5BV 2012 - DNF

Jsem ještě teď v euforii z toho, jak se mi letošní 5BV podařilo ujít, a navíc jsem poprvé ušla víc než 100 km v kuse. S Klárou jsme zdolaly oficiálně jen tři vrcholy, ale na čtvrtý jsme se taky zašly podívat, ačkoliv čtyři hodiny poté, co se tam uzavřelo stanoviště. Paráda, prostě! 

Letošní vrcholy:

start: Smilovice (ve 22:00)
1. vrchol: Konečná (limit 10:00, my 9:12)
2. vrchol: Kozlena (limit 11:00, my 10:45)
3. vrchol: Kozubová (limit 17:00, my 16:20)
4. vrchol: Muřinkový vrch (limit 18:00, my 22:00)
5. vrchol: Lysá hora (limit 22:00, my nedošly)
cíl: Smilovice (limit 8:00, my 7:37)

Účastnily jsme se jenom dva týmy, já s Klárou jako Panda na útěku a Ondra s Jirkou jako Veteráni od Palama. S Klárou jsem 5BV šla už v roce 2008, ale to jsme šly pod názvem Hrabošky; nevím, proč jsem zadala tentokrát Panda na útěku, což je název, pod kterým šla Klára s M.i.Xem v ročnících pozdějších. Pro vysvětlení názvu klučičího týmu se doporučuji vrátit ke zdejšímu seriálu z Ladaku - konkrétní díl má Palamao přímo v názvu.

Panda na útěku

Před odjezdem jsem byla v pátek ještě hlídat nemocného Garika, protože inkubační doba rýmy jsou koneckonců tři dny, a tak moje 5BV nemohlo nic ohrozit. Během hlídání jsem se dozvěděla, že nepojedeme vlakem, na který máme koupené lístky, ale autem s Ebříkem, který se rozhodl uspořádat soukromou (= pouze pro něj) akci 5 beskydských rybníků (a focení ptáků). I s padesátiprocentním poplatkem za stornování lístků do Pendolina nás tak cesta vyšla levněji.

Na základně jsme byli v osm. Přebalit do malých batohů, dojít si na guláš a vyčistit si zuby... aha, ono už se odpočítává.

Na základně

První vrchol byla Konečná (865 m. n. m.), vrchol od startu vzdálený dvě třetiny mapy, tj. asi 35 km. Orgové byli letos tvrdí - každý, kdo chtěl ujít aspoň jeden klasifikovaný vrchol, musel zvládnout 70 km. A ještě toho času, než to člověk na mapě najde!

S Klárou jsme se vydaly hned od začátku jinudy než davy - zatímco většina lidí zvolila cestu do vesnice Řeka po silnici, my zvolily zelenou značku na druhém břehu řeky Řeka, která byla stejně dlouhá, ale po hliněné cestičce. Dál pak na sedlo Pod Ropičkou, tedy na hřeben o 400 metrů výše, a po zelené na známou (z roku 2008) červenou hřebenovku.

Ropička, Příslop, Ropice, Kalužný, Babí vrch, Slavíč, Kozí hřbety... sledujete, jak už jsme přešli celý jeden ohyb mapy?

Stop.

Podívejte se na fotku ukazatele na Kozích hřbetech a podívejte se na fotku mapy. My se potřebovaly dostat na hřeben Malý Polom. Otázka pro čtenáře - kudy byste se vydali?

Rozcestník (oboustranně)

Mapa (proklikávací na příslušné místo na Mapy.cz)

A na závěr záznam z GPSky :)

My se vydaly všemi možnými cestami, tou správnou dokonce dvakrát. Kromě toho, že letos KČT cesty přeznačilo a v týden staré mapě o tom nebyla žádná zmínka, jsme se topily v mlze husté jako mléko a od rozcestníku jsme nedohlédli k cestám, které od něj vedly. Když jsme se vrátily z jedné ze špatných variant, ptaly jsme další z bloudících dvojic, kde je rozcestník. Stály jsme od něj pět metrů.

