Recyklujte papír, chraňte lesy!
Východní Turecko: Na Kačkar!
6. den: Kars → kousek nad Olgunlarem
7. den: kousek nad Olgunlarem → jezero Atsiz Gölü
8. den: jezero Atsiz Gölü → Apinavak Yayla
V hotelu v Karsu jsme si dokonce objednali snídani, která bohužel nebyla tak super, jak jsme doufali, ale pořád to byl švédský stůl s máslem a marmeládou, okurkami, rajčaty a čajem. Pak Oğuz, náš naspeedovaný hoteliér, přinesl ještě olivy a vajíčka, to už jsme tedy byli po jídle, ale kdo by si nedal?
Ze snídaně jsme se vyhrabali až v devět, když už jsme měli být na autobusáku, ale od toho tam snad ta půlhodinová rezerva byla, ne? Když jsme skutečně dorazili, Ebříci už na nás čekali, jízdenku jsme pro ně ráno ještě dokoupili, a tak jsme do Yusufeli a dál do hor vyrazili společně.
Ta náhorní plošina kolem Karsu je vážně nádherná...
Autobus nás po třech a půl hodinách vysadil na křižovatce u Yusufeli a dál pokračoval po hlavní pryč. Ta křižovatka byla úplně uprostřed ničeho, vedle byla jen jedna stavba a pak cosi oploceného a jinak nic. A Yusufeli bylo ještě deset kilometrů daleko. A co tady?
Výhled z křižovatky uprostřed ničeho správným směrem
(fotil Lukáš)
Popošli jsme na správnou silnici a dohodli se, že budeme stopovat. Kolem zrovna projíždělo auto, tak jsem na něj mávla, že když teda stopovat, tak stopovat, jenže ono fakt zastavilo a my ještě vůbec nebyli dohodnutí například na tom, kde se v Yusufeli sejdeme! Ale řidič na nás, že ať dva jdeme, a tak jsme s Jirkou nasedli a jeli do Yusufeli. Cestou jsme ještě zastavili u školky, aby řidič pozdravil své dítko, a pak už jsme se ocitli na hlavní třídě a pochopili, že poslední řečená poznámka "sejdeme se v centru" má své mouchy, protože Yusufeli je jedno velké centrum.
Městečko je to krásné, chtělo by se říct, že tam by si člověk dovedl představit život. Upravené, dost velké na to, aby tam už byl rozvinutý systém služeb, sevřené horami, v podstatě má jenom jednu vadu - že ho chtějí zaplavit v rámci budování nové přehrady.
Na ostatní jsme nemuseli čekat dlouho, chytili hned další auto, které jelo kolem, a nechali se vyhodit jen kousek od nás. Pak se kluci vydali zeptat na stanoviště dolmušů, holky odešly do pekárny koupit chleby na obědy, a protože se klukům povedlo dohodnout, že dolmuš pojede do Yaylalaru až za hodinu, měli jsme dost času se naposledy dojít pořádně najíst. A že ta hostina stála za to, dejte Turkovi do ruky maso nebo lilek a on z něj vykouzlí hostinu. (Ve skutečnosti jsme trochu bábovky, protože jsme si z vystavených jídel objednali od všeho jednu porci, ale místo plic jsme si raději dali druhé kuře.)
pise.cz/img/313007.jpg">
Yusufeli
(fotil Lukáš)
Řidič z nás pak už byl trochu nervózní, že jdeme hodně natěsno, nicméně s námi další hodinu popojížděl po Yusufeli a nabíral tu lidi, tu pytle s chleby, nakonec taky dva Novozélanďany s trekovým vybavením i koly. (Kola jela na střeše.) V podstatě to dost vypadalo tak, že řidič obvolal celé Yusufeli, že se našlo osm pitomců (kromě nás ještě ti Novozélanďani), kteří mu zaplatí cestu do Yaylalaru, a jestli potřebuje někdo něco poslat nebo se svézt, tak ať si pospíší.
