Nepražská nestovka ne2020

Pražská stovka 2020, akorátže ¬Pražská (vedla z Prahy na Slapy, ale už se nevracela,) ¬stovka (byla to jenom padesátka,) ¬2020 (kvůli covidu se pořádala až v roce 2021). A byl to individuální měřený trénink jednotlivců, takže se startovalo po jednom, abychom se nikde neshlukovali. Ale bylo to krásný. Fotoreportáž.

27. Pražská stovka
sobota 27. 2. 2021, start 6:46 (průběžný 5 - 13 hod ve dvouminutových intervalech)

Vzdálenost: 52,89 km
Nastoupáno: 2306 m+
Čas: 12 hod 28 min
Čas pohybu: 11 hod 0 min
Rychlost: 4,2 km/h
Rychlost pohybu: 4,8 km/h

Pořadí: 198. z 219 startujících a 208 dokončivších
Pořadí v ženách: 46. z 56 startujících a 54 dokončivších

Stránky pochodu ZDE, facebooková skupina ZDE, výsledky ZDE, trasa ZDE.

V porovnání s Ladou a Pepou si připadám se svým zápisem kontrol trapně přízemní

Před třemi týdny jsem se viděla s Ladou a Pepou. Měla jsem těsně po zkoušce a den a půl před další, takže jsem tam po druhém pivu začala usínat, ale stihla jsem se ještě zmínit, že se chystám na zkrácenou náhradu loňské Pražské stovky. Výsledek byl, že se oba zaregistrovali ještě ten večer a obsadili startovací sloty hned po mně.

Přípravu jsem nepodcenila (to protože mi pořád ještě neskončilo zkouškové a měla jsem opravovat vrácený návrh výzkumu) - především jsem si na sobotu uvařila silné pho bo, protože mi bylo jasné, že se vrátím zmrzlá. (Měla jsem ještě větší pravdu, než jsem čekala.) Taky jsem si namazala dvě housky, protože jsem si myslela, že občerstvovačky nebudou moci být tak úchvatné, jako bývají v dobách bez covidu, a jako vždycky zabalila jednu sladkou tyčinku na deset kilometrů. (Housky k chuti přišly, tyčinky jsem přinesla zpátky všechny.)

Start byl sice tradičně v Modřanech, ale na úhlopříčném konci, než bydlím já, a tak jsem tam musela jet dokonce s přestupem. Celých dvacet minut to trvalo. Startovalo se na parkovišti hned vedle zastávky, organizátoři seděli v autě a každý startující si bral itinerář a kontrolní kartu sám v bedně, s propiskou na vyplnění jako bonus. Ve správný čas to pak Olaf z okýnka odstartoval a za další dvě minuty běžel další.

Zatímco Pepa na start došel pěšky na pohodu čtyři minuty před mým startem, Lada tam ještě nebyla.

Ale svoje startovací okno stihla! Prý sprintovala na autobus a pak i z něj. To chápu, je jasný, že je potřeba se před takovým výkonem pořádně rozehřát a procvičit.

Čekání na start. U stolečku nad stříbrnou dodávkou jeden člověk právě startuje a další spořádaně čeká na svoje okno.

I sídlištní trasa může jít mimo asfalt

Začátek trasy mi byl známý, protože kopíroval moje oblíbené běžecké trasy, ale pak jsme se odchýlili a někde nad Komořany šli úplně jinudy. Pak jsem teda ještě poznala místo, kam jsem kdysi zabloudila a přišla si tam tehdy hrozně ztraceně; a pak jsme došli na Šance nad klesání do Břežanského údolí. Musím říct, že takhle v únoru byly tamní lesy naprosto dechberoucí, ale to vlastně i dál nad vltavským údolím.

Mám tendenci si fotit každou kontrolu a za jednou takovou jsem hned pokračovala dál, protože za námi šli další lidi, tak abychom se moc neshlukovali a taky aby mi Lada a Pepa neutekli, a teprve během chůze jsem se snažila uklidit kontrolní kartu a foťák a držela přitom rukavice a hůlky... a akorát na půl ucha jsem zaregistrovala, jak si Lada s Pepou povídají něco o nějaké vytroušené rukavici. Jako jo, všimla bych si toho nakonec taky - došlo by na ně hned po uklizení foťáku - ale i tak jsem byla ráda, že jsem se pro ni vracela jen dvacet metrů. Bez rukavic by mi bylo dneska ouvej. (Dost na tom, že jsem ztratila čepici. Oblíbenou, fňuk.)

