5BV 2013 - DNF

Předem prosím všechny, kdo závod šli, aby nečetli dál. Fakt. Protože tohle je trochu ostuda. Cílová skupina článku jsou tentokrát lidi, kteří rádi koukají na barevné fotky plné podzimního listí a mlžných oparů.

Na letošní 5BV jsem vyrazila - už potřetí - s Ivčou. Druhou dvojicí, která se účastnila, byli Bětka s Jirkou s mnohem lepším výsledkem - všech pět vrcholů (145 km) zdolali za 29,5 hodiny. Klobouk dolů.

Letošní ročník se nesl ve znamení nejistoty už před zahájením. Byla jsem v Turecku, když mi napsala Ivča, jestli bych si nestihla najít někoho jiného do dvojice. Napsala jsem ihned Kláře, ale ta zprávu nedostala, a tak jsem jí volala až po návratu v neděli, šest dní před startem. Nemohla. Ivča souhlasila, že tedy půjde. Poslala jsem jí spoj, kterým pojedeme, a sbalila pro ni čelovku, hůlky a karimatku, které neměla.

Když Jirka kupoval jízdenky, volala Ivča, že vyjíždí z Dejvické a že to asi nestihne. Nestihla, na nástupišti byla minutu poté, co jsme se rozjeli. Další spoj jel za hodinou a kousek a v Rožnově, kde byl start, byl ve 21:20. V pohodě, to stíháme.

Do haly Ivča přišla ve 21:50. Vřelý dík organizátorům, kteří mi dali gulášenku, přestože jsem se bez Ivči nemohla registrovat, ten guláš byl moc dobrý. A zatímco Ivča balila, začalo se odpočítávat a já se vrhla do bitvy o obálky... nebo nějakou parodii na ni, protože obálky byly rozhozeny pod UV lampou, a protože se nad nimi skláněla obrovská grupa lidí a protože byly čísla na obálkách psány UV fixem, nebylo rozpoznatelné, která obálka je čí.

Takže jsme vyrážely jako předpředposlední tým ze všech tří set.

Nástupním vrcholem byla Vsácká Tanečnice, která mezi závodníky vyvolala vlnu emocí, kterou jsem já zaregistrovala až úplně zpětně na fóru. Protože ono tam bylo napsané hodně malým písmem, že je to nástupní bod, a ne první vrchol, a protože se na prvním vrcholu muselo být do půl deváté do rána, lidi se s touhle myšlenkou flákali (ačkoliv teda mně není jasné, jak se jim to v tom dešti podařilo) a pak nestíhali reálný první vrchol.

To se nás netýkalo, my do obálky ani nekoukaly (a vím, že jsme měli, příhoda Libora Uhera, který 12 km od základny zjistil, že má cizí kartičku, je všeříkající), takže jsme ani neznaly časové brány, navíc já si toho nápisu "nástupní bod" všimla, takže dobrý.

Základna před startem

A byl vlahý letní večer, hrozně jsme si to ještě před startem pochvalovali, jak je teplo a že je super, že má pršet jenom tuhle noc, a navíc má spadnout jenom jeden milimetr srážek.

A já hrozně plánovala, jak nechám na základně mikinu, a Jirka si tam nechal nepromokavou bundu... jojo, krásně bylo.

Pršet začalo až asi na třetím kilometru. A spadl jeden milimetr, pak dva, pak pět... a pršelo až do rána. Asi už je na čase napsat článek o outdoorových věcech, které používám, protože že mi promoká Tilak Stormka na rukávech a kapsách, jsem si už zvykla. Ale že climatexové kalhoty vydrží suché dvě hodiny a pak budou úplně durch, to bylo hořké zklamání, on totiž ten nepromokavý Climatex strašně špatně schne.

Boty jsem měla promáčené v cuku letu, ještě jsme šly po silnici, nechaly jsme se s Ivčou na nástupní bod vést davem. Když jsme pak vešly do lesa, bylo to vlastně docela zábavné, jak to tam bylo strašně moc rozbahněné. Zůstává mi rozum stát, jak si tam poradili lidi bez hůlek, protože to byla jediná věc, která šla zabodnout, a tudíž se od ní šlo i odrážet.

