5BV 2008 - DNF

Pět beskydských vrcholů - šestý ročník extrémního vytrvalostního závodu. Dopředu nevíte, které vrcholy budete muset zdolat, a stejně tak neznáte délku trasy. Jen jdete, nespíte a doufáte, že dojdete na další. Závod, který trvá 35 hodin.

Loni se nás z hvězdárny účastnily týmy čtyři, letos jen dva. Já s Klárou coby Hrabošky a Lukáš s Ondrou coby O něco málo větší kytárka.

Start a cíl byl v Mostech u Jablunkova.
1. Gutský vršek (741 m.n.m.) - deadline v 10:00
2. Travný (1203 m.n.m.) - deadline v 14:00
3. Čerčok (800 m.n.m.) - deadline v 18:00
4. Girová (839 m.n.m.) - deadline ve 21:00
5. Velká Čantoryje (995 m.n.m.) - deadline ve 3:00

Po registraci každý dostal jednu gulášenku, kterou jsme byli ihned prožrat, a teprve po návratu jsme si přebalili z batohů velkých do malých, převlékli se a přezuli, s Trexem se zacházet naučily (GPSka), svoji obálku si vyzvedly - a závod mohl začít.

Startovalo se ve 22:00. Prvním kopcem byl Gutský vršek. Z loňska jsme s Klárou byly poučeny, že minuty roli nehrají (jak jsme se pletly!), a proto jsme nechaly odejít dav a samy vyrážely asi o půl hodiny později. Cesta vedla po asfaltu a zatím to až tolik nevadilo, chodidla byla ještě odpočatá.
Hvězdy zářily jasně, brzy se nad obzor vyhoupla i zimní souhvězdí a po dlouhé době poprvé jsem byla v Plejádách schopná rozeznat jednotlivé hvězdy.
Po ne zas tak dlouhé době jsme špatně odbočily. Po silnici plné kamionů jsme tak došly až do Jablunkova a teprve tváří tvář hospodě Bullawa, která je značená i v mapě, jsme Trexovi uvěřily, že jsme, kde jsme.

Ale zase... byly jsme jediné z účastníků, kdo tuhle kašnu v Jablunkově viděl :-)

To znamená, že dál musíme najít tu žlutou z Návsí a projít zpátky... naše rozjímání nad mapou a elektronikou přerušila slečna, která procházela kolem, a jestli prý potřebujeme poradit. Nakonec se ukázalo, že míří stejným směrem a že se tudy bojít jít sama, protože je tam tma a není to tam zrovna nejpříjemnější, neb tam posouvají starý most a je tam navezeno hodně zeminy.
Šly jsme tedy všechny spolu. Po padesáti metrech jsme narazily na tři kluky, kteří se mstili kontejneru za to, že je, a snažili se ho povalit. Slečna uskočila na Kláru, ta se lekla, já se lekla, kluci pokročili k nám - a pak se obrátili a odešli.
Příjemně jsme si pak cestou popovídaly o UK vs. OU, o euronormách, slečna nám slíbila, že tady nikdy žádné mlhy nejsou a pak jsme se rozdělily a my pokračovaly dál.

Další kufr nastal kdesi v Milíkově.

Spolu s dvojicí Hiisi jsme odbočili kamsi do luk a lesů a zatímco my se vrátily poměrně brzy, oni to zkoušeli dál.
Potom nás předběhli.
Potom nás doběhli zezadu.
Potom jsme je potkaly, když odpočívali v autobusové zastávce v Podgrúni.
Potom nás předběhli.
Potom dlouho ticho po pěšině... a potom jsme jednoho z nich potkaly na Travném.

Až v Podgrúni jsme se konečně rozloučily s asfaltem a odbočily na zelenou, která nás měla dovést až na Javorový k lanovce, odkud jsme měly po zelené dále jít na Gutské sedlo.
Na Javorový (945 m.n.m.) jsme došly. Místo, abychom dále už jen sklesaly na Gutské sedlo, jsme si (úmyslně samozřejmě) zaběhly po modré na Javorový-vrch (1031 m.n.m.) a teprve potom se sešupem po žluté doskutálely na Gutské sedlo. Na vrchol už to bylo otázkou stovek metrů.

