Vzpomínka na první absolvovaný ročník beskydských vrcholů. Také jediný, který jsem došla. Trať měla 90 km a 3800 m převýšení.
Z hvězdárny se účastnily čtyři týmy.
já a Zuzka jako Malá kytárka
M.i.X a Klára jako Ještě menší kytárka
Lukáš a Ondra jako O něco málo větší kytárka
Jirka a Goofy jako Bicí bez kytárky
Nelze nedodat, že s sebou všechny týmy příslušné nástroje opravu měly, my se Zuzkou dvě ukulele stejného typu, MiX měl s sebou to své, o něco starší, tmavší a vizuálně menší, Ondra táhl velké ukulele, které už se velikostně může skoro rovnat dětské kytaře a narozdíl od všech ostatních hraje, a Goofy s sebou měl buben. Bubínek. Tamtam.
Vrcholy se šly následující:
Smrk (1276 m.n.m.)
Velká Stolová (1045 .m.n.m)
Lysá (1323 m.n.m.)
Velký Travný (1203 m.n.m.)
Kykulka (995 m.n.m.)
Vysvětlování pravidel
Na startu v Malenovicích jsme dostali gulášenku, kterou jsme se moudře rozhodli prožrat ihned, a od devíti jsme už poslouchali pravidla. Zalezlí ve spacáku, po pivu a večeři, za tmy, leželo se dobře. Vstávalo se špatně.
Závod začal v deset.
Zužitkování gulášenek
Prodraly jsme se pro svoji obálku a spolu s ostatními jsme po silnici vyrazily k časovce. Nevěděly jsme, kde bude, jen, že ji musíme stihnout do jedné. K čemu byla? Možná k roztrhání závodního pole.
Dostaly jsme se k ní v jedenáct a dozvěděly se, že dál míříme na Smrk. É, kde že to jsme? V mapě se špatně orientuje, když jdete slepě za davem a najednou nevíte, v jaké vesnici jste. U řeky, hotel... Ostravice! Tak hurá dál s davem po červené na Smrk.
Na cestě k časovce
Byla noc, děsil nás pohled nad sebe, kde se táhla šňůra světlušek čelovek, a naopak nás těšil pohled pod sebe, kde se šňůra světlušek táhla taky. Z úbočí Smrku byl nádherný výhled na Frýdlant a Frenštát a Frýdek-Místek...
V 1:31 jsme dorazily na Smrk. Byl to jediný vrchol, kde se na na zapsání stála fronta.
Frýdlant a nad ním (s trochou fantazie) Velký vůz
První vrchol: Fronta na kontrolu
Ač jsme původně plánovaly odpočinek nahoře, byla tam strašná zima, a tak jsme sestup zahájily neprodleně.
Kousek jsme se vrátily, držely se za jinou skupinkou, aby nás vedla, a pak jsme odbočily doleva na neznačenou cestu. Je pravda, že si Zuzka byla jistá jen na 99,9 %, tudíž žádná trága, že jsme na silnici vyšly jinde, než jsme plánovaly :-)
Tam jsem si na chodidla nanesla teprve druhou vrstvu bezpolštářkové náplasti kvůli prevenci puchýřů. Opatrnosti není nikdy dost.
Chvíli se šlo po silnici, což byl ten správný čas na hudební produkci, tedy minimálně do chvíle, než jsme se dostaly do dalšího houfu závodníku.
Už na téhle silnici jsme potkaly první protiběžce v elasťákách. Ti první dorazili do cíle po deváté ráno v sobotu!
Jedna kytárka...
...a druhá kytárka.
Stolová byla nekonečná. Pořád asfalt, peklo... Nekonečná... Nekončící... A tam vpravo, tím lesem u vrcholu toho kopce, strašně daleko, zase prosvítají světlušky čelovek. Daleko... Měla jsem děsivý útlum. Padl RedBull, který jsme nafasovali u registrace v rámci reklamní akce.
Potkaly jsme Lukáše s Ondrou, kteří už šli dolů. Demotivující.
Bylo nádherně!
Soumraky a svítání za to opravdu stály.
Stolová - odkud asi má svůj název?
Na rozcestí pod Stolovou nás dohnal zbytek hvězdárenských, který se vzápětí pustil vzhůru jakousi hřebenovkou. To jsme se Zuzkou zavrhly a pokračovaly dál za davem.
Nakonec jsme opravdu dorazily. U checkpointu akorát dopiknikovávali MiX s Klárou, Goofy s Jirkou už tou dobou zase někde bloudili.
