Hvězdárenská voda 2009: Otava

Sušice - Strakonice. 16 lidí, 8 lodí, 17 pádel. Dva komíny. Počet cvaknutých neodhadnutelný.

Výlet byl rozhodně podařený.
Zúčastnili se jej máma s tátou, Zuzka s Ondrou, Lenka s Goofym, Petra s MiXem, Ivča s Píťou, Lukáš s Petrem, Bára se Standou a v první řadě samozřejmě já s Alfíkem.
Autobus do Sušic byl dvoupatrový, sušický komín opravdu hodně ošklivý, sedm osmin lodí bylo šedivých a kempovné jsme hromadně zapomněli zaplatit.

Páteční večer v Sušicích.
Společenské soužití je důležité pro posílení kolektivního ducha!

Lodě nám přivezli v sobotu v devět ráno, v deset jsme odráželi.

Finální přípravy před odjezdem

Ti nejlepší z nás 8-)

První den nás čekalo 22 km a osm jezů, tvrdí kilometráž. Mně začaly splývat po třetím :-)

Vody nebylo mnoho a šlajsny byly svorně zavřené. Přesto jsme je skákali, stále a znovu se musím podivovat, jaké věci plasty vydrží a jaké prasárny lidi na vodě dělají - to za mých mladých let a hlavně za let laminátek nebývalo.

S Alfíkem jsme se vzadu víceméně střídali, první den jsem jela většinu doby vzadu já. Jez sjížděl Alfík na zadáku jen jeden, musím přiznat, že jsem se toho trochu bála, za což může Alfík sám. Při jeho obdivném "krásně provedené!" u každého kamene, na který jsme nenajeli, si jeden začne říkat, že to možná nebere jako samozřejmost a aby o něm jako kormidelníkovi začal pochybovat je už jen malý krůček.

Zátiší (bez Viktorky)

Máma sjíždí jeden z mnoha

Máma pod úplně jiným jezem, taktéž jedním z mnoha
(fotil táta, nikdo jiný na jezu vyfocený není :-D)

Byl tam jeden jez.
Někdo ho přenášel, někdo ho jel.
My vyndali věci z lodi a jeli ho. Oba, Alfíkovi to přišlo jako dobrý nápad :-D
Akorát jsme se rozjížděli, když nám do cesty těsně nad jezem zacouvali Ivča s Píťou. Okřikli jsme je a trochu to zalomili, takže jsme nejeli tam, kde jsme jet měli, ale trochu víc vpravo. Chyba. Pod jezem Alfík přestal pádlovat.

Další chyba, nechal nás ve vlně. Zalila nás spousta vody, ale pořád se to dalo ustát. Loď se sice nepěkně nahýbala, ale dalo se to relativně v pohodě ustát. Jenže Alfík začal vystupovat v očekávání cvaknutí; další chyba.
Takže jsme se cvakli.
Proud tam byl nehorázný. Loď mi přicvakla nohu mezi kameny a zatopený betonový stupeň a parádně mi ji dorubala. Alfík se ozval, že loď drží, i vyhodila jsem na břeh obě pádla a šla jsem loď přidržovat z nějaké rozumnější strany. Alfíkovi to mezitím přicvaklo jeho invalidní koleno, co si ho před půl rokem dorubal ve Skotsku a pak chodil čtvrt roku o berlích, leč koleno to překvapivě vydrželo.
Další mezitím samozřejmě sjížděli dál a víceméně všichni na nás pod jezem najeli, neb byl proud silnější než oni.

Tak jsem se zase jednou pořádně cvakla, jupijeu :-)

A naše loď sama rozhodně nebyla.

Další z mnoha jezů. Ten osudný to není, tohle je myslím ten, kde mi utekl háček,
když jsme to sjížděla na singlu, a já ho pak asi dvacet minut hledala, grr ]:->

Konečně můžu zhodnotit, že jsou plasty natolik těžké,
že se váhový rozdíl mezi mnou a Alfíkem ztratí
a ponor vepředu není nijak strašný.

Řeka byla skvělá, většinu dne to ještě slušně teklo, i když jsme potkali víc mělčin, než je zdrávo. Znovu a znovu mě udivovala výdrž plastů.
Výhledy byly na louky a lesy, vesnice, Rabí. Vodáků jsme potkali spoustu, sezóna možná už není, o čemž svědčí spousta zavřených hospod, ale je ještě teplo a vodáci to vědí.
I voda byla teplá.

Rabí, souloď a boj o ne-krajní pozici

Souloď. Krajní odmítli řídit a tak jsme řeku jeli ve spirálách.

