Pražská stovka 2012 - DNF

Myslela jsem si, že to bude jako 5BV, akorát rovnější a blíž Prahy. Rovnější to rozhodně nebylo (převýšení 4000+ m) a jako 5BV taky ne. Stovka kilometrů v mrazu... pořád ještě nevím, jaké z toho vyvodit závěry.

Příprava se příliš nevyvedla. Nějaké zásady jako před 5BV (aspoň týden předem nepít kafe a spát 8 hodin denně, chodit běhat apod.) tentokrát vůbec neměly šanci, protože jsem měla zdaleka nejhektičtější týden tohoto semestru (z minulého mu konkuruje jenom ten, kdy jsem zkolabovala), a vůbec jsem si připustila program nadcházejícího víknedu až někdy ve čtvrtek.

Pražská stovka je závod jednotlivců a docela jsem i počítala, že půjdu sama, protože kromě mě byli přihlášení jenom Ondra a Jirka a u těch bylo jasné, že mi utečou hned zpočátku. Jirku ovšem už od 5BV bolel nárt a před Pražskou stovkou se s tím konečně odhodlal jít na rentgen - a zjistil, že má zlomený prst.

Vyrážela jsem tudíž s Ondrou a s jeho (nedodrženým) slibem, že se mě nebude rozpakovat zanechat vzadu, když ho budu zdržovat. Zatímco já totiž na takovéhle akce chodím s cílem sebepoznání v extrémních podmínkách, Ondra se hodlá sebepoznávat až na UTMB, na nějž na stovkových závodech sbírá kvalifikační body.

Ondro - díky za všechno!

Itinerář první poloviny trasy

Registrace byla v pátek na Mráčkovce, kde jsem loni měsíc učila. Rodiče od ní bydlí tři minuty chůze, proto jsem se zastavila na návštěvu a posléze na návštěvu zavedla i Ondru, když jsme se zaregistrovali. Batoh jsem zredukovala asi na čtvrtinovou váhu, než nosím na 5BV, a největší výhrou bylo, že jsem doma nechala pohorky a celou trasu šla jenom v teniskách.

Start byl ve 22 hodin na cyklostezce u Vltavy. Skončilo odpočítávání, startovní páska se nadzvedla, lidi vyběhli. (Mělo se dát avízo komínářům, aby to točili z komína modřanského cukrovaru - byla by to určitě paráda.) My se omylem ocitli v počátku pelotonu, takže jsme před sebe ještě pustili chrty a pak už sami vyrazili. Tempo jsme nasadili ostré, Ondra automaticky, já nechtěla, aby mi dal košem.

Po cyklostezce na Zbraslav jsem přemýšlela, kde chtějí organizátoři jižně od Prahy najít těch 4000+ metrů stoupání. Pak jsme začali stoupat kolem Arcibiskupského paláce k Akropoli a já se ptát přestala. Bylo to do kopce, země byla zmrzlá a namrzlá, klouzalo to a obecně to bylo dost zábavné.

Většina kontrol cestou byla samoobslužná, v pytlíčku byl zanechaný fix a člověk si jím zapsal do itineráře aktuální čas. Hádám, že fixy byly různě barevné, protože se jich koupila sada, ale určitě se taky podle barev dalo kontrolovat, že si to nikdo nepsal svými fixami schovaný někde za bukem a ve skutečnosti si trasu zkrátil.

Kousek za první kontrolou taky byla tajná kontrola, tedy dopředu neuveřejněná v itineráři. Auto, kde kontroloři seděli, mělo oranžovou blikačku, aby jej závodníci nepřehlídli, což se snadno může stát, a obrovskou ceduli za předním sklem 'tajná kontrola'.

Ve Vraném byla na nádraží na 15,5 kilometru živá kontrola a díky ní i teplý čaj, obložené chleby a fíky. Hlavně čaj potěšil, protože pití v láhvi jsem už měla ve formě ledové tříště. (I tu jsem ale po zbytek pochodu s chutí pila, protože stále byla teplejší než venkovní mráz, bylo -10 °C.)