Ve chvíli, kdy jsme tam přišly, se k nám okamžitě připojil chlap z jiné závodní dvojice se slovy: "Tak co, holky, kudy?" Asi nebyl šťastný, když jsme ho táhly tolikerými variantami, ale už od začátku jsme mu říkaly, že nevíme, že to jen zkoušíme. Vcelku ho ale chápu, je lepší cestu řešit s někým, kdo zrovna kamarádkám už několik desítek minut mobilem nelíčí strasti cesty a bloudění v mlze jako jeho parťačka.

Nakonec jsme se vydaly po ukazatelové modré, mapové červené, ještě s jiným týmem, který nás z té cesty původně vrátil, že tamtudy ne. Ono ovšem tamtudy jo.

Na sedle na Malém polomu už byl rozcestník inovovaný rozumněji -
 "Kozí hřbety - Václavičky (dále po červené) 2,5 km". Hm, pozdě.

A dál. Tou dobou už jsme dávno potkávaly chrty běžící naproti nám na třetí vrchol. Ti se letos obecně dost rozmnožili, o čemž svědčí i počet týmů, které ušly všech pět vrcholů i s návratem na základnu - sto pět ze tří set.

"Nezdá se ti, že už je obloha nějaká světlejší? Kolik tak může být?"
"Nevím, dvě, tři?"
"Mám mobil v báglu, nemáš nastavený čas na foťáku?"
"Hm, půl šestý... tak asi nemám, to je blbost."

Nebyla to blbost.

Mlha a déšť za svítání

Vesnice, ehm, a, ehm, kopec. Někde. Nějaké. V mracích a dešti.

Přes Súlov po hřebeni takřka po rovince až do Konečné a na kopec za ni. "Tak co, tak co, kolik je?" dofuněly jsme tam s lehkou obavou, že to bude nejen první, ale zároveň i náš poslední vrchol, protože za hodinu to do dalšího limitu už nikam přece nemůžeme stihnout.
"Devět dvanáct," zapsala nám slečna z kontroly čas na kartu. Na ceduli bylo jméno dalšího vršku, šest kilometrů vzdálené Kozleny (886 m. n. m.).
"No paráda!" zajásala jsem.
"No nevím," zchladila moje nadšení a šla sbírat odpadky, aby v deset mohla kontrolu opravdu sbalit.

Dělaly jsme si naději, že jsme třeba poslední tým, který projde tímhle vrcholem, ale cestou dolů jsme jich potkaly ještě spoustu, tak nic.

Zatímco si Klára na kontrole vázala koleno, které si před lety nabourala na motorce a před pár dny ho omlátila v kajaku, snědla jsem dobrá tři sousta z bagety a zahnala tak nejhorší hlad. Pauzy na jídlo jsme nedělaly, nebyl čas. (Nikdy.)

(Mám spotřebu tři litry na sto kilometrů, kdo z vás to má? A navíc jen vody!)

První kontrola byla vidět, mlha už byla řídká

Seběhnout - v Klářině případě spajdat - z kopce a po modré dál. Nasadily jsme rychlejší tempo, abychom to stihly úplně určitě. Cestou, hm, byla kolem docela určitě nějaká krajina a nějaké počasí. Že si nepamatuju jediný útržek z tohoto úseku... třicet tři a půl hodiny chůze! To by splývalo každému!

 Očividně jsme šly - aspoň chvíli - lesem. Podle té jediné fotky, kterou z tohohle úseku mám.

Na Kozleně (886 m. n. m.) jsme byly za hodinu a půl, tedy v 10:45.

"Dobrý čas od minulé kontroly," přistupovali tam kluci k našemu výkonu rozhodně uznaleji. Říkaly jsme si, že když už nic jiného, aspoň budeme poslední tým, který projde touhle kontrolou...

