Východní Turecko: Klášter Sümela, Ďáblův hrad, Ani

1. den: Praha → Budapešť
2. den: Budapešť → Istanbul → Trabzon
3. den: Trabzon → Sümela → Artvin
4. den: Artvin → Şeytan Kalesi
5. den: Şeytan Kalesi → Ani → Kars

Když se cílová cestovní destinace řídí podle levných letenek, musí se počítat s krkolomnou cestou. My zvolili cestu autobusem se StudentAgency do Budapešti, odtud let s WizzAirem do Istanbulu a z Istanbulu jsme letěli s Pegasem do Trabzonu. Cesta zpátky byla ještě hezčí, protože jsme si od Pegasu koupili letenku z Hopy do Istanbulu, ovšem protože v Hopě není letiště, proběhlo to tak, že nás odtud odvezli v autobusu na letiště do gruzínského Batumi (ovšem kdybychom si chtěli koupit letenky přímo z Batumi, stály by dvojnásobek), odkud jsme tedy odletěli do Istanbulu a odtamtud opět s Wizzairy do Budapešti a se StudentAgency autobusem do Prahy.

Letěli jsme v šesti: Bětka, Lukáš, Honza s Ivanou a já a Jirka. A bylo to moc fajn.

Istanbul z výšky

Den před odletem jsem byla hlídat Garika a zjistila jsem, že má 37,8 °C, a taky jsem chytila rýmu. Z Borovice mi přišla otázka, jestli ještě stihnu zpracovat jeden článek, a po bezelstné odpovědi, že se na to chystám až večer, takže zatím klidně můžou posílat, mi přišly podklady k dalším šestnácti. Zkrátka klasická předodletová idylka.

Při balení v den odletu jsem zjistila, že nemám malé balení roztoku na čočky, a protože jsem s sebou nechtěla tahat půllitrové, rozhodla jsem se vzít s sebou všechna dosud nepoužitá pouzdra na čočky a roztok v nich recyklovat. Nápad by to nebyl špatný, kdyby mi z poloviny z nich ten roztok nevytekl...

A ještě jednou periferie

Odjížděli jsme z Florence. Nevím, jestli se u StudentAgency dají nějak hodnotit jezdušky, každopádně Tadeáš by ode mě moc bodů nezískal. Jak jsem byla potěšená z toho, že je mezi filmy Hobit, méně potěšená jsem byla, když mi ho Tadeáš dvacetkrát stopnul, protože měl něco na srdci, přičemž to většinou nebylo důležité. Některé scény z Hobita se mi tak vryly do paměti, protože jsem je viděla třeba pětkrát za sebou, protože po stopnutí filmu se to spouštělo vždycky od nějakého konkrétního místa...

Nejzábavnější byl Tadeáš ovšem v Budapešti, protože ani on, ani řidič nevěděli, kam vlastně mají jet, a tak se ptali i do davu, jestli to neví někdo z cestujících. Škoda, že Budapešť neznáme, mohli jsme je - omylem - odnavigovat na letiště, abychom se tam z autobusáku nemuseli dostávat MHD.

Budapešť, autobusák

V Budapešti jsme byli v deset večer.

A co tam?

Florintů jsme měli akorát tak na jednu jízdenku pro každého, bankomat tam nebyl, metro i autobusové nádraží bylo zavřené. Honza si zapamatoval, že musíme jet na letiště s přestupem autobusy 900 a 950. Zastávku jsme po dlouhém hledání našli a nakonec jsme jeli narvaným autobusem načerno. Zpětně se zdá, že jsme měli víc štěstí než rozumu, protože tam revizoři nejsou ani zdaleka tak sporadickým jevem jako v Praze. Druhý autobus jsme dobíhali, někteří dříve než ostatní a pak jej zdržovali, abychom tam nemuseli čekat další půl hodinu.

Na letišti ostatní chtěli spát venku v poli, naštěstí se Lukáš uvolil jít se mnou spát do haly, protože to vypadalo, že by mohlo pršet, a mně se navíc kvůli těm třem hodinám spánku nechtěl vybalovat spacák. Zalehli jsme proto pod eskalátory v klidné příletové hale, a spali klidně a takřka nerušeně až do pěti.

Bezdomovci

Čekání na letadlo v plechové boudě na letišti

S ostatními jsme se sešli u check-inu, který nebylo snadné najít, protože byl na schovaném terminálu - ale my si na to nechali hodně času a pro ostatní jsem došla do toho neschovaného.

