Pražská stovka 2018 (125 km)

Loni jsem Pražskou stovku vynechala, ale letos jsem si ji nemohla nechat ujít - vždyť byla i vstřícně krátká; a navíc prostě začíná a končí u nás v Modřanech, a tomu se nedá odolat.

Takovéhle to letos bylo - namrzlé, se zrádnými místy, dlouhatánské a zcela nádherné. Na Svatojánských proudech.

Oficiální vzdálenost: 125 km
Naměřená vzdálenost: 128 km

Čas: 33 hod 19 min
Čas pohybu: 27 hod 26 min

Rychlost: 3,8 km/h
Rychlost pohybu: 4,7 km/h

Nastoupáno: 4768 m+

Umístění celkem: 213. z 233 dokončivších a 317 startujících
Umístění v ženách: 32. z 38 dokončivších a 49 startujících

Start v pátek 14. 12. 2018 ve 24:00 z areálu Vosa u ZŠ profesora Švejcara.

Stránky pochodu ZDE, facebooková událost ZDE, výsledky ZDE, trasa ZDE, ZDE a ZDE (rozdělena na třetiny kvůli rozličnému křížení).

V pátek před startem jsem se probudila s pomalu propukající rýmičkou, večer už z toho byla teplotka a bedna posmrkaných kapesníků. To bylo štěstí - čerstvý vzduch prý léčí, takže budu na pondělí do práce fit, ne? Když už jsem tam v pátek kvůli předstartovní nervozitě a čím dál větší zimnici byla spíš neužitečná a pravděpodobně i trochu na zabití. (Pardon.)

Každopádně v osm večer jsem měla 37,2 °C - což je přesně ten stav, kdy místo čehokoliv potřebného mám hroznou potřebu uklízet. A to chcete, místo příprav na P100 utírat poličky v koupelně a třídit oblečení :) Každopádně mě to aspoň přimělo si vzít místo jedné tenké mikiny silnější; doma mi bylo v oblečení na pochod akorát. Ech.

Na Pražské stovce se mi moc líbí, že startuje i končí dvě zastávky od mého bydliště, takže se můžu v klidu připravovat - a není potřeba žádné zavazadlo do cíle. Na místě startu jsem potkala spoustu kamarádů, které jsem dlouho neviděla, (což se stává, když přestanete jezdit na stovky,) a taky jsem stihla zpanikařit, že jsem doma určitě zapomněla čelovku položenou na posteli. Nezapomněla - byla v batohu, a to společně ještě se stařičkou Petzlovkou, se kterou běhám z práce a nechávám ji v batohu nastálo. Jejda.

Registrace

Dvě minuty do startu, už se scházíme

Co bylo horší, že jsem doopravdy zapomněla, byly kofeinové tablety. Chápejte, v úterý byl v práci vánoční večírek a v pátek start P100... ale tak dvě noci jsem prospala kvalitně, to musí stačit. (Čímž se v minulém týdnu dostáváme na bilanci tří nocí beze spánku a čtyř se spánkem. Říká se - už nám není dvacet - ale asi furt dobrý, ne?)

Na P100 jsem sice vyrazila naprosto bez tréninku (počet letošních stovek: 1), neodpočatá (viz výše), lehce ve stresu z práce (za to může ale ta teplotka, jinak si to nepřipouštím) a s teplotkou (...), ale protože jsem se výjimečně předem podívala na trasu, kterou půjdeme, byla jsem v klidu, protože jsem ji znala. Prakticky celou. To, že si naprostou většinu míst nakonec nevybavím, je už věc jiná - už po startu mě povzbudilo, že jsme vyrazili mými běžeckými stezkami a pokračovali mými bývalými běžeckými stezkami, a to až na stezky, kterými jsem běžela třeba jen jednou... ale tady jsem doma.

Pozitivní pocity byly věru potřeba, protože jsem si poučená z padesátky před čtrnácti dny vzala zbrusu nové hůlky... a ona se jedna neustále zasouvala. Zjistila jsem to v jednom namrzlém seběhu, kde jsem spadla na zadek, a pak v každém výstupu nebo dalším seběhu, kde bych se o ni opravdu potřebovala zapřít. Každý takový incident mě doháněl k zuřivosti a zároveň k ohromnému pocitu ublíženosti a taky trochu zoufalství, což je hodně špatná kombinace (jenže to ne já, to teplotka), a abych ji nakonec nehodila někam ze srázu, uklidila jsem ji na batoh, ale protože mi mířila trochu do strany a přes rameno, několikrát jsem nabodla různé stromy při těsném průchodu.