Gutský vršek - pohled ze sedla

Šly jsme přes ten kopec vlevo i ten vpravo, co na fotce už není :-)

Vrchol

Dorazily jsme tam v 7:19.
Lukáš s Ondrou tam byli ve 3:47.
Posvačily jsme, než jsme se vydaly dál, na Travný.

Travný byl loni do 5BV zahrnut také, jako čtvrtý vrchol. Nebyl příjemný a rozhodně na něj nevzpomínám v dobrém, tou dobou už jsem byla vyfluslá až až.
Abychom se vyhnuly onomu stoupáku na žluté, kterým jsme šly dolů, vzaly jsme to z Gutského sedla po neznačené cestě a že zkusíme najít tu ještě méně značenou cestou k hotelu Pod Lipou a potom po ní budeme pokračovat na Ropičku.

Cesta přes první průběžný vrchol cestou na Travný

Cesta a Klára

Podzimní příroda i mlhy, které tu rozhodně nikdy nebývají

Zvládly jsme to přesně na tu první neznačenou. Ze svahu jsme se sesypaly na náhodně vybraném místě, dokutálely se do Řek (cca 460 m.n.m.) a po žluté se vydaly na zelenou a teprve po té jsme došly na Ropičku (918 m.n.m.).
Bylo cca jedenáct a daly jsme si druhou pauzu. A potom dál.

Pauza na Ropičce. Listí bylo příjemně mokré a studené

V Morávce (480 m.n.m.) jsem zjistila, že jsem cestou ztratila svoji oblíbenou flísovou bundu. Nevracely jsme se, nebylo kam. Nešly jsme po cestách.

Krásná cesta. Jak by se po ní šlo...

...kdybychom z ní zrovna neodbočovaly do lesa :-)

Na závěrečných šest kilometrů jsme měly dvě hodiny. Bylo to 6 km vzdálenostních a 800 m převýšení a nebyl to příjemný pochod.
Tempo bylo ostré a kopec veliký. Více než souboj s tělem to byl souboj vůle, alespoň v mém případě. Ještě dvacet metrů tímhle tempem a udělám si přestávku na pět nádechů. Ještě třicet metrů a přestávka na deset nádechů. Na tamtom předběžném vrcholu dva hroznové cukry. Dvacet metrů, pět nádechů. Dvacet metrů, pět nádechů. Tamta rovinka, patnáct nádechů. Na Malém Travném minutu odpočinek. A dál.

Na Travný. Funíme obě... poslední z chvil, kdy jsem šla první

Klára postupně převzala vedení a zmizela vepředu. Šla jsem, šla, zabývala se v mysli čímkoliv, co mě zrovna napadlo, abych nemyslela na čas a na metry... když tu jsem zjistila, že stojím. Nevěděla jsem od kdy a jak dlouho a nevěděla jsem, jak se to stalo. Stála jsem.
Tak jsem zase šla.
Třicet metrů, pauza. Zastavit se, opřít ruce o kolena, dýchat. Sendout si do mokrého listí, ale jen na deset nádechů! Vztyk. Jdeme.
Od Travného-rozcestí to po modré bylo dál, než jsem doufala. Klára zmizela v mlze a já jen čekala výkřik jako "Dvě minuty, poběž!" nebo tak nějaký... ten ale nepřišel.

Od rozcestí na vrcholek

Na vrchol jsme dorazily v 13:54, šest minut před limitem.
Byla tu mlha, sníh a studený vítr. Šly jsme tak odsvlečené, jak to jen šlo, a ihned jsme na sebe naházely vše, co bylo po ruce, přesto mě roztřásla zima. Únavou, vyčerpáním, okolním chladem.
Seděly jsme necelých deset minut, snědly čokoládu a vše, co nám přišlo pod ruku a vypily RedBull a když tohle všechno zafungovalo a my byly zase ok, odběhly jsme dál, na Čerčok.
Na rozcestí se žlutou jsme se vydaly po další neznačené, jednou to totiž prostě vyjít musí. Tentokrát to byla cesta, kterou Trex znal, a tak jsme po ní opravdu došly tam, kam jsme chtěly.
Dál. Po silnici k Bebkům, po nepříjemně dlouhé modré, o které jsme byly přesvědčené že měla už dávno skončit, na červenou, která vedla jinudy, než tvrdila mapa a Trex, potom po vykáceném kopci, kde byla ještě jiná dvojice, která bloudila zjevně stejně kvalitně jako my, a potom na modrou, která nás zavedla mnohem dál, než jsme chtěly, ale ta neznačená odbočka na ní prostě nebyla.

