Quo Vadis 2017. Kráčím sněhem a deštěm.

22. březen 2017 | 21.43 |

Znáte to - do práce už druhý týden chodíte v šatech, ujídáte z mrazáku zmrzliny a zatahujete žaluzie, aby vám slunce nesvítilo do monitoru. A pak přijedete pětapadesátikilometrové Quo Vadis, během něhož neprší jenom ve chvílích, kdy chumelí. A zkoušíte tam takové ty kratochvíle jako třeba používat prsty jako cepíny, když se snažíte vyjít sjezdovku bez hůlek a nesmeků vzhůru a místo toho už po několikátém pádu zase sjíždíte dolů a nemáte jak zastavit. 

Quo Vadis 2017
start v sobotu 18. 3. ve 2:20 z konečné MHD Dubí

Vzdálenost: 55 km
Nastoupáno: 1950 m

Čas: 11 hod 38 min
Čas pohybu: 10 hod 7 min

Průměrná rychlost: 4,8 km/h
Průměrná rychlost pohybu: 5,5 km/h

Pořadí: 54.-55. z 94 dokončivších a 102 startujících
Pořadí v ženách: 9. z 16 dokončivších

boty Salming Trail T2 Shoe
batoh Salomon Adv Skin Lab Hydro 12 Set
hodinky Garmin Fenix (chcíply několik hodin před koncem)
GPSka Garmin Oregon 450 (taky na chvíli chcípla)
bez hůlek a nesmeků

Stránky pochodu ZDE, facebooková stránka ZDE, trasa ZDE, výsledky ZDE.

REPORTÁŽE:

Katka Dlouhá (36. místo, 9:55) REPORTÁŽ
Jitka Křížová (47. místo, 10:57) REPORTÁŽ

diplom

Z Prahy jsme odjížděli v půl dvanácté. Bylo nás docela dost, cesta byla společenská, to jenom já ji převážně prospala. Jo, kdybych nejela na Quo Vadis, šla bych spát už někdy v osm a na ráno bych si nenařizovala budík a nejspíš bych dokázala prospat celý den. Jenže samozřejmě na Quo Vadis jsem musela, protože se mi loni líbilo, a i když kvůli němu neklaplo dospávání deficitu, duševní hygiena je taky potřeba.

Z loňského startu jsem si pamatovala především to dlouhé čekání a velkou zimu, protože se registrace odehrává venku. Letos to bylo trochu odlišné, protože se přidal i déšť. Mělo pršet celou dobu, jak nám Petr před startem řekl, kromě těch chvil, kdy se budeme pohybovat tak vysoko, aby sněžilo.

Vybíhali jsme po černém lázeňském značení a běželo se dobře, žádné dramatické kopce. Ti rychlí mi brzo zmizeli vepředu, chodci vzadu, takže jsem zůstala sama, což bylo v pořádku, tak jsem to chtěla. Déšť bubnoval do kapuce a cesty byly blátivější a blátivější. Moje běžecká strategie se nazývala "běhej, pokud je ti zima", a protože jsem si sundala vestu a byla jen v tričku a tenké bundě, bylo to v noci docela často. Občas jsem dohnala nějaké bludičky, občas světýlka předběhla mě, ale šlo se pěkně.

IMG_5113
Registrace v Dubí

IMG_5114
Přípravy vrcholí

Podle profilu se mělo jít hned od začátku do kopce a na vrchol dojít až asi na desátém kilometru, ale to stoupání bylo hodně pozvolné.

Po nějaké době mi začalo připadat, že mají kapky deště nějaké podezřelé albedo, a taky jsem se hodně zamýšlela nad tím, jestli se u vody mluví o albedu, protože já ten pojem znám jenom v souvislosti s povrchem Měsíce, a snažila jsem se vyzkoumat, jestli je to opravdu déšť a ne sníh, ale bylo to neurčité, bylo to něco mezi, ale jak jsem o tom přemýšlela hodně dlouho, najednou jsem zjistila, že je moje bunda pokrytá slabou vrstvou sněhu, které jsem si vůbec nevšimla.

Týjo. Z Teplic až do velehor.