Čekání na letadlo bylo zážitkem, protože jsme čekali v plechovém domku přímo na ploše. WizzAir svou aušusovostí nikdy nezklame. Co mám u lowcostů ráda, že nemají žádný bezplatný servis, a tudíž může člověk celý let prospat a nikdo ho přitom neruší.

V Istanbulu na Sabize jsme vyzvedli batohy v příletové hale a potom čekali dalších šest v odletové na let do Trabzonu. Protože jsme měli nenavazující lety, měli jsme batohy, a tedy i karimatky, to bylo příjemné, dost nepříjemné ale bylo, že jsem měla v té době zvýšenou teplotu. Nebyla jsem si jistá, jestli byl fakt dobrý nápad, že letím; ale ostatním jsem to radši vůbec neříkala, protože by mi ještě od sebe nedávali pít a jíst, abych je nenakazila, a kdo by to chtěl, žejo. Takže jsem si tam trpěla úplně nenápadně a potichoučku.

(Poznámka pro Ebříky - tak přece se něco našlo! :D)

V Trabzonu jsme byli v půl šesté večer a já si tam uvědomila, že jsem poprvé letěla domestic flight, protože jsem nemusela procházet pasovkou.

Čekání na Sabize
(fotili Ebříci)

Odlet ze Sabihy

A výhled na město z našeho hotelu

Dolmuš do centra nám akorát ujel, tak jsme vylezli od letiště na silnici a nastoupili do nějakého náhodného, který do centra taky jel. Nejdřív jsme chtěli najít informace, ale narazili jsme na hotel Benli, který vypadal sice dost draze, ale ve dvojlůžkových pokojích tam po nás chtěli dvacet lir na osobu, což bylo krásné. Dobře, bylo to nejvyšší patro bez výtahu, ale zas ten výhled z terasy! (Dobře, naše dveře na společnou terasu se nedaly zamknout, ale zase dvacet lir.)

Pak jsme se převlékli do slušivého městského oblečení a vyrazili korzovat podvečerním městem.

Prvním cílem byla restaurace, protože za čím už jiným cestovat do tureckých měst, když ne za jídlem? A ty jejich kebaby, ty jsou... a ayran, mně se po něm tak stýskalo! No, nad jídlem jsme debatovali, co dál, a vůbec se to nevyvíjelo ve prospěch hor, kvůli kterým jsem tam minimálně já byla. Dobře, mělo tam být až do středy strašně hnusně, ale koho to zajímá? (Od středy dál už mělo být jenom trochu hnusně.) A co jsme vymysleli, se dočtete, žejo, takže to tu nebudu rozebírat, jenom jsem dost ráda, že se mi povedlo zrušit myšlenku na Van i na Ararat.

Po jídle jsme se ještě šli projít k moři, bylo skutečně černoČerné, ale to bylo tím, že byla tma, asi? Jediný, komu se povedlo dostat až k vodě, byla Bětka. Ony ty veliké kameny totiž hrozně klouzaly, ale ona na to s sebou měla speciální boty , které pak už jindy nepoužila. (Žabky.) Na obzoru se pak už divoce blýskalo, takže jsme se na hotel vraceli trochu rychlejším tempem, a když se spustila hrozná průtrž mračen, byli jsme už v pokojích, ujídali kuličky hrozna a zapíjeli je ayranem.

A světe div se, nikdo neměl průjem.

Večerní Trabzon

Černé moře

Muezíni nás probudili v pět, mešitu jsme měli hned pod okny. Já pak hned ještě usnula, takže žádný problém, mně se tenhle městský rozhlas moc líbí, ty písničky, co v něm hrají.

Podle LP měl jet dolmuš do kláštera Sümela v osm ráno a ostatní byli přesvědčení, že pojede z horní části náměstí, kam jsme se v daný čas vydali. Když jsme se tam poptali řidičů, jeden z nich nás odvedl do cestovky, kde nám vysvětlili, že tam sice jako jezdí, ale že nás tam vzít nechtějí, a že my bychom s nimi vlastně asi taky nechtěli jet, protože oni jsou drazí, a že prý ať jdeme na public transport. (On stál 25,- a public transport 20,-, ale tak vnucovat se nebudeme, žejo.) A ukázal nám, že down and a left, přičemž ukazoval doprava.

