Hvězdárenská voda 2012: Lužnice

Dva dny, tři řeky, šest lodí, sedm stanů a jedenáct lidí. Lužnice, Nová řeka a Nežárka, jak jsem je viděla já.

Denisa a Proso, Radka a Viktor,
táta a máma, Ebřík a já,
Happy a Kožich, Freedom.
Víceméně.

Ještě ve vlaku Proso vybalil takovou tu klasickou láhev na benzín (pro Sargo - to je tohle) se slivovicí. V době prohibice kdo něco takového má?, a tak se začalo popíjet nezvykle brzy.

Do Sušic jsme dojeli za tmy a cestou do kempu jsme bloudili, protože jsme nemohli najít ty dva mosty, které jsme měli přecházet. Při stavění stanů se potom ukázalo, že se na spaní po dvou dohodli ze zřejmých důvodů snad jen moji rodiče a Proso s Denisou (a potom já s Ebříkem proto, že by se mi stan do barelu nevešel a aby se neplatilo drahé kempovné) - a všichni ostatní měli stany sami pro sebe.

Někteří šli potom spát, někteří zamířili do hospody. Ačkoliv v Sušicích jako by chcípl pes, jednu otevřenou jsme našli. K jídlu neměli nic, tvrdý se prodávat nesměl, ale i tak byla z půlky plná a před každým štamgastem stálo jen a pouze pivo. I u nás. Když hodinu po zavíračce zavřeli, vytáhl Viktor ze soukromých zásob Tullamorku, a tak jsme se jali testovat teorii, že nevadí, když se míchá alkohol ze stejných surovin.

Veselo

Lodě jsme měli přebírat - nevím, v devět, v deset? Nakonec stejně nějak vázla komunikace a lodě nepřijely, museli jsme si pro ně dojít do půjčovny na druhém břehu, a konečně na vodu. Oproti předpovědi bylo krásně, ale hrozná kosa, všichni jsme jeli ve vestách, protože polystyren hřeje.

Ebřík seděl na kánoi poprvé v životě a mě doteď fascinuje, že jsme se necvakli v první minutě, která byla bez debat nejnáročnější. Váhový rozdíl mezi námi byl čtyřicet kilo, Ebřík seděl na háčku, navíc má vysoké tělo, a tedy jsme měli vysoko těžiště... jak již bylo zmíněno, voda byla doopravdy studená, a tak se tenhle víkend necvakl nikdo.

Viktor s Radkou na provaleném jezu

Jeli jsme Novou řeku, na které je sice poměrně dost jezů, ale všechny jsou nesjízdné. Dohromady jsme tedy jeli jeden práh a dva provalené jezy - a jen ten práh jsem jela i s Ebříkem a dobře že tak, protože i na tom dvaceticentimetrovém stupni jsme nabrali hrozně moc vody. Zbytek jsem singlovala... a bavilo mě to.

Jet s Ebříkem na lodi mělo až na váhový rozdíl samá pozitiva. Především měl konstantně silný záběr, takže já loď skutečně jen řídila, zatímco on pádloval - a protože jsme první den jeli třicet kilometrů a druhý den dvacet, bylo to hodně velké pozitivum.

(Já už ke konci prvního dne ani neobjížděla vrbičky, jak mě bolely ruce.)

No a navíc: Ebřík pozoruje a fotí ptáky. Dělá to na amatérské úrovni, protože ho to baví, a protože ho to baví, zná ptáky, o kterých jsem já v životě neslyšela. Já jsem díky němu dvakrát viděla ledňáčka, jednou pěnici černohlavou (která je prý častá, ale já ji neznala) a jednou nejspíš orlovce říčního.

Tátu na háčku jezy zalévaly fest...

...Radku málo...

...a Freedom měl problém spíš s ponorem opačného konce lodi :)

První den jsme jeli hodně vepředu, protože mi bylo proti srsti brzdit entuziasmus svého háčka, který pádloval jako o život, což se o posádkách ostatních lodí říct nedalo, a tak jsme se díky tomu mohli nerušeně kochat přírodou. Lužnice je nádherná řeka, (a pod pojem 'Lužnice' řadím i Novou řeku a Nežárku) a moc mě bavilo projíždět meandry a snažit se přeprat proud, aby nás nehodil někam do křoví, koukat po bažinatém okolí a poslouchat o tom, jak se loví fotky ptáků.