Protože už jsem dávno vzdala nějaké studování trasy před pochody, protože je to u mě jako házet hrách na stěnu (nezapamatuju si nic, a když jo, tak mě to akorát mrzí, protože to s sebou nese především exaktní informace o nepříjemných skutečnostech), byla jsem překvapená, když jsem přišla do Mikulova a míjela zastávku, kde jsem se v lednu přes hodinu učila španělštinu, když mi ujel vlak domů, to celé v rámci expedice "jejda, nemám stan, ale z prašanu nejde uplácat iglú (zde)". Říkala jsem si, že bych si mohla vyfotit srovnávací fotku, ale nechtělo se mi vytahovat foťák do té sloty a vlastně mi přišlo mnohem moudřejší sem dát tu lednovou. Žejo. Mikulov jako Mikulov, to nikdo nepozná.

IMG_4970
Ano. Jasná závodnická fotka. Prostě Mikulov, ne.

Na konci Mikulova byla kontrola s občerstvením. Já mám tyhle kontroly ráda. Člověk si posedí, pořádně se nají, vypije spoustu čaje, dá si ještě sušenku, zavtipkuje si... a když se ohlédne doleva a zjistí, jak strmou sjezdovkou se pokračuje dál, dá si třeba panáka becherovky. Velkýho. Protože je potřeba.

roj: http://eithne.pise.cz/520-malohanacka-stovka-takova-mila-snehova-taskarice.html

Ta sjezdovka nebyla pěkná. Nejde ani tolik o to, že to je sjezdovka a že nemám hůlky a že nemám kopce ráda, protože v dnešní chladné noci byly kopce vlastně hrozně príma, ale bylo to spíš o tom, že se povrch sjezdovky skládal z namrzlé plotny a slabého poprašku čerstvého sněhu, a jakkoliv jsou moje trailové Salmingy skvělé, tohle nezvládly.

Jasně, snažila jsem se jít v cizích stopách a taky hodně lesem, protože propadající se hluboký sníh byl požehnáním. Ale občas jsem si ani nevšimla, že mě stopy zavedly zpátky na led a že postupně mizí a moje nohy už se nemají o co zapírat... Spadla jsem hodněkrát a pokaždé jsem se svezla několik metrů zpátky. Kolik dohromady? Dvacet, třeba? Dovedete si představit tu bezmoc, že jste rozpláclí na ledové plotně, sjíždíte zpátky dolů a nemáte jak zastavit, a tak se snažíte zabodnout prsty do sněhu, ale led jimi neproseknete, a tak za sebou necháváte jenom deset drážek ve sněhu a ono to nemá vůbec žádný vliv? Zoufalství, zoufalství. A vysoko nad vámi prosvítají čelovky těch, kteří jsou rychlejší, a vy tak víte, že potřebujete nastoupat ještě strašně moc metrů, jenže místo toho jedete dolů, a až se nakonec zastavíte, pořád budete muset vyřešit, jak se dostanete z té hladké plotny někam pryč, někam, kde se dokážete postavit a zase se vydat vzhůru.

A taky jsem tam přišla na to, proč mi moje hodinky neměřily většinu Loučení trasu. Já totiž měla zapnuté automatické pauzování, ale vypnuté automatické zapínání, protože mě vždycky štvalo, že mi trackovaly trasu už ve chvíli, kdy jsem chytala družice. No. Takže se mi na občerstvovačce vypnuly. Takže jsem si je na sjezdovce zase zapnula... ale pořád neměřily. Tak jsem je zapnula znovu... a furt nic. To protože jsem se pohybovala tak pomalu, že to vyhodnotily jako pauzu. Což už nejde moc brát s nadhledem.

IMG_5116
Kontrola pod sjezdovkou

IMG_5117
Chumelení lépe vyniklo při focení s bleskem

Když se rozednívalo, uvědomila jsem si, že už vlastně neběžím po sněhu, ale po normální lesní pěšince. Tyjo. Kdy se to stalo? To byl ten přechod tak pozvolný, že jsem si nevšimla toho, že nesněží, ale prší? A přitom běžet skrze sníh bylo na hlavu, protože světlo z čelovky v chumelenici hrozně oslňovalo, a nebýt tam od Petra odrazky, bloudili bychom tam všichni doteď. No. A pak jsem si všimla, že na mojí bundě pořád ještě vrstva sněhu je. Ale byl to poslední sníh, se kterým jsem zblízka setkala.