Na parkovišit public transport jsme se dozvěděli, že se do Sümely jede v deset, a tak jsme si nechali napsat rezervaci a vyrazili k moři. Dostat se k němu nebylo úplně triviální, pobřeží je v Traboznu hrozně zastavěné průmyslem, ale kousek tam nechaný je.

Čekání na dolmuš

V Sümele nás vysadili kousek od kláštera, a že ať si necháme batohy v autě, že s tím dolmušem pak stejně jedeme zpátky, sraz ve dvě v údolí. Co víc se dalo udělat pro to, aby nám ty batohy mohl někdo ukrást, než mu je naložit do auta? Ale jakkoliv divný to bylo, nikdo nám je neukradl.

Sümela je klášter z byzantské doby, opuštěný v roce 1923. A zajímavé na něm je to, jak hrozně vysoko je ve skále...

Protivné bylo, kolik lidí tam bylo, nicméně to za to i tak stálo. A viděla jsem tam pěvušku podhorní.

Klášter vysoko ve skále

Spousta malých zděných domků

Nádvoří

A spousta fresek - poničených - v obou tamějších kaplích

Kolem dvanácté jsme už sešli dolů do údolí a při čekání si dali tamějšího vyhlášeného pstruha. Pstroužka. Pstroužíčka...

Dolmušem jsme se vrátili do Trabzonu, kde si nás hned odchytli naháněči, a tak jsme už za dalších pět minut jeli do Artvinu. Moře splývalo s oblohou a Bětka mi dala svoje kafe - to pro moje smutné oči - a sama si vzala Colu, když jezduškovi došla těsně před naší zadní pětisedačkou horká voda.

V Rize jsem viděla přesně jednu čajovou plantáž, která byla o dost míň scénická, než jsem čekala. To jsem si naštěstí vynahradila jeden z posledních dní.

V Artvinu nás provezli horem dolem (doslova), takže jsme zjistili, že je celé město ve srázu (tomu se už nedalo říkat ani kopec) a že pohybovat se tam pěšky by bylo hrozné. Lukáš řidiči vysvětlil, že bychom chtěli ještě ten den do Şavşatu, protože to je malá díra na správné cestě, tak že bychom tam někde přespali ve stanech, ale ten nám odpověděl, že takhle pozdě už nás tam vezme jenom taxík a že to zařídí. A přesedl do taxíku a že nás tam hodí za 40 lir na osobu. Zdvořile jsme odmítli a zeptali se ho alespoň na levný hotel. K jednomu nás odvezl, ale ten byl plný, a tak jsme pokračovali kousek dál po ulici, než jsme narazili na Konak Otel za dvacku na člověka na třílůžkáčích.

Ostatní pak šli ještě ven, já zatím využila volné sprchy, a protože mi Jirka přinesl kebab, k dokonalosti mi už chyběl jen prášek proti bolesti hlavy.

Konak Otel

Artvin, pohled přes svodidla

Další ráno jsme vstávali v půl osmé a klukům se ještě povedly sehnat napichovací bomby k ebřímu vařiči a benzín do našeho. Sbalení jsme vyrazili shánět dopravu do Ardahanu, odkud jsme chtěli do vesnice Çıldır, kde je obrovská zřícenina Şeytan Kalesi a krásné jezero Çıldır, přičemž pro nás bylo lákavé obojí.

Odchytili nás hned o ulici vedle a zavedli nás do dopravní kanceláře Artvin Ekspres, kde jsme se až nedůstojně snadno nechali přesvědčit, že pojedeme s nimi, byť to bylo až v jedenáct a za třicet lir na člověka. Chtěli nám hned zavolat dolmuš, který nás odveze na autobusák, ale to jsme jim vysvětlili, že nechceme, protože co bychom dělali tři hodiny na autobusáku dole v údolí?

Batohy jsme nechali na chodníku před výlohou - a co víc se dalo udělat pro to, aby nám ty batohy mohl někdo ukrást? ale jakkoliv divný to bylo, ani tentokrát nám je nikdo neukradl - a šli jsme se courat po městě, které by bylo asi dost obyčejné, kdyby bylo situované do placky, ale takhle se bylo na co dívat. V údolí nad řekou je moc pěkná pevnost a taky přehrada, krásně sevřená horami, a na jiném kopci kus od města je strašně veliký neznámý vojín s vlajkou. Bětka objevila fíkovník s fíky, čerstvé jsem asi ještě neměla.