Takže takové to "wtf, co tu ksakru dělám, vždyť je mi zle, proč nejsem doma" přišlo letos brzy.

"Ahoj," ozvalo se pak za mnou. "Je to Eliška, žejo?"
Zadívala jsem se do kuželu světla za sebou. "Ahoj. Nic nevidím... jé, to jsi ty. Nemáš s sebou kleště?"
Petr se kouknul na moji hůlku, prohlásil, že míra utaženosti flick-lock zavírání jde u Leki štelovat korunou, vytáhnul peněženku, zjistil, že moje Leki jsou jiné než jeho, a pak se podíval ještě jednou a utáhl to rukou. Protože míra mé technické zdatnosti se dá v záporných číslech počítat v oblastech nekonečna, a tak jsem se to celou dobu pokoušela štelovat, když bylo zapínání zavřené. Kill me now.

A co víc, Petr se ke mně přidal a došli jsme spolu až do cíle.

Takže teď už opravdu o pochodu. Každopádně škodolibý smích si můžete poznamenat a při nejbližší příležitosti mi ho vmést do tváře, já to unesu, jsem tvrdá holka. Když mě nerozbrečely ty hole, tak už nic.

Nickerleho vyhlídka

Pohled na Zbraslav

Trasu z Modřan na Šance miluju celým svým srdcem, užívala jsem si ji velice. Na Nickerleho vyhlídce (třetí kontrola na desátém kilometru) bylo sice dost narváno, ale zase jsem aspoň věděla, že nejdu úplně poslední. A pak po kopcích až do Vraného, kam jsem jako malá jezdila na chatu. Takže prvních dvacet kilometrů jsem byla doma.

Pak jsem začala trochu (hodně) usínat (před úsvitem klasika), a tak jsem se moc těšila na občerstvovačku v hasičárně v Davli, že si dám kafe, ale to neměli. Pomohlo ale i spoustu chlebů se sádlem a ještě větší spousta čaje s medem. Co mě zarazilo, že tam panovala fáma, že tam nejsou žádné záchody, tak jsem se došla zeptat sama, že holce je přece neodepřou, a měla jsem lepší intuici, než jsem předpokládala - dobrovolníci měli zákaz na ně pouštět kluky. (A protože i na takovéhle akci dokážou holky udělat na záchodě frontu, měla jsem dost času se pokochat zázemím v hasičárně. Jů.)

Naprosto mě nadchla partyzánská miniobčerstvovačka těsně za Davlí. Sice jsme byli čerstvě najedení a napití, ale já si zapomněla doplnit vodu do softflasků, takže jsem tam milou paní poprosila o tu, abych nebyla zbytečně nervózní. Jako kdybych se neznala - z vlastních zásob jsem za celou dobu nevypila víc než půl litru.

Za Davlí, ráno přišlo plíživě

♥ I.

♥ II.

Kostel svatého Kiliána, taková ultraběžecká záležitost

Pokračujeme

Moje nejvíc nejoblíbenější kontrola na trase - holky tak sršily energií a
dobrou náladou, i když musely být zcela promrzlé, až to bylo nepochopitelné

Svatojánské proudy! Ach. Já si pamatovala, že se mi minule moc líbily, ale že byly až takhle parádní? A teda taky byla ta stezka neskutečně dlouhá a sem tam měla zajímavá místa. Navíc - na takovéhle stezce si prostě neodskočíte, když jste holka... a o to víc mě potěšila odemčená latrína ve Ztracence, na které nejenže byl toaletní papír, ale navíc ani nebylo studené prkénko! Nevím, co to bylo za materiál, ale co bych za to dala na kontrolách v následujících hospodách.

V Třebenicích vedlo od přehrady nekonečné množství schodů, ale to byl obecně prvek s velkým podílem na trase tohohle ročníku. O co míň asfaltu letos Olaf zařadil, o to víc schodů tam bylo.

To tak moc nevypadá jako okolí Prahy! Byla jsem nadšená.