Nejsem si teď jistá, jestli ten potok, který se na několika místech přecházel, byl před Vraným, asi jo. Každopádně tedy noc, potok se slabou ledovou krustou, namrzlé kameny, nutnost přeskákat na druhou stranu... Jen chvíli poté, co jsem Ondrovi zabránila do něj vkročit, protože měl zrovna nos zabořený do itineráře a nevšiml si ho, mi sklouzla noha z kamene přímo do vody. Bylo tam mělko, vytáhla jsem ji úplně hned a děsila se, co bude dál. Batoh jsem měla sice plný náhradních ponožek, ale přece jen mokré tenisky v mínus deseti... jenže ony neprotekly. Moje ultrastaré a už zanova promokavé tenisky (v novějších mě totiž bolí aktuálně velmi bolavý prst), nošené kvůli roztrhání pouze na komíny, neprotekly. K tomu jen asi... uf?

K další živé kontrole v Pikovicích to bylo 10 km, ty mi uběhly moc rychle. Nezdá se to, ale když člověk na mapě vidí, že nekličkuje po všech čertech, aby si nahnal převýšení, ale že jde nejkratší možnou cestou (podél řeky) k určitému bodu, jde se mnohem lépe.

V Pikovicích za mostem zase čaj, salám, sýr, chleba, banány... Při tom mrazu se nedalo moc dlouho stát na jednom místě, tak jsme jen vypili po dvou kalíšcích čaje a vyrazili zase dál. (Dva a více kelímků čaje jsme si mohli dovolit, protože jsme tam byli i přes rychlé tempo mezi posledními. Jasně že na chvostu taky někdo musí být, ale z amatérských 5BV na zdejší profíky nejsem zvyklá.)

K ránu ještě před svítáním na mě padla hrozná ospalost a oči se mi zavíraly při chůzi. Znám to, je to při pochodech pokaždé v tuhle hodinu to samé, ale vždycky je to nepříjemné. Naštěstí jsme většinu času šli tou dobou po asfaltu, takže to zase tolik nevadilo. Těšilo mě, že mi i přes znatelné zpomalení Ondra neutekl dopředu.

Asi to bylo v Těptíně, kde jsme byli krátce před osmou a kde jsme míjeli otevřené potraviny. Byla hrozná zima, po ránu vždycky je, a tak jsme se rozhodli zajít podívat dovnitř. Koupili jsme si rohlíky, když jsme zaslechli, jak si povídá prodavačka se zákaznicí o tom, že ti lidi s hůlkami se tu trousí už od otevření a že je to prý nějaký závod či co. Vylezli jsme zpoza regálu a ona na nás hned ukázala - "no vidíte! tihle!"

Koupené jídlo jsme jedli v předsíňce obchodu, kde už nebylo tak příjemné teplo jako uvnitř (kolem patnácti stupňů?), ale přišlo nám hloupé jíst úplně uvnitř. "Je tu o pětadvacet stupňů tepleji než venku," usadil mé nářky Ondra. Ne, nemyslím si, že jsem to potřebovala slyšet tak polopaticky.

Někde cestou jsme procházeli pod Žampašským viaduktem a byla to krása. Tou dobou vycházel měsíc, hrozně žlutý a rohatý, a akorát byl pod jedním z oblouků a vypadalo to celé nechutně malebně, až se mi skoro zastesklo po foťáku, který jsem v rámci akce 'tentokrát půjdu s lehoučkým batůžkem' neměla s sebou. Ten samý viadukt jsme znovu viděli z protějšího břehu Sázavy, to už bylo ráno a ranní světlo a byl červený a pořád hrozně vysoký a moc pěkný.

Kolem Sázavy jsme šli tam a zase zpátky po obou březích a bylo pěkné sledovat ty světlušky čelovek na místě, kde my budeme až za několik hodin.

Někde cestou ještě v noci jsme přehlídli odbočku z louky a vraceli se - celých sto metrů. To samé s odbočkou ze silnice se nám stalo ještě u Žampachu, kde jsme se vraceli padesát metrů. Jinak jsme si nezašli nikdy, což je jen a pouze Ondrova zásluha, protože to byl on, kdo celou dobu kontroloval itinerář a v případě nejasností mapy. Jejich obstarání byl můj jediný příspěvek k orientaci na trase.

