Norsko: Do hor a na první vrchol

Čtrnáct dní jsme byli v norském národním parku Jotunheimen a chodili jsme tam po horách. Je to norské nejvyšší pohoří, je tam moc pěkně a mně se dovolená ohromně líbila. První díl je o tom, jak jsme se dostali z Prahy až na první dvoutisícovku.

1 NOK = 2,9 CZK

norské mapy: norgeskart.no
norské počasí: yr.no
norský IDOS: ruter.no

moje album s výběrem fotek ZDE

Pepa, já a Olda

Z Ruzyně jsme odlétali v půl osmé večer a v Oslo jsme byli za dvě hodiny. Batohy přiletěly taky, a kolik máme alkoholu, nikdo nekontroloval, takže jsme se z letiště dostali bez zádrhelů. Vlakové nádraží je hned u letiště a jízdenky se kupují v plechových stojanech, kam jsme také hned zamířili, ale všechny jízdenky do Otta nejbližším spojem už byly vyprodané. Takže jsme šli do Starbucks na velké kafe, protože to přece všechno vyřeší, a pak na vlak bez jízdenek, které se samozřejmě dají koupit i uvnitř, ale člověk už nemá místenku. Já měla kliku, já zůstala sedět tam, kam jsem si sedla původně, ale kluky furt někdo přesazoval.

V Otta jsme byli ve 2:45 ráno. V čekárně už jeden člověk na karimatce spal, tak jsme si zabrali protilehlý kout a spali až do rána. Sice se svítilo, ale kvůli tomu šikovní lidé vynalezli pásku přes oči.

Vstávali jsme v sedm a přebalili si batohy do finální podoby. Ceý stan pro tři lidi vyhrál Pepa, protože je z nás nejzdatnější. Jeho batoh vážil 28 kg. Já měla vážně hodně společného jídla - můj batoh měl nyní krásných 25 kg a při odletu kolem 15 kg. Nezhubli jsme. Taky jsme hned vzápětí šli hledat sámošku, abychom si koupili něco na zub. Pepa před ní vytáhl kytaru, ale Oťťané byli neuznalí, a tak nevydělal nic. V deset otevřel i outdoorshop, kde jsme koupili bomby k vařičům, a konečně jsme mohli jít na autobus do Bismo.

 Snaha se cení!

V Bismo jsme ještě po silnici došli na most a po druhém břehu řeky se kus vraceli, ale pak už jsme odbočili podél řeky Skjøli a začali stoupat do hor. Uvědomila jsem si, že můj batoh nemá 25 kg, ale metrák, plus mínus kilo. Bylo vedro a batoh mi ničil ramena a rozdíral bedra. Plazila jsem se pomalu kupředu a byla jsem zvědavá, kolik trpělivosti se mnou kluci budou mít. Safra, safra. Ale pak se začal zpožďovat i Pepa, jehož batoh nevážil 28 kg, ale dva metráky, a který si s sebou přivezl i nějakou chorobu, a najednou se mi dýchalo líp. Nenechají mě tu, nenechají!

To odpoledne jsme našli spoustu hub, hlavně křemenáče a pančáky, a i když se kluci tvářili nedůvěřivě, stejně jsme je sbírali a večer snědli.

Utábořili jsme se po 13 km stoupání. Oldu jsme vyslali pro vodu a s Pepou stavěli asi dvacet minut stan. Je to starý stan mých rodičů, kterému jsem nechala podlepit švy, a vešli jsme se do něj pohodlně všichni tři a měl předsíňku dost velkou na batohy i vaření, takže byl vlastně dost ideální. Akorát to stavění jsme v Praze nenatrénovali, takže dobře, že nepršelo. Každý další večer už nám to šlo rychleji.

Večeře byla dvouchodová a oba chody obsahovaly houby orestované na špeku. Pepa nám k tomu hrál na kytaru. Po celém tom dlouhém, náročném dni nám přišla k chuti i vodka, nebo aspoň mně a Pepovi, Olda se místo alkoholem sjížděl antibiotiky, a usínali jsme ještě za světla. Ne že by to něco znamenalo, stmívalo se až krátce před půlnocí.

Nástup do hor

Ohlédnutí na cestu podél řeky

Tábořiště na větrné hůrce

Večerní pohoda

Další ráno předznamenalo jednu z těch opravdu báječných věcí, které mi po návratu z Norska trochu chybí: první se pokaždé probudil Olda a my měli uvařené kafe a ovesnou kaši, už když jsme vstávali. Ach.

Balení stanu bylo mnohem jednodušší než stavění, hlavně protože jsme na něj měli obří vak, který se komprimoval gumicuky, a tak jsem to většinou zvládala sama. Dál jsme pokračovali vzhůru podél řeky a ohledně nesmyslnosti váhy batohů se od včerejšího dne nic nezměnilo, jenom sluníčko už tolik nepražilo, víc foukalo a později začalo i trochu poprchávat.

Olda skotačil někde vepředu, my se s Pepou střídali vzadu. Došli jsme k jezeru, kde byla spousