Otava na třímístné lodi

Testování třímístného Scouta nešlo podle plánu, alespoň v prvních minutách. Ale nakonec asi dobrý. A víkend taky dobrý, taková nečekaně prima společenská akce.

Za dva týdny odjíždíme s Ebříky do Finska na páté největší sladkovodní jezero na světě a bereme si s sebou nafukovací loď pro tři, kterou jsme ještě ani neviděli vybalenou. A protože je Honza zodpovědný, měl pocit, že bychom měli alespoň vyzkoušet, jestli se do ní vůbec s batohy na týden vejdeme, a tak jsme se rozhodli jet na vodu.

To se doslechl Alfík, a tak najednou místo tříčlenné výpravy na nějakou polskou neprobádanou řeku jsme se ocitli na Otavě v sedmi lidech. A jednom psovi.

(fotila Ivana)

Ebříci mě vyzvedli v pátek v pět.

"Mám otevřenou kombinatorickou kalkulačku, můžeme tím spočítat ty aminokyseliny," říkala zrovna Ivana, když jsem nastupovala.
"Tu nepotřebujeme. Do čtvrt miliónu je to padesátkrát, takže řádově desítky tisíc, tisíce..."
Bylo to skvělý poslouchat i předtím, než jsem se zeptala, co řeší. Hádali, kolikrát je v DNA krtka obsažená sekvence KRTEK.
"Ne, ono je tam opakování prvků, takže 3,2 miliónu, takže asi 150 krtků. Kolik jsi říkala ty?" ptal se Honza.
"Tři," odpověděla Ivana.
Správná odpověď je dvacet dva.

Do kempu v Sušici jsme přijeli jako první, ale Honza s Petrem přijeli ve chvíli, kdy jsme dostavěli stany.
"Co Alfík, myslíte, že přijede ještě za světla?"
Takový interní running joke.
S Viktorem a Hasákem dorazili ve chvíli, kdy jsme dojídali večeři u stánku a chystali se na druhé pivo.

Ten večer jsem se ve společnosti moc dlouho nezdržela - venku byla zima a já si omylem zapomněla zabalit, hm, oblečení, a navíc jsem byla strašně unavená a nedokázala jsem v jednom kuse nezívat.

Krásná obloha a tichý kemp. Tahle akce se mi bude líbit.

Přes noc padla taková rosa, že jsem se ráno probudila v louži. Nutno dodat, že dolepované švy, kterými jsem kdysi tenhle prastarý stan nechávala vyspravit, visely z tropika jako obří pavučiny a tropika se dotýkaly jen v několika málo bodech. Ještěže žádnou noc nepršelo.

Protože si ostatní měli vyzvedávat lodě po deváté v půjčovně dva kilometry proti proudu, nebylo kam spěchat. Měli jsme tak s Ebříky čas nejen dosušit svoje stany, ale i nafouknout naše plavidlo, přidělat sedačky a hluboce zamudrovat, jestli zabudovat i T-bones, které zhoršovaly stabilitu lodi, ale byly vhodnější na divokou vodu pro snazší manipulaci s lodí. (Při stavbě jsme je vynechali, ale vzali jsme je s sebou, kdyby nám přišlo, že je loď stabilní dostatečně a my chceme jezdit i divoké úseky.

He he he.)

Tak schválně, jak ta loď bude vypadat

Ještě sedačky

A polstrování. Ivana s Honzou dlouhodobě jezdí s patetickými polštářky (terminus technicus), a tak jsem se doma rozhlídla po obýváku, co bych si vzala já, a z gauče jsem sebrala kládu. Ta se osvědčila natolik, že už ji mají Ivana s Honzou taky objednanou.
(fotila Ivana)

A protože bylo jasný, že budeme mnohem pomalejší než plastové kánoe, rozhodli jsme se vyplout napřed a nechat se ostatními dohnat. Takže poté, co odjeli pro své lodě, jsme do našeho Scouta nanosili bagáž, já opatrně nasedla na místo kormidelníka, Honza na místo háčka a Ivana nás převrátila při snaze si sednout na místo porcelánu doprostřed lodi.

Protože jsem si hrdě nic k lodi nepřivazovala, tak jsem všechno pochytala, vylili jsme přebytečnou vodu, naskládali tam věci a nastoupili v pořadí kormidelník - porcelán - háček.

A na tomhle máme ve Finsku týden plout na jezeru, které bude mít 12,9 °C, a to s technikou za asi dvě stě tisíc?

V našem plánu jsme začali spatřovat maličkou chybičku.

Proplouváme kolem Rabí
(fotila Ivana)

Překvapivě jsme ale dokázali doplout bez další nehody k hezké zátoce se stánkem, kde jsme zakotvili, abychom počkali na ostatní.

Alfík říkal cosi o tom, že jak jel Hasan poprvé na lodi, tak se je pokoušel odhodlaně cvaknout, ale to plakal na špatným hrobě, protože se za celou dobu kromě nás nikdo neudělal.

Čekáme na zbytek výpravy

Hele je

A tady ještě další pauzička, tentokrát na langoše
(fotila Ivana)

Dál jsme pluli převážně pohromadě a zastavovali u všech sympatických stánků cestou. Bylo sluníčko a vedro a lidí na řece sice bylo dost, ale pořád snesitelně. Občas jsme přeplouvali mělčiny a museli jsme vystoupit a loď kousek táhnout prázdnou, a taky byly cestou dva jezy, které jsme museli přenést.

