Recyklujte papír, chraňte lesy!
Článek Den cesty - Cesta piva (jaro 2014)
Komentáře k článku: Den cesty - Cesta piva (jaro 2014)
rebarbora: Smekám před tebou i před ostatními účastníky pochodu 
Je to moc zajímavá myšlenka zjistit, kolik kilometrů člověk ujde za den, i když teda nevím, jestli bych s mým orientačním smyslem měla odvahu vyrazit na něco takového sama, aby se to potom nezvrtlo v akci "Policie ČR pátrá" 
sargo: Úžasné, konečně místa, která znám (i když pak jste skočili nesmyslně daleko do dalších míst, která znám, ale obvykle je na výletění nespojujeme, protože je otrava takovou štreku přejíždět... 
). Je to tam pěkné a krpály protivné. Zpravidla stačí jeden či dva na celodenní výlet Koncept 24hodin chůze se mi zamlouvá víc než konkrétní kilometry. Jestlipak bych došla alespoňn ke čtvrté kontrole? Šlápla jsi do toho pěkně. Chápu dobře, že boty na maraton jsou tímto jakoby rozšlápnuté?
hospodynka: Tyhle nadlidské výkony mě nikdy nepřestanou fascinovat - uvědomuješ si, že normální je ujít 25km, potom tvrdě usnout a celý další týden skučet?
helča: Oni jako nepočkaj, když skáčeš za keř? To si říkaj kamarádi?
Jména by měli mít všichni napsaný nad hlavou, aby bylo vidět ze všech stran. Zároveň ale, zapamatuju si zapamatováníhodný lidi, kdo neutkví, nezapůsobil dostatečně, a tudíž se jím zabejvat nemusím.
Ne že by mě teda něco takovýho lákalo, moje chromý klouby začínaj trpět u dvacátýho kilometru a od pětadvacátýho nemám jiný myšlenky. A s jídlem bych měla opačnej problém, já bych toho nesla, že bych nakrmila lidi celý duhy.
Bez jídla se nedá chodit, proto se akce se mnou provádí v hobitím stylu. Svačin není nikdy dost!
eithne: Rebarbora: No, vidíš, a právě k tomu je dobrá ta GPSka...
Jarmik: Jo, tam je to na výletování skvělé, o tom žádná.
Sargo: No jako ano, dva týdny staré botky už mají přes dvě stě kilometrů za sebou. Prodavači a výrobci často tvrdí, že pár běhacích bot je optimalizovaný zhruba na sedm set kilometrů, tak bych asi měla začít brzdit, abych si je před tím maratonem moc neošoupala...
Hospodyňka: Skučení plním na sto procent. Žejo. Od toho mám koneckonců ten blog...
Helča: Ale oni si neříkaj kamarádi, spíš náhodní-zrovna-stejně-rychle-jdoucí Jména bych si možná i zapamatovala (já si nepamatuju lidi, jména problém nejsou), kdybych je znala, jenže jsem je neznala. A jídlo je těžké a jít s těžkým batohem je za trest. Tak asi tak
evi: Parádní článek! 
Fascinuje mě, kolik existuje zajímavých akcí (kterých tedy nemám šanci se někdy zúčastnit), o nichž bych bez tebe ani neměla tušení. Ale zas třeba vím, jak dlouho se dokážu válet v posteli nebo jíst svíčkovou (nejlépe obojí dohromady). Nechápu, že si někdo dokáže poprvé sednout až po 66 kilometrech chůze! Jako fakt super, obdiv nesmírný! Nápad je to opravdu dobrý, teď, když už aspoň díky synovi vím, že dokážu zůstat 24 hodin na nohou (i déle, zvlášť když poporodní hormony pracují), tak by bylo zajímavé zjistit, kolik za tu dobu ujdu. Bojím se ale, že při mém tempu bych tam už po ujití prvních 15-20 kilometrů žádnou kontrolu nenašla, ledaže by tam fakt seděli celých těch 24 hodin i na těch prvních kilometrech...
eithne: Děkuju! Mně tohle taky dřív úplně unikalo, vlastně jsem se k tomu všemu dostala hroznou náhodou. Teď už se pohybuju v komunitě lidí, kteří se takhle baví pravidelně, tak už to zas vnímám jinak
No a vidíš, přesně tak, jak píšeš, se k tomu lidi dostávají 
A konkrétně třeba na téhle akci je obsazená lidmi jen jedna kontrola a zbytek je vyřešený fixem pověšeným na stromě, takže nemusíš spěchat. Mně se zpočátku stávalo pravidelně, že jsem šla tak pomalu, že na mě na živých kontrolách nečekali. A i s tím se dalo žít, jednou nám tam aspoň nechali pití