Východní Turecko: Návštěvnicky náročná města

Hele, a dopíšeš to aspoň do Vánoc? - Jasněěě... :)
Tak novoročně - poslední kus Turecka:

12. den: Kale-i-Bala → Çamlıhemşin
13. den: Çamlıhemşin → Batumi
14. den: Batumi → Hopa
15. den: Hopa → Istanbul
16. den: Istanbul → Budapešť → Praha

Vzbudila jsem se to ráno dřív než ostatní, a tak jsem šla prozkoumat hrad Kale-i-Bala sama. Co hrad, zříceninu, velmi rozpadlou - z dálky vypadala mnohem lépe než zevnitř a byla celá zarostlá bolševníky a ocúny.

Ostatní se mezitím najedli, takže jsme se při dobývání hradu vystřídali a já během jedení ovesné kaše fotila nájezd Čechů na tureckou pevnost.

Zřícenina hradu Kale-i-Bala od stanů

Čeští nájezdníci čachrují s tureckou vlajkou

Pohled z hradu ke stanům

Pryč jsem vyráželi po deváté.

Vrátili jsme se kousek stejnou cestou, kterou jsme přišli, a pak pokračovali dál do údolí. To bylo moc pěkné, barevné a s divokou říčkou. Na silnici byl i docela provoz, auta v obou směrech na nás mávala a troubila. Tou dobou jsme ještě nestopovali, protože jsme chtěli dojít těch pět kilometrů do Çatköy, protože jsme se zapomněli a omylem věřili mapě, že je jejích pět kilometrů reálných pět kilometrů. Šli jsme je čtyři hodiny.

Cestou jsme potkávali moc pěkné mosty, jednotný styl, asi... středověké? Možná? Rozhodně tak působily a často stály těsně vedle nových silničních.

Taky ráno byly vidět silniční serpentýny, kterými jsme předchozího dne scházeli z hor, a byly strašně vysoko...

Pauzu na oběd jsme dělali na kamenech u řeky, já si při jídle máčela nohy v té hrozně ledové vodě, ukusovala k tomu slisovaný a už patřičně tvrdý chleba (celou dobu sloužil jako polštář, i když se dost rychle zmenšoval) a bylo to příjemné. A viděla jsem tam ještěrku zelenou.

("Jé, ještěrka! Lukáši, Lukáši, co je to za dr-... Safra, utekla."
"Jak vypadala?"
"Taková zelená."
"Tak to byla ještěrka zelená.")

Most

Praktikující biolog nabíral anaerobní bahno skoro všude...

A zase nekonečnou cestou dál.

Skrze lesy, průhledy na zasněžené hory už byly jenom ojediněle... A začínalo to být dlouhé. A tak když kolem jel pickup s korbou, Jirka na něj mávl, že jestli nás vezme do Çatköy. Řidič se zatvářil divně a nabídl se, že jede do Pazaru, tak jestli nechceme tam. Tak do Çamlihemşinu, ten je cestou? Řidič souhlasil, ale dovnitř se vejde jen jeden člověk, tak jestli nám nevadí, že ostatní pojedou s batohy na korbě... prej jestli nevadí. Já se spíš divila, že Lukášovi nevadilo jet vevnitř.

Proč se na nás řidič tvářil tak divně, jsme pochopili po dvou stech metrech jízdy, kdy se za zatáčkou vylouplo městečko Çatköy plné restaurací a dokonce i se sámoškou. To jsme možná ještě mohli popojít...

Řidič měl volant pevně v rukou a jel hrozně ohleduplně, ale strašlivě strašlivě rychle. Ale do zatáček zpomaloval a upozorňoval nás na ně troubením, pomaleji projížděl i louže... a navíc se po každém výmolu ohlížel i Lukáš, jestli tam jsme ještě všichni. A aspoň jsme všechna ostatní auta na cestě předjeli. A lidi nám mávali a auta pozdravně troubila. A já jsem seděla na kole, takže vyvýšeném místě, jednu nohu zavalenou batohy a zcela znehybnělou, a držela se, čeho se dalo, abych nevyletěla pryč, a Jirka s Bětkou seděli úplně vzadu a báli se opřít si nohy o zadní stěnu korby, protože ta často bývá odklopná.

