V neděli se Ivča zmínila, že jede na Sázavu a ať jedu taky. "A kdo jede?" "Nějací Alfíkovi spolužáci..."
Tak jsem se vypravila na vodu s lidmi, které neznám, ale kteří jsou z matfyzu.
Pluly čtyři kánoe a čtyři kajaky. Kajaky jsme obsadili s Ivčou, Píťou a Ondrou, kteréžto dva první jmenované jsem znala. Z kánoistů jsem znala Alfíka a dvakrát jsem viděla Jirku (poprvé jsme se potkali v autobusu do Bulharska, kde jsme my zamířili do hor a on s Alfíkem dál do Íránu, a podruhé po třech týdnech v Sofii při odjezdu do Čech).
Ivča s Píťou seděli na kajaku poprvé, jak Ondra nevím. Šlo to oběma ovšem skvěle, obzvlášť Píťa se pro to snad narodil.
Já na kajaku seděla po dlouhých letech, ovšem dřív jsem na něm uměla dobře (a měla jsem svůj vlastní, ještě dětský). Některé návyky se mi vrátily ihned, něco jsem si musela znova zkoušet, stále dál a dál se mi vybavovala některá fakta a zásady. A bavilo mě to zcela nehorázně!
Dostali jsme kajaky "Železný", kteří jsou laminátovým vzdálené, jak jen dvě lodě mohou být. Tohle byl spíš slalomový typ, na volej pruda, ale do peřejek, kterých cestou bylo jak máku, naprostá nádhera. Blbnout se na tom dalo úžasně a zvrhnout to narozdíl od laminátů nešlo.
Vyráželi jsme v půl deváté z Vršovic. Je již mým osudem, že mi nikdy nedojde, že vlaky jedoucí tuto trasu na jih jedou i přes Nádraží Modřany, a opět jsem zdlouhavě jela do Vršovic, místo abych nastoupila pár minut od baráku.
Cestou do Týnce nad Sázavou jsme systematicky likvidovali Ivčiny švestky a měli snahu se seznámit, což u mě skončilo poznatkem, že jsou s sebou tři Jirkové, takže nepochybím, když na někoho "Jirko!" zavolám, a z holek tam byla Dita, Martina a Markéta, mám ten pocit. A nakonec mi opravdu stačila jména kajakářů a Vojty, což je Píťův brácha, který nám na řece připravil dvě veselé chvíle O:-)
V Týnci jsme jim chvíli dělali zmatky v půjčovně a potom konečně vypluli.
Hned v Týnci byl první jez splutelný šlajsnou, drhlo to, ale šlo to. V Podělusech jsme to opět vzali trapně šlajsnou, ale když jsme zespodu viděli provalenou část, s Píťou a Ondrou jsme si kajaky vytáhli ještě jednou nahoru a sjeli si to mezi kameny. Nádhera. Brejlov jsme - kajakáři - sjeli šlajsnou, opět s malým skokem, a dole jsme zjistili, že zbytek výpravy zastavil nahoře a jde do hospody. Vytáhli jsme tedy kajaky zpátky a šli se posilnit pivem a polívkou na další cestu.
("Ivčo, ty máš čaj? Čaj?!" - "No to víš, když řídím...")
Zastávka nám dodala inspiraci. Píťa si mě u lodí odchytl a jestli to pojedeme vlevo. "Vlevo" znamenalo podplout provaz s visacími zábranami a cedulí "nesjíždět - životu nebezpečno" a vzít to mnohem zábavnější cestou se silným proudem, nádherným zabalákem, kameny dole a ještě nutností vyjet hned pod vlnou z proudu a vzít to kolmo.
Tak jo.
A prý že mám jet první, když jsem z nich ta nejzkušenější.
Tak jo.
Zalilo mě to parádně, bůh žehnej šprickám. Z proudu jsem to nevyrvala, takže jsem si udělala menší slalom mezi kameny, ale překvapivě jsem loď moc neomlátila. Naprostá paráda. Píťa s Ondrou jeli vzápětí.
Dál už mi ty jezy splývají, jeli jsme všechno kromě jediného, na kterém nebyla voda.