Vrátila jsem se do dětských let, když jsem dupala do hlubokých louží plných vody i bláta, zcela bez snahy se jim vyhýbat. Čemu by to pomohlo?

Ivča měla světlé kalhoty, kostičkované, a byla díky nim mezi všemi těmi černými elasťáky a goretexovými kalhotami skvěle vidět. A hrozně mě fascinovalo, když jsem šla za ní, že jí zprava na levém stehně zezadu zůstává deset čtverečků (5x2 na výšku) suchých.  

Když zrovna nepršelo, udělaly jsme si dvouminutovou pauzu na jídlo. Já si vybalila sendvič a vzala foťák, abych to zdokumentovala, a Ivča si vedle batůžku vybalila chleba a balíček šunky od kosti. A pak se kolem mě mihnul pes, přiskočil k šunce a doslova ji vdechnul. Všechnu. Ivča hrozně zanadávala, mně se akorát nabil blesk, a tak jsem celou absurdní scénu vyfotila, a pes začal čenichat k papíru od šunky, jestli něco neopomněl sežrat.

Šunkožrout v akci. Nutno dodat, že od majitele psa dostala Ivča náhradou
hned na místě bloček schwarzvaldské šunky. Co jedl on, nám není známo.

"Ty hvězdy jsou krásný," řekla jednou Ivča, dost nenadále. Nejdřív jsem zůstala koukat na ni, protože ještě minutu předtím pršelo, a až pak jsem nepřesvědčeně zvedla oči. A fakt ano, hvězdy zářily a nějaká planeta vypalovala sítnici, už jen padnout na záda a pozorovat meťasy. Takže to asi nebylo minutu předtím, kdy přestalo pršet? Jsem tak unavená, že ani tohle neodhadnu? A pak nás najednou zahalila mlha, kterou jsme šly skoro celou dobu, a s mlhou nás opět obklopil i déšť. Houby mlha, regulérní dešťový mrak...

První vrchol byl na Lukavici, kam se šlo z Tanečnice celou dobu jenom po červené. My tam došly až v 7:40, dávno po rozednění, Bětka s Jirkou tam byli o dvě hodiny dříve. Ivče se tou dobou už šlo totiž trochu hůř, což mně ale vůbec nevadilo, protože jsme na východ slunce byly nad inverzí a mimo mlhu a byl to nádherný zážitek.

Východ slunce s inverzí

Kýč 1

Kýč 2

Kýč 3

Na prvním vrcholu jsme se akorát zapsaly, cvakly obligátní společnou fotku z natažené ruky a vydaly se dál. Dalším vrcholem byla Smrkovina, která se uzavírala ve dvanáct. Vcelku jsme si říkaly, jestli to tam vlastně stihneme, Ivče se nešlo moc dobře. Ale zas kdyby ne, s jedním vrcholem jsem ještě nikdy neskončila, to by moc pěkně znělo.

Už jenom kousek

K1

Liščí pětka

Pes

Cesta po červené byla nádherná. Podzim v plném proudu, stromy barevné, v údolích inverze, kolem se povalovaly cáry mlhy a slunce svítilo svým zlatým podzimním světlem. (Které je moc a moc pěkné, ale skoro vůbec nesuší, teda.)

Podrobnosti z trasy mi už nějak vyšuměly. Ta červená značka je bezesporu krásná, spousta luk a žlutých javorů. Ivča si šla svým tempem, trpělivě a konstantně, a já pobíhala kolem, sedala do dřepu, lehala do trávy a běhala před ní a za ní, podle toho, jak se mi zrovna hodily záběry. A všichni byli spokojení. I pes, který měl velice podobné tempo našemu a který kolem nás kroužil v radostném očekávání dalšího chodu.