Cesta byla krásná, skály nad námi hrozně strmé a suché, skalní ostrohy byly přecpané hrady a údolí pod námi byla vážně moc hluboká. Jízda trvala přes dvě hodiny, po úzkých prašných cestách se nedalo jet moc rychle. V Yaylalaru jsme se vyložili, ale Novozélanďani se řidiče zeptali, jestli nejede až do Olgunlaru, a on, že jo, a tak jsme se znovu naložili a jeli ještě kousek.
V Olgunlaru silnice končila. "Ulicí" mezi domky jsme se probrodili směsí bláta a, hm, zapáchajícího bláta pryč a pak přes řeku a pak jsme najednou byli v horách. A ty byly nádherné...
Za Olgunlarem
Údolím dál
Už bylo půl šesté a pomalu se začínalo stmívat, ale přesto jsme ještě chvíli pokračovali údolím dál, až na podle mapy poslední rovný plácek před sedlem, které nás další den čekalo. V průběhu stavění stanů se setmělo úplně, vařili jsme už za tmy - jen dva ešusy čaje, pořád jsme byli najedení z restaurace v Yusufeli. Nakonec jsme ještě chvíli u nás ve stanu s Lukášem a Bětkou hráli karty, přece jen bylo sedm a vstávat jsme měli až za skoro dvanáct hodin.
A pak jsme - konečně - spali v horách.
První tábořiště
Budík nás vzbudil před sedmou, a než jsem si sbalila svoje věci, sousedi začali vařit ranní vločky, a pak jsem převzala štafetu já, aby se mohli sbalit oni. Když jsme s Jirkou bourali stan, procházeli kolem akorát ti Novozélanďani, kteří zůstali spát u někoho v Olgunlaru a teď šli nalehko k jezeru Deniz, které leželo kousek před naším vytipovaným tábořištěm na další noc.
Vyráželi jsme v osm. Byla sice zima, ale sluneční paprsky se za chvíli slibovaly dostat až k nám, a tak jsem optimisticky vyrazila v krátkém rukávu a zbytek cesty jsem pak už jen přidávala vrstvy.
Hory byly nádherné: žlutá tráva, modrá obloha, skalní štíty, vykukující zasněžené vrcholky...
Údolím jsme šli docela dlouho, pořád výše podél potoka Büyük. Prošli jsme opuštěnou yaylou Hastaf, byla docela velká, přes léto tam musí pastevců bydlet asi dost.
Hastaf Yayla
Pohled kupředu k horám, kam jdeme
Po nějaké době jsme došli na konec údolí s vodopádem, dál už to bylo jenom nahoru. Ze začátku, kdy bylo stoupání docela mírné, mi to i dost rychle šlapalo, ale pak už jsem zase jistila celou skupinu zezadu, jako vždycky. A to nebylo Ivaně dobře.
Na kempovišti Düpedüzü Camp jsme se zastavili na chvíli na oběd. Foukal tam silný studený vítr, moc příjemně tam nebylo, na kamenech visely rampouchy a už jsme začali procházet i kolem sněhových polí. (Cca 2800 m. n. m.) Byli jsme tam před dvanáctou, ale Ivanina nevolnost gradovala, Ebříci vážně zvažovali, zda se tam neutábořit, ale nakonec se to nějak spravilo, a když jsme zase vyrazili dál, nechala mě Ivana daleko za sebou.
Jo a viděli jsme tam vlhu pestrou, která je zelená!
Pauza
Podél potoka Büyük
A dál do kopce
Dál to bylo strašně do kopce.
Zase jsme potkali Zélanďany, kteří mě vůbec nepotěšili zprávou, že je to k jezeru Deniz Gölü ještě asi hodina a půl. Nějak jsem při pohledu do mapy dedukovala, že už je to za rohem... možná už tady jsme začínali tušit, že naše mapa nemá s realitou mnoho společného?
Nakonec jsme k jezeru opravdu došli. Slunce tou dobou už definitivně zašlo za mraky, trávu vystřídal pod našima nohama sníh, a jak tvrdili Zélanďani, stany opravdu nebylo u vody kam postavit. To jsme původně ani nechtěli, takže jsme se teď prostě jen drželi původního plánu a vyrazili ještě za sedlo k jezeru Atsiz Gölü.