Bez Ebříků jsme se vydali ještě níž, že se podíváme do nějaké místní mešity, což nám rozhodně rozveselilo den, ne teda ty mešity, protože obě, na které jsme natrefili, byly zavřené, ale Bětka, která si z nouze místo šátku na hlavu namotala moje kalhoty.

Artvin a v oparu vzadu neznámý vojín

Domečky zblízka

Nová módní vlna

Altánky poblíž fíkovníku

Chvilku poté, co jsme se s Ebříky sešli u batohů, pro nás přijel dolmuš a odvezl nás na autobusák a odtud jsme odjeli do Ardahanu.

Výhledy cestou byly nádherné. Nejdřív ta úžasná přehrada, sevřená mezi oranžovo červenými horami, pak jsme podél řeky stoupali pořád výš a výš a tam úplně nahoře, kde by člověk čekal sedlo a sjezd dolů, byla nekonečná náhorní plošina.

Ardahan je hrozná díra uprostřed ničeho. (= Uprostřed nekonečné náhorní plošiny.)

Zeptali jsme se na Çıldır a ukázali nám, že dolmuše jezdí z ulice nad námi, a tak jsme se vydali nahoru, ale když jsme se zeptali člověka cestou, poslal nás zpátky. Na parkovišti se nás pak ujal německy hovořící pán (se strašlivým přízvukem), který nám vysvětlil, že patřičný dolmuš za chvíli přijede. A přijel.

Ohlédnutí k Artvinu

Stoupáme

Náhorní plošina

Ardahan

Díra!

Vešli jsme se tak tak, jeden pán dokonce seděl na sesličce v uličce mezi sedadly. No a s námi tam jela i slečna, která měla velkou snahu mluvit anglicky, a kde nestačila slovní zásoba, pomohl google translate v mobilu. A že ať přespíme u ní doma. Nebo ať aspoň zajdeme na čaj. Byla hrozně zklamaná, když jsme obojí odmítli, jenže nechat se pozvat na čaj, to už bylo jako nechat se pozvat na noc, protože bychom to nestihli do večera na hrad, kde jsme chtěli spát.

A tak místo do tepla cizího domova jsme se vydali k Şeytan Kalesi (Devil's Castle). Prošli jsme Çıldırem a údolím řeky došli do Yıldırım Tepu, kterým jsme se nějak probojovali skrz, až jsme došli na chodníček se zámkovou dlažbou, zábradlím, lucerničkami, lavičkami a altánky, který působil tak trošku jako pěst na oko, a po něm jsme pokračovali údolím až ke zřícenině.

Pod námi byl hluboký kaňon, stráně kolem byly porostlé stromky s úžasně žlutými listy a my se pořád jen kochali a kochali, a bylo to ještě lepší, když mě upozornili na ten hrad na konci údolí, který se mi do té doby - nevím jak - povedlo přehlížet. Nádhera.

Sotva jsme na hradě postavili stany, spadlo pár kapek deště, a tak jsme vařili u sousedů ve velrybě. Nebylo toho moc, protože jsme nebyli u zdroje vody, ale stačilo to. A pak už se setmělo, i když bylo ještě hodně brzo - celé Turecko má istanbulský čas, i když leží přes několik časových pásem.

Poprvé v životě jsem viděla pást husy

Cesta k satanovi je dlážděna zámkovou dlažbou

Můžou zvířata trpět závratí?

Údolí

 Şeytan Kalesi - Ďáblův hrad

:)

Tábořiště

Ráno nebylo počasí nic moc - mraky visely nízko nad námi a foukal ostrý vítr, byla zima. Což mi samozřejmě bylo prd platné, protože Jirka si balí stan dovnitř batohu, a tak jsem se sbalila o půl hodiny dřív než ostatní, a pak jsem jenom čekala.

Hrad byl s těmi černými mračny nad sebou velice dramatický.

Do Yıldırım Tepu to byl kousek a tentokrát jsme už neprocházeli skrze dvorky ve vesnici, ale došli jsme po chodníku až na hlavní silnici a po ní jsme došli až do Çıldıru. V Yıldırım Tepu jsme míjeli přípravy na svatbu, nazdobená auta, obrovský stan s živou muzikou a zatím jen pár lidí.

Z Çıldıru jsme viděli odjíždět tři autobusy, než jsme tam došli, a když jsme se začali na místě vyptávat na cestu do Karsu, vypravili nám vlastní dolmuš. Výhoda cestování v šesti lidech.

