Pražská stovka, i když jen dvaašedesátka

Poloviční trasa Pražské stovky. Chtěla jsem být v cíli před jedenáctou, a nakonec jsem dorazila před sedmou, takže dobrý. A bylo to krásný, od trasy přes počasí až po organizaci bez chybiček.

Pražská stovka, trasa B (62 km)
start 7. 12. 2019 v 7:30 z Nižboru od sokolovny

Vzdálenost: 62,72 km
Nastoupáno: 2566 m+

Čas: 11 hod 11 min

Rychlost: 5,6 km/h
Rychlost pohybu: 5,9 km/h

Celkové pořadí: 98. ze 187 startujících a 167 dokončivších
Pořadí v ženách: 19. z 55 startujících a 45 dokončivších

Stránky pochodu ZDE, facebooková stránka ZDE, facebooková událost ZDE, trasa ZDE a ZDE, výsledky ZDE, startovní listina ZDE.

Počasí vyšlo na jedničku

Nebyla jsem si úplně jistá, jestli se mi na ten pochod chce, protože mi byla už dva týdny pořád zima, protože v práci řádily chorůbky a já se nechtěla dorazit, protože jsem musela vstávat ve čtyři, abych to stihla na start, a hlavně protože jsem si vůbec nebyla jistá, jestli to ujdu, když už jsem déle než měsíc neuběhla ani metr.

Batůžek jsem si zabalila už večer, a byl sympaticky lehký, a pak jsem ještě musela vstát z postele, protože jsem konečně přišla na to, co v něm chybí - tyčinky nebo cokoliv k jídlu; a taky jsem přihodila nesmeky, protože v rádiu prý říkali, že bude sněžit. Ty jsem ráno zase vyndala ven, protože teploměr ukazoval dvojnásobek toho, co hodiny. (Což by bylo pěkný, kdyby to nebylo tak strašný.)

Cestou do Berouna jsem ještě dospávala, co jsem nestihla přes noc, a cestou do Nižboru mi došlo, že jsem vlastně hrozně unavená a že i to by mohl být problém.

Z vlaku jsem se snažila jít s čelem davu, abych neuvízla ve frontě na registraci, a k rychlejšímu tempu mě pobízely výkřiky "Elí, pojď honem, no pojď!" a taky "Eliško, kam to jdeš, sem musíme!" Byly na psa, ale fungovaly na nás obě. Nicméně na registraci jsem opravdu byla mezi prvními, takže jsem pak měla spoustu času dospávat ještě tam. A taky vystát si frontu na záchod, což bylo u holek mnohem snazší než u kluků, a to do té míry, že si někteří kluci chodili plnit lahve do našich umyvadel, respektive uctivě prosili, jestli by jim je nenaplnila některá z nás, aby nám tam nemuseli lézt.

Fronta na registraci obkružovala polovinu tělocvičny

Myslela jsem si, že je hloupost startovat až v 7:30, když vlak přijížděl už v 6:30, jenže Olafovým organizátorským zkušenostem se nikdo nevyrovná, a tak přestože registrace šlapala jak po drátkách, vyšlo mu to na minuty. (Venku se mezitím rozednilo, a tak jsem ještě za běhu uklízela čelovku.)

Bylo nás hodně a vůbec mi není jasné, kam se to rozprostřelo, ale ani zdaleka jsem neběžela celou dobu v davu. Klasicky jsem se potkávala se stejně rychlými lidmi, ale i ti mizeli přede mnou nebo za mnou podle toho, v jakém terénu a s jakým sklonem jsme zrovna běželi, a mě bavilo poslouchat jejich mikropříběhy. O firemním večírku, o dítěti, které si k Vánocům přeje zpátky tatínka, recept na koláč, o závodech. Úryvky byly dostatečně krátké, aby mi nevadily ani smutné příběhy, které mi jinak vysávají radost, protože si je beru osobně. ("A takhle je to nejlepší, no vážně, zkus to!" Nojo, jenže co?)