Překvapilo mě, když jsme před třetí zakotvili v dalším kempu s tím, že to je dnešní cíl, dál nejedeme, tady budeme spát. Vždyť jsme nic neujeli?

Postavili jsme si stany, vytahali v nich věci z batohů, aby se to hůř kradlo, a odešli jsme do města na pizzu. Jakože - pizza bez sýru je smutná záležitost, ale tady se mi to pokusili vynahradit, a tak jsem na své Diavole měla takovou extra porci chilli, že mi pusa hoří doteď.

V kempu

Pizzerie byla na horažďovickém zámeckém nádvoří

Do kempu jsme se museli vrátit před osmou, protože se dalo platit jen v rozmezí 18:00 - 20:00, a málem to bylo málo. Když Alfík viděl, jak dlouho trvalo zaplatit Lukášovi za stan a dva dospělé, nahlásil raději totéž, protože koneckonců s Viktorem měli dohromady jen jeden stan, a kdo by zmiňoval, že v něm Viktor nespal.

"Já budu mít platbu složitější," pravil Honza. "Já platím dva stany a tři dospělé."

"To mi připomnělo jeden vtip," odhodil správce kempu propisku. "Přijde chlapeček do obchodu, že chce za korunu cukrkandl..."

Správce kempu. "To víte, co mají společného ženy a voda?" Uá.

Večer jsme zůstali v kempu pod hvězdnou oblohou, a protože bylo mnohem tepleji, bylo mi dobře.

Baví mě jezdit na výlety s lidmi z hvězdárny. Rozhovor se totiž točí kolem grantů, světových hvězdáren, cestování po světě a potápění ke korálovým útesům.

Večerní posezení

Přes moskytiéru pít nechtěl

Ráno jsme vyplouvali v devět. Viktor sice měl na tričku nápis, že vodák před desátou na řece není vodák, ale přízrak, ale to nám hrálo do karet, protože jsme tam byli ráno úplně sami. No a navíc mezi devátou a desátou byly jediné chvíle toho dne, kdy svítilo sluníčko - v deset se zatáhlo a začalo pršet a s přestávkami pršelo až do odpoledne.

Ono to ale nevadilo, protože bylo pořád teplo a protože jsme měli nepromokavé bundy, a nad Honzou, který si ji nevzal, držela Ivana cestou deštník. Je to ve videu, které natáčel Viktor, tady.

Ráno v kempu

Deštníček
(fotila Ivana)

Cestou to byly hotové Benátky (fotila Ivana)

To byla totiž taky věc. Ivana zastávala v lodi několik důležitých funkcí - kromě držiče deštníku především hlavního vylévače vody, protože měla loď ve dně díru a tak trochu nám jí do lodi teklo.

Ta díra se jmenovala odtokový rukáv a prý to není bug, ale feature, ale tenhle bohužel fungoval značně obousměrně, pokud se na něj něco položilo, což při balení tří lidí na týden nebude možné omezit. Takže jsme celý víkend experimentovali se způsoby zadělání, aby do lodi teklo co nejméně, a Ivana mezitím pilně vylévala vodu pomocí svého šátku.

Zatímco my jsme všechny jezy přenášeli...
(fotila Ivana)

...kluci jich pár jeli.
(fotila Ivana)

Na druhou stranu, o kolik víc bylo vody v lodi, o tolik míň jí bylo v řece. Občas to připomínalo víc pěší výlet než plutí na lodi. Ten den jsme navíc potkali mnohem víc jezů, a až na dva rozvalené jsme museli všechny přenášet, protože by hrozilo poničení lodi, kterou jsme měli půjčenou.

Ten den jsme ale viděli spoustu různých ptáků. Ledňáčci byli slyšet celou dobu, ale jeden z průletů byl opravdu blízký - a z ledňáčků mám vždycky radost, protože se tak pěkně třpytí. Viděli jsme několik skorců, což jsou skvělí ptáci se zářivě bílými náprsenkami, kteří nalítávají do vody tak, aby ze dna mohli sbírat drobné živočichy, a lehce kormidlují křídly - takoví minitučňáci. A taky morčáků velkých, kteří se potápěli na tak dlouhou dobu, že člověk přestával věřit, že se ještě vynoří. A těch velikánských vážek!

Pod jezy jsme se ale vždycky sešli.
(fotila Ivana)

(A nejenom pod jezy. Dopolední útěk před největším slejvákem.)
(fotila Ivana)

I tak jsme ale brzy dopluli do Katowic, teda, Katovic, kde jsme byli domluvení na vracení plasťáků a odvozu řidičů zpátky do Sušice k autům. Scouta jsme balily v mezičase s Ivanou a bylo to docela vtipný, ale až na zádrhely, jakože se loď nevešla do obalu nebo že vypouštěcí ventily fungovaly v opačné poloze, než jsme čekaly a zkoušely, to dopadlo dobře. I šrouby od sedaček jsme všechny posbíraly, a raději ještě přepočítaly.

Na řidiče jsme i s ostatními neřidiči počkaly na přilehlé zahrádce nad horkými čokoládami, palačinkami, grilovanými masy, salátky a bramboráčky.

A cestou domů jsme nepočítali vůbec žádné aminokyseliny.

Úseky toho dne byly moc hezké a neobydlené.

Byl to moc pěkný víkend
(fotila Ivana)