Stalo se dobrou tradicí vypadnout během roku na dva týdny z pracovních povinností a odjet někam, kde se o nic nemusím starat.
Letos jsem si vybrala Jeseníky.
Když balím na tuhle akci, tak nikdy nevím, co brát a co ne. Jsou to dva týdny all inclusive uprostřed hor, ale bez pračky. Kolik bot? Kolik sportovního oblečení a kolik oblečení mezi lidi? Budu chodit plavat? Budu chodit do posilovny? Co knížky nebo příslušenství k notebooku?
Protože mi přišlo příšerně neekologické jet ve třech lidech třemi auty, tak jsem tentokrát nechala svoje doma, a o to méně krámů jsem s sebou chtěla mít.
Pak jsem zjistila, že K. vzala rychlovarnou konvici a kávovar.
To jsem si mohla vzít třeba aspoň tyčinky na výlety nebo oříšky na večer. Tak nic.
On stejně doma nejezdil výtah, a kdo by se s tím z šestého patra tahal.
Bála jsem se. Přece jen: byly to dva týdny na malém pokoji s dalšími dvěma kamarádkami. Co když to mezi námi nebude fungovat? Jsem z úplně jiného těsta než ony dvě. Co když jim na mně něco bude vadit? Co když bude něco vadit mně?
J. přijela první a obsadila si postel u okna, ačkoliv z nás tří je bezesporu nejteplomilnější. K. si vzala postel, která měla čelo na opírání. Na mě zbyla postel u dveří do pokoje. Taky tam v jedné skříni chyběla polička a malé skříňky v pokoji byly jen dvě.
Jenže jsme se celou dobu opravdu snažily, aby to fungovalo, a ono to šlo.
Hořkost nad tím, že mám o skříňku méně, mě brzy přešla, protože jsem si část věcí nechala v tašce pod postelí a ničemu to nevadilo.
Hořkost nad postelí mě přešla po dvou nocích, kdy jsem nebyla schopná usnout, protože jsme větraly jen na ventilačku a skrze blackoutové závěsy se pokoj nedal vyvětrat. Tváří v tvář mému stavu a zoufalství si se mnou J. svoji postel u okna totiž vyměnila a obě byly ochotné nechávat za závěsy okno úplně dokořán, a tak jsem zbytek pobytu spala skvěle.
Když jsme s K. chtěly jít dříve spát, chodila si J. číst na recepci.
Já chodila všechny telefony vyřizovat z pokoje ven.
Byla jsem ohromená, jak jsme dohromady dokázaly skvěle fungovat.
K. má pověst zarytého sportovce a šílené trenérky, protože výletuje s kamarády-pecivály. Byla jsem zvědavá, kdo koho bude prohánět, a pak se ukázalo, že naše tempo je zcela kompatibilní. Myslím, že si užívala, že to není ona, kdo výlety vede, a když jsem si poprvé nahrála trasu do mapy v hodinkách, zcela sledování trasy vzdala a jen si užívala přírodu.
Takže jsem K. a J. zavedla na špatnou a extrémně strmou cestu hned při prvním společném výletu a vracely jsme se zpátky asi sto výškových metrů.
A pak jsem je zavedla na špatnou cestu při druhém výletu, kdy jsem nás naopak na strmou cestu nezavedla, ačkoliv jsme po ní měly jít.
V obou případech si toho všimla K.
No jo. Upsíček.
Když jsem šla sama na úplně poslední výlet a omylem se ocitla na vrcholu Pradědu, kam jsem vůbec neměla jít, už mě to jenom pobavilo.
Měly jsme za úkol během pobytu ujít patnáctikilometrový výlet. K. ho naplánovala šestnáctikilometrový, abychom viděly Kaskády na Česnekovém potoku.
Díky mé excelentní navigaci z toho bylo kilometrů dvacet.
A kaskády jsme neviděly, páč ze značené vyhlídky byly vidět tak maximálně Dlouhé stráně, a to jen ve chvíli, kdy se protrhaly mlha a mraky, ze kterých na nás vydatně mrholilo.
S K. a J. jsme si udělaly odpočinkový den se spoustou malých cílů pod horami. Zajely jsme se podívat na Rešovské vodopády, které jsou moc pěkné, ale ten krpál zpátky do Tvrdkova je za trest, prošly jsme si křížovou cestu u Rudy, která má z vrcholku kruhový výhled po celém kraji, zastavily jsme se u hradu Sovinec, doplnily jsme zásoby na hotel v Lídlu a Penny a zajely jsme se podívat do arboreta, které nám doporučila paní v restauraci, kde jsme si dávaly limonádu.
Já si myslela, že jsou arboreta o stromech, ale každé arboretum muselo nějak začínat, a tohle bude za sto let parádní. A co víc: parádní je i teď, protože tam aspoň nasadili spoustu krásných kytek, a tak jsme v tom nevelkém areálu strávily přes hodinu.
V jezírku tam plavala užovka obojková. Lepší než hadi jsou plovoucí hadi.
Měli tam pět druhů včel a spoustu krásných brouků a tak jsem zjistila, že na své hypotetické budoucí zahradě potřebuju mít korejskou jedli a taky, hm...
...taky ty stromky uprostřed fotky.
Jiný den jsme strávily v Priessnitzových lázních v Jeseníku. Mají tam totiž naprosto báječný léčebný... hm... potok? Chodník? Jsou to čtyři zastávky ve strašně studeném potoku, kde různě chodíte ve vodě nebo si v ní mácháte nohami a pak na sluníčku zase osycháte, a je to vlastně skoro verze Kneippova chodníku, akorát outdoorového a naprosto skvělého.