Zatímco Deniz Gölü bylo hluboké pleso sevřené ze všech stran skalami a horskými štíty, Atsiz Gölü byla prostě louže na louce. Mělká louže, voda do láhví na vaření z něj šla nabírat jen velmi obtížně. Co bylo důležité, byl ten plácek, kde se daly postavit stany.
Deniz Gölü
Místo na táboření tu není, tak nás čeká ještě cesta přes to sedlo vlevo
Deniz Gölü ještě jednou shora
Taková zima...
Postavili jsme stan, a zatímco Jirka kolíkoval a stavěl sněhové stěny, aby nám tam nefoukalo, já došla pro vodu, abych měla alespoň nějaký podíl na společném jídle, než si vlezu do spacáku a nechám to na sousedech. A spacák hřál, bylo v něm tak příjemně, tak teplo... Jenže vařič zhasnul, a protože jsem benzíňák čistila asi nejvíckrát, odevzdala jsem péřový spacák i botičky Jirkovi a vyrazila se vedle angažovat. Ještě dvakrát jsme to neúspěšně zkusili zapálit, než jsem se odhodlala vyčistit trysku. Podle návodu to vypadalo, že by to šlo rozebrat i mnohem víc, to mě třeba dost překvapilo, ale do toho bych se se svými zmrzlými prsty vážně nepouštěla, mně stačila výzva se trefit drátkem do trysky, abych ji prošťouchla.
A pak už to hořelo, uf.
K večeři čaj a kuskus se sýrovou polévkou, sušenou zeleninou a čerstvou pažitkou, kterou natrhala Bětka cestou, a bylo toho dost a bylo to moc dobré. Mňam. Bětka pak ještě načala čokoládu a Lukáš dal všanc zbytek gruzínského koňaku, což příjemně zakončilo večer. (Protože vzpomínku na čištění zubů v tom strašném mrazu a ledové vodě jsem už úspěšně vytěsnila.) (Taky se to týká jenom nás. Zatímco Ivaně už bylo lépe, Honza vedle dost úpěl a bral si prášek proti zelenému zákalu. Teda chci říct proti výškové nemoci.)
Večer foukal tak silný vítr, až z toho šel strach, a dokonce i Jirka spal ve svém péřovém spacáku 900 v goretexových věcech. Já se svým Gore-Texem prozíravě raději podložila, než abych se do něj balila celá, a vcelku slušně jsem se tím odizolovala od země, takže jsem i dobře spala. Ostatní ne.
Tábořiště u Atsiz Gölü
A ještě moje oblíbené srovnání: tábořiště z dálky večer...
... a ráno.
Další den jsme chtěli dobýt horu Kačkar.
V sedm jsme odhlasovali, že je hnusně a že budíček odkládáme.
V devět jsme odhlasovali, že v tomhle na Kačkar nepolezeme a že půjdeme dál. A začali jsme balit, čemuž předcházela ta nepříjemná záležitost otevřít do předsíňky, a jak jsem si už dlouho myslela, že mě v horách nemá co překvapit, tak jsem jen zůstala nevěřícně zírat. Protože všechno, úplně všechno, co zůstalo v předsíňce, bylo zaváté sněhem. Sníh byl v botách, sníh byl v nezavřených batozích, všude, úplně úplně všude.
Pozitivní bylo, že bylo ráno na nule, takže to netálo, takže se to dalo v rámci možností vyklepat, pokud se rychle otevřelo tropiko do venkovní zimy, aby to netálo teplem z nádherně vyhřátého stanu.
Druhým komickým okamžikem rána bylo vaření snídaně, protože nám od večera naložené ovesné vločky zmrzly v celistvý kus ledu, který se sice Bětce podařilo před vařením rozbít vejpůl, ale i tak to potom trvalo déle než jindy.