"Hele, kolik je?" zeptala jsem se zanedlouho, když se z lesa vynořil nějaký chodec s hůlkami, leč sám.
"Deset padesát osm," odpověděl jeden z kluků.
 Sledovali jsme dotyčného, jak přichází, zatímco parťačku měl někde za sebou.
"Dvě minuty!" snažily jsme se ho s Klárou trochu vystresovat, ať je aspoň legrace, když už nám vzal poslední průchod kontrolou, ale nějak to nefungovalo. O chviličku později se vynořila další dvojice, která k němu ovšem nepatřila, a ještě po další chvilce konečně chybějící parťačka.
"Tak já nevím, deset padesát devět a jedenáct nula nula, ne?"
Safra, jsme břídilové. Taky bych chtěla do karty čas uzávěrky na minutu přesný.

Chvíli jsme poseděly, jen co bych snědla dalších pár soust z bagety a co by si Klára převázala koleno a snědla kus rohlíku, a zase dál.

Kozlena, kluci už balí, odcházeli zároveň s námi

Dalším vrcholem byla dvacet kilometrů vzdálená Kozubová (982 m. n. m.). Opět stejnou cestou zpět a napojit se na cestu, kterou jsme šli na Konečnou, hurá, opět Kozí hřbet!

Potkávaly jsme chrty, kteří běželi na pátý vrchol. Je až neuvěřitelné, že skutečně každý míjený člověk pozdravil, že i v kopci a bez dechu to ze sebe člověk nějak vydoloval. Přišlo mi samozřejmé upozorňovat ostatní na nalezení správné cesty, to až první přečtená reportáž z letoška mě zase trochu zchladila a přivedla do reality, kde není všechno tak růžové.

("Mám z toho vždy radost, když vidím, že my jdeme správně a ostatní si volí trasu, která je přinejmenším nevhodná." - To jako fakt? Uá! Modlím se, abych se nikdy nestala tak ambiciózní, abych byla tak strašlivě nepřejícná!)

Nízké mraky a barevný les kousek za Kozlenou

Líbilo se mi, jak profi vypadám s buzolou na krku. Určitě to všichni dobře vidíte, žejo?
(Taky tam byl moc pěkný les. A taky bych mohla psát cosi
o světelných podmínkách a možnostech půjčeného foťáku...)

Někde na Kozích hřbetech jsme zjistily, že jsme zapomněly, kam jdeme. Vytáhla jsem foťák a nazoomovala fotku poslední kontroly... Kozlena? Kde to je? Co to je? Chvíle bádání u mapy, jo aha, odtamtud teď jdeme. Tak safra... kolem běhali jenom chrti, přece se nebudeme ptát jich! Naštěstí jako na zavolanou u nás jedna dvojice zpomalila a že prý kam jdeme.
"Na trojku, ale nějak si nemůžeme vzpomenout, jestli to je Kozubová, nebo něco jiného," odpovídám opatrně. Všechny dosavadní vrcholy byly od k, tak co jako?
"Nojo, je to Kozubová. A čtyřka je od ní blízko, tak dvě hodiny pomalé chůze, tak hodně štěstí, ať to stihnete!" popřáli nám.
Těším se na dobu, kdy bude i pro mě dvanáct kilometrů dvě hodiny pomalé chůze.

Klára během téhle cesty chytila druhý dech, takže se podstatnou část hnala tempem 6 km/h. (Pomalou chůzí, vlastně.) Protože výrazně zpomalovala z kopce, nechala jsem ji vepředu, že ji časem doženu, a pak jsem tak dlouho před Slavíčem neviděla značku, až jsem se zmátla, jestli jdu pořád ještě dobře. Už jsem se chtěla otočit a jít zpátky zkontrolovat, kde byla naposledy, když tu jsem spatřila skupinku houbařů. Zeptala jsem se ve chvíli, kdy se jeden chlapík pohnul z místa a odkryl na stromě červenou a kdy jsem na zemi zahlédla velice charakteristické stopy Klářiných tenisek.

Konečně světelné podmínky, za kterých fotky vypadají trochu k světu!

  Kozí hřbet, cesta no. 2. Po vyfocení téhle fotky jsem si sedla na hromadu dřeva, abych počkala na Kláru,
 a o suk jsem si na zadku natrhla v kalhotech obrovskou skobu. Aspoň se měli kolemjdoucí na co dívat.

