5BV 2010 - DNF

Můj čtvrtý ročník beskydských vrcholů. Ušly jsme tři vrcholy z pěti, 70 km a byly jsme 169. ze tří set týmů. Fyzicky bychom pohodlně zvládly čtvrtý a nejspíš i pátý, vyřadily nás časové limity. Míra zklamání za takové utnutí závodu lidem kypícím energií už po devatenácti hodinách chůze je nepopsatelná. 

start: Čeladná (429 m. n. m.) - start ve 22 h
1. BV: Lysá hora (1323 m. n. m.) - příchod v 1:15
2. BV: Gruník (741 m. n. m.) - příchod v 6:39
3. BV: Sedlo pod Smrkem (1173 m. n. m.) - příchod v 15:18 
4. BV: Vysoká (1024 m. n. m.)
5. BV: Radhošť (1129 m. n. m.)
cíl: Čeladná (429 m. n. m.) - příchod v 19:22

Účastnily jsme se čtyři týmy:

já a Ivča - tým 56 - Liščí pětka
Lukáš a Ondra - tým 5 - O něco málo větší kytárka
M.i.X a Klára - tým 210 - Panda na útěku
Honza a jeho spolužák - tým 118 - Black & White

Naše trasa: Čeladná - Lysá hora - Gruník - Smrk - Čeladná

Cesta z Prahy nebyla bez půvabu.
Ve 14 hodin jsme naběhli s batohy do volebních místností a v 15 hodin na Hlavní nádraží. Tam jsme zjistili, že místenky na Pendolino jsou už vyprodané a že tedy pojedeme levněji, ale pomaleji, a že jestli osobáček do Čeladné nebude mít zpoždění, máme na běh od nádraží na základnu 11 minut, než se zavře registrace.
(Copak registrace, zase tolik by nám nevadilo zaregistrovat se až po startu. Ale kdy bychom projedli svoji gulášenku?)

Osobáčkem nás přijelo dost a registrace se v devět nezavřela, ať už orgové tvrdí cokoliv, takže na guláš bylo času dost. Zbyla jen čokoládová trička a já byla nadšená, doufala jsem, že nebudou pryč všechna. Ostatní už takové nadšení neprojevovali, kromě Ivči chtěli všichni černá, která už nebyla. Pozdní příjezd měl ještě tu výhodu, že už byly pryč všechny velikosti M, takže jsme dostali S, která nám jsou mnohem líp.

Dvacet minut před startem
(fotka ukradená z galerie Petra Berana)

Poslední přípravy před startem
(fotka ukradená z galerie Honzovi)

"Ty bereš amputační pilku a já sadu skalpelů."
(fotka je od Ondry)

Startovalo se v deset, prvním vrcholem byla Lysá hora.

(Už zase. Byla i 2007 a 2009 a ani trochu ji nemám ráda.)

Bylo teplo, bylo nad nulou. Předpověď nebyla pěkná, byla jsem vybavená na déšť a sníh jako nikdy, ale za celou dobu spadly tři kapky (mně na brýle). Podvlíkačky jsem sundavala na pátém kilometru a tenký nouzový svetr jsem nepoužila.

Dav nás vedl. Chvílemi jsem moc netušila, kde jsem, šli jsme po žluté, pak po cyklostezce na silnici a po té už na modrou, dál už to na Lysou bylo jasné. V dohasínajícím světle čelovky se neorientuje nejlíp, ještě když se světlo davu za vámi láme ve vašich brýlích akorát do očí.
Dav šel spořádaně do levé straně silnice, když u nás přibrzdil taxikář a strašně nás seřval, na co máme ten chodník, kurva, a místo, aby ho dav umlátil trekovými holemi, se z větší části přesunul na zcela nedostatečně široký chodník.

Bylo fajn, když jsme sešli z asfaltu, na chodidla a kotníky nedělal dobře. Říkala jsem si, jaká byla loni vychytaná trasa bez asfaltu, tak že to třeba bude letos také tak. (Nebylo.)

Taky jsem si cestou na Lysou začala rozvzpomínat, jak to každý rok je.
Na trať vždycky nastupuju s tím, že to bude celou dobu fajn a až někde na sedmdesátém se začnu cítit unaveně, a můj nechutně optimistický mozek mi realitu ze vzpomínek pro jistotu vždycky zcela odfiltruje.
Je to tak, že chodidla začne člověk cítit na druhém asfaltovém kilometru, kotníky začnou bolet na prvním obtížnějším nočním úseku a člověk se začne cítit unaveně na desátém kilometru. A ne, že by to přešlo, ono se to pozvolna stupňuje a pak už je z toho jenom křeč, byť svým určitým způsobem příjemná, taková očistná.

