rubriky:

odkazy:

moji přátelé

přihlášení

archiv článků:

Kajakářská sekce: vpřed!

pise.cz/img/142803.jpg" alt="P9280016">

("Ivčo, ty máš čaj? Čaj?!" - "No to víš, když řídím...")

Zastávka nám dodala inspiraci. Píťa si mě u lodí odchytl a jestli to pojedeme vlevo. "Vlevo" znamenalo podplout provaz s visacími zábranami a cedulí "nesjíždět - životu nebezpečno" a vzít to mnohem zábavnější cestou se silným proudem, nádherným zabalákem, kameny dole a ještě nutností vyjet hned pod vlnou z proudu a vzít to kolmo.
Tak jo.
A prý že mám jet první, když jsem z nich ta nejzkušenější.
Tak jo.
Zalilo mě to parádně, bůh žehnej šprickám. Z proudu jsem to nevyrvala, takže jsem si udělala menší slalom mezi kameny, ale překvapivě jsem loď moc neomlátila. Naprostá paráda. Píťa s Ondrou jeli vzápětí.

Dál už mi ty jezy splývají, jeli jsme všechno kromě jediného, na kterém nebyla voda.

A cestou byly peřejky, skály a barevné stromy, bylo nádherné teplo a voda byla příjemná, sluníčko slunilo a kachny nadávaly, idyla. Jen s sebou příště nesmíme brát Mojžíše, rozestupující se voda byl problém, drhlo to místy zcela nehorázně.

Před jedním relativně technickým úsekem, peřejmi s nedostatkem vody a tedy velkým množstvím zrádných kamenů, půjčil Ondra kajak Vojtovi. Vojta je velký, kajak mu byl tak tak, čáru ponoru měl podezřele hluboko. Přesto byl nadšený do doby, než se odrazil od břehu a na jednom z prvních kamenů se udělal.
Kánoe propluly dál. Vojta nedokázal udržet kajak. Píťa na něj křikl, ať ho pustí, že ho chytne sám, a jal se ho pronásledovat na kajaku. Pak ho chytil nějaký kámen a cvaklý kajak plný vody jel dál. Přišla jsem na scénu já. Ono to zní hezky: o kajak se postarám; jenže co k čertu udělá kajakář s dalším kajakem, když potřebuje obě ruce na pádlování? Chvíli jsem se nechala kajakem táhnout, nakonec jsem ho předjela a málem se za ním stihla včas vrhnout do vln. To už Píťa vyměkl a prostě se cvakl, vytáhl obě lodě naráz.
Vylévání plastového kajaku je vyloženě hračka, vyzkoušela jsem si to. Když si vzpomenu na krušné dětství a vylévání vody z laminátů...
Nakonec přišel i Vojta, usadili jsme ho do kajaku a se zájmem sledovali, jak se udělal na kameni o deset metrů dál.

Do kánoe se vrátil hned, jak Ondru s Markétou dohnal.

V tu chvíli prohlásili kánoáři, že jdou do další hospody (U Zlomeného Kajaku, jak případné...) a protože bylo už půl třetí a my byli teprve v polovině a lodě se musejí odevzdávat do šesti, s ostatními kajaky a Vojtovou lodí jsme se trhli a jeli dál sami.
(Ve skutečnosti to bylo proto, abychom se o tu tašku švestek nemuseli s nikým dělit, ale to se nám povedlo utajit.)

Cestou jsme si blbli na peřejích a u kamenů a bylo to strašně fajn. (Černý puntík organizátorům za fakt, že za celou dobu nebylo ani jedno brankoviště.) Ivča, Píťa i Ondra jsou strašně fajn lidi, jelo se nám skvěle. Jen lehká deprese na nás padala z vědomí, že co nevidět zaplujeme do stínů a že máme suché oblečení v loďáku u Alfíka na kánoi daleko vzadu.

Na jedné z hráziček v mělčinách to víceméně otočila Ivča, šprajcla se bokem k proudu a skrz špricku se jí do lodi navalila voda. Nekoupala se, ale společnými silami jsme vylévali.

A pluli jsme dál a dál, já si po letech vybavila nejvíce otravný fakt o kajacích a to, že vás nutně začnou bolet záda a za krkem a udělají se vám puchýře mezi palci a ukazováčky, a najednou jsme viděli Píkovickou Jehlu (a na ní lezce, ale vzdal to v půlce) a most.

A potom jsme byli na břehu, mokří, byla nám zima, neměli jsme u sebe nic a naše věci pluly kdesi za námi.
Tak jsme šli do hospody.
"Co to bude?" - "Kofolu a klobásu, prosím." - "Na klobásu si budete muset bohužel deset minut počkat." - "Fajn." - "Kolik vás ji bude chtít? Pět? Moment... bohužel, máme jen čtyři." - "Tak hermelín a kofolu." - "Kofola není." - "... Máte vůbec něco?" - "Malinovku?"
Malinovka byla ovšem skvělá a hermelín byl ročník '97, jižní sklepy, divže neuhýbal před vidličkou - delikatesa!

V půl šesté dorazil zbytek výpravy, v šest nám jel vlak a v půl sedmé jsem byla doma.
Krásná akce, nádherná tečka za létem v poslední prázdninový den.

(Foťák se mi nechtělo vytahovat moc často, přece jen jsem byla na kajaku. Fotky jsou, jaké jsou, protože lepší nejsou.)

Zpět na hlavní stranu blogu