Štěchovice

Svatojánské proudy

Slapy

Parkoviště pro lodě

V Nové Rabyni byla kontrola v hospodě; těšila jsem se velice. K polévce jsem si objednala džus dolitý horkou vodou, a zvládli to až na tu horkou vodu, ale protože jsem se zimou ještě neklepala úplně pořád, nevadilo to. Co bylo horší: neměla jsem s sebou žádné mince. A co bylo ještě horší: ani Petr s sebou neměl žádné mince. Takže když mi vrátili a pak nevěděli, jak vrátí Petrovi, a ten si zatím odložil čaj a polévku na stůl, vytáhla jsem to, co mi vrátili, že my se s Petrem později určitě nějak vyrovnáme. "Vy jste spolu!" zvolala servírka vzápětí pobouřeně. "A to nám dělá spousta lidí. Jsou spolu, ale platí zvlášť!" Pokusila jsem se jí vysvětlit, že nejsme tak docela spolu, ale bylo to marné. Takže se omlouvám, Míšo i maličká Anetko, ale asi jsme s Petrem spolu :)

Moc se mi líbily polomy u Teletínských vodopádů. Konečně trail! Já totiž stromy přelézám ráda, a že tam byla cesta namrzlá, bylo o to lepší, že jsem nasadila nesmeky a v nich to šlo úplně samo.

(A udělám jim tu reklamu, protože jsem ještě neviděla žádné lepší - nesmeky z Lidlu jsou na podobné záležitosti boží. Nemají ostré hroty, ale jen kovové válečky, takže tolik netlačí skrze podrážku a při běhu vás nenutí házet tlamu při každém došlapu, mají dobré řemení, že netlačí do nohou, a ačkoliv se hroty uvolňují, je jich na nesmeku tolik (11) a jsou dodávané i dva náhradní, že to za tu cenu (100,- Kč) nijak zvlášť nevadí. Pokud je bude mít Lidl znovu v akci, neváhejte.)

Zima v kraji

Klasický olafovský terén

Stezka u Teletínských vodopádů

Tady předvedl Petr parádní akrobatické číslo, než se rozhodl kládu obejít horem

Moc zábavný úsek

Velmi význačným místem na trase byla samozřejmě vyhlídka Máj. Konečně zase za světla! Výhled na zákrut Vltavy dole je dechberoucí, ale jako pokaždé mě fascinovala mnohem víc Olafova ochota dát kontrolu na strom těsně nad sráz tak, že se k ní muselo kus po skále. Teda ona tam už nebyla a fixa byla v lese nad skálou, ale když jsem si ke stromu z principu dolezla, viděla jsem napíchané sponky z nastřelovačky a utrhané cáry fólie.

Vyhlídka Bednář

Sestup na vyhlídku Máj

Vltava

No, a pak jsem měla svoji druhou krizi.  Velkou krizi. Jakože - veeelkou.

Jasně, už když jsem nad ránem šněrovala cestu, protože se mi zavíraly oči, měla jsem pocit, že jsem přestřelila, protože jsem se postavila na start úplně nepřipravená a nemocná k tomu. Že přece jen to převýšení čtyři a půl kilometru je docela dost. Navíc když nemám v krvi dost železa. Jenže z téhle krize mě dokázal Petr vytáhnout, když byl schopný na moji větu "usínám, povídej něco" reagovat.

Jenže teď už to nebylo o demotivaci; teď už jsem prostě jen nebyla schopná jít rychleji než úplně pomalu. Hrozně jsem si toužila někam sednout, dát odpočinout bolavým nohám, ještě bolavějším kotníkům a úplně nejbolavějším chodidlům, a nešlo s tím nic udělat. Teda šlo, docela jsem tušila, že kdybych se pořádně najedla, pomohlo by mi to. Jenže to se za šírání v lesích těžko dělá.

Teda - to jsem si myslela, protože jsem do itineráře koukala jen na kontrolách, abych si zapamatovala, za kolik kilometrů mám koukat po další. Takže když jsem si sedla na betonový záteras a na chvíli zaklimbala, nejenže mě Petr nenechal na pospas osudu a neodkráčel do soumraku, jak jsem plánovala, (jsem se tam pokoutně chtěla prospat tak dlouho, jak by mi zima dovolila,) ale kolemjdoucí skupinka s Vítkem a Johnnym mi sdělila, že to je pěkná pitomost, co dělám, protože o půl kilometru dál je restaurace, kam teda oni rozhodně jdou.