Ze Slavíče jsme se vydaly na Babí vrch, ovšem díky Klářině všímavosti (a velkému ukazateli) jsme nemusely až na něj a seběhly jsme na potřebnou žlutou po cyklostezce, která byla o něco kratší a hlavně mnohem mírněji klesala.

Dva a půl kilometru za Babím vrchem začalo stoupání na Kozubovou. Klára zakmitala nohama a byla z dohledu. Uvážlivě jsem pohlédla na kopec a usedla na lavičku u cesty, abych si svlékla horní vrstvy a patřičně se před výstupem posilnila. Nahoru jsem se táhla v závěsu jiné dvojice, protože mi jejich tempo bylo ohromně sympatické, a až na rovince jsem zrychlila na Klářiných 6 km/h (s hlasitě myšleným voláním na Kláru "vrahu!") a hnala se kupředu, aby tam na mě nečekala úplně extrémně dlouho. Jí ale došel na rovince dech, takže jsme dorazily současně - uf.

Na cyklostezce na Kozubovou

Pohled do večerního oparu

Bylo 16:20. Tuhle kontrolu jsme stihly čtyřicet minut před zavřením, ale další zavírala za sto minut a byla dalších dvanáct kilometrů daleko. Chvíli jsme smutně postávaly venku, protože nás letos závodění s časem skutečně bavilo, a pak se šly posilnit do otevřené hospody a až nad česnečkou a kafem rozhodnout, co dál.

Klára prohlásila, že ji to koleno cestou z kopce vážně bolí.
Odpověděla jsem, že bych se na čtyřku ráda došla podívat, limity nelimity, ale že ode mě žádný nátlak, klidně můžeme na základnu.
Klára prohlásila, že ji to koleno cestou z kopce vážně bolí.
Odpověděla jsem, že já jsem letos fyzicky až podivuhodně v pohodě, nemám žádné puchýře, kotník mi vyhodil jen dvakrát a chodidla mě vlastně taky nebolí, ale že se můžeme vrátit na základnu, jestli se jí na čtyřku nechce.
Klára prohlásila, že ji to koleno cestou z kopce vážně bolí.
Vytáhla jsem mapu.
Klára spočítala kilometry a zbývající čas do nejzazšího návratu na základnu.
Mlčela jsem.
Klára hleděla do mapy - sejdeme prý ten kopec z Kozubové a uvidí se, jak na tom bude, rozhodneme se pak.
Sbalila jsem se.
Klára se balila další více než hodinu.
A já jsem mlčela a pod kopcem na Kozubovou už o základně nepadlo ani slovo a Klára se za to později dost proklínala. (Ale na záda se vzít nenechala, a já si to TAK chtěla zkusit!)
 

Obinadlo, náhradní baterky do čelovky, mapa. A těžké rozhodování.

No a šly jsme na čtyřku, na Muřinkový vrch.

Klesání z Kamenitého na Tatinky v Horní Lomné bylo naštěstí méně drastické, než se z mapy zdálo. Na autobusové zastávce jsme si potom daly přestávku na přezutí, než jsme se vydaly dál. Asfalt byl dlouhý, ale očekávaný - tenhle úsek jsme znaly z roku 2008, kdy jsme právě v Lomné proseděly několik hodin v hospodě po nezdolání Čerčoku. (Taky kvůli časovým limitům, ale tenkrát jsme ještě neměly kuráž se na ně vybodnout a jít dál.)

"Ahoj!" zdravily jsme protijdoucí dvojice.
"Ahoj, kam jdete?" divily se všechny.
"No na čtyřku," odpovídaly jsme vesele.
"Vždyť už je zavřená...?"
Dál mělo následovat divadýlko 'cože, jak zavřená, jaké limity, o tom nic nevíme', ale nějak jsme na to byly asi moc měkké, a tak jsme šly pokaždé s barvou ven.

V teniskách jsme pokračovaly i poté, co se z asfaltu stala lesní cesta plná bláta a nerovností. Ono to v mapě vypadalo kousíček... a ano, varovala nás protijdoucí slečna, že je ten finální kousíček úplně nekonečný, jenže... no prostě v teniskách.