Výhled do krajiny

Les

V Konečné jsme se včas odpojily na modrou, za což bych ráda poděkovala anonymnímu davu. Ono mi totiž v noci promoklo skutečně úplně všechno, co nebylo v nepromokavém vaku v batohu, a to včetně mapníku s mapou. Otáčet záhyby tak byl zážitek plný adrenalinu a s každým úplným rozložením mapy se nenávratně utrhl nějaký nový a většinou důležitý kus. Takže jsem mapu nevyndavala moc často, a tak mi přišlo, že na Smrkovinu můžeme jít po červené do Súlova, odtamtud kousek po žluté a úplný závěr po zelené. Ona ta modrá, po které bylo nejlogičtější jít, byla totiž u přehybu mapy... No ale dav byl vstřícný, a tak jsme šly dobře.

Pak jsme šly chvíli špatně, ale fakt jenom chviličku. Člověk vidí, co chce - takže jsme přešly bez povšimnutí asfaltku a pokračovaly po lesní cestě, žejo...

Taky byl někde cestou brod. O dvacet metrů proti proudu se dal přeskákat po kamenech, ale tou dobou jsem měla boty ještě úplně promáčené, a tak jsem si je v říčce aspoň oprala. Ne že by to na nich bylo znát.

Podzimní mlha plná barev

Cudně zahalené stromky 

Výhledy do dálav

Ráchací brod

Jo a taky jsme potkaly fůru ovcí...

Na Smrkovinu jsme dorazily v půl dvanácté. A protože svítilo sluníčko a bylo teplo a protože se Ivče špatně šlo, sedly jsme si do trávy, abychom si odpočinuly, najedly se, provětraly nohy a ošetřily šrámy... a pak se vedle mě začalo ozývat slabé pochrupování, což přicházející dvojice vcelku bodře komentovaly.

A zas dál, jenže kudy, žejo. Ivče se už na trojku nechtělo, i když mně teda přišla dost cestou na základnu, ale zas jako já parťáka nikdy nenutím jít dál, když nechce. A Ivča nechtěla, a tak že obejdeme nádrž Šance z jihu, ve Starých Hamrech si dáme polívku a potom budeme pozvolna pokračovat dál na základnu.

K2

Obsahovou kvalitou vysloveně smartphonová fotka, a navíc nevynikla ta krusta bláta na botě

Švadlenka (prý to prošívání puchýřů dost bolelo)

Ten plán byl už od začátku špatný.

Tak především jsme zabloudily, žejo. Bylo to trochu potupný, protože jsme zabloudily na cestě, po které jsme už jednou šly o necelou hodinu dříve, ale tak co, jinak jsem nás navigovala překvapivě kvalitně. Každopádně jsme se najednou ocitly na nějaké asfaltce, která podle mapy a buzoly vedla úplně jinam, než všechny asfaltky na mapě.

Šly jsme po ní dál, směr je přece správný, za chvíli určitě uvidíme tu cestu, po které máme jít. Což se nestalo. Ale šly jsme dál, protože tam přece zněly ty hlasy, tak se zeptáme, kde jsme a kudy dál. Jenže hlasy nakonec vůbec nezněly z cesty, jak jsme doufaly, ale odněkud z útrob lesa v hodně prudkém svahu, kam jsme se za houbaři škrábat nechtěly.

Cesta (zcela náhodná)

A ještě jedna, protože cest není nikdy dost

Zvlášť, když jsou klikaté

A tak jsme se nakonec rozhodly, že se vrátíme, i když jsme si tedy už zašly zhruba dva kilometry. No ale protože má osud uznání, tak se před námi na silnici najednou objevili lidi... jo moment, to jsou závodníci. A pes.

"Se určitě zeptají, jestli nevíme, kde jsme," prohlásila Ivča, když jsme se k nim blížily.
"Ahoj, nevíte, kde jsme?" zahalekal na nás jeden z nich vzápětí.

Dál jsme bloudili společně. Pořád tam byla ještě jedna nevyzkoušená odbočka, tak jsme se vydali po ní, hezky s výhledem na Lysou horu. A zanedlouho jsme potkali cyklistickou rodinku, která nám prozradila, kde přesně jsme. Nebyla to zas TAKOVÁ zacházka, vážně. Prostě jen Šanci obejdeme ze severu místo z jihu.