Už za plného světla jsme byli na Panské vyhlídce, moc pěkného místa na trase. Obecně jsme procházeli nádhernou krajinou, bohužel si vůbec nevybavuji, kde co bylo, ale vyhlídka mi utkvěla. A potom Vlčí rokle, kromě posázavské stezky asi nejkrásnější místo na trase. Procházeli jsme tudy k ránu, kdy všude ještě kromě sněhu ležela i jinovatka, a proti nám šli dva kluci s bouldermatkou. Určitě bylo hodně pod nulou, slunko do rokle ještě několik hodin nesvítilo, jak se leze v takovém mrazu?

V Kamenném přívozu jsme míjeli cukrárnu, kam jsme se na moment zastavili. Káva, chlebíček... jejda, Ondra ještě nemá dojedeno, to stihnu i dortík... jo takhle, já ještě nemám dojedeno, to Ondra stihne ještě jeden dortík... Prodavač byl sympaťák, sedělo se tam u stolečku moc dobře.

Za mostem byla další tajná kontrola, kterou jsme přehlídli, což se snadno může stát, ačkoliv jsem koukala na ceduli s nabídkou zmrzliny přímo vedle ní a ač kluci koukali přímo na nás. Naštěstí na nás houkli, když jsme se bavili, kudy dál. Uá! Slepota ve velkém. Měli občerstvení, ale my z cukrárny vyšli jen před chvilkou, tak jsme se akorát napili tekutého pití a šli dál.

A pak už Pikovice, ten nekonečný kilometr před nimi jsme znali, takže jsme na něj byli připraveni, a v hospodě kontrola, byli jsme v půlce trasy na 60. kilometru.

Hodně jsem před dosažením Pikovic přemýšlela, jestli se vydat dál, nebo ne. Sílu jsem asi měla a odhodlání taky, ale střídavě mě bolely dva svaly a dva kolenní vazy a na to vůbec nejsem zvyklá a bojím se toho. Když mě během cesty několikrát rozbolelo levé koleno, byla jsem přesvědčená, že jestli s ním ujdu ještě kilometr, něco mi v něm rupne. Bylo to z mrazu, na kolena netrpím (a kotníky byly během pochodu obdivuhodně hodné), ale i tak, ta bolest byla hrozná.

Na kontrole v hospodě mi ovšem bylo oznámeno, že došly diplomy a že musím dál :)

Co mě tam málem ale položilo, byla zpráva, že došla polívka. Udělala jsem totiž během cesty geniální objev, že jestliže je mi hlavní jídlo moc velké a polévka moc malá, ideální by bylo dát si dvě polívky - a ještě bych se tím zase trochu zavodnila. Tudíž jsem lehce pobledla, když jsem si to (také od velice pobledlé servírky) vyslechla, a hrozně se mi ulevilo, když dodala, že další várka bude dovařená za deset minut. Ta slečna byla taky chudák, otevíralo se v půl šesté ráno (běžně mají otevřeno od jedenácti) a teď už musela všem vysvětlovat, že kofola došla v deset, sodovka v jedenáct, malinovka ve dvanáct...

Do hospody jsme dorazili zhruba v půl druhé a odcházeli po hodině.

Itinerář druhé poloviny trasy

Z Pikovic se pokračovalo přes Medník. Byl to příjemný výstup, zahřáli jsme se, já si dokonce sundala (asi na dvacet minut) péřovku, ve které jsem od rána až do konce šla (a přes ni goráčovku a pod ní teplé tričko a polartecovou mikinu a když se nezastavovalo, bylo mi akorát), a pak dalších šest kilometrů na vyhlídku Máj.

Já ji už znala, ale teď mi ta cesta přišla nekonečná, vážně, takhle daleko mi ještě žádný úsek nepřišel. Ještě u osady Proudy jsme měli čelovky zhasnuté, ale když jsme na vyhlídku ve čtvrt na šest dorazili, byla úplná tma. Kontrola s fixem byla přendaná z vyhlídky hlouběji do lesa, naštěstí - já se na tu zasněženou zledovatělou skálu hrozně bála (a tuším jsem i nějak ošklivě vyhrožovala Ondrovi, kdyby na ni náhodou chtěl lézt).

Tady jsme naposledy potkali běžeckou dvojici, se kterou jsme vyráželi z hospody a se kterou jsme se znovu potkali zase až v osm, kdy tam oni doběhli před námi, ačkoliv si cestou zaběhli jedenáct kilometrů. (!!!)