Nechaly jsme si zapsat čas, bylo 6:21, já si vyfotila svítání, poseděly jsme a dál - na Lysou horu.
Tady byla kosa a foukalo.
Druhý vrchol: Kontrola
Teprve asi 384549. vrstva náplastí jako prevence před puchýři
Na obzoru svítá... a nám se nechce spát.
Lysá, která je příliš, příliš daleko!
Barvičky podzimu
O 500 m níž bylo piknikoviště, kde jsme se zase sešly s MiXem, Klárou, Goofym a Jirkou. Popiknikovaly jsme též.
Cesta vedla po asfaltce až do Ostravic, kde jsme nasadily snad nejúčinnější psychický doping - Zuzčinu MP3ku, každá jedno sluchátko. Včelí medvídci! Kabáti! Ska-P! Hymna tmou, Mitternacht!
Se sluchátky na uších jsme se dostaly do tempa a nechávaly za sebou nevěřícné dvojice naší rychlostní skupiny.
Tahle fotka je skoro až nelegální. Ale duševní rozpoložení v té době vystihuje dokonale :-)
V Ostravici jsme se usadily na zahrádce hospody, v přilehlém krámě koupily nové pití a zmrzliny, zregenerovaly se a hurá na Lysou.
Na Lysou proudily davy. Byla sobota dopoledne.
Je pěkně demoralizující, když vás předbíhají důchodci...
Lysá - o chlup blíž
Ještě blíž - na tomhle předvrcholu jsem měla k zdechnutí asi nejblíž
Odkud jdeme?
Je mi špatně z jídla. Vyčerpání už je znát, při pohledu na jídlo se mi chce zvracet, zatím jsem snědla malinký dvojkrajíc chleba se slaninou a sójový suk.
Strašně se ploužím, mám megakrizi. Když konečně vylezeme nahoru, zjišťuji, že je to první předvrchol, a málem umírám. Uá.
Na rovince zastavuji co deset metrů. Mám hlad a zároveň se mi z pomyšlení na jídlo dělá špatně. Zuzka později přiznala, že věřila, že na Lysé skončíme - tam vedly i naše ambice, na třetí vrchol. Popravdě, já vůbec nevěřila, že nahoru dolezu, a jen jsem odkládala chvíli, kdy Zuzce oznámím návrat.
O něco málo větší kytárka umírá
Cestou se nás důchodkyně ptají, jestli půjdeme dál, a říkají, že jsme dobré. Viditelně nás identifikují podle červených náramků. První mě jen rozčilili, ale další už do mě víc než co jiného vlévají energii.
Jdu.
V půlce toho už opravdu závěrečného kopce volal MiX, co je, že nejdeme, jestli je všechno ok? Hrdě jsem odpověděla, že jsme padesát metrů daleko, takže nás tam do půl hodiny mají.
Společná ve stínu Vy-víte-čeho
Nahoře v hloučku ostatních umírám, dáváme dvě hodiny pauzu. Liju do sebe pivo, dvě kafe, cpu do sebe druhý chleba i přes naprostý odpor svého těla a dosoluji se MiXovými buráky.
Vyrážíme sice poslední, ale aspoň jsem zase ok.
Na Lysé, 3. vrchol dobyt
Z Lysé jsme sklusaly do údolí k potoku, kde nastoupil do hry další mega-super-úža faktor, důvěrně nazvaný "neviditelný oříšek".
Ze strany jsem měla na kotníku kulatou modřinu. Malou. Zpočátku jsem o ní jen věděla, potom začala vadit, potom začala bolet, potom jsem nedokázala došlápnout. Z čeho? Kdo ví.
(Když to začalo opravdu nesnesitelné, rozvázala jsem si tkaničky. Na cestu nočním lesem ideální!)
Takže si to shrňme: žaludeční potíže, fyzické i psychické vyčerpání, problémy s jednou nohou.
Hned jak se přestanu hlásit do dalších a dalších ročníků, se za tohle důvěrně nazvu cvokem.
Za obzor, za obzor... pořád. A ještě dál.
Došly jsme do Nižní Mohelnice a místo značené cesty do Krásného jsme se to rozhodly vzít zkratkou po neznačené, v mapě čárkované cestě.
Došly jsme na konec cesty. Co dál?
Nad námi byl val, to bude asfaltka... začaly jsme krosovat les kolmo vzhůru křížily další a další dřevorubecké cesty. slunce začínalo zapadat, bylo mi špatně, zoufalství dostávalo obě dvě...