Sestup do Modřanské rokle

Takové to bahenní lezeníčko po vertikálách

Tyhle lesy mám na mysli. Přesně pro tenhle typ lesa mám velkou slabost.

Na kontrole

Sestup

Taky sestup. Pepovi vedle levé nohy prosvítá silnice, kam klesáme... než polezeme na protější hřeben.

Na první venkovní občerstvovačce (a zároveň kontrole s časomírou, průběžné výsledky šly i tentokrát sledovat online) jsem teprve pochopila, jak moc jsem Olafa a jeho spoluorganizátory podcenila. Že je před stoprocentním zázemím akce neodradí vůbec nic. Že budou moct být nenakrájené banány a jablka, to jsem tipovala i předtím; ale že budou do pytlíčků balené housky, jsem nečekala. Neměla bych organizátory tak podceňovat - ale kdy to stihli? Účastníků bylo přes dvě stě. Normálně se domazává přímo na kontrolách podle potřeby, ale tady to bylo všechno dopředu - a navíc nebyly všechny housky stejné, ale dalo se vybírat. I já bych si mohla dát, kdybych nebyla vybavená, protože nebyly jen se salámem a sýrem, ale i se škvarkovou pomazánkou, ze které by mi nebylo zle! A byl tam čaj a kafe a Cola a dokonce i pivo, které jsme si dohromady dali.

Zhruba před dvěma lety začala na pochodech velká ekologická vlna, kdy každý organizátor doporučoval nebo přímo nařídil mít vlastní kalíšek, a jak se ten zvyk najednou při koroně hodí.

Károvským údolím (asi)

Odsud jsem se vracela ke kontrole pro tu rukavici

Časomíra s občerstvením

Kousek před Vraným jsme potkali Magdu Vančákovou s Frantou Faitem a ti nám unesli Pepu. Trvalo to několik kilometrů, než jsme ho našly pohozeného u cesty... teda, čekajícího na nás, protože nás má rád a chtěl jít s námi. Zvládly bychom to i bez něj, protože do cíle zbývala přesně stejná vzdálenost, jako když jsme spolu šly Loučení, ale samozřejmě by nám bylo mnohem smutněji.

Cestou do Davle byly zase nádherné výhledy, ach a och. Myslím, že takhle přímou poříční trasu Olaf udělal snad poprvé, takže jsem ji z velké části znala, ale ty pohledy dolů se nikdy neomrzí. A navíc je to samozřejmě zpestřeno zajímavými sestupy, ty se taky nikdy neomrzí.

Další údolí v cestě

Výhledy na řeku

Na kontrole

Tady mě fascinovaly ty bikerské skokánky. Jestlipak na ně někdo jezdí?

A není těch šipek málo, Olafe Olafoviči?
(Po úkroku doleva jsem ten seběh vyfotila ještě jednou a na tom záběru jich je zřetelně vidět sedm. Olaf se totiž rozhodl, že dá na padesátku stejné množství značení jako na obvyklé 100+... já se třeba za celou dobu nemusela podívat do itineráře. Neskutečná práce.)

Zatiší

V Davli jsme si udělali pauzu na benzínce. Párek a káva dohromady v menu za 39,-, mňam.

O pár kilometrů dál bylo další občerstvení, které si v ničem nezavdalo s tím minulým. Nutno dodat, že díky čaji jsem do sebe dostala nějaké pití, protože jeden softflask jsem dovezla domů úplně netknutý a druhý jsem vypila až těsně před cílem.

O kus dál se k nám na kus cesty přidal Ondra Plašil, toho nám pak sebral Joža Harčarík, který prosvištěl kolem. (Pokoušela jsem se ho vyfotit, ale ta fotka je rozmazaná, tak rychle běžel!)

Benzínka v Davli. Skvělé místo.

Kostel Svatého Kiliána. Perfektní jméno na trasu dálkového pochodu.

Další občerstvovačka. Banán a čaj, mňam.

Vstříc dálavám

Trasa nás zavedla i na Svatojánské proudy. To je taková ta stezka podél štěchovické nádrže, co je hrozně malebná a hrozně dlouhá. Ona teda má jenom sedm kilometrů, ale přišlo mi, že jsme ji šli děsně dlouho. Samozřejmě to mohlo být i tím, že jsme tam dobu seděli na skalce nad vodou a pak ještě jednou na lavičce u chat - ale i pocitově! Prostě fakt doba. Což mi přišlo i minule, když jsem tudy šla. Ale jak jsem psala, malebnost téhle stezky přebíjí vše, mám to tam moc ráda.