Zbytek cesty totiž už jenom pršelo. I teploty se od nuly vyšplhaly přes den k dobrým osmi stupňům! Moc jsem ráno doufala, že předpověď vyjde a přes den bude trochu tepleji, protože mi byla hrozná zima - ráno jsem se uprostřed nějaké vesnice oblékala ještě do vesty a rukavic - víc oblečení jsem s sebou neměla - míjel mě jiný chodec, akorát když jsem měla svlečenou bundu, a tak jsem rozverně pravila, že ta vedra se nedají vydržet, a on mi úplně vážně odpověděl, že jemu je docela zima, takže jsem pak hodně dumala, jestli působím opravdu tolik seriózně, nebo jestli jenom zmoklým unaveným lidem kolem šesté ranní dochází humor - ale předpověď vyšla, takže jsem poslední tři hodiny nemrzla úplně, ale jenom trochu.

Ten lijavec, který vystřídal chumelenici, byl vůbec docela zajímavý, protože jsem měla na své červené bundě hodně výraznou bílou pěnu. Jako proboha, mostecká pánev, jasně, asi tu bude hodně velký smog, ale co to na mě proboha prší? A pak jsem zjistila, že bych si měla dávat víc záležet na máchání bundy po praní, jinak zůstane prací prášek zažraný v goretexu a vyplavovat se bude ještě dlouho poté. Hehe.

IMG_5125
Zde nějaké dechberoucí výhledy na okolní kopce

IMG_5129
Lepší než asfalt

Docela dlouho jsme šli po silnici, to mě nebavilo a unavovalo, a protože po silnici neumím běhat, tak i zpomalovalo a demotivovalo. Kde je nějaká zábava, nějaká akce?

Jo. Byla tam kontrola na 26. kilometru na slovanském hradišti, což byla louka pár výškových metrů nad silnicí, kam jsme měli pokračovat. Ale byl to prudký hliněný svah. Dle příkladu dvojice přede mnou jsem to tam vzala skrze keříky, z nichž většina neměla trny, a dolů jsem se dostala bez pádu, ale ne všichni měli takové štěstí.

Hned za touhle kontrolou měl Egon tajnou kontrolu s občerstvením, a tak jsem se tam zase zasekla, ale zklamal mě, protože neměl žádný alkohol. Neříkám tu becherovku, tu jsem zjistila, že mi nechutná, ale těšila jsem se na rum do čaje, možná bez čaje. A pak jsem si k němu sedla na lavičku a ta hrozně studila, a když jsem mu tohle všechno vyčetla, protože já jsem závodník, kterého je radost na trase mít, slíbil mi, že na příští kontrole u Petra Ř. v Kostomlatech bude i rum, i vyhřívané lavičky, a kdyby náhodou nebyly vyhřívané, tak že oni dva je spolehlivě zahřejí. Zkrátím to, na kontrole u Petra nebyl ani Egon, ani rum a navíc ani lavičky, ať už vyhřívané nebo studené.

IMG_5118
Egon a jeho kontrola

IMG_5121
Pak jsem si začala fotit i samoobslužné kontroly, protože mi déšť
trochu (ehm) rozmáčel kontrolní lístek a tak trochu mi z něj smyl fixy...

IMG_5126
A ještě

Jenže samozřejmě dostat se na kontrolu do Kostomlat nebylo jednoduché.Teda... no dobře, přešla jsem odbočku, a protože mám instinktivní nechuť k návratům stejnou cestou (vždyť svět je tak velký a různorodý! proč jít stenou cestou dvakrát?), rozhodla jsem se to střihnout na správnou cestu nejkratší cestou lesem podle čáry v GPSce. Jasně, byl to špatný nápad, což jsem si uvědomila ve chvíli, kdy jsem se po čtyřech prodírala skrze trnité keře a snažila se moc nepotrhat ani bundu, ani elasťáky, ale zase ty zajímavosti, které jsem díky tomu viděla!

Na trasu pochodu jsem se napojila se skoro hodinovým zdržením. Ale kdo by se vracel těch tři sta metrů po louce, žejo! Vždyť to dělám pro zážitky!

IMG_5131
Tady jsem se trochu zakochala...

IMG_5132
...ale zas kdo potkal něco takového!