Po asi dvou stech výškových metrů jsme se dohrabaly na asfaltku. Nebesa - díky!
Přiměřené zoufalství
Poslední ohlédnutí
Krosem nahoru
Slunce zapadá
Potkaly jsme MiXe s Klárou, zabavila jsem MiXovi živočišné uhlí. Chtělo se mi zvracet i po něm, vau.
Jak nám MiX dopředu sdělil, pěšinka k registraci byla opravdu nekonečná. Tolikrát se zdálo, že už tam budeme...!
Na čtvrtém vrcholu jsme se dozvěděly, že pátým vrcholem je Kykulka, přes kterou bychom stejně musely jít cestou na základnu, a tedy že závod dojdeme, jestli neumřeme někde v příkopu.
Čtvrtý vrchol dobyt! Kontrola si hraje na ukulelko, Zuzka nás registruje, já se snažím přežít
Cesta vedla přímo dolů,slunce bylo už pod obzorem. Na obloze byly krásné mraky a protože se šlo od hájenky po silnici, měly jsme zhaslé čelovky, abychom se moly lépe kochat. Hádejte, jestli jsme si všimly odbočky na žlutou?
"To je nějaký dlouhý kilometr..."
Tak jsme se na ni vrátily.
Za ty barvičky to stálo 8-)
A za mraky.
Na žlutou jsme odbočily. Ze žluté jsme sešly. Znovu jsme se napojily.
Krásné! A hospoda! A Lukáš s Ondrou a Jirka s Goofym! Juch.
(Ačkoliv hysterická Goofyho scéna "jaktože jste nešly po značce, jaktože jste o sobě nedaly vědět, jsme skupina, mám za vás zodpovědnost" přivedla k zoufalství nejednoho z nás.)
V deníku následují dvě stránky nářků nad chatrností mé fyzické stránky, to sem nebudu opisovat. Ale trpěla jsem! :-D
Přes Kyčeru jsme došli na Kykulku, kde jsme našli dva spáče ve spacácích. Vzbudili jsme jednoho, ten nám řekl, že zapisuje ten druhý, tak jsme vzbudili i druhého a mohli jsme vyrazit na základnu.
Sešli jsme na asfaltku a tam nastalo finální peklo, které se dotklo nás všech.
Halucinace.
Na cestu svítil jen Ondra, ostatním nám stačilo měsíční světlo. Já třeba byla přesvědčená o tom, že světlejší pruhy asfaltu jsou mlha. (Přesvědčená jakože opravdu přesvědčená.) Každý jsme viděli vybíhat na silnici nějaká zvířata, ale nikdo neviděl to, co ostatní. A tak.
Bylo to divné.
Odvěký souputník lidstva, který nás haluzil a haluzil a haluzil
Peklo. Ten asfalt byl nekonečný! A konečně v Malenovicích - a tentokrát nekonečný průchod vesnicí... "Ví někdo aspoň přibližně, kde bydlíme?" Ticho. Peklo. Vidina spacáku. Peklo...
Ondra někde (asi cíleně) odbočil, zase štreka, héj, to je naše hospoda! Ondro, jsi bůh!
V cíli jedna ospalá holka, bágly, na louce si pod stanem před pódiem rozestlat... a spát?
Jakkoliv jsem si lehla, nohy se mi zkroutily v křečích. Stehna i lýtka zepředu i zezadu, chodidla i nárty... uá!
Nečekala jsem, že mi bude tak dlouho trvat usnout.
Budíček byl v devět, vyhlášení jsme sledovali ze spacáků.
Vyhlašování výsledků
Ti největší frajeři z nás
90 km a 3800 m převýšení, tvrdí orgové.
Ze 120 došlo 79 týmů.
Ani cesta domů nepostrádala půvab, při přestupu jsme zaspali vlak, MiX se vracel z přestupu zpátky pro doklady, které nechal v hospodě, a s Klárou jsme ještě v hospodě propily peníze, které nám vrátili za MiXovu část podílu na společné jízdence.
Návod "jak si nechat ujet vlak"
Byla to pro mě první podobně extrémní akce a ač jsem si jen tak tak nesáhla na dno svých fyzických sil (jak se říká - člověk, který se cítí na dně, má ještě 60 % sil), na dno psychických ano.
Bylo to... zajímavé.
(Fotky jsou ode mě, od Ondry a od orgů z oficiálních stránek akce.)
Článek byl se souhlasem uveřejněný zde.