V restauraci měli oheň v kamnech, smažák s brambory a spoustou tatarky, a i když mi do džusu taky nalili studenou vodu, nezdráhali se mi sklenici ohřát v mikrovlnce. Mně bylo tak krásně. (Taky jsem zvládla usnout při pití kafe, a když jsem se po pár minutách úplně dezorientovaná probudila, nebyla jsem si schopná vybavit, jestli je ten nedopitý zbytek můj, nebo někoho jiného.)

U Vodníka Třeba

Kontrola na Medníku

Efekt téhle pauzy byl neuvěřitelný: v mých žilách se opět rozproudilo teplo a energie a já byla schopná jít stejně jako na začátku, ne-li rychleji. (Tedy: do kopců jsem teď chodila opravdu rychleji, protože toho tepla už jsem přece jen nevyráběla tolik, takže jsem se nepřehřívala, což bývá můj největší problém.)

Byl to trochu problém, protože pak naopak zvolnil Petr, který na mě do téhle doby vždycky čekal ve stoupáních, zatímco já byla rychlejší pouze v technických sebězích. (Miluju technické seběhy. Obzvlášť ty namrzlé, pokud mám nesmeky. Člověk si připadá jako gekon.)

Nicméně nepředbíhejme, protože na osmdesátém kilometru bylo něco, na co jsem se těšila od startu: frgálová kontrola zajišťovaná Rakovnickou 60. Já mám ráda Rakovnickou 60 a mám ráda frgály, takže to nemohlo dopadnout špatně, tedy za předpokladu, že na mě ještě nějaké frgály zbyly... a naštěstí ano. Jé jé, tam vám bylo krásně! Vzala jsem si dva kousky, byť jsem se cítila jako největší hamoun, a taky jsem snědla jednu koblihu, a na tohle palivo bych zvládla dojít nejspíš i na Měsíc.

Hasičárna

...a odolávejte, žejo.

Na další cestě Petr začal dost usínat, a tak jsme se zastavili na benzínce u Líšnice u podchodu pod dálnicí. Paní na nás koukala vcelku vyrovnaně, ačkoliv jsme v jejích očích museli vypadat jako bezdomovci; ale když jsem viděla, jak v poklidu žertuje s opilým chlapíkem, co si přišel nakoupit další piva, pochopila jsem, že pro její práci je předpoklad být shovívavá ke všem lidem bez rozdílu vizáže a zápachu asi nutný.

Ještě před benzínkou, vlastně to bylo kousek za Davlí, jsme s další dvojicí našli na cestě v lese ležet podezřelý balíček. Tipy byly spacák, vankúš a péřovka, ale rozbalovat se to nikomu nechtělo; každopádně jsem byla jediná, kdo usoudil, že by se mu to vešlo do batohu, protože jsme to našli ve tmě v prudkém seběhu, takže bylo vcelku nasnadně, že tam někdo z účastníků hodil tlamu a přitom onu věc vytratil, a bylo to tudíž záhodno donést někam k organizátorům do ztrát a nálezů.

Pocit ukřivděnosti, že před startem vážím každý gram a pak táhnu půl kila cizího oblečení, jsem docela dobře umlčovala pocitem zodpovědnosti, že jako někomu udělám radost, a taky špetkou mazanosti, že kdybych zase někde měla krizi a potřebovala ulehnout na zemi uprostřed lesa, spacák/vankúš/péřovka by nemusely být k zahození. Mň mň mň, dobře já.

(Majitel se našel, ještě než jsem došla do cíle.)

Mezi osmdesátým (frgálová kontrola) a jednadevadesátým (Černolické skály) kilometrem neměla být žádná kontrola - jakože nejen živá, ale ani fixová, a protože z Davle do Černolic by se určitě dalo dojet snadno autem, čekala jsem někde po cestě tajnou kontrolu. Jako - odhadla jsem to dobře, ale jen tak tak, protože Martin s Jakubem byli přímo pod skalami v Černolicích a asi půl kilometru od samokontroly. Měli dobrou náladu, spoustu teplého čaje, něco k jídlu, provazový žebřík na skotačení na přilehlém stromě a taky provazový motiv se smyčcovým tématem pro slabší kusy ještě o strom dál. Udělali mi radost, že si nechali vnutit tu péřovku.