Projížděli jsme kolem jezera Çıldır, kam jsme se původně chtěli jít ještě podívat pěšky a třeba se tam i vykoupat, a bylo moc pěkné, ovšem počasí, které bylo, ke koupání vážně nelákalo. Zanedlouho začalo i prudce pršet a nevypadalo to, že by mělo přestat.

Do Karsu jsme dorazili po hodině a čtvrt. I s Ebříky, kteří tam vlastně nechtěli, protože už v Ani, kam jsme se chystali, byli - plánovali vystoupit cestou, jenže nepoznávali místa na mapě, a tak neměli odvahu se nechat někde vysadit, a tak raději ke svému vytipovanému birdwatchingovému jezeru jeli přímo až z Karsu.

Cesta z Yıldırım Tepu do Çıldıru

 Çıldır - ve skutečnosti je mnohem modernější, než by se mohlo zdát

Hřbitov

Çıldır Gölü

V Karsu nepršelo.

Hned si nás tam odchytl taxikář, že zpáteční cesta do Ani s neomezeným časem na prohlídku pro nás čtyři bude za třicet lir, což nám teda ale přišlo dost a hlavně jsme původně plánovali někde poblíž Ani přespat a taky jsme nechtěli jet taxíkem, ale dolmušem, který by měl denně v jednu jezdit. Takže jsme nechali taxikáře být a vypravili jsme se hledat dolmuš, jenže on tam vážně žádný do Ani nestál.

S Jirkou jsme se proto vypravili najít zpátky toho taxikáře, ale jak ho najít, když jediné, co si pamatujete, je, že má žluté auto s nápisem 'taxi'? Nakonec jsme usmlouvali jiného za dvacet pět lir, který byl ale ochotný čekat jenom tři hodiny. Nakonec to bylo úplně akorát.

A tak jsme jeli do Ani. Batohy jsme si nechali v jedné otevřené kanceláři na autobusáku v Karsu a tentokrát jsme se už ani moc nedivili, že nám je nikdo neukradl.

Náhorní plošina. Nová - černá a hladká - silnice a kolem jenom pláně.
Zničehonic obrovská křižovatka se semafory... a na přechodu husy.

Ani je takový ten areál se spoustou spadlých baráků, ze kterého jsou všichni hrozně na větvi. V podstatě jde o město, které se stalo v roce 921 hlavním městem Arménie, 1064 bylo dobyto seldžuckými Turky, 1239 ho rozvrátili Mongolové a 1319 ho zničilo zemětřesení. Od té doby to zůstalo tak, jak je to dnes - myslím, že svůj podíl na tom měl i pokus zrekonstruovat Seljuk Palace, který je dostavený tak strašně ošklivě, že ten zbytek nechali raději být.

Obecně mě trochu překvapilo, že tam bylo málo lidí, protože Ani je známé, a nejspíš i docela právem. Ono to je působivé, tisíc let staré město, které zažilo tolik zvratů... ze svého pohledu člověka, který absolutně neumí docenit památky, mohu říct, že kdybychom na něco takového narazili náhodou v horách, určitě bych z toho byla nadšená. Tak asi tak.

 Ani zvenku z parkoviště

Ohlédnutí k pokladně

Hradby

Pěšinky areálem

Víc pěšinek

Protože je to step se spoustou trosek (a celé je to hodně free a i pokladna by se dala velmi pohodlně obejít, zase ale vstupenka stojí míň než kebab), pojmu to dál fotkově, protože bych o tom stejně asi neměla co psát.

The Church of Tigran Honents / The Church of Sirli / The Church of St. Grigor

Cathedral / The Fethyie Mosque

 Most bez názvu

 The Mosque ef Ebu'l Manučehr and the tomb / Ani Ulu Mosque
 A ne, není to komín, je to minaret. Ale taky jsem váhala.

 The Maiden's Castle / The Convent of Virgins

Bouře v horách

 K tomuhle nemám vyfocený popisek, takže ani nevím, jak se to jmenuje, ale mohu
k tomu zodpovědně říct, že to nemělo střechu. Pršelo, totiž. Fotku  sem dávám hlavně
proto, že vedle Lukáše dobře vynikne, jak obrovské byly ty zdobené hlavice sloupů. 

