšinky pro jednoho, rozmáčený bílý písek pod nohama, běh po šikmých skalách... áách! Akorát že na první pěšince jsem uvízla ve vláčku, protože lidi přede mnou si vůbec neuměli poradit s terénem a deštěm a hrozně bojovali s každou techničtější pasáží. (Asi nikdy netrénovali na Petrově strouze za jarního tání a podzimních plískanic.)
Běžela jsem za vysokým červeným a ten to hodně nezvládal. Nejdřív dostal větví do hlavy, pak tam uklouzl (to už jsem se i ptala, jestli je ok) a pak uklouzl znovu, ale tak, že hodil placáka do bahna vedle cesty a byl od báta úplně celý včetně nosu. Takže jsem využila příležitosti, přeskočila jsem ho a konečně mohla zrychlit.
V těchto pasážích mi to totiž běželo. Jakože opravdu běželo, žádný výklus jako na rovných cestách, ale poctivý rychlý běh. A bavilo mě to, tolik mě to bavilo!
Jupí, déšť!
(fotil Alfík)
Pršelo dost, zde ilustračně start třicetikilometrové trasy v deset dopoledne
(The photo is not mine, it was borrowed from here.)
Pršelo i ve městech
(The photo is not mine, it was borrowed from here.)
Další kontrola mě pěkně vyděsila, protože před vběhem do města byla cedule, že kontrola následuje za jeden kilometr, jenže jsem proběhla celé město a vyběhla pryč a kontrola nikde. Slabší povahy se v tuhle chvíli obracely a běžely ji hledat, já však měla pevnou víru ve vlastní šikovnost, a protože jsem věděla, že jsem celou dobu běžela po fáborkách, tak jsem se spolehla na to, že bych ji nepřehlédla. Naštěstí jsem měla pravdu, kontrola byla o město dál a tuhle ceduli asi nastražil nějaký vtipálek.
Druhá kontrola byla v Uchisaru, v jeskyni pod hradem, moc pěkně umístěná, a můj věrný fanoušek tam navzdory slejváku byl. Trochu jsem se o něj s tou motorkou bála, protože pršelo tak, že se chvílemi ani nešlo dívat před sebe, aby mi neuplavaly čočky. Taky jsme se hned domluvili, že na další kontrole nebude, protože se potřebuje usušit, a když jsme se rozešli, moudře zaplul do první čajovny, kterou potkal.
Hned jak jsem doběhla, se mi pohledný chlapík začal dobývat pod pláštěnku... ano, tady se čísla zapisovala ručně. A měli horký čaj! Akorát mě mrzelo, že navzdory hrníčku v povinné výbavě a vzletných větách o ochraně přírody v propozicích chyběly papírové kalíšky jenom na první kontrole.
2. kontrola
(fotil Alfík)
Rozhodně byla v zajímavých prostorách
(The photo is not mine, it was borrowed from here.)
Hurá dál.
Lana! Potoky! Soutěsky! To byl nejkrásnější úsek. U lana nataženého ze srázu měli lidi přede mnou trochu problém, mně to přišlo snadné, ale podařilo se mi tam předběhnout velký dav, takže jsem se nemusela dál řídit cizím tempem. Navíc mi pak už lidi uhýbali sami od sebe, když jsem je doběhla.
No a potok. Zdejší podloží nenasává vodu, a ta tudíž stéká dolů - a my běželi několik kilometrů po pěšince v rokli pod skálou a z pěšinky byl po tom dešti už dávno solidní potok. Trvalo mi jen chvíli, než jsem se rozhodla přestat si ničit kotníky kachním batolením po krajích strouhy a běžet vodou, vždyť jí nebylo ani po kotníky. Tam jsem předehnala nejvíc lidí, kteří si ještě mysleli, že to zvládnou po březích (později stejně museli do vody, ale to ještě nevěděli), a když mi ochotně uhýbali, tak tleskali a volali nice! a bravooo! Cheche.
Bylo mi podezřelé, že si šplíchám až na prsa, tolik vody v potoce nebylo, a tak jsem zjistila, že jsem ztratila uzávěr od jednoho silikonového cecíku. Uá! Vždyť je půjčený! A vždyť tím přestávám splňovat povinnou výbavu! A vždyť... Pak proplaval kolem, zrovna kolem probíhal jiný běžec, tak mi na něj ukázal. Takže všechno prima.
Byl tam krátký sešup dolů a pod ním dřevěná lávka přes potok. Protože se ve zdejším bahně nedalo z kopce brzdit, ale jenom korigovat volný pád, vběhl běžec přede mnou na lávku zprudka, načež mu podklouzly obě nohy, přistál na zadku a doklouzal až na druhou stranu. Byla to nádherná scéna, což jsem patřičně nadšeně komentovala, ale netvářil se stejně vesele jako já.