Na korbě

Na druhé straně údolí nám řidič dokonce i zastavil, abychom si tenhle hrad mohli vyfotit v klidu

Çamlihemşin je strhující městečko: je to jedna řada domů vedle skály a tou mezerou vede silnice.

Už od chvíle, kdy jsme o něm četli, jsme toužili ochutnat kuymak. A tak první, co jsme udělali, bylo, že jsme vlezli do hospody a nechali si odkývat, že ho mají, ačkoliv ho neinzerovali. K němu jsme si objednali ještě nějaká jídla zpoza skla, tedy porci fazolí a porci masa, ale hlavně kuymak, žejo. Kačkarská specialita. Kuymak má být něco jako sýrová polévka, obsahující máslo, kukuřičnou mouku a roztavený sýr. Hlavně ten sýr. A kdo by se po horské dietě netěšil na něco tak úžasně kalorického a tučného, jako je sýr rozpuštěný s máslem?

A tak, když už jsme snědli maso i fazole, jsme dostali kuymak: sýr roztavený v oleji a vypadalo to zhruba tak, jako když se vám na pánvi protrhne smažák. Jíst se to dalo přibližně stejně kultivovaně. A tak jsme trhali, motali, tahali a mně to hrozně moc chutnalo. Co si matně vybavuji, ohlasy ostatních tak moc nadšené už nebyly.

Çamlihemşin

Kuymak, oddaný nepřítel vašeho žlučníku

Pak jsme si městečko prošli tam a zase zpátky, čistě proto, že je krátké a hezké, a pak jsme se rozhodli, že chceme jako suvenýr kačkarský med, který je světově známý, protože je ve zdejších horách více než sto padesát endemických druhů kytek, které včely opylují a díky nimž má ten med velice bohatou a komplexní chuť, jak jsem si právě vygooglila.

Nejprve jsme našli specializovaný krámek, ale ten vypadal hrozně draze, a vždyť to koneckonců musejí mít levněji i v obyčejné sámošce, no ne? A tak jsme šli do sámošky. Měli tam med a nám se všem moc zalíbila malá sklenice, kde byly kromě medu i plástve, a za kolik že to je, kaç lira? - Yüz lira. - Yüz? To je nějaká nepovědomá číslovka, není to dvacka? Paní se smála a na kalkulačce nám cenu ukázala: 100 TL.

To je tisícovka českých korun.

Odhodila jsem sklenici, kterou jsem držela, zpátky do regálu a šla si radši koupit šátek.

Lukáš si ho koupil. Bětka pak zkoušela štěstí v ještě jiném krámku, kde ho měli taky za draho, ale aspoň tam dávali ochutnat, a tak jsem si taky lízla, med byl o hodně jiný, mnohem aromatičtější než ten český. Bětka si nechala trochu odlít, takže domů na ochutnání taky přivezla.

Pak už jsme vyrazili z města po proudu říčky hledat nějaké místo na spaní a měli jsme štěstí, asi po patnácti minutách chůze jsme padli na krásnou loučku plnou krátké trávy, okousaných bambusových výhonků, ocúnů a ohlodaných kravích kostí. Postavili jsme stany, bylo půl páté a ještě sluníčko a teplo, tak jsme se na etapy ještě umyli v řece, která sice měla několik stupňů nad nulou, ale určitě jich nebylo moc.

Naopak v noci bylo tady v nížině hrozné vedro.

Tábořiště

Další ráno jsme vstávali kolem osmé a hlavním úkolem pro ten den bylo dohodnout se, kam chceme dál, a dostat se tam. V zásadě jsme zvažovali jen dvě možnosti: jet do Rize, nebo jet do Batumi, a protože nám Ebříci poslali esemesku, že v Rize byli a že je to hrozná díra a ať jedeme do Batumi, že tam je spousta světýlek a že je to dobrá freakshow, tak jsme jeli do gruzínského Batumi.

S Jirkou a Bětkou jsme ještě ráno rychle přeběhli most, že když už teda neobhlédneme čajovníky v Rize, tak že se aspoň podíváme z blízka na zdejší, což pro mě bylo poprvé. Moc se mi líbily, navíc zrovna kvetly a měly na sobě podivné plody, které vypadaly jako maličká jablíčka, z nichž se daly vyloupnout tři oříšky, ze kterých bych si nejspíš mohla vypěstovat vlastní čajovník doma.

