Východní Turecko: Veškeré možné radosti v horách

9. den: Apinavak Yayla → Karmik Yayla
10. den: Karmik Yayla → Haçinavak Yayla
11. den: Haçinavak Yayla → Kale-i-Bala

Noc byla dlouhá a velmi zasněžená. A teplá, sníh skvěle izoluje.

Ráno kousek nad námi visely mraky, a ačkoliv já jsem v tomhle počasí nespatřovala nejmenší problém, byla jsem v menšině. Nejvíc pesimističtí byli Ebříci, kteří se sněhem předem vůbec nepočítali (dnes ho bylo nových dvacet centimetrů), a protože tvořili samostatnou jednotku (vařič, jídlo, stan), neexistoval důvod, proč by se nemohli trhnout. Vždyť ty hory už viděli...

Kromě Ebříků byl smutný ještě Lukáš, kterému se počasí nelíbilo o nic víc než Ebříkům a který by z hor taky nejraději utekl. Nakonec to vyhodnotil tak, že s námi ještě den zůstane, ale pokud bude další ráno vypadat stejně, taky uteče do civilizace. (A protože on není samostatná jednotka, tak my s ním.)

Debatám byl konec, nastal čas balit...

Pak se mraky roztrhaly, vysvitlo sluníčko, obloha po celé ploše zmodrala a kolem začali lítat motýli. Takže jsem ze sbaleného batohu vybalila letní výbavu a zabalila zimní, kterou jsem měla do té chvíle na sobě.

Praktikující biolog nabírá anaerobní bahno

Pak jsme konečně vyrazili na další sedlo. Jirka hned zkraje chytil vrcholovou horečku a zmizel za horami, ale výjimečně se mi šlo líp než Bětce, takže jsem nebyla poslední a sama, takže mi to vůbec nevadilo. Cestičky pod sněhem chyběly, ale sedlo Jirka správně našel podle kamenných mužíků a průvodce.

Na sedle jsme byli ve čtvrt na jednu a bylo teplo a nefoukalo, což je dost rarita, a tak jsme si tam rovnou dali oběd a Jirka si i na tu pauzu vybalil spacák, aby mu trochu proschl. A vyfotili jsme společnou fotku, protože jsme dobyli vrchol. Společné fotky jsou důležité. Doteď se nemůžu smířit s tím, že nemáme žádnou i s Ebříky.

Panoramaticky údolí vzad

 A panoramaticky údolí vpřed

Obědvání

My

Na původně plánované tábořiště u Haçinavak yayly to bylo podle průvodce dalších pět hodin, přičemž se stmívalo v šest (byli jsme na východě velké země, která má časové pásmo podle západu), a to bychom měli hrozně natěsno, a navíc to sušení spacáku vůbec nevypadalo jako špatný nápad.

 No a pod námi byla opuštěná yayla, tak Bětka navrhla spát tam, třeba bude některý z domků otevřený a vyspíme se vevnitř?

Takže jsme sklouzali ze sedla ke Karmik yayle a začali hledat místo, kde by se dalo přespat. První domek měl vchod přibitý hřebíky, další byl chlívek... a uvnitř bečelo jehně. Takže to tu asi nebude až tak úplně opuštěné?

Přestali jsme lustrovat domky a sešli kus pod yaylu, kde jsme na rovném místě postavili stany. A Lukáš byl smutný, protože nechtěl spát tak blízko lidem, protože mu to přišlo neslušné.

Tady byl vchod přibitý hřebíky

Tábořiště u Karmik yayly a sedlo, přes které jsme šli

Postavili jsme stany, rozhodili mokré věci na schnutí, venku mezi posledními zbytky sněhu jsme rozbalili karimatky a šli jsme hrát karty. (Vyhrála jsem.)

Potom přijel koňák, podíval se na nás, jak hrajeme, a že ať přijdeme na čaj. O chvíli později přišel druhý se stádem ovcí a ten první mu vyrazil naproti s bečícími jehňaty - to menší nesl a to větší běželo samo, přičemž jsme ho hrozně zajímali a vůbec nešlo za honákem, potažmo za mámou ovcí. Jenže Lukáš přece nenechá jehně v nesnázích, a tak se ho snažil směrem ke stádu nahnat. Bavili jsme se výborně.