Na jednu z posledních sérií úzkých cestiček se mi povedlo naběhnout v čele davu, takže jsem mohla běžet opravdu svým tempem, to bylo prima. Přitom to bylo dílo náhody. Běželo se předtím po široké cestě a já spatřila, jak se skupinka přede mnou zastavuje a zmateně rozhlíží. Rozhlédla jsem se taky, ale přímo vedle jedné z vlaječek jsem stála. Koukla jsem i na druhou stranu... a vlaječka! Dole! Ve srázu pod cestou! Než jsem se tudy pustila, zahalekala jsem na ty přede mnou, ale ve větru, dešti a pláštěnkách mě neslyšeli; slyšel mě chlapík za mnou, který obratem zahvízdal na prsty a to už nepřeslechli. A všichni se vydali za mnou, ho ho ho.
Dokázala jsem tam běžet tak rychle, že jsem jim utekla. Jsem šikulka.
Ještě jedna městská
(The photo is not mine, it was borrowed from here.)
Zde pasáž s lanem
(The photo is not mine, it was borrowed from here.)
Na následující kontrole v Göreme (35. km), kde Alfík podle domluvy nebyl, jsem se nezdržovala, jenom jsem doplnila vodu do vyteklého cecíku a utíkala dál.
Na dalším osmikilometrovém úseku byly zase krásné pěšinky, tentokrát i skrze soutěsky se žebříky. Takovými vzdušnými. Tam se mi líbilo, bylo to takové olafovské. Navíc na jednom místě žebřík nebyl, asi metr a půl se muselo skákat a já to zvládla, takže jsem opravdu šikulka. (Nerada skáču, respektive padám.) A taky tam byl strom padlý přes cestu, metr a půl v průměru, u země tak nízko, že by se pod ním muselo plazit, a dalo práci vymyslet, jak přes něj. Jana u něj přemýšlela čtvrt hodiny, než zvolila plazicí metodu, protože jí žádné krkolomné přelézání (moje metoda) nedovolily křeče.
Na 45. km v Cavusinu Alfík už zase byl. Tou dobou už nepršelo, déšť odešel dle předpovědi, ale seznala jsem, že bych ho brala zpátky - na slunku mi nebývá dobře, ani na tom slabém podizmním. V Cavusinu měli židle, takže jsem si tam udělala nejdelší ze svých přestávek, měla rovných deset minut. Stihla jsem sníst hromadu hnědé bábovky a nasoukat do sebe Colu zředěnou spoustou vody.
Dobíhám na kontrolu
(fotil Alfík)
Pohled z města do kraje
(fotil Alfík)
Vesnicí Alfík vyběhl se mnou, ale brzy se odbočilo zpátky do terénu, na pláň pod skálovitým obřím kopcem, na který jsme samozřejmě lezli. To bylo prima, protože jsem cestou vzhůru málem zdechla, jenže ostatní na tom byli ještě hůř, takže jsem všechny předhonila, a nahoře to bylo prostě nádherné. On se tam málokdo dostal napoprvé, někdo jim tam přepíchal vlaječky, ale já se nedala zavést do slepé uličky, já viděla lidi na nelogickém místě nad sebou a od nich had vlaječek až na vrchol, takže jsem se za nimi pustila šturmem a naštěstí tak opustila zavádějící cestu, na které spoustu lidí zakufrovalo.
Pod námi byla pláň se zdejšími skalami, bylo to rozlehlé a nekonečné, celé pouštní a zbarvené do žluta, oranžova a červena, některé skály byly i zelené... bralo to dech. Ještěže jsem foťák na startu odevzdala Alfíkovi, tady bych s ním měla pořádnou ztrátu.
Po hřebeni se mi vůbec nechtělo běžet, bylo to moc rovné a přehledné, tak jsem si tam slupla gel a magnesium a ještě si tam odskočila, a protože to byla rovná pláň, jen jsem čekala, kde se vynoří nějaký muslim a ukamenuje mě za obnažování na veřejnosti.
Ve vysokých kopcích
(The photo is not mine, it was borrowed from here.)
Odevzdala jsem sice foťák, ale neprozřetelně jsem si nechala mobil...
(foceno mým mobilem)
...krajina pod námi byla úžasná!
(foceno mým mobilem)
Poslední občerstvovačka byla mimo silnici, takže se tam Alfík nedostal, ale to nevadilo, stejně jsem se tam nezdržovala, vzala jsem si půlku mandarinky a utíkala dál.
Posledních jedenáct kilometrů do cíle už bylo o ničem (zhruba jako prvních deset), rovinatá vyprahlá poušť a široké cesty, nic, co by mě bavilo nebo snad motivovalo běžet. Takže jsem se socializovala. Nejvíc s tím Řekem. Mladým, hezkým, sympatickým.
Dlouho běžel pár kroků za mnou, a když jsem zpomalila já, zpomalil taky, a když jsem se rozeběhla, rozeběhl se i on. To trvalo snad deset minut, teprve potom zrychlil na moji úroveň a pokusil se zapříst rozhovor. (Ale jako to mu tak dlouho trvalo se podle pohledu zezadu rozhodnout, jestli mu to za to stojí??) Odkud jsem, že v Řecku mají krásné závody (já vim, třeba Spartathlon - a nic mi tolik nepřipomíná zosobnění pekla) (a trochu se rozčílil při mojí otázce, jestli tam mají jiné hory než Olymp, protože do Řecka přece všichni jezdí k moři), jestli jsem tam už byla...