A dál. Na Pexově luhu jsme potkali Němku, která na nás mluvila česko německy a já si myslela, že je to Maďarka, a která pak odešla jinudy než my, přičemž my šli dobře. A pak už ven z lesa... počkat, auto s blikačkou, to jakože tajná? Ne, byla to mimořádná kontrola z prodejny potravin v Třebenicích, která se vyrazila podívat po trase, jestli už prošli všichni. Ehm.

V potravinách jsme si dali kafe a párky a chvilku poslouchali důvody, proč to ostatní balí a jedou do Prahy autobusem, a pak jsme se sebrali a vyrazili dál. Šlo se nám dobře, koleno mě už tolik nebolelo, odhodlání se nás stále drželo. Tady ještě jo.

Cesta dál byla moc pěkná, vedla podél řeky po vykutané cestičce a skrze tunýlky, moc se mi líbila. To byla vcelku rovinka, jen tam byly občas zledovatělé úseky po kamenech, kde by člověk skončil v řece, kdyby mu to ujelo, ale šlo se tudy vážně příjemně. Vzájemně jsme se tam potkávali ještě s naší Němkou a pak s dalším klukem, kteří nakonec každý zmizel jiným směrem - kluk před námi a Němka za námi.

Bylo to někde u osady Ztracenka (cca 82. kilometr), kde to všechno začalo jít do kytek. Vlastně se nestalo nic přelomového, na co by se dalo ukázat, fyzicky jsem na tom byla pořád ještě velice dobře, ale v jednu chvíli jsem najednou úplně ztratila odhodlání jít dál; a to byl konec.

Pokoušela jsem se ten pocit zanalyzovat už tam, abych se ho nějak zbavila, a pokouším se ho analyzovat i teď zpětně, ale asi to nedokážu. Najednou jsem si tam uvědomila, že už půl hodiny myslím na to, jak se vrátím domů, ohřeju se ve vaně, stulím se k Jirkovi do postele a on si mě ve spánku přitáhne... a pořád a pořád a dokola. Cíleně jsem se pokoušela myslet na cokoliv jiného, ale ono to nešlo, měla jsem pocit, jako by ze mě mráz vysál veškeré šťastné myšlenky a já se zasekla na téhle hořkosladké smyčce, která měla být ještě dalších čtyřicet kilometrů - tedy aspoň deset hodin - pouhou představou, a vůbec nešlo myslet na cokoliv jiného.

Věděla jsem, že zpomaluju, a nedokázala jsem s tím nic udělat. Věděla jsem, že jsem začala být na Ondru hrozně protivná, ale jediné, co s tím šlo udělat, bylo jít velký kus před ním nebo za ním. Taky jsem věděla, že to nedojdu, a taky, že jestli okamžitě nezačnu myslet na něco jiného, rozbrečím se tam, a to by byl úplný konec.

Nerozbrečela jsem se a došla jsem až do Štěchovic, kde jsme prozkoumali autobusy, poslední ovšem odjel před hodinou. Ondra navrhnul, ať někomu zavolám nebo ať jedu taxíkem. Volat jsem nechtěla, přišlo mi to hrozně potupné a krajní řešení a vůbec, a taxík mi taky nepřipadal jako rozumné řešení. A šla jsem dál, pořád stejně psychicky na dně.

Došla jsem do Hvozdnice a po zápisu kontroly na 93. oficiálním kilometru se vzdala a v jednu v noci zavolala rodičům. Přijeli pro mě obratem, Ondra tam se mnou počkal... a mně bylo úplně, úplně strašně hrozně.

(Díky, mami! Díky, tati!)

Pro mě měla Pražská stovka 93 oficiálních kilometrů, 98,7 km podle mého GPS přijímače, 3300 metrů převýšení a 27 hodin v deseti stupních pod nulou. Koleno mě stále bolí, že jsem nevydržela do cíle mi vadit přestává. To poznání, co s člověkem dokáže udělat mráz, mi za to rozhodně stálo, protože jsem o tom neměla nejmenší tušení. Respektive teoreticky to ví asi každý, ale tak tvrdý dopad na sebe jsem nečekala.

Co zachytil můj trackovač