Taky rostly houby a moc dobře věděly, že kdybychom je sebrali, neměli bychom co s nimi, protože to, co předváděly, byla sprostá provokace. Například rostl na srázu do vody strom s krásnými vystouplými spletenci kořenů a v mřížkách, které kořeny tvořily, rostly tři velké učebnicové křemenáče.

Lužnice

Lodě

Pohoda

Romantika

Měla jsem s sebou kromě dvou piv ještě českou medovinu (v PETce z Číny) a uzbeckou vodku (ve skle z Kypru). Viktor měl kromě Tullamorky bílý rum, Proso měl již zmíněnou slivovici, je divné, že by si nic nevzal Freedom, takže ten měl určitě taky něco, máma měla Magistera a medovinu, zkrátka zásob dost a já navíc měla tu výhodu, že Ebřík z alkoholu pije jen víno, které snad s sebou ani nebylo, takže mi v lodi neškodil.

Viktor měl zásoby přivázané, aby v případě ztroskotání
plavidla neuplavaly, a provázek si ke konci přidržoval
dost zkrátka. Ale co by člověk neudělal, aby se napil!

A pak bylo veselo
(A to to Kožich snad fotil střízlivý, dokonce!)

Skončili jsme v kempu na začátku Jemčiny. On to vlastně možná ani nebyl kemp, respektive to nebyl ten, do kterého jsme chtěli, ale řekli si tam o velice lidovou cenu za stanoosoby a navíc zmínili, že mají rozdělaný krb a mají pivo. A rozdělaný krb... z fotek se to nezdá, ale byla vážně zima, natož po západu sluníčka.

Když společenskou místnost s krbem zavřeli, šli jsme ještě rozdělat oheň. Spotřeboval se na to skoro všechen Viktorův benzín do vařiče, ale zadařilo se - a další dvě hodiny se tam mluvilo o hloubkovém potápění. Dokud to bylo o tom, co je tam dole vidět a jak korály rozdírají ruce a tak, bylo to fajn, ale když se mezi Radkou a Freedomem rozproudily debaty o přístrojovém vybavení a pravidlech chování pod vodou, všichni jsme odpadli, protože jsme k tématu neměli co říct a oni stáli úhlopříčně, takže se ani nedal zavést paralelní hovor.

Jedna společná, fotí Kožich při soulodi ze stoje

A tady si na to pár kroků poodstoupil. Asi.

Další den ráno se stanovil odjezd na půl desátou. V půl desáté jsme byli sbalení já s Ebříkem a moji rodiče, zbytek stanů ještě stál. A v mokrých botách byla zima...

Trasa už byla kratší, dvacet kilometrů, a háček už se tolik nehnal kupředu, takže jsme si užívali četné soulodě, přetahovali se s Viktorem o provázek k jeho rumu a já se vlastně ani nedivila, že mám už od předchozího dne podivně pomalé reakce. Jak je člověk z hvězdárny pryč, hrozně odvykne.

Na Metelu nás čekali Jirkovi rodiče, Hanka s velkým Jirkou. Bylo to příjemné - líbilo se mi to gesto, počkat na náš průjezd, aby mohli zamávat. Stánek byl otevřený, dali jsme si tam souhrnně bramboráčky a já vypila poslední svařák, který měli, a hezky se tam povídalo a vůbec to mělo atmosféru. O víkend dříve jsem na Metelu byla na kole a kromě mě tam byli cyklisti a takoví ti tradiční čundráci s tornami a v maskáčích a já si říkala, že jen vodáci už chybí.
Napraveno.

Metel - jez, kolem kterého ve Veselí jezdím často na kole

Táta mámě podal napěněné pivo. Máma řekla, že ho přetlakované otvírat nebude,
a tak ho otevřel táta. Pivo ho dle očekávání zlilo a začalo pěnit ven, jenže táta pivo
nepije, takže ho nechal pěnit, což se zase nelíbilo mámě, která se k němu vrhla a
 zachraňovala, co se dalo. Moc krásný pohyblivý obrázek to byl.

Do Veselí už to byl potom kousek, a to i když se nám do cesty postavila otevřená hospoda. (Spousta lidí si s sebou nevzala jídlo a pak se divili, že jsou stánky kolem řeky mimo sezónu zavřené.)

Lodě jsme měli odevzdávat v pět, dorazili jsme v 16:56. Vlak o čtyřicet minut později jsme málem nestihli, ale stihli, a bylo to skvělé, ačkoliv jsem jela vlastně úplně bez očekávání, protože lidi, kteří tam jeli, už zase tolik nevídám, ale vážně skvělé.

Zas za rok!

(Za fotky díky Kožichovi a Hance.)