 Dva muží a pes

Úžasně barevné lesy

Výhled na Lysou

S druhou dvojicí jsme se rozloučili pod Jestřábníkem, kde si oni na chvíli sedli, zatímco my pokračovaly dál. Až tam jsem vlastně zjistila, že Ivča nechce ani na trojku, a tak jsme se rozhodly obejít nádrž z jihu, protože to slibovalo menší krpál. No a navíc se mohla obnovit naděje na polívku ve Starých Hamrech, kterou jsme opustily ve chvíli, kdy jsme zjistily, kudy bloudíme a že Šanci asi budeme obcházet ze severu.

Byl to ještě dlouhý kus cesty. Kolem stály roubenky, vždycky vzájemně z dohledu, a Ivča, tenhle rok převážně bydlící na Špicberkách, se hrozně rozplývala nad tím, jaký tu musí být báječný život. Teda kdybych k tomu měla něco podotknout já, přesvědčený zastánce panelákového bydlení na pražských sídlištích...

No a pak jsme došly na Grúň, kde stál hotel Charbulák, který mi do telefonu doporučovala Hospodyňka. Že prý tam dělají výtečné polévky... A tam naše cesta skončila.

Dobu jsme ležely na asfaltce a hleděly do korun stromů.
"Mamí, tam leží dvě pani!" volala ta holčička na maminku.
  A maminka se tvářila vlídně, protože koruny byly krásné.

V Charbuláku jsme se setkaly s Hospodyňkou a Aničkou. Myslím, že to od ní byl skutečně nadlidský výkon, protože ode mě dostávala průběžné esemesky typu "nevím, kde jsme, bloudíme", "půjdeme kolem Šance ze severu", "jdeme do Hamrů, už jsme kousek", ale když jsme si pochutnávaly na haluškách, vešla Anička a váhavě se rozhlédla kolem. "Jé, ahoj Aničko," volám na ni bodře, protože narozdíl od Hospodyňky vím, jak vypadá. "Vy jste paní Eliška?" zeptala se plaše. Pak vešla Hospodyňka a Anička hned informovala: "Mami, ona mě zná!" Tak snad jsem neprosekla nějaké temné tajemství o blogovém světě.... :)

Po jídle jsme si daly ještě kafe a Hospodyňka se nabídla, že nás přiblíží do Hamrů na autobus, protože tam na zastávce viděla dav závodníků. A protože se Ivče nechtělo jít na základnu pěšky, tak jsme souhlasily. Dav už byl nicméně pryč, tak zkusila ještě jednu zastávku a nakonec nás přiblížila aspoň na hlavní tah na Rožnov, protože bylo ještě světlo, a tak by se mělo dát dostopovat.

Za to vřelý dík, stopaři, které jsme potkaly postávat ještě před tím hlavním tahem, se dostali na základnu o několik hodin později.

Stopovaly jsme asi deset minut, až Ivča mávla na policajty. No dobře, nebyli to policajti, ale bílé auto s žlutou páskou po obvodu - to je po probdělé noci zcela legální si splést. Kluk nás hodil přímo k základně.

Přiznat se v cíli, jak jsme se tam dostaly, a pak už sprcha, pivo... a v osm spát. Sobotní beskydskou noc jsem neprospala už tolik let...

Hotel Charbulák

Stopování

Cílová hala a spáči. Když my se dovezly do cíle, bylo
tam už osm dvojic, které uběhly všech pět vrcholů.

Ušly jsme šedesát kilometrů a bylo to hrozně málo. Nebolelo mě nic, ještě jsem si byla v neděli po návratu domů zaběhat, aby mi nezatuhly svaly a abych vybila nashromážděnou energii. Původně jsem chtěla jít až na Pražskou stovku, ale teď jsem dost zklamaná, jak to celé dopadlo, a tak si říkám, že ta stovka za dva týdny v Jižních Čechách by mi snad mohla trochu spravit chuť.

Tak zas za rok!