Zastavili jsme v jedné hospodě, neměli nic kromě piva a utopenců. Na zahrádce jsme rozpřádali své sny o česnečce, taková česnečka, to je věc, to je bašta, jaktože ji nemají všude?, když nás hospodský zaslechl a přišel nám nabídnout, že ještě můžou udělat nějakou instatní polívku.
Tak jsme se radši zvedli a jeli dál :-D

Poobědvali jsme nakonec z vlastních zásob na louce.
I letošní voda byla dalším z výletů, na který si Alfík nevzal nic k jídlu. Nebyl sám, MiX taky ne. Jednou se stane, že si nikdo nic nevezme. Řekla bych, že to bude brzy, brzičko...

Oběd

Dojeli jsme do Střelských Hoštovic, do kempu s hlavami neplatičů na kůlech.
Většina z nás si ráno vzpomněla a zaplatila :-D

Někteří se usadili v kiosku, někteří se vydali hledat hospodu. Jídelna byla z provozních důvodů zavřená, i obsadili jsme podivný lokál, kde točili Svijany a měli přímo božský nakládaný hermelín, ale tím klady pominuly.
Já o tom teda nic nevím, my zanedlouho vypadli na komín, který byl součinem komických chvilek s plechovým okapem pod přístupem, pejskařů schovaných za autem a vysokým nástupem, leč stálo to za to, neb pod komínem svítily hroby.
Po návratu do hospody se akorát ostatní zvedali. Nebyla jsem daleka obrečet, že si nebudu moci dát hermelín, ale prý jim došel chleba. A bylo jim málo deset objednaných pizz, které nám slíbili dovézt odjinud, a nedovezli je. A tak.

Bára měla vodu jako svatební cestu.
Tak si ji musela užívat, no ne? :-D

V kempu už kiosek zavřel, tak MiX ještě doběhnul s lahvemi zpátky do hospody pro Svijany a potom jsme obsadili ztemnělé lavičky kiosku a společensky jsme žili u piv z petek.
Nejdřív bylo strašně brzo a potom nějak všichni odpadli, pořád brzo, a potom najednou bylo hrozně pozdě. To už jsme tam, pravda, seděli jenom s Lukášem, MiXem, prázdnými lahvemi od piva a prázdnou lahví od medoviny a popíjeli jsme houbu. A probírali život a všechno, co k němu patří! ]:-> A Plejády už byly vysoko na obloze a zima nehorázná a tak jsme šli spát i my.

Tábořiště v podvečer

Ráno už byl Alfík ze stanu, což mi umožnilo provést skvělé číslo "stržená náplast, hektolitry krve a cizí stan, hledání obvazu se snahou nezakrvácet nic, co není moje" s ránou od žiletkáče ze čtvrtka. A já si naivně myslela, že už se hojí. Aspoň malinko.

Sbalili jsme, usušili stany, i na volejbal došlo. Když tam bylo to hřiště...

A vyjeli jsme.

Tábořiště po ránu.

Plác! (ve funkci predikátu, trvám si na tom, že jde o větu a ne výpověď!)

Další den jsme jeli třináct kilometrů a míjeli sedm jezů. Většina z nich byla nesjízdná, což nezabránilo některým bezmozkům, aby je jeli. Chudáci lodě! Jsem už opravdu tak stará a přemoudřelá, když mi železa pod jezem přijdou jako dobrý argument, proč jez nesjíždět?

Vzápětí jsme najeli na kámen, který háček nenahlásil, protože pózoval do foťáku

Víte, co je na téhle fotce to zajímavé?
Petru s MiXem nemyslím :-))

Tenhle den už byla řeka převážně volej.
Na zadáku seděl Alfík a když se na někoho čekalo, háčkové chytali bronz v těch krásných chvilkách, kdy svítilo sluníčko.

Tak tak a nejinak.

Táta byl taky háček, tak coby ne? :-D

A kormidelníci nám k tomu brnkali na koulelko.
Na minulé vodě si prý zaplavalo a MiX z něj pak vyléval vodu.
A přesto hraje.
Ono totiž moc nehrálo nikdy.

Kolem poledního jsme zastavili u cedule na hospodu a se Zuzkou a Goofym jsme se ji vydali prozkoumat. Byla skvělá. Měli Dudáka, vařili, měli zahrádku, číšník se na nás nedíval divně (znovu podotýkám, že s námi šel Goofy; ve vestě), nebylo co víc si přát.
Vrátili jsme se sdělit dobré zprávy ostatním a ti rozhodli, že by byla pořádná hospoda přílišným luxusem a tak jsme jeli dál.
Chápu je, s o to větším zájmem jsme zkoumali hospody sezónní a ve stu procentech případů zavřené.

Dobrá hospoda? Bože chraň, jedeme dál!

Nakonec jsme dojeli do Strakonic k pivovaru, kde jsme končili.

Výlet nakonec dopadl dobře.
V Hradním sklípku měli pivo i česnečku.

(Fotky fotil mámin foťák prostřednictvím obou rodičů.)