Fronta na první kontrole

Přípražské okolí už mám z pochodů docela prochozené, a tak jsem poznávala krajinu i vesnice, kterou jsme procházeli; a tak se mi stávalo, že jsem se občas hrozně zasekla na něčem, co jsem si myslela, že bych znát měla, ale ono ne. Takže prosimvás: znám Plešivec? Ono je Plešivců v českých horách hrozně moc, ale znám tenhle konkrétní Plešivec, kam jsme se šplhali nadvakrát - nejprve na Rozcestí pod Plešivcem (prej "pod", ha ha ha), odkud jsme seběhli zase do nížin, a pak ještě jednou na samotnej Plešivec? Protože já si myslím, že bych ho znát měla, ale možná ne?

Ve Vráži byla první občerstvovačka, a tak jsem si kromě spousty Coly dala i chleba se škvarkovou pomazánkou, určitě to byla škvarková pomazánka, kdyby v tom totiž bylo nějaké máslo, tak bych tam musela vidět hrudky, to by se nikomu nepovedlo rozmíchat úplně dokonale, žejo? (Mám za sebou několikaměsíční historii, na jejímž počátku byly testy potravinové intolerance a v současnosti je to absolutní nesnášenlivost čehokoliv mléčného. Obecně je mi líp, ale je mi fakt špatně, když mi to ujede a něco mléčného sním.) No, žaludek pak trochu protestoval, ale to stejně dobře mohla být ta Snickerska, kterou jsem snědla už před kontrolou. Ach jo.

Plešivec

Počasí nebylo špatné, i když jindy bývá v létě maličko tepleji

Co na trase nemohlo chybět, byla vyhlídka ve Svatém Janu pod Skalou. Myslím, že kdyby se na mém blogu vysbíraly patřičné odstavce přípražských pochodů, mohla by z toho vzniknout moc pěkná hejtovací sága na tenhle kopec. Tentokrát bych ráda vypíchla ty dřevěné schody vzhůru, ty jsou vždycky úplně nejhorší, protože jsou hrozně vysoké, takže po každém kroku nahoru se musím vydýchat, protože já a schody, žejo. A když už se člověk řítí dolů, musí si vybrat, jestli si úplně zničí kolena na těchhlech vysokejch schodech, jak je bude seskakovat dolů, nebo jestli se radši přerazí vedle nich na uklouzané šikmé hlíně prošpikované kořeny a dalším lesním bordelem.

Když jsem sbíhala dolů, potkala jsem Jožu Harčaríka, který akorát začínal výstup, a na vteřinku jsme se zapovídali, jen pár vět, a já si při otázce, jak to jde, uvědomila, že ne moc dobře. Že jsem nějaká zdechlá a hrozně unavená a že mě ty kopce semlívají více, než by bylo zdrávo, a pak jsem dumala, jestli to nezabalím už v Černošicích, kde bude cíl čtyřicítky, že než se zničit, raději skončit. A jak jsem procházela kolem Bubovických vodopádů, jen jsem se v tom utvrzovala, protože tuhle pasáž hrozně nemám ráda - ani nevím, čím mi nesedí.

Skála s křížem na dohled, ach jo

Kontrola dobyta, hurá!

Jestlipak byla někdy v Propadlých vodách... ehm, voda?

Jenže pak jsem došla do Karlštejna - a najednou začalo být dobře. Hospoda Pod Dračí skálou je fantastická. Píšu to pokaždé, když je tam kontrola, a musím to napsat i tentokrát. Polévku jsem dostala do ruky ještě dřív, než jsem se rozkoukala, a byla straaašně dobrá, vývar s knedlíčky, a navíc ve stylovém rendlíku; a taky malinovku jsem dostala úplně hned, sympatický číšník mě nasměroval k nejvolnějšímu stolu, a měli tam teplo a příjemno a v té hospodě prostě nemohl být toho dne jediný nespokojený člověk.