(Každopádně doteď zůstala nevyřešená otázka, jestli to šlo hůř Lukášovi, nebo ovčáckým psům. Ovce ale zřejmě už byly zvyklé, máma ovce si nakonec pro jehně došla sama.)

Když bylo jehně konečně pryč, přiběhl k nám jeden ze psů. Velký, chundelatý, budící respekt, obíhal kolem nás v kruzích, naskakoval proti nám, takové to ostré horské plemeno...
... a kňučel, že si chce hrát. Myslím, že kdyby po něm Bětka zpočátku hodila tu botu, kterou se chtěla bránit, když jsme se ho ještě báli, nejspíš by ji aportoval.

Lukáš&jehně

Lukáš&pes

Zanedlouho jsme znovu dostali pozvání na čaj a tentokrát jsme se rozhodli, že přijmeme. Pravda, Lukáš kvůli tomu byl smutný, ale tentokrát to bylo vcelku pochopitelné, protože z nás byl jediný, kdo uměl turecky.

Uvnitř hořela kamna, kolem kterých nás honáci usadili, protože když zašlo slunce za hory, hodně se ochladilo, a nalili nám ze samovaru čaj, klasické turecké rize. A pak se Lukáš rozveselil, protože nám vzápětí řekli, že nejsou Turkové, ale Gruzínci, a jako správní Gruzínci uměli rusky, a ruština, to je jako čeština, takže najednou nebyl celý rozhovor na Lukášovi. Super.

Čaj, sušenky, chalva. A spousta povídání.

Gruzínci tu pracují devět měsíců v roce, protože si tu vydělají výrazně více (od gruzínských hranic jsme byli kousek). Problém je jenom s pasovým razítkem, protože tu na něj můžou být jen tři měsíce v roce, ale to na hranicích spraví úplatek šesti set rublů.
Taky tu jsou medvědi, aktuálně dost přemnožení. Prý je fajn mít v horách pušku. A v noci hlídají stáda honáci místo psů - ti spí.
Za čtvrt hodiny přijdou ovce, chodí v šest. Pravidelně, každý den, samy. (Přišly. Přesně.)
V zimě tu v horách bývá čtyři až pět metrů sněhu. To jsou stáda dole ve městech a honáci doma v Gruzii. Ten, který se s námi bavil, má už dvě děti starší než my - jemu je padesát, dětem třicet.

Zvali nás, abychom přespali, a je pravda, že se nám od tepla kamen nechtělo, ale po šesté skleničce čaje jsme se zvedli a šli do stanů na večeři a ještě si pak i po tmě povídali, to bylo moc fajn. A pak už každý do svého stanu...
...šla jsem si předtím odskočit, když se ozval výstřel, to člověka nepovzbudí, raději jsem rozsvítila čelovku, aby omylem nestřelili i mě...
...a spát. A nechat si zdát o medvědech. Tipy na hezké cestovní destinace bez medvědů můžete Bětce nechávat v komentářích.

Uvnitř domku u kamen

Tábořiště v noci

Budík nás ráno probudil v půl sedmé a venku bylo až nepřirozeně hezky - modrá obloha, suchá tráva, slunce ozařující vrcholky hor nad námi. A dva stupně nad nulou.

Ten den měl být krátký, jen přes sedlo Yıldızlı a sejít k Haçinavak yayle, tedy tam, kam jsme původně chtěli dojít už předchozího dne. Takže v pohodě, žejo. Kousíček.

Před odchodem se u nás ještě stavil jeden z honáků, tak jsme se ho ptali na ten večerní výstřel, co to mělo znamenat, jestli fakt někde poblíž viděli nějakého medvěda. Neviděli, bylo to jenom preventivní. Když se střílí, medvědi nechodí. V pohodě.

Zpočátku se jen stoupalo k jezeru Yıldızlı, kde jsme teoreticky taky mohli spát - nejenže průvodce zmiňoval rovné místo na táboření, ale prý se v hladině hezky odrážejí hvězdy - ale jsem vcelku ráda, že jsme zůstali dole, protože u jezera bychom spali na sněhu a u vody a byla by nám hrozná zima. (Teda, mně.) Tam jsme se vyškrábali chvíli po desáté a Jirka nás optimisticky ujišťoval, že už jsme v polovině převýšení toho dne. Což jako asi jo, ale... no.