Smutný Jurek
(fotili Ebříci)
((tak prej je to fotka až z dalšího rána, ale vypadalo to velmi podobně))
A ještě smutnější pohled do předsíňky
Ovesná kaše
(fotil Lukáš)
Vycházeli jsme v deset.
Napadlo asi dvacet centimetrů a mokrá tráva a kameny pod nimi byly pěkně zrádné, ale křupalo to pěkně.
Nad údolím, nad nímž jsme museli projít, ale do kterého jsme nesměli klesnout, jsme zabočili po vrstevnici, protože cestičky ve sněhu nebyly vidět. A záhy jsme zase začali stoupat, protože jsme museli přes sedlo. ("To ještě není to, co vidíme!") Cestou pauza na oběd, Lukášovi bylo špatně, takže jsem nešla poslední a moc jsem si to užívala. (Obětavec.)
Klesání nad údolí naproti
Odhodlaně vpřed
Ještě kousek
A tady už to bude po vrstevnici doprava
Údolí panoramaticky
Výhledy byly dechberoucí, údolí pod námi byla protkaná potůčky a navíc sněhový poprašek na žluté trávě dodal celé krajině na plastičnosti, no a horské štíty byly jako vždy velmi majestátní, jak už tak bývají.
Na sedle Davaliaştu (kolem 3050 m. n. m.) jsme vlezli do mraku a dalších sto výškových metrů jsme z něj nevylezli. Dolů to pak bylo dost prudké, ale zase nešlo ztratit cestu, protože byla zaříznutá mezi obrovskými balvany v suťovisku.
Honza cestou stoupl na jeden velký kámen a ten odletěl dolů do svahu, a protože jsem neviděla hned, co se děje, nejdřív jsem to považovala za hřmění, ale když už ten zvuk trval moc dlouho a byl příliš intenzivní, bylo okamžitou reakcí, kam uskočit a kam se schovat, protože někde padá lavina. Ozvěna je fakt mocná čarodějka.
Chůze do prázdna
Dolů
Konečně pod mrakem
Pak jsme sešli pod mrak a bylo tam pěkné místo na táboření u potoka, ale Jirka vcelku logicky navrhl, že další den stejně ještě budeme klesat, tak ať sklesáme už teď, že alespoň bude v noci tepleji.
Bohužel to bylo poslední slušné místo na stan, jak jsme zanedlouho zjistili. Utábořili jsme se tedy až skoro u Apinavak Yayly, blíž už jsme nechtěli, abychom nebyli uneseni na čaj a nocleh, a stany jsme nakonec postavili na křivé a drnovaté loučce, jejíž hlavní předností bylo, že nebyla příliš podmáčená. (Jakože to nebyla bažina, rozmoklý sníh se nepočítá.)
Najděte místo na stan
Někde mezi drny
Byla jsem hrozně zmrzlá a unavená, hned jsem si úplně ve všem oblečení vlezla do spacáku, vařili opět sousedi ve svojí obrovské předsíňce a já se hrozně přejedla. A protože jsem pak ještě nějakou dobu nešla spát, tak jsem byla bdělá a pohotová, když Honza zavolal, že špatně odměřili rýži a jestli si někdo nechce přijít pro ještě větší přebytky než obvykle, a protože vedlejší stan odpověděl, že spí, a protože Jirka se už tvářil plně, a protože já se přejídání na noc nebojím, všechno jsem to snědla sama, a co jsem nedojedla k večeři, jsem dojedla k snídani. Nádherný život!
V noci jsem se probudila, protože byl stan podivně krátký, a když jsem z tropika sklepala sníh, úplně se nám překroutila konstrukce, protože jsme nepřichytili vnitřní stan k tyčkám. Ale spát se v tom dalo i dál. Že byly ráno naše spacáky úplně mokré, jak se tiskly na stěny... ono se nakonec vždycky všechno nějak přece vyřeší, no ne?
Tábořiště
(Pokud není uvedeno jinak, fotila jsem fotky já. Aspoň myslím, ony se hrozně pletou dohromady...)