Od Bebků směrem na Čerčok

Podzimní II.

Ten napůl vykácený kopec je Travný, odtud jdeme

Lysá hora letos nebyla. Bohudík. Ta mi loni prostě nesedla :-)

Pod Čerčok jsme došly v šest. Nestihly jsme limit.
Samozřejmě, byly tady ambice dorazit na kopec i poté, jenže cesta tam nevedla a mokré listí ukrývalo mokré kameny a protože se již setmělo, další cesta by byla hazard, nehledě na to, že bychom musely nejprve přebrodit potok.
A dost.

Došly jsme do Horní Lomné a zapadly do hospody Pod Loučkou, kde jsme setrvaly déle, než jsme původně měly v plánu. Konala se tam nějaká oslava, kytarista a banjista hráli oblíbené kotlíkárny, lidé tam tančili, pití příjemně hřálo a teploměr za oknem ukazoval teplotu pod nulou, nebylo tedy kam spěchat.
Ondra s Lukášem už tou dobou byli na základně, vzdali to po třetím vrchu.
Odcházely jsme po několika hodinách.

Po žluté, která se ztrácela a znovu nacházela, jsme vystoupaly dalších tři sta metrů na Muřinkový mrch, který je na křižovatce s červenou na státních hranicích se Slovenskem.
Haluz. Dělaly jsme cestou kraťounkou, sotva tříminutovou pauzu, ležely na batozích, koukaly na nádherně jasné nebe... "Spíš?" vzbudil mě Klářin hlas. "Ne," odpověděla jsem a snažila si vybavit ten sen. Byla v něm perníková chaloupka s podloubím a dál už nevím.

Na Muřinkovém vrchu stály dva stany a spalo několik dalších spáčů. Červená na tamějším rozcestníku byla na dlouhou dobu posední, kterou jsme viděli. Nejde tvrdit, že by značení pohraniční cesty bylo mizerné, a to zkrátka proto, že tam nebylo vůbec. Sem tam byla nějaká červená zatřená, jedinou novou jsme viděly na pokáceném stromě. A ano, slovenská modrá tam všude byla vedená pečlivě.

Kostelík na Muřinkovém vrchu

Společná fotka letos není z nejkvalitnějších... :-D

Vydaly jsme se podle hraničních kamenů a doufaly, že Trex nemá pravdu, když nám tvrdí, že míříme na Slovensko. Několik návratů, hledání dalších cest a pěšinek, zápis do vrcholové knihy na Velkém Polomu (1067 m.n.m. - naprostá většina tisícovek byla tenhle víkend překonána mimoherně), o stránku dřív stížnost jiných závodníků, že i oni tu bloudí, a konečně jsme slezly z hranic a po již značené cestě se vydaly dál, vstříc Jablunkovu.

Ano, i sníh jsme potkaly ;-)

Závěrečný kufr jsme si odpustit nemohly, lesem jsme šly na blind.

Na základnu jsme dorazily v nových 2:10, tedy ve 3:10 zimního času. Vysmáté, trochu smutné z oněch časových limitů, protože nebýt jich, došly bychom vrcholy čtyři.
A pak už jen zalehnout v sokolovně plné lidí do spacáků a spát a spát.

V sokolovně po probuzení

Z 250 týmů jich došlo 12.
My došly dva vrcholy, 75 km a 2650 m převýšení, to vše (i s hospodou) za 30 hodin.

Tak zase za rok :-)

Článek byl se souhlasem uveřejněný zde.