Na lupu mezi čajovníky

A pak už jsme si stoupli s batohy k silnici a začali stopovat. A nezastavilo nám první auto, to jsem byla dost v šoku, normálně jsme tam museli stát dobrých osm minut! No a po těch osmi minutách nám zastavili tři kluci v takové pidiplechovce (a na fotkách jsem přesvědčená, že vidím logo Ferrari) a že jedou do Pazaru. V mžiku jsme se dohodli, že se rozdělíme na dvojice a sejdeme se v Batumi a Bětka s Lukášem a jedním batohem se naskládali dovnitř (druhý batoh se vešel do kufru) a že jako můžou jet. A kluci se smáli. Takže jako ano, na přední sedadlo se dva ti kluci vmáčkli a my čtyři se třemi batohy jsme se dozadu taky nějak vešli, ale byla to moc zábavná jízda a z repráků za našimi hlavami duněly basy a kluci hlasitě tleskali a výskali do rytmu.

Vysadili nás v Ardešenu, ono koneckonců pobřeží jako pobřeží, a my vyrazili dál po hlavní směrem do města a do Gruzie. Za chvilku kolem nás jel autobus s nápisem Batumi, a ačkoliv jsme nemávali a nebyli na zastávce a tak obecně jsme se o to nijak nesnažili, zastavil nám a za patnáct lir na osobu nás vzal. S Jirkou jsme seděli na zadní pětisedačce vedle hrozně přátelského a hovorného starého pána, který uměl jen gruzínsky, a bezvadně jsme si s ním pokecali. (Pantomimou, jmény pomístními a fotkami ve foťáku.)

Pank! Jupí!

Plechovka

Jeli jsme po pobřeží a vedle silnice byly hory a kopce porostlé čajovníky.

Na hranicích nás autobus i se všemi věcmi vyložil, abychom prošli pasovkou pěšky, a že nás na druhé straně - v Gruzii - zase naloží. A že teda mají ty hranice hrozně krásné. No, takže jsme dostali do pasu další razítka a vylezli jsme na obrovské parkoviště... Autobus měl espézetku 53HF2něco2 - protože si nejsem obvykle schopná zapamatovat ani barvu vehiklu, memoruju se značky. Ostatní měli docela dobré ponětí o tom, jak by měl vypadat. Jenže tam nebyl, žejo.

A tak že ho asi kontrolují celníci a že si zatím dáme něco k jídlu, i když teda jídla v Gruzii mě nijak neokouzlila.

A pak jsme šli hledat autobus, jenže ten furt nikde nebyl, a to už bylo divné. Ale tak věci jsme měli, Batumi bylo na dohled, místní peníze jsme vybrali v bankomatu, a tak jsme naskočili do maršrutky za dva fufníky na člověka a odjeli do Batumi.

Čajovníky

Gruzínská hranice

Ebříci nám napsali, že jsou v Globus Hostelu na y. Mazniashvilli, což ovšem neřešilo, jak je máme najít, protože ta ulice nebyla značená v průvodci po Batumi, kterého jsme si vzali na hranicích. V maršrutce s námi ale jel anglicky mluvící Gruzínec, který nám poradil, ať vystoupíme na Tbilisi Square, že nám ukáže, ale to už zas psali Ebříci, ať tam počkáme, že si pro nás za dvacet minut přijdou. A protože Jirka měl pořád ještě hlad, rozhodli jsme se, že na ně počkáme v hospodě.

Jiná kultura, jiná kuchyně – všichni jsme si dali zdejší tradiční adžárské chačapuri, těsto ve tvaru listu plněné sýrem a se syrovým vajíčkem navrch. Bylo to výtečné a strašlivě moc syté.

Ebříci nás potom dovedli do svého hostelu, kde jsme společně obsadili šestilůžkové dormitory za 25 GEL na osobu, a pak jsme šli korzovat městem.

Adžárské chačapuri

Lukáš si napřed prosadil památky, které jakože byly opravdu památky, a tak jsme napřed došli k hlavní katedrále Batumi, The Virgin Nativity Cathedral, která se za Sovětského svazu používala jako archiv a high-voltage laboratory. Byla taková... katedrálovitá...