Běželo se mi s ními dobře, nakopl mě natolik, že jsem opravdu převážně běžela, ale na konverzaci jsem nebyla naladěná - dobře se poslouchal, ale nechtělo se mi odpovídat, chtěla jsem se soustředit na blížící se cíl, bylo to posledních deset kilometrů, musela jsem vymyslet, kde začít finišovat, jak to pojmout... Moc jsem na něj tedy nebrala ohledy a běžela si to svoje, on mě občas nechal běžet a občas dotáhnul, občas se zase pokusil zapříst konverzaci, ale bylo to celé velmi letmé.
Dokud nenastal ten okamžik! Okamžik, kdy na něj ta krásná běžkyně (to jako já) popatřila svým jasným zrakem a sama zahájila rozhovor! "Tohle město před náma, to už je Ürgüp?" zeptala se ho sladkým hlasem. Celý nadšený z náhlé pozornosti se krásně usmál a přitakal, že ano, to je Ürgüp, v cíli bychom podle jeho hodinek měli být za nějaké tři čtyři kilometry-
...a tak jsem mu vzala roha. Čas na mohutný finiš, žejo. Promiň, kamaráde.
Krajina před poslední kontrolou
(The photo is not mine, it was borrowed from here.)
Hezké to tam bylo
(The photo is not mine, it was borrowed from here.)
Ten konec už byl spíš takový a to už mě moc nenadchávalo
(i když tohle je myslím fotka z prvních deseti kilometrů)
(The photo is not mine, it was borrowed from here.)
A že bylo proč. Přede mnou se objevily ženy, které jsem vídala už delší dobu, a tak jsem usoudila, že jsou z mojí trasy a ne z třicítky (která se na nás připojovala), a rozhodla jsem se je předběhnout. Navíc to vypadalo, že když s sebou pořádně hodím, tak to celé (62 km, 2000m+) stihnu pod devět hodin. Nohy bolely a hlavě se nechtělo, ale stejně jsem se rozeběhla, na co jiného jsem jinak poslední dva měsíce tak intenzivně trénovala? (Au au, bolí.) Ale předběhla jsem je, spoustu holek, spoustu chlapů, na pěšinkách to bylo jednoduché, na poslední silnici už to bolelo fest (a nakonec to všechno stejně byli třicítkáři), ale už byl vidět minaret, zpod kterého se startovalo, pak cílový oblouk... cíl!
V čase 8 hodin a 52 minut jsem proběhla cílem jako 67. z 210 startujících. V mezinárodní konkurenci. Jako... dobrý, ne?
(Jupíííí, jsem táák spokojená a hrdá a to všechno!)
Nejkrásnější na tom závodě bylo, že jsem celou dobu běžela na pozitivní myšlenky. A bylo to krásné.
Nemám žádnou pořádnou cílovou fotku, protože jsem předběhla motorizovaný support o tři čtvrtě
hodiny. Ale aspoň mi tentokrát nikdo neujídal z nafasovaného talíře. V tu chvíli mi to bylo sice
líto, protože se mi chtělo při pohledu na jídlo blinkat, ale Alfík mi poskytl dostatek času, abych
to všechno zvládla sníst. Což je samozřejmě dobře. Turecko je přece gastronomická výprava.
(fotil Alfík - když dorazil)
Zbytek dne už vezmu jen velmi stručně.
Hodně mě potěšilo, že jsem v cíli potkala Cana Artama, kluka, který mě loni na Pražské stovce pro tenhle závod získal. Myslím, že sám nevěřil tomu, že bych opravdu přiletěla. Až zpětně jsem zjistila, že byl rychlejší o čtyři minuty. Čtyři! Uáá! Bylo fajn si s ním popovídat, účastnil se letos spousty zajímavých závodů po celém světě.
Po krátké regeneraci na pokoji mě Alfík hodil do obchodu pro bombu k vařiči, a když už jsem na té motorce seděla a noční vítr mi cuchal vlasy, pojala jsem plán dojet ji vrátit do Göreme s ním. Alf velmi dobře pochopil, jak se mi jízda zamlouvá, a obětavě zabloudil, aby nebyla moc krátká. Zpátky už nejel žádný autobus, tak jsme museli taxíkem, ale nevyšel o moc dráž než pohledy, které jsem hned vedle půjčovny motorek sehnala.
Večeři (další, těch já zvládnu spoustu) jsme si s Alfíkem dali v náhodné čajovně a byla skvělá. Lilek plněný masovou směsí. Mňam.
S Alfíkem a Janou jsme v cíli počkali na doběh Kuby a tak trochu propásli doběh Tomáše. Mohutné finiše jsou očividně něco za něco, prostě vás nikdo tak brzo nečeká.
Pivo sem a pivo tam a pak už byla skoro půlnoc.
Byl to dobrý den.