Na Lysou jsme dorazily v 1:15, zaregistrovaly se a po krátké pauze na jídlo nás zima vyhnala dál.

Nejdelší pauza, kterou jsme měly, byla ve frontě na tuhle studánku. M.i.X s Klárou zjevně taky.
(fotka ukradená z galerie Martina Šlapáka)

Fronta na vodu byla dlouhá a bez blesku vyfotit nešla :)

Dalším vrcholem byl Gruník.
Byl letošním orientačním kopcem, ale bylo mnohem obtížnější ho najít na mapě než v reálu. Když byl předloni jako orientační vrchol Čerčok, mělo s jeho nalezením spousta týmů problém, protože byl až třetí a závodní pole se stihlo roztrhat natolik, že je tam nikdo nedovedl. Gruník byl už druhý a "kudy?" - "tudy!" fungovalo mezi závodníky velmi solidárně, když se náhodou za davem opozdili.
Taky nebylo úplně strategické posílat z orientačního vrcholu závodníky stejnou cestou zpátky, i to příchozí slušně nasměruje.

Po červené jsme sešly do Visalají a po modré na Súlov. Tam jsme přešly odbočku na červenou, kam jsme potřebovaly, a kilometr jsme si tak zašly.
Už u Súlova jsme potkaly první protiběžce, chrty v elasťákách. Respekt.

Cesta na hřebínek

Co se to dělo za orientační haluze na červené na Malý Polom těžko říct, rozhodně jsme ale šly s davem po neznačené silnici, která nám ukrátila cestu o odbočku na modrou a na další červenou.
Na hřebínek nás nasměroval dav a na Gruník už to byl jen kousek.

Přišly jsme tam v 6:39, akorát s rozedněním. Ta čelovka už mě stejně prudila, jak vždycky dobře svítila jenom hodinu a pak se zase musely měnit baterky. Do listí s ní, zahrabat, zapomenout, nevracet se!
Došly jsme zároveň s M.i.Xem a Klárou, pojedli jsme a poseděli a vyrazili dál.

Piknik na Gruníku
(fotka je od Ivči)

Cestou z Gruníku jsme potkali i Lukáše s Ondrou

Dalším cílem bylo sedlo pod Smrkem.

Já jsem říkala, ať jdeme po té silnici, po které jsme přišly. Byly jsme tam dvě dvojice, které jsme se nechaly strhnout třetí na tu červenou, po které jsme přece podle mapy rozhodně měly jít... když ale ona to byla ještě ta špatná červená, ta před modrou!
Než abychom se vracely, došly jsme po modré k Bebkům a po zelené k Surovci, po žluté ke Křížovým Cestám a tam už jsme se napojily na modrou, která nás dovedla až k přehradě Šance.

Informace pozůstalým, že ještě žijeme

Výhledy byly skvělé a starým kompaktem v mém držení bohužel nezachytitelné

Lysá - tam jsme dneska už taky byly

Devět a půl kilometru po asfaltu, pro nás byla ještě asfaltová celá ta skvělá zacházka.
Ivča zjistila, že se jí v běhacích botách dělají při chůzi puchýře, a já měla jen pohory.
Bez nároku na honorář bych tu ráda vyzdvihla do nebes vložky do bot Shock Doctor X-Active, které jsem si pořizovala před odjezdem do Ladaku a které jsem měla i tady a díky kterým jsem neměla jediný puchýř, ačkoliv je mívám div že ne z domácích pantoflí.
(Což ovšem neznamená, že mě z asfaltu nebolely plosky nohou a že jsem si na něm neodrovnala už předtím se ozývající kotníky. Na hrázi mi už skoro připadalo, jako bych v nich měla zaražených tisíce střepů... Na lesních cestách se to zase srovnalo.)

Cestou jsme lidi předbíhaly, tempo jsme měly slušné. Zastavovaly jsme ale tu kvůli puchýřům, tam na půjčení Ibu-Hepa pajdajcí slečně z cizího týmu.
Na hrázi jsme potkaly M.i.Xe s Klárou, kterým jsme už několik kilometrů koukaly na záda, a místo pauzy jsme dupaly dál, na Smrk.