Dál jsme pokračovali k synagoze, vybudované 1904 a znovuotevřené 1998. Ta vypadala zavřeně, ale za oknem byl nápis, že je otevřená a že vstup dvorem, a tak jsme se začali dobývat do dvora, když nám přišel otevřít rabín a vzal nás dovnitř. Prošli jsme si to dole i na galerii (dole sedí muži, nahoře ženy) a v zadní místnůstce jsme si prošli malou výstavku věnovanou Raoulu Wallenbergovi, Švédovi z Maďarska, který zachránil spoustu maďarských Židů tím, že jim opatřoval pasy neutrálních zemí.

Pak už jsme se vydali směrem k pláži.

The Virgin Nativity Cathedral

Synagoga

Uvnitř

Foť to, všechno to tu foť!

Ne nás, ty domy! Támhlety! A támhlety!

 A támhlety!

Batumské stavby jsou neskutečně bombastické, až z toho bolí oči, a na všem jsou světýlka. Viděli jsme Alphabet Tower, která je vysoká 130 metrů, je popsaná abecedou mchedruli a má tvar dvojité šroubovice (a byla zavřená, ale barevně svítila), pohybující se sochy Ali & Nino, symbolizující lásku a porozumění mezi národy (které se nehýbaly, ale byly barevně nasvícené), maják z 19. století (asi kdyby lodě přehlídly všechna ta světýlka na pobřeží), kolonádu v řeckém stylu, chacha věž...

Chacha tower. Vyrazili jsme k ní na sedmou, protože by z ní podle průvodce měla denně od sedmi na deset minut téct chacha, místní sedmdesátiprocentní alkohol. Jak se blížila určená hodina, přibývali lidi s PETkami a s kalíšky, my teda trapně neměli nic. Nicméně jsme se nedočkali, odcházeli jsme ve čtvrt na osm a teprve opodál jsme si všimli, že věž ukazuje teprve sedmou, ale trpělivost prohrála.

A Batumi svítilo.

 Architektura, nebo tak něco

Chacha tower

Fontánka, kde měla téct chacha

 Ali & Nino, t. č. se prolínající

Cestou na hotel jsme se najedli v Ebří oblíbené restauraci (výtečné pelmeně!), koupili jsme dvě vína, a když jsme se přioblékli a první láhev vypili, vyrazili jsme korzovat mezi světýlka. U Dancing Fountain hrály staré šlágry a barevné fontány tančily a my po můstcích proběhli skrz a úplně mokří jsme se usadili na lavičkách u barevného bambusového lesa s lahví vína.

A pak na pláž, odkud se nesklízejí lehátka, a tak jsme si dvě půjčili a načali další láhev vína, jediné bílé, a i když jsem tam seděla v péřové bundě, bylo teplo, a tak jsme se vyrazily s Bětkou koupat do obrovských vln. Už jsem se v moři nekoupala tak dlouho – ono bylo slané! A ty propady mezi vlnami!

Cestou na hotel jsme koupili ještě další dvě láhve vína, které jsme pili už na dvoře u stolků.

Večerní ulice...

...v zátiší u bambusového lesa...

...sladké gruzínské víno...

...náměstí plná tančících lidí...

Ách, Batumi.

Na další den měl každý nějaké plány. Ebříci si naplánovali birdwatching, protože by tu touhle dobou měly během dne táhnout tisícovky ptáků. Lukáš s Bětkou se vydali do botanické zahrady, prý druhé největší v Evropě. A my...

Checkout měl být ve dvanáct, a protože my nikam nespechali, vrátili jsme se po krátké ranní procházce s Bětkou a Lukášem do hotelu až v deset, že se teda pomalu sbalíme. Náš pokoj ale byl už odemčený a v něm nám anglicky mluvící slečna vysvětlila, že tam už nemáme co dělat. Jirka jí řekl, že se jenom sbalíme a on že se ještě vysprchuje a že pak už půjdeme, a ona oponovala, že po checkoutu je sprcha za 5 GEL. Ukázali jsme jí na všechny ty cedule na zdech, kde se psalo, že je checkout ve dvanáct, a ona se usmála a kývla a od té doby nás sice nikdo nevyhazoval, ale pravidelně k nám nakukovala uklízečka, která evidentně taky potřebovala mít uklizeno do dvanácti. Nakonec jí na to zbylo deset minut.