Kdysi jsem si vysnila, že budu mít baráček a na zahradě budu mít bazén s protiproudem a tam budu chodit trénovat plavání. Zakoukala jsem se ale jen do teoretického konceptu, protože jsem nikdy bazén s protiproudem nezkoušela a vlastně ani moc nevěděla, jak to funguje.
Tady jsme měli maličký bazén s protiproudem v hotelu. Jedno dopoledne, kdy se mi nechtělo nikam jít, jsem si ho zarezervovala a těšila se, jak báječný to bude.
Protiproud byl slabý. I když jsem plavala sebepomaleji, nedokázala jsem ho nepřeplavat. Navíc proudil jen prostředkem bazénu, a tak jsem byla většinu času šikmo, a vlastně podezírám tuhle kratochvíli z toho, že mě další den hodně bolela obě kolena.
Když ne opravdické plavání, tak aspoň techniku bych si mohla natrénovat, jsem si myslela. Třeba kraulové obrátky. Bazén měl sedm metrů, to je spousta kraulových obrátek! A tak jsem přišla na to, že vzdálenější stěna není kolmá, takže se od ní nedá pořádně odrážet.
Nakonec jsem trénovala hlavně delfínové vlnění, které v rozvlněné vodě šlo mnohem lépe než v klasickém bazénu, a techniku nádechů na levou stranu.
A plavání poslepu, protože jsem měla triatlonové brýle, které jsou z podstaty věci zatmavené, a nepřišla jsem na to, kde se v tom sklepě rozsvěcí.
Chodila jsem i do sauny. Byla maličká a kapacitu měla rozhodně na míň lidí, než kolik jich uvnitř bylo. Skvělou tečku první návštěvy učinil jeden z otylých naháčů, který hodil na kamna mentolový krystalek, který spolehlivě rozslzel všechny uvnitř.
Přijeli za mnou Ebříci a v noci jsme viděli laň, srnky, nějaké spící ptáčky a spousty a spousty létajících netopýrů. Podle bat detectoru jich byly čtyři různé druhy, někteří z nich prolétali blízko mého kuželu světla a ty jsem slyšela i ušima.
Ebříci po šesti hodinách hledání zvířat zalehli do spacáků na sedle pod Temným vrchem a já šla poslední dva kilometry do hotelu sama. Když jsem se vyškrábala z lesa, Temná se tyčila proti úplňkem osvětlené obloze jako krásná pravidelná homole a z inverze v údolí za ní prosvítala světla vzdáleného města a taky společně problikávala červená světla desítek špiček větrných elektráren. Byl to nádherný pohled.
("Taky musíme vymyslet, jak se v noci dostaneš ho svého hradu na Osamělé hoře," pravil Ebřík, když jsme vymýšleli, jak to celé pojmeme. K mému hotelu sice vedla silnice, ale v noci byla zavřená a i přes den tam vjezd stál 800 Kč a auta směla nahoru vyjíždět po hodinách jen od celé do čtvrt. Takže jsem z Osamělé hory sešla pěšky a pozorování zvířat nám pokrylo většinu cesty zpátky nahoru.)
Ve 2:15 jsem potkala uprostřed hor osamělého chodce. Šel pomaleji, a tak jsem ho docházela, a když se po mně ustaraně otáčel, tak jsem vesele pozdravila "dobrý večer", aby si nemyslel, že jsem nebezpečný opilec.
"Spíš dobré ráno. Vidím, že nejsem jediný, na koho ještě nebyly vymyšlené dostatečné škály psychotestů. Co tady děláte?"
"Já hledám plchy."
"Co hledáte?"
"Plchy. Něco jako kuny, ale roztomilejší."
"..."
On vyšel večer z Šumperka a mířil na východ slunce na Praděd.
Viděla jsem se i s Boudiccou (a s Eponou a taky tatínkem). Doteď mě fascinuje, že k tomu došlo.
Boudicca málokdy dává na FB fotky z dovolené dříve než doma, ale tady udělala výjimku a postla fotku z Červené hory ze stejného dne, kdy jsem šla pěšky z Červenohorského sedla na Ovčárnu. Díky tomu jsme si napsaly, jenže jak se za ní dostat z mého hradu na Osamělé hoře? Autem to byla půl hodinka, autobusy tři hodiny. Ale K. ten den ráno odjížděla domů, a tak mi nabídla, že mě za ní hodí, a J. se nabídla, že mě odpoledne vyzvedne.
(To je naposledy, co jsem byla na téhle dovolené bez auta.)
Viděly jsme se po hodně dlouhé době a bylo to báječné. Jsem moc ráda, že to vyšlo.
J. a K. jsem zblbla s cvičením na příčnou klenbu chodidla, a tak si objednaly do Z-boxu v Malé Morávce stejné masochistické bodlinaté míčky, jako jsem měla já. A protože je vynález Z-Boxu skvělá věc, nechala jsem si do něj poslat i to, co jsem zapomněla doma.
Vyzvedli mi to Ebříci.
A taky mi přivezli myš k notebooku, o kterou jsem si při posílání zásilky zapomněla říct.
(Zopakuji: to je naposledy, co jsem na téhle akci bez auta.)
Na západ slunce jsme s J. vyrazily na Praděd a vybavily se na to péřovkami a seccem. Smutno by nám bylo bez obojího. Zima taky. Foukalo mocně, ale obloha byla spektakulární.
Na východ slunce jsme se vydaly úplně poslední den. Vstaly jsme v 3:50 a v půl páté jsme už byly na hřebení nad chatou. Slunce vyšlo asi dvě minuty poté, takže to byla precizně načasovaná akce. Zpátky jsme byly dvě hodiny před snídaní.
Jsem docela ráda, že ten den řídila do Prahy J.
Poslední východ slunce
(fotila J.)
Byly to skvělé dva týdny.
Teď si jen nějak udobřit svoje koleno...