A cestou byly peřejky, skály a barevné stromy, bylo nádherné teplo a voda byla příjemná, sluníčko slunilo a kachny nadávaly, idyla. Jen s sebou příště nesmíme brát Mojžíše, rozestupující se voda byl problém, drhlo to místy zcela nehorázně.
Před jedním relativně technickým úsekem, peřejmi s nedostatkem vody a tedy velkým množstvím zrádných kamenů, půjčil Ondra kajak Vojtovi. Vojta je velký, kajak mu byl tak tak, čáru ponoru měl podezřele hluboko. Přesto byl nadšený do doby, než se odrazil od břehu a na jednom z prvních kamenů se udělal.
Kánoe propluly dál. Vojta nedokázal udržet kajak. Píťa na něj křikl, ať ho pustí, že ho chytne sám, a jal se ho pronásledovat na kajaku. Pak ho chytil nějaký kámen a cvaklý kajak plný vody jel dál. Přišla jsem na scénu já. Ono to zní hezky: o kajak se postarám; jenže co k čertu udělá kajakář s dalším kajakem, když potřebuje obě ruce na pádlování? Chvíli jsem se nechala kajakem táhnout, nakonec jsem ho předjela a málem se za ním stihla včas vrhnout do vln. To už Píťa vyměkl a prostě se cvakl, vytáhl obě lodě naráz.
Vylévání plastového kajaku je vyloženě hračka, vyzkoušela jsem si to. Když si vzpomenu na krušné dětství a vylévání vody z laminátů...
Nakonec přišel i Vojta, usadili jsme ho do kajaku a se zájmem sledovali, jak se udělal na kameni o deset metrů dál.
Do kánoe se vrátil hned, jak Ondru s Markétou dohnal.
V tu chvíli prohlásili kánoáři, že jdou do další hospody (U Zlomeného Kajaku, jak případné...) a protože bylo už půl třetí a my byli teprve v polovině a lodě se musejí odevzdávat do šesti, s ostatními kajaky a Vojtovou lodí jsme se trhli a jeli dál sami.
(Ve skutečnosti to bylo proto, abychom se o tu tašku švestek nemuseli s nikým dělit, ale to se nám povedlo utajit.)
Cestou jsme si blbli na peřejích a u kamenů a bylo to strašně fajn. (Černý puntík organizátorům za fakt, že za celou dobu nebylo ani jedno brankoviště.) Ivča, Píťa i Ondra jsou strašně fajn lidi, jelo se nám skvěle. Jen lehká deprese na nás padala z vědomí, že co nevidět zaplujeme do stínů a že máme suché oblečení v loďáku u Alfíka na kánoi daleko vzadu.
Na jedné z hráziček v mělčinách to víceméně otočila Ivča, šprajcla se bokem k proudu a skrz špricku se jí do lodi navalila voda. Nekoupala se, ale společnými silami jsme vylévali.
A pluli jsme dál a dál, já si po letech vybavila nejvíce otravný fakt o kajacích a to, že vás nutně začnou bolet záda a za krkem a udělají se vám puchýře mezi palci a ukazováčky, a najednou jsme viděli Píkovickou Jehlu (a na ní lezce, ale vzdal to v půlce) a most.
A potom jsme byli na břehu, mokří, byla nám zima, neměli jsme u sebe nic a naše věci pluly kdesi za námi.
Tak jsme šli do hospody.
"Co to bude?" - "Kofolu a klobásu, prosím." - "Na klobásu si budete muset bohužel deset minut počkat." - "Fajn." - "Kolik vás ji bude chtít? Pět? Moment... bohužel, máme jen čtyři." - "Tak hermelín a kofolu." - "Kofola není." - "... Máte vůbec něco?" - "Malinovku?"
Malinovka byla ovšem skvělá a hermelín byl ročník '97, jižní sklepy, divže neuhýbal před vidličkou - delikatesa!
V půl šesté dorazil zbytek výpravy, v šest nám jel vlak a v půl sedmé jsem byla doma.
Krásná akce, nádherná tečka za létem v poslední prázdninový den.
(Foťák se mi nechtělo vytahovat moc často, přece jen jsem byla na kajaku. Fotky jsou, jaké jsou, protože lepší nejsou.)