Seljuk Palace

Ještě jedno panorama z Panenského Kláštera na celou tu pláň

Tři hodiny byly na prohlídku tak akorát, abychom se na parkoviště vrátili klidným krokem. Tou dobou už zase nepršelo, to bylo fajn.

V Karsu jsme se za nové várky deště vydali hledat hotel Temel 2 (levnější pobočka Temelu 1), který jsme podle LP vybrali už v autě. U stanoviště dolmušů totiž nebyl hotel vidět ani jeden, ale podle mapy jsme nebyli schopní najít ani Temel 2... až jsme padli na malé dveře se seškrábaným nápisem "otel", a tak jsme dovnitř neohroženě poslali Lukáše, aby zjistil podrobnosti. Vykázán ven byl podivuhodně rychle, bylo to temné a zakouřené doupě plné Gruzínců, které mělo s hotelem pramálo společného, ale jeden z nich se nás aspoň uvolil dovést k Temelu (možná abychom se nevrátili?), takže vlastně dobrý.

Obsluha hotelu Temel 2 musela brát nějaké drogy, asi, ale protože umí anglicky, dá se to prominout. Navíc si ten kluk dokázal zapamatovat všechna naše křestní jména (až na moje, no), a to v Bětčině případě opravdu tvar "Alžběta". Nejkomičtější byla nicméně jeho výslovnost Jiřího, samozřejmě.

S Jirkou jsme dostali malý modrý dvojlůžák v druhém patře, Bětka s Lukášem větší růžový dvojlůžák v třetím patře. A sprcha byla ve čtvrtém patře, nebyla nijak odlišená od ostatních pokojů, takže jsme pokaždé odpočítávali dveře, abychom omylem k někomu nevlezli, a nedala se zamykat, ale zase tekla teplá voda, takže těžko co ke stížnostem.

Když jsme si zamkli věci na pokojích, vydali jsme se do deště sightseenovat město. Začali jsme na autobusáku jízdenkami na další ráno do Yusufeli, abychom určitě odjeli, a pak jsme se vydali hledat jídlo, protože jsem už všichni umírali hlady.

Ta restaurace byla malá a měli jen čtyři věci: játra na špejli, kuře na špejli, křidýlka na špejli nebo mleté na špejli. Porce vypadaly za sklem v chlaďáku malé, ale jen do chvíle, než to člověk dostal na talíř se vší přílohou. A bylo to tááák dobré...

Dál jsme se vydali k pevnosti. Do cesty se nám postavily nějaké mešity, a tak jsme se do jedné velké podívali, byla zcela typická a velice příjemná, lidé uvnitř jsou vždycky tak klidní. A potom začali všude kolem hrát muezíni, byli jsme se v místě, kde jsme slyšeli několik minaretů zároveň, a bylo to moc krásné.

K pevnosti to bylo trochu do kopce a nahoře byla spousta mohutných zdí a výhledů na město. Došli jsme tam akorát za soumraku, pak už padla tma a pevnost byla krásně nasvícená. Mít tak na hradbách víno...

Stařičká, už nepoužívaná mešita

Pevnost

Výhled z pevnosti na Kars

Lázně focené z mostu z 15. století

Dole jsme se vydali skrze temnou uličku se spoustou agresivních, ale naštěstí uvázaných ratlíků na kamenný most z 15. století, který byl pěkný, takový střídmě mostovitý.

Za ním byly bývalé lázně, ovšem neosvětlené, kolem tma jak v pytli a my neměli čelovky. Nakonec jsme je prozkoumali pomocí ostřícího světýlka na mém foťáku, což jsme si díky spaní v dosahu zásuvek mohli dovolit, a mně se moc líbily tamější členité zdi a zdobená dlažba. Uprostřed hlavní místnosti byl kamenný sokl, snad na hýčkání zákazníků? Teď bohužel plný odpadků.

Cestou k hotelu jsme už minuli jen jednu zajímavou stavbu, dle cedule ukázku osmánské architektury. ("Můj pane, až dostavíme lázně, co máme stavět dál?" - "Ukázku osmánské architektury, ta se bude hodit!")

Pak už na hotel, kde rozhodně nebudeme přemýšlet, k čemu asi Turkům ta sprcha normálně slouží, když je v místnosti záchod, ale ne koš na toaletní papír, a o půlnoci spát. A další den do hor.

(Fotky jsou moje, tak mi je prosím neberte. Foceno Canonem S95.)