POZOR
ÚZEMĺ OHROŽENÉ TRHACĺMI PRACEMI V LOMU!
VAROVNÉ SIGNÁLY SE DÁVAJĺ SIRÉNOU, TRUBKOU
2X DLOUZE: IHNED OPUSŤTE OHROŽENÉ ÚZEMĺ
1X DLOUZE: ZA MINUTU NÁSLEDUJE ODSTŘEL
1X KRÁTCE: PO ODSTŘELU UKONČENĺ

V Kostomlatech jsem se u Petra Ř. dobře najedla a dál se mi to moc líbilo, bylo to lesy a kopce a už nebyla taková zima a vlastně ani nepršelo, jenom lehce mžilo. A žejo. Kostomlaty pod Milešovkou. Když už to má Milešovku v názvu, tak na ní skoro jsem, ne? A z ní je to už jenom z kopce, takže už je to vlastně skoro cíl.

A navíc to tak nějak vlastně i bylo.

(Jenom patnáct kilometrů, ano.)

IMG_5133
Výhledy na hory

IMG_5138
Na občerstvovačce je vždycky dobře!

IMG_5143
Hrad Sukoslav

IMG_5145
S
ibiř! Tohle je vidět z okýnka Transsibiřské magistrály furt!

IMG_5146
Kontrola na 45. km

Během celého toho pochodu mě trochu zaskočilo, že mě nohy bolí už od patnáctého kilometru a že jsem nějaká zdechlá a bez motivace. Jasně - za dva týdny se stěhuju, za týden dělám zkoušky v autoškole, dělám ohromné přesčasy v práci a všechno se děje moc najednou a já jsem unavená a bylo jasný, že se to musí nějak projevit. Ale stejně mě to zaskočilo. No. Ale měli jste mě vidět, jak jsem vyběhla tu Milešovku! A když píšu vyběhla, tak samozřejmě myslím vyšla, ale svižně a rychle a předešla jsem několik lidí a celou dobu jsem si zakazovala myslet na to, že je divný, že to vycházím takhle rychle a v pohodě, abych si tím nerozbila ten stav mysli, který mě táhnul kupředu, ale bylo to hodně dobrý. Týjo. Se nezdám.

My jsme nahoře měli kontrolu v restauraci, Vítání jara na Milešovce ji mělo venku. Měli oheň a prý si u nich můžeme opéct buřty, jestli máme s sebou. Safra, ty jsem zapomněla.

Dolů jsem si chtěla užít seběh. No. Takže ano, na Milešovce sice nebyl sníh, ale na modré značce byl pod listím led a nebyl vidět a několikrát jsem to ubalancovala, ale jednou jsem tam slítla a narazila si kostrč a zápěstí a au, jako. A to jsem samozřejmě neběžela - od chvíle, co mi to poprvé uklouzlo, jsem se plížila po krajích pěšinky a snažila se náledí vyhýbat, jenže ono pod tím listím nebylo vůbec vidět.

Do cíle jsem došla půl hodiny po odjezdu autobusu na Prahu, což bylo príma, protože jsem se tak mohla v klidu převléknout, najíst, popít, popovídat si s ostatními a nespěchat, protože další jel až za hodinu a půl.

IMG_5151
Nějakej kopec

IMG_5158
Výhledy při stoupání

IMG_5160
Výhledy seshora (tu tuctovku s anténama sem dávat odmítám)

IMG_5164
Kontrola v restauraci

IMG_5165
Razítko taky nepřežilo dlouho v tomhle stavu

IMG_5167
A ještě poslední fotka z cíle.

Bylo to dobré. Ale Petr mi v cíli říkal, že rád čte od účastníků i kritiku, a tak se nezdržím jen u téhle věty, ale vezmu to podrobněji, protože některé věci by si zlepšit zasloužily.

Jasně, počasí kritizovat nebudu, i když si myslím, že toho bláta a ledu a deště a sněhu mohlo být víc. Vzdalo vám jenom osm lidí ze sto dvou, nepřijde vám to divný? Ale ok, na počasí třeba vliv asi úplně nemáte, i když byste na tom mohli zapracovat. Žejo. Člověk se nemá držet při zemi.

Ale to podstatné. Jako. Egone! Já chci svoje vyhřívané lavičky a rum! Petře? Hm? Aspoň trochu vyhřívané lavičky? Co? Ne? A rum na každou občerstvovačku pro nás trosky, co se nezvládáme zahřát pouhým pohybem? (To protože se nerada hýbu.) Pěkně prosím?

Jinak to bylo super, díky :)

itinerar
...aneb když zapomenete, že kapsy u vaší nepromokavé bundy promokají.

Zpět na hlavní stranu blogu

Související články