Tajná kontrola

Kontrola nahoře na Černolických skalách

Cestu z Dobřichovic na Krásnou stráň si pamatuji z kratších pochodů a mám ji moc ráda. Teda - na Krásnou stráň je to fakt krpál, ale protože už jsem nebyla pomalejším členem naší dvojice, měla jsem dost času na dovádění s foťákem, takže mi to nevadilo. A ono je to tam fakt pěkné.

Na živé kontrole v Černošicích na mě zase padlo spaní, a protože tam měli vyvýšené pódium, dala jsem si dvacet. Taky jsem si dala svíčkovou, které jsem snědla sotva půlku, ale úchvatně mě nakopla a dokázala jsem na ni dojít až do cíle. (Egon mi radil, ať si s sebou nechám zbytek zabalit do krabičky, ale odnesli mi to dřív, než jsem se vzbudila, abych to pořešila.)

Čekání na přejezdu. To Audi najíždělo pod závoru tak vehementně, že jsem myslela, že ji chce podjet.

Krásná stráň

Úžasné pěšinky v Černošicích

Na kontrole

Co bylo horší, že jak jsme šli pomalu, protože Petr cestou dost usínal, (byť vidět šněrovat silnici někoho jiného je docela psina a stejně tak zastavovat uprostřed kroku se zavřenýma očima, cheche,) dávala se do mě zima. Velká zima. Jak jsem byla ráda, že jsem si kvůli teplotce vzala o tolik věcí na sebe víc! Jenže jak už jsem byla unavená, nestačilo to - a já si před Vánoci nemohla dovolit do práce neschopenku, přičemž jediné dvě v mém životě byly kvůli angíně z dálkových pochodů.

Jenže samozřejmě není možné podceňovat Petra. Možná to je nějaký pud zodpovědnosti, ale když jsem si postěžovala, že to nezvládnu, neustále se zastavovat a čekat, přestal usínat a zrychlil - a já byla hrozně ráda, protože druhá alternativa byla, že půjdu dál sama svým tempem, a to by mi bylo líto.

Kvůli tomu jsme jen prošli občerstvovačku u Ivany, kterou si všichni chválili zdaleka nejvíc, ale osm kilometrů před cílem a s vyhlídkou na horkou sprchu... ne, nemohla jsem. Zpětně mě to mrzí.

Garážové zabijačkové hody u Ivany

Překvapily mě kopce, na které jsme se za Velkou Chuchlí škrábali - znala jsem na ně nástup jinudy, tenhle byl prudší a mnohem hezčí. No, a dál už sem to znala, protože odkud je vidět modrý hranatý komín modřanské policejní akademie, tam jsem doma. (Byť teda normálně ten kopec od kostela sv. Jana Nepomuckého nejezdím po zadku, ale nešlo to jinak.)

Most Inteligence. Hodkovičky. Trasa, kterou běhám zpráce domů; a pak se z ní odpojit a vyšlápnout ještě dva malé kopce. A pak už jsme byli v cíli.

Rozednívání v kopcích nad Prahou

V prudkých kopcích

Modrý komín!

Cíl!

Nezdržela jsem se, byla mi zima a chtěla jsem domů. Taky mě bolely kotníky a ještě teď mě bolí levé koleno, když jdu z kopce nebo ze schodů. A doma jsem pak usnula ve vaně a vzbudila jsem se až zimou, protože voda dávno vychladla, a další týden jsem měla parádní kašel, kterým jsem ještě ve čtvrtek nechtěně narušovala divadelní představení, protože jsem se regulérně dusila. Ale stejně jako před startem jsem i po příchodu domů měla pouhých 37,2 °C, což bylo takhle před Vánoci velice praktické, protože moje touha umýt všechny dveře a vyleštit zrcadla přebila i bolavé nohy.

Olafe, děkuju, že pro nás Pražskou stovku organizuješ. A taky děkuju, že ačkoliv jsem letos šla opravdu velice pomalu, měla jsem všechny občerstvovačky otevřené a nevyjedené. A tady patří díky i všem dobrovolníkům na trati - byli jste úžasní!

Petře, díky za společnost! Bez tvojí intervence na samém počátku bych se dost možná topila v temných myšlenkách celou dobu, pokud bych to někde nezabalila.

Jen se teď musím rozmyslet, jestli budu na stovky chodit častěji, nebo už zůstanu jen u padesátek, protože takhle nárazově a bez přípravy to docela bolí. Každopádně z toho mám skvělý zážitek.