Šanci jsme v tuhle chvíli rozhodně měly

Při stoupání na Smrk jsme ji ale nechaly za sebou, jak se nahoře potvrdilo

Po žluté jsme vyrazily dobře. Tam mě a Delíka loni spláchl déšť...
Z nostalgických vzpomínek mě vytrhla krutá realita. Cesta, po které jsem se ploužila za Ivčou, se začala ztrácet, až se ztratila, a značky jsme nesledovala ani jedna.
Dohodly jsme se, že na návrat kašleme a že to vykrosíme přímo nahoru, protože jsme byly v údolíčku potoka a podle mapy bylo jasné, že když se ho budeme držet, na cestu narazíme.
Ivča mi na pár set metrů vzala heroicky batoh, protože jsem měla strašný útlum a jí se nelíbilo moje tempo. To bylo tááááák skvělé...
Upadající morálku zachránily hlasy, ozývající se jen kousek od nás, a pak už jsme se ocitly na cestě, za chvíli na odbočce z cesty a za další chvíli na sedle pod Smrkem. Loni byla ta cesta taková delší...

Tudy jsme šly...

...protože jít tudy by byla vyloženě nuda.

Sedlo na dohled

Přišly jsme v 15:18 a nahoře už seděli M.i.X a Klára, kteří naše velké ambice rázem smetli v prach. Další vrchol byla Vysoká, kopec pětadvacet kilometrů daleko, a časový limit na dobytí měl za pět hodin. My měly průměrnou rychlost čtyři, možná čtyři a půl kilometru za hodinu. Cestou by padla noc a já byla bez čelovky. Měly jsme tendenci bloudit.
Naše šance?
Zpětně si říkám, že jsme to měly aspoň zkusit.

Kontrola na sedle pod Smrkem
(fotka ukradená z galerie Honzovi)

Takže nás ze závodu sejmul po devatenácti hodinách časový limit kopců, ačkoliv bychom celou trasu, pravděpodobně i s pátým vrcholem, fyzicky dojít zvládly  a vrátily se do klíčových osmi hodin ráno.
Nějak se v posledních dnech nemůžu rozhodnout, jestli mě víc štve, že jsem v létě skončila dvě stě metrů pod šestitisícovkou, nebo že nebyly časové limity na 5BV nastavené o hodinu jinak.

Vyběhli jsme si ještě na vrchol Smrku, kde byla mlha, na sedle jsme pak potkali Lukáše s Ondrou, kteří po cestě stihli i hospodu, a společně jsme se pak vrátili na základnu. Byli jsme strašně otrávení, ostatní se chtěli ještě večer vracet do Prahy, čímž mě otrávili ještě víc, a vůbec byla nálada pod bodem mrazu.

Liščí pětka a Panda na útěku dobyly Smrk!

Zamlžený návrat

Ostatní pohodlně po cestě...

...já se proběhla tudy. Cesty jsou nuda.

Umělecká z návratu

Na základnu jsme dorazili v 19:22. Odjezd do Prahy se odpískal, a protože nikdo nevěděl, jestli je v Čeladné nějaká otevřená hospoda, dopili jsme v blízkosti spacáků sud desítky a statečně zabojovali se sudem dvanáctky, někteří jsme dokonce zvládli docenit luxus sprch a po pěti pivech skoro na lačno se nám dobře spalo i v tělocvičně plné světla, hudby a mluvících lidí.
U piva si k nám přisedl nicnetušící org toužící po feedbacku ze strany závodníků a nakonec nás se smutným koncem letošního ročníku smířilo, že nás trpělivě přes hodinu poslouchal. Nevěřím tomu, že se něco změní ve prospěch smrtelníků bez elasťáků, kteří mají na to trasu ujít, ale nemají na to ji uběhnout. Stejně tomu dám příští rok ještě šanci. Ještě aspoň jednou...
...jak si říkám každý rok.

Bude líp!
(fotka je od Ondry)

Shrnutí, co se mi letos nelíbilo:
1) vražedné časové limity na čtvrtém vrcholu
2) dlouhé úseky asfaltu
3) neorientační dvojka, která se jako orientační tvářila
4) proklamovaná neochota registrovat po deváté hodině při vysvětlování pravidel, což většině Pražáků zabránilo jít k volbám

Shrnutí, co se mi letos líbilo:
1) délka trasy a rozvržení vzdáleností mezi vrcholy
2) nepřekonatelné zázemí
3) všechny drobnosti od skvělých triček až po ochotu orgů při čemkoliv

Liščí pětka aneb "to máme ale krásnou novomanželskou fotku!"
(fotka je od Ivči)

(Upřímně doufám, že nebude autorům vadit, že jsem si vypůjčila jejich fotky s odkazem na jméno a zdroj. Nepodepsané fotky jsou ode mě.)
Článek byl se souhlasem uveřejněný zde.