Cestou byla moc pěkná obloha, taková šíravá, modrozelená, a před ní se rýsovaly temné obrysy hor... mohla jsem to samozřejmě vyfotit, ale rozhodla jsem se to nechat na cestu zpátky, že tma už přece zůstane stejná. Nezůstala, cestou dolů se z modrozelené stala smogově oranžová, ale furt dobrý, a tak jsem nasadila do akce kompaktík na noční režim a krásně jsem to pro vás, své čtenáře vyfotila.

Autobusová zastávka a silný pocit, že uvnitř MUSÍ být tepleji než venku

Ta obloha! A ty hřbety! Ty obrysy mraků! Mhm, ze mě bude fotograf!

Na Muřinkovém vrchu jsme byly ve 21:56.

Na mobilu mi přistála esemeska ze Švýcarska od Ivči, se kterou jsem šla předchozí dva ročníky, a v ní cosi o držení palců, neupadající morálce a naději, že jsem ještě na trati, což jsem jí i potvrdila. Napsala jsem taky Jirkovi, který se velice pomalu ze čtyřky potácel na základnu, že jako hurá, a přišla mi odpověď, že o mě má trochu strach a co že prý budeme provádět dál. Lysou bychom do rána už nestihly, jsem ho uklidnila...

Zatímco Klára na vršku převazovala koleno a slibovala hromady hmotných i nehmotných statků svým nohám, já se rozhodla zajít vyfotit důkazní fotky, že jsme tu jako vážně byly. Mhm, bude ze mě fotograf!

Klára loví cokoliv na uplácení svých kloubů...

...zatímco já fotím kapli...

...a sebe s kaplí, že jsem tu jako fakt byla. A když ne já,
tak aspoň někdo s bundou Tilak a s čelovkou Petzl.

Dolů to šlo překvapivě rychle.

V Lomné jsme potkaly hospodu, v níž ještě seděli lidi, a v mžiku jsme se dohodly, že si dáme čaj. Vešly jsme a chvíli se nic nedělo, ale navzdory zavíračce měli všichni čerstvě natočená piva...
"Zavíráme!" vrhla se k nám slečna, očividně vyrušená ze zábavy se známými.
"Jeden čaj?" poprosila jsem a znovu pohledem přelétla plnou hospodu.
"Zavíráme!"
Jak se za námi zavřely dveře, zamkla.

Byla zima a znovu začalo mrholit. V naší autobusové zastávce jsem na sebe naházela další vrstvy oblečení a po oblečení péřovky jsem ještě chvíli sabotovala odchod, protože se mi chtělo ukrutně spát. Nebylo mi přáno a výstup na Kamenitý mě dostatečně probral na zbytek noci.

Z Kamenitého to bylo na základnu už jen nějakých osmnáct kilometrů, to už je jen zlomek toho, co jsme ušly, to je v pohodě, že jo, zvláště když na to máme šest hodin. Jenže zlomek z osmdesáti šesti kilometrů je kdeco...

Začaly jsme udržovat konstantní rychlost 3 km/h. Míjely jsme se, já si chvílemi poseděla se zavřenýma očima a pak dezorientovaně doháněla Kláru, jednou jsem málem v neskutečně husté mlze na Příslopi odbočila kamsi do Morávky, jednou jsem zase nevěděla, kterým směrem mám pokračovat, protože jsem neseděla u cesty, ale na kládě kolmo na ní a nepamatovala si příchozí směr... uf uf.

Kláře se šlo očividně dost špatně, koleno ani nenapnula, ani neohnula a z neustálého šetření bouraného levého ji už dávno bolelo i pravé... nakonec si vzala moji MP3 s mixem skladeb od Jirky a zvesela vyrazila dál, zatímco já se za ní ploužila vzadu a hrozně chtěla spát.

Pak jsem ji slyšela něco říkat... a teprve o kus dál mi vysvětlila, co se stalo. Zatímco já byla vzadu, někdo na ni zařval, co že tu dělá, a rozsvítil na ni reflektor. Lekla se (já bych se nelekla, já bych se už kácela s infarktem - ve tři ráno), že je to nějaký pytlák či co, a odpověděla, že jde přece po zelené a jestli se to nesmí... zbytek cesty lesem se pak ohlížela. Zpětně soudíme, že to byly nějaké noční medvědí hlídky, o kterých byly v lese vyvěšené plakátky.