Dali jsme si svačinu a naplánovali oběd támhle na té moréně pod sedlem.

A pak jsem vyrazili.

 Yıldızlı Gölü

Vzhůru

I cestou k jezeru jsme museli mít kvůli hlubokému sněhu návleky, takže v tomhle žádná novinka. Problém byl v tom, že dál vedla cesta suťoviskem, a protože sníh zavál veškeré díry mezi a pod kameny, musel se před každým krokem hůlkou prozkoumat sníh, jestli nás udrží, a případně se několik kroků vrátit a jít jinudy, abychom si nezlámali nohy. (Nebo vaz, díry byly hluboké.)

Občas se dalo jít po kamenech. Většinou ne, kývaly se, nebo byly úplně zaváté. Občas se dalo jít mezi nimi. Rozhodně to bylo celou dobu učiněné peklo a jít jako první bylo strašně namáhavé.

Suťovisko bylo nekonečné a sedlo nekonečně daleko, i moréna před ním.

Nakonec jsme se rozhodli jít víc doprava, že to tam nevypadá tak suťoviskatě, což byl dobrý tah.

Na moréně byl konečně oběd a dál už cesta byla mnohem lepší. Poslední suťovisko bylo už krátké, pak jen kopec nahoru, pláň a poslední kopec.

A byli jsme na sedle.

Suťovisko: najdi cestu

Náhodné jezírko cestou

Pláň a další kopec

Cestička na sedlo

(Kolem přeletělo jedenáct luňáků červených.)

Nechali jsme batohy na místě a vydali se ještě na přilehlý vrchol. V hlubokém sněhu jsme obešli skalku, pak chvíli šli po stopách zajíce a lišky, s Bětkou jsme si skočily ze sněhové převěje a závěr byl opět po zasněženém suťovisku, až na vrchol ve výšce 3303 m. n. m.

Výhled byl odtud moc pěkný.

Hledání vrcholového kamínku pod sněhem byla zajímavá výzva.

Seskok

Pohled k Haçinavak yayle

Ohlédnutí, u toho jezírka, které je vidět, jsme svačili

 Úplně jako televizní hlasatel před zeleným plátnem

Ze sedla jsme se vydali dolů k Haçinavak yayle. 

Na téhle straně hřebene byla sněhová hranice naštěstí výrazně výš a pak už se jen klesalo strašně prudkým travnatým svahem přímo dolů k potoku, ne moc blízko k yayle, aby Lukáš nebyl zase smutný.

Byla jsem z toho dne hodně vyřízená, přece jen pražilo slunce, měli jsme málo vody a taky spálené obličeje a krky a rudé oči, protože mezi třemi lidmi kolovaly dvoje sluneční brýle, a tak jsem hned postavila stan, abych pak už nemusela vůbec nic.

(Pak jsem se vzmátořila dost na to, abych si ještě umyla nohy.)

Večeři jsme konečně po dlouhé době vařili venku a slunce zalezlo za hory až při posledním čaji. Mátovém, rostla u potoka. A pak poslední noc v horách...

Pohled na sedlo, kam jsme se škrábali další den, a na yaylu pod ním

Večeře

Na další ráno jsme nedávali budík, protože to měl být krátký den, podle průvodce jenom čtyři hodiny. Vzbudit jsme se nechali sluníčkem, a to byla ta příjemná část dne.

Začátek cesty nás provedl skrze yaylu, která byla veliká a hodně zachovalá, protože jsme z mapy nějak vydedukovali, že někde pod ní bude most přes řeku, což zpětně vůbec nechápu, kde jsme ho tam viděli. Nicméně most teda nebyl, ale řeka šla přeskákat, takže v pořádku. V yayle jsme na zemi našli růženec, tak jsem ho pověsila na hřebík na nejbližší dveře. Třeba majiteli přinese štěstí?

Já řeku překonávala jinde než ostatní, protože se mi nechtělo si zacházet kvůli mírnějšímu kopci po silnici, zatímco ostatním se nechtělo napříč travnatým svahem, a to moje místo na překonání bylo fakt úplně elementární. Jako o to větší břídil jsem si připadala, když jsem ztratila rovnováhu a dupla přímo doprostřed řeky. No nic, stávají se i horší věci.

A pak už nahoru do sedla.