Batohy jsme nechali v neuzavíratelné místnůstce za recepcí a vyrazili jsme do města. Batumi už nám nemělo co nabídnout, tak co s volným časem? Sraz s ostatními byl u hotelu až ve čtyři.

A tak jsme proseděli následující tři hodiny v internetové kavárně. Mohla jsem se tak podívat na rozvrh na nový semestr, který mi zapisoval táta, a mailem se omluvit z první hodiny ve všech předmětech, protože jsme se vraceli až ve čtvrtek odpoledne... co ale byl největší čelendž, bylo provést check-in na Pegasus let z Hopy (Batumi) do Istanbulu a hlavně zjistit, odkud nám z Hopy jede do Batumi pegasí autobus.

Později toho dne

Celá situace se měla tak, že Hopa-Turecko nemá letiště, a tak používá letiště v Batumi-Gruzie, ale tváří se, že se celou dobu při těchto letech neopouští turecká půda. Takže v Hopě nastoupíte do autobusu, z něhož vás vyklopí na batumském letišti, odkud už nesmíte nikam odejít, protože ani nedostanete razítko, a tam vás pustí až do letadla. Proto jsme z Batumi museli zpátky do Hopy, abychom mohli podniknout tuhle taškařici s autobusem. Letenka přímo z Batumi by byla dražší asi o tři tisíce.

Nakonec se nám podařilo zjistit, že online check-in nejde pro tuhle destinaci provést, a ačkoliv jsem pegasí stránky prohledávala dvacet minut, o Hopa terminálu tam nebylo ani slovo. Už jsem nás viděla, jak se v Hopě ptáme po airport terminal – letiště tam není – a lidi se nám hrozně smějou – něco jakože Český sen po Turecku, že jsou prostě Turci zvědaví, kolik idiotů si je ochotných koupit letenku z města bez letiště. Jirka nakonec vygooglil nějaký článek s fotkami, kde se psalo, že je terminál devět kilometrů od Hopy směrem ke Gruzii.

Ve čtyři jsme se sešli s ostatními, k velkému údivu jsme našli i svoje batohy tam, kde jsme je nechali, a vydali jsme se zpátky do Turecka, abychom se nechali dovézt do Gruzie, abychom mohli odletět zpátky do Turecka.

Maršrutka nás dovezla až k hranicím, a protože jsme nespěchali a protože je přímo na hranicích moc krásná oblázková pláž, ještě jsme se vykoupali v moři. Vlny už zdaleka nebyly tak velké jako v noci, ale zas ty kamínky...

Pláž

Západ slunce do moře

Pak jsme prošli všemi kontrolami, na turecké straně si počkali na západ slunce nad mořem, bohužel bez zeleného záblesku, a dojeli jsme do Hopy, kde jsme našli ten nejhůř vypadající hotel, usmlouvali ho na dvoulůžácích na dvacku na člověka a nastěhovali se. Jediní Ebříci měli okno vedoucí ven (ta naše vedoucí na zahulenou chodbu moc platná nebyla)...

Během noci nám začal někdo – odhodlaně a dlouho – bušit na dveře, a tak šel Jirka otevřít. Já si v rámci rozespalosti myslela, že nám jde recepční vrátit pasy... Do pokoje vpadla nějaká Ruska a začala tam něco drmolit, otázky směřované na mě, odkud jsem a kdesi cosi... úplně bez hlavy a paty, nechápala jsem to, navíc vůbec nereagovala na jakékoliv prosby, aby odešla, a Jirka ji nakonec musel vyvést manuálně. Uá.

Ráno jsme z hotelu odcházeli v osm, uff. Hotel Sahil fakt nedoporučuju.

Otel Sahil

Večer jsme se cestou na večeři ještě stavovali v nějaké cestovce, jestli nám neporadí, kde je airport terminal, a tam nám vytočili na mobilu někoho anglicky mluvícího, byť teda mu přes hlasitý odposlech nebylo skoro vůbec rozumět, a ten nám řekl, že je to malá budova kus za nemocnicí vpravo. Což nám teda zas až tak nepomohlo, protože jsme nevěděli, kde je nemocnice, a tak jsme teď ráno vyrazili na stanoviště dolmušů, kde se nás ujal náhodný taxikář a dohodl nám dolmuš, že nám na terminálu zastaví, byť se tam pak už kvůli nám skoro nevešla školní mládež.