Při klesání do Řeky jsme sešly ze značky, ale hodně jsme si tím pomohly, protože jsme šly příjemně klesavou lesní cestou a ještě vhodnějším směrem. A pak už asfalt a světlo... Tři a půl kilometru a hodina času.

Řeka

Moc krásně barevná krajina... už jsem říkala to o svém přirozeném fototalentu?

Do cíle jsme došly v 7:37, uzavíral se v osm. Na žádném ze zdolaných vrcholů se nám to nepovedlo, to až teď - byly jsme posledním týmem, který tudy prošel, a tudíž jsme na trati strávily nejvíc času, konkrétně 33 hodin a 37 minut.

"Dvanáctka dorazila!" zajásala slečna, které jsme se na třetím vrcholu svěřovaly se svým plánem jít ještě na čtvrtý. Odevzdaly jsme kartu, nechaly se zapsat, já našla kluky a po zjištění, že to nejsou naši kluci, Klára našla druhé dva kluky ve stejných spacácích se stejnými bágly, což už byli naši kluci. Dorazili po zdolání čtvrtého vrcholu v půl čtvrté ráno jako 128. nejlepší tým.

Pod horkou sprchou bych vydržela věčnost, stejně už nemělo cenu jít spát, v devět mělo být vyhlášení výsledků. Ale co, byla mi zima, zalezla jsem tedy do spacáku, že počkám vleže... slova mě začala míjet... a pak něco - "mimořádné ocenění", "po limitu" a "tým číslo dvanáct".

"Kláro? To jsme my?"
"No asi jo... proč tam jdeme?"
"Já nevím."
"Nejhorší tým?"
"Nevím."

Vyhrabaly jsme se ze spacáků a vyrazily na pódium, kde jsme očividně za něco dostaly nádherné půllitry s logem závodu. Kluci potom tvrdili, že je to za nejdéle strávený čas na trati, já podle nálepek "došly i po limitu" na sklenicích tvrdila, že je to za ten čtvrtý vrchol, a podle videa níže to bylo za to, že jsme na základnu nedorazily včas. Což teda není pravda, ale snad nám to nikdo nesebere, fakt se mi ten půllitr moc líbí.

Klára nám taky donesla diplomy. Zatímco na mém je fádní "Panda na útěku: Eliška Příjmení, Klára Příjmení", její je úplně dokonalý a pobavil i organizátory, kterým ho donesla ukázat - "Panda na útěku: Klára na útěku, Eliška Příjmení". Boží.

V tělocvičně krátce před vyhlášením výsledků - Jirka spí, Ondra bdí, ale ještě si nás nevšiml

Po vyhlášení výsledků se tělocvična rychle vyprázdnila a i my se jali na Ebříka čekat venku, protože měl přijet až v jedenáct a organizátoři už v tělocvičně potřebovali uklidit.

No a při odchodu mě na chodbě zastavila jedna slečna, jestli si prý nepíšu blog. Nepamatuji si po těch padesáti hodinách beze spánku zcela přesně, co mi říkala, ale mám pocit, (možná,) že na 5BV přišla díky mým článkům. Jestli ze mě nebude fotograf, tak reklamní agent určitě :)

Záznam naší trasy z GPSky (nebo jak se té podivné malé věci bez displeje říká). Dohromady jsme ušly 104, 5 km.

První bod se mi odmáčknul v batohu omylem, a prvním vrcholem je tedy nejjižnější
červená tečka. Druhým je ta severně od něj, třetím vlaječka na východě (kde jsem
ztratila signál) a čtvrtým je pozdě odmáčknutý Muřinkový vrch na zelené trase.

Rychlostní a výškový profil od startu až do hospody na Kozubové, kde přístroj ztratil signál

Rychlostní a výškový profil zbytku trasy

(Všechny fotky jsem fotila máminým kompaktem. Videa točil někdo jiný.)