Pak mě bavil průchod Karlštejnem, protože tam byli cize hovořící turisti a já a vůbec jsem mezi ně nezapadala, ale stejně jsem se cítila dobře, a navíc ani tady nikdo nestrhal značení, a to mě vždycky mile překvapí, protože bych v obydlených místech čekala životnost v řádu desítek minut. A na konci vesnice se mě další pochodník ptal, jestli tu nebyl někde checkpoint, protože se špatně podíval do itineráře, a já mohla s klidným svědomím odpovědět, že bude až za více než čtyři kilometry, protože jsem si to náhodou zapamatovala.

Taky jsme lezli na Krásnou stráň, co je kousek od Černošic, a tu mám moc ráda, nahoře je to nádherné. A ačkoliv sluníčko nesvítilo úplně celou dobu, i s tmavou oblohou byly výhledy pěkné, a i když nahoře foukalo, pořád jsem mohla být jen v tričku a čepici.

Poznejte hrad

Restaurace Pod Dračí skálou, hodnotím 10/10

Krásná stráň

Uříznutá fixa mě pobavila. Připomněla mi jeden ročník Loučení, kdy se experimentovalo s pastelkami a na jedné kontrole bylo dřívko okousané až k tuze, protože s sebou očividně neměl nikdo v dosahu nožík na ořezání.

No a Černošice. Úchvatná, fantastická občerstvovačka. Existuje něco, co tam neměli? Žejo, bez mléka jsem na občerstvovačkách trochu limitovaná - nemůžu máslo a sýry, čímž často odpadají chleby. Jenže tady měli taky rizoto (s masem i vegetariánské), špagety, utopence, bramboráky... pěkně jsem se politovala, když jsem viděla palačinky... mošty, limonády, čaj, kafe... ovoce, sladkosti, všechno. Jakože - opravdu všechno. A navíc tam panovala skvělá atmosféra, padaly vtípky a ozýval se smích a mně tam začalo být dobře. A když tam doběhl Aleš Zavoral, třináctý na dlouhé trase, a postěžoval si, že je to nějaký těžký, (a pak zase odběhl dál,) uvědomila jsem si, že to nezbytně nemusí být mnou, že to opravdu nemusí být úplně lehké? (To je tím, že si dopředu nestuduju propozice, a nemám tak tušení, jak je rozložené převýšení po trase.)

A dál z Černošic to bylo najednou skvělé. Nohy přestaly bolet takovým tím neběhacím způsobem, tělo si přivyklo na zátěž, hlavě se začalo chtít - a já zbytek trasy běžela celou dobu kromě prudkých kopců. Jakože i táhlá stoupání na lesních cestách a rovinky po asfaltu (kterého bylo naštěstí málo). A hrozně jsem si užívala, že dál už znám úplně celou trasu; nebo jsem si to aspoň myslela.

Na konci Černošic jsem nechala zmást špatně umístěnou šipkou a zašla jsem si 400 metrů, a tak musím pochválit Olafa, že tentokrát dal k dispozici i přesné umístění kontrol, protože jsem díky tomu zjistila, že jsem přímo pod skálou s vyhlídkou, na které kontrola má být, a mohla jsem se klidně vrátit, aniž bych pochybovala. Ještě jsem vrátila i jednu dvojici a Patrika Hrotka (19. na dlouhé trase), ale všem jsem ve stoupání na vyhlídku utekla (...!!!!) a vlastně mi ta zacházka vůbec nevadila.

Nejlepší kontrola

Vyhlídka Staňkovka

Radotín

V Radotíně se setmělo a pod Radotínským mostem přes Berounkou i Vltavu jsem šla už za tmy. To bylo hlavně před nástupem na cyklolávku hrozně zvláštní, protože ozvěna aut shora se odrážela takovým způsobem, že jsem se často ohlížela, jestli za mnou po té vydlážděné ploše nejede nějaké auto, a to i přesto, že jsem věděla, že je to pitomost, a že jsem si slíbila, že už se znova napálit nenechám a otáčet se nebudu. Nešlo to.