Řidič nás vysadil na kraji Hopy v přístavu, že ať jdeme po nábřeží co nejdál. A tam už jsme to s Jirkou poznali podle vygooglených fotech, že je to ono, ačkoliv jsme nebyli ani omylem devět kilometrů od Hopy.

Prošli jsme po molu dozadu k dokům, kde byla plechová bouda, a to bylo ono. Byli jsme tam doporučené dvě hodiny předem, takže jsme tam dobu čekali jediní, i letiště odemkli až za nějakou dobu, pak jsme prošli bezpečnostními rámy, u checkinu jsme odevzdali batohy, prošli pasovkou (překvapilo nás, že jsme dostali výstupní turecké razítko) a pak nás nahnali do dvou autobusů, kterými nás dovezli do Batumi, ani na hranicích jsme nemuseli (nesměli) ven.

V Batumi jsme prošli bezpečnostní kontrolou do duty free a za půl hodiny jsme už seděli v letadle. Letiště bylo směšně maličké a rolovalo se směrem k moři a moře bylo shora zeleně pruhované.

Hopa Terminal doprava

Arrival - Departure

 A přitom vevnitř to skoro jako letiště vypadalo. Ten autobus vzadu je naše letadlo.

Odlet do moře

V Istanbulu pršelo, samozřejmě. Uá! Až doteď mi přišlo hrozně pěkný, jak si sem Bětka šetřila sukni a žabky, ale tváří v tvář těm patnácti stupňům to najednou nebyl zas až tak super nápad.

Vzali jsme si soukromý autobus Havataş na Kadiköy (po osmi lirách), protože je Sabiha z centra hrozně daleko a tímhle autobusem to trvalo jenom hodinu. Vůbec se mi z něj pak teda nechtělo do toho deště ven...

Na nábřeží jsme se pokusili najít nějaké ryby nebo slávky, jenže bylo fakt hnusně a pouličních prodavačů tam bylo maličko, takže jsme si vzali loď do Eminonü (15 minut, 3 liry) a libovali jsme si, že se dá sedět u prosklených oken v podpalubí.

Pršet v podstatě přestalo, ale vítr s sebou nesl mořskou vodu, takže to na nábřeží vyšlo nastejno. Podél tramvají jsme vyrazili k Hippodromu a u Aya Sofie se odpojili Jirka s Ivanou, kteří v ní ještě nebyli, že si ji projdou a my jim zatím odneseme věci na hostel a pak budeme do města pokračovat společně - jinak to udělat nešlo, protože jsme tam byli těsně před časem poslední návštěvy.

V osvědčeném Sinbad hostelu jsme si obsadili šestilůžák a vyrazili jsme pro Ivanu s Jirkou a pak dál do večerního Istanbulu. Potulka to byla moc pěkná - navštívili jsme Modrou mešitu, s Bětkou jsme si pořídily spoustu náušnic, s Jirkou ručně vyráběná mýdla, zatoulali jsme se i na nábřeží, protože žejo noční istanbulské nábřeží, a už bez Ivany jsme skončili v čajovně nad několika skleničkami silného přeslazeného rize a s vodnicí.

Mě třeba nikdy vůbec ani nenapadlo, že může v Istanbulu pršet a být zima

Ale když on je Istanbul krásný za každých podmínek

 A turistů tak ani nebylo mnoho

Sinbad hostel
(což mě lingvisticky zaujalo v tom směru, že to není ostel)

Modrá mešita se nedá vynechat, miluju její obrovský prostor a modré stropy

Noční nábřeží...

...tak jako dobrý, a teď už můžeme někam do tepla?

 Ách, Istanbul

A bylo to moc pěkné zakončení celého výletu. Následoval už jen ranní přesun na letiště a odlet do Budapešti, kde jsme prostoj mezi příletem a odjezdem autobusu strávili v turecké restauraci, a cesta autobusem do Prahy, tentokrát s moc příjemnou jezduškou a další várkou divácky nenáročných filmů.

Ách, Turecko.