Svatojánské proudy

Vodní nádrž Štěchovice

Debužírování na vyhlídce

Bohužel jsme utrpěli velké ztráty, když se Pepa špatně pohnul a shodil do přehrady svou láhev. Sice jsme mu nabízely, že rády počkáme, kdyby si pro ni chtěl doplavat, ale netvářil se na to...

Nechtělo se mi vytahovat itinerář, a tak se mi v hlavě celé Svatojánské proudy mlela otázka, jestli byla psaná kontrola na stromě za druhým tunelem, nebo na druhém stromě za tunelem. Někdo by mohl říct, že je to fuk, když jsou ty tunely u sebe, ale ne tak můj mozek!

Klasické zakončení téhle stezky: miliarda schodů. Mé koleno úpí... a vlastně celá úpím, sotva je vidím.

Pak už se nám pomalu začalo stmívat. Hodně dlouho jsem odmítala vytahovat čelovku, protože mám ráda chůzi po tmě, když je člověk ještě adaptovaný ze soumraku, ale nevybrala jsem si na to nejlepší terén. Olafovi se totiž k závěru trasy povedl majstrštyk: vést trasu potokem. Zprvu jsem se snažila vyhýbat alespoň těm největším blátivým kalužím, ale když už to byl skutečně regulérní potok, vzdala jsem to. Zajímalo by mě, jestli bych to za světla zvládla suchýma botama, ale to už se samozřejmě nikdy nedozvím. Rozhodně to bylo prima zpestření.

Pak mi Lada s Pepou utekli a já se vůbec nedivila, protože mi to úplně přestalo jít. Nakonec těch padesát kilometrů na dvě housky asi bylo přece jen moc a chtělo to ještě něco zakousnout... Cítila jsem se o to hůř, že to ani nebylo do kopce, ale nakonec se ukázalo, že tma klame a že to do kopce bylo, takže zpětně v pořádku. Já si totiž vzala jen maličkou Petzlovku, která moc nesvítí, že mi to na tu chvíli po setmění musí stačit, takže jsem o okolí neměla moc velký přehled - ale na sledování odrazek a značek to samozřejmě stačilo.

Za soumraku

Za tmy

Úplně ke konci, chvíli poté, co jsem do sebe nasypala čtyři hroznové cukry a chtěla přidat saltstick, jenže jsem zjistila, že jsem zaměnila kindervajíčka, a tak s sebou místo saltsticků mám latexové rukavice, mě došel Ondra Musil - a co víc, zpomalil na mé tempo, takže jsme do cíle došli spolu. Byla jsem moc ráda, protože jinak bych se tam plazila nicotnou rychlostí nejspíš ještě teď.

Cíl byl stejně jako start samoodbavovací: na stolku byly napytlíkované nevyplněné diplomy a odznáčky a do bedny se odevzdávaly kontrolní karty. Naštěstí měl Olaf plán i pro relikviové fetišisty jako já, a tak jsem mu hned z cíle poslala fotku svých kontrol a mohla si svoji kartu nechat. Na dalším stolku bylo občerstvení a čas samozřejmě zapisoval osobně on. Diplomy jsme si vyplňovali doma sami.

V cíli na mě čekali Lada s Pepou a společně jsme se přesunuli k benzínce, kde jsme si nakoupili sladké pití a počkali další půl hodinu na autobus. Já tam málem umrzla a Pepa mi zachránil život svojí bundou, protože mu prý zima nebyla, a jestli kecal ze šlechetnosti, tak mu patří o to větší dík. Doma jsem neměla jiné ambice než okamžitě zamířit do vany a rozpustit se v horké vodě, a tak jsem také učinila. A to pho bo potom!

Cíl!

Byl to moc krásný pochod. Všechna čest za jeho organizaci!

Muselo být nervydrásající sledovat vzájemně si odporující výroky z vlády a čekat do posledních chvil, jestli ho bude možné uspořádat, nebo ne. A pak potřeba se spolehnout na ukázněnost účastníků, aby z toho nebyl průšvih; zvládnout odznačení celé trasy během neděle, než se obce hermeticky uzavřely; zvládnout připravit všechno bezkontaktně...

Trasa byla nádherná a skoro bez asfaltu, zato s tisícem a jednou krásnou vyhlídkou. A značení nešlo udělat lepší, bylo zbytečné s sebou tahat mapu.

Moc se mi to líbilo. Díky všem, kdo se na tom podíleli.