(Nakonec mě dvě bodová světla předjížděla až na lávce, ale to byli cyklisti.)

Každopádně lávka byla jedním z nejgeniálnějších míst na trase, protože jsem zjistila, že vůbec neznám svou domovinu a že je to úžasný způsob, jak neběhat po povltavské stezce ze Zbraslavi až do Modřan na autobus, ale že se tam dá prolézt nahoru, přeběhnout Pražský okruh a vrátit se do lesů, co mi vedou až k domu. Díky, Olafe! Navíc tam byl zábavný prvek, že se muselo přelézat zábradlí, a tam jsem hodně ocenila fakt, že jsem vysoká a mám dlouhé nohy a taky že jdu jen šedesátku. Takže za mě super.

Noční focení mobilem je velmi, ehm, umělecká záležitost

Přes Pražský okruh horem

Konec lávky, ale odrazka za zábradlím hovoří jasně

Když jsem dolezla k poslední kontrole na konci Komořanské rokle, objevilo se za mnou světýlko, a to se mě drželo posledních pět kilometrů. Dál už jsem trefila i bez koukání po šipkách a odrazkách, a tak jsem nepotřebovala nikde zpomalovat, a protože je ten les rovný a maximálně se trochu houpe, pěkně jsem si tam vyklusávala, a jak bylo světýlko pořád za mnou, tu dál a tu blíž, byla jsem hrozně zvědavá, komu vlastně dělám průvodce. A taky možná tahouna? Předběhne mě na konci na sídlištním asfaltu? A je to stovkař, nebo šedesátkář? Nebo je to nějaká holka? Jenže ohlédnout jsem se nemohla, protože čelovka do obličeje je mimořádně nezdvořilý počin, a tak jsem běžela dál, snažila se nezpomalovat, abych dotyčného na úzkých stezkách nebrzdila, a taky v kopcích aby mě nepředběhl.

Před posledním stoupáním z Modřanské rokle jsme doběhli kluka se psem, který nás pustil před sebe. Tam jsem už hodně funěla, ale přece nebudu za máslo v posledním kopci? A byla jsem ráda, že záhadná čelovka i kluk se psem jsou ode mě trochu vzdálení.

A pak sídliště, tam jsem vytáhla mobil s nahranou trasou, protože jsem nechtěla běžet před sedmou večer po osvětlených ulicích s čelovkou (jenže bez ní nebyly reflexní šipky vidět), ale byly to moje trasy a kraj lesa, kudy občas běhávám, a pak šipky na plotu, oběhnout roh školy, cíl... a hned za mnou Patrik Hrotek na devatenáctém místě mezi stovkaři. "Neplánoval jsem jít ten konec tak rychle." Udělalo mi to dobře. Pět kilometrů je dost času na uvažování a já se rozhodla, že by bylo ideální, aby čelovka za mnou byla stovkařem, totiž :)

Olafa musím pochválit za to, že poté, co jsem se přestěhovala od školy s původním cílem k téhle škole, přesunul i cíl, takže jsem to domů měla pěšky jenom další kilometřík. To bylo pozorné.

No a jinak teda musím Olafa pochválit i za všechno ostatní. Tohle je opravdu vzor, jak by pochody měly vypadat - trasa nádherná, organizace šlapala jako na drátkách, časomíra fungovala, značení bezchybné (odrazek bylo při čelovce vždycky vidět několik dopředu a šipky jako vždycky skvělé), občerstvovačky luxusní a atmosféra nepřekonatelná. Díky! A díky i všem dobrovolníkům na trase, byli jste skvělí.

Cíl!

(Fotky jsou tentokrát pouze z mobilu. Foťák nepřežil listopadovou cestu do Ekvádoru...)