Ohlédnutí k yayle

Ostatní mi záhy zmizeli za obzorem. Vadilo mi to v tu chvíli mnohem méně než fakt, že jsem byla absolutně vysílená. Slabá. Neschopná jít dál. Co to jako je, tohleto?

A tak jsem si na chvíli sedla, načala sušenky a pozorovala, jak se obloha zatahuje černými mračny a jak na nás údolím valí mlha. No tak ještě že jsme vstávali za sluníčka, žejo... 

Výstup nahoru byl čiré utrpení. Krok za krokem hlemýždím tempem, bylo mi ze sebe do breku. Když se k tomu přidala bolest hlavy, zpočátku jen mírná, později už na zvracení, tak jsem prostě brečela. A kromě toho jsem si vzala Valetol, samozřejmě, ale těžko jsem mohla na místě počkat tu půlhodinu, než začne účinkovat, když o mně vepředu nic nevěděli a když jsme tou dobou už byli v mracích hustých jako mlíko.

Sedlo mělo uznání, neklamalo žádnými falešnými prahy a bylo mnohem nižší, než se zezdola zdálo. Naštěstí, protože tou dobou už poblíž i hřmělo, a protože jsme byli v mracích, nebyli nic vidět a my si nebyli si jistí, (nebo aspoň já,) jestli nejsme přímo v těch bouřkových.

Na sedle byla mlha. Dál jsme se vypravili po malé chvíli, byla nám všem zima, i mně, ačkoliv jsem tam byla zdaleka nejkratší dobu.

 Mlha před sedlem

Mlha nad námi

Ostatní v mlze před sedlem

Mlha u jezírka za sedlem

Mlha v kamenném moři

Mlha pod námi

Kvůli mlze jsme si nebyli ani zdaleka jistí, jestli jdeme správně, ale pak jsme minuli jezírko, které jsme minout měli, a tak to bylo v pořádku. Za ním bylo kamenné moře, naštěstí bez sněhu. (Ten den jsme sníh vůbec nepotkali, pomineme-li ty chvíle, kdy na nás padal.) Chvíli jsme suťoviskem šli napříč, než jsme potkali cestu, po níž jsme dál klesali níž a níž, pryč z hor.

Oblý hřebínek posetý kozími bobky a prázdnými nábojnicemi nás dovedl až k Başyayayle. Když se před námi za loukou plnou obrovských ocúnů vylouply první domky, vůbec nebylo znát, jak je tahle vesnice veliká, ale procházeli jsme skrze a to už není vesnice duchů, která se na zimu opouští.

Byli jsme v civilizaci. Teda ne že by bylo o co stát, protože jsme se tam napojili na hliněnou silnici a po ní jsme šli dalších padesát osm let, nebo tak nějak, protože Lukáš pojal myšlenku spát na hradě Kale-i-Bala a my nechtěli, aby byl zase smutný, a tak jsme tam fakt šli. (Ale mně se ten plácek u vody cestou vážně moc líbil.)

Mlhou po silnici, na bundách nám tiše kondenzovala voda a smrákalo se. Asi deset minut před hradem se rozpršelo pořádně.

Civilizace!

Větší civilizace! (Zděné domky!)

A neklamná známka absolutní civilizace - klasický turecký pramen

Ke stavění stanů nám zazpívali muezíni, protože byla pod hradem opuštěná vesnička. Velrybě je ke cti nutno uznat, že je při stavění vnitřní stan vepnutý do tropika, takže nezmokne. My měli tuhle noc ve stanu trošku mokřeji. Ještě že jsme ráno balili ty suché stany! 

Vařič zase zlobil. Čaj se na něm uvařil ještě v pohodě, ale během vaření kuskusu musela Bětka vyčistit trysku. Moc to nepomohlo, kuskus byl sice teplý, ale zoufale nenabobtnalý. Ale protože jsme optimisti, poslední zbývající várku ovesných vloček jsme na ráno přece jen naložili.

Během noci střídavě pršelo a bylo jasno a jít si odskočit bylo snad ještě strašidelnější, než když se střílelo po medvědech. Před mešitou totiž byly záchody a před nimi koryto se spoustou puštěných vodovodních kohoutků a ta kakofonie zvuků vody dopadajících na plechové pláty... brr.

Kale-i-Bala

(Fotky jsem fotila já. Aspoň myslím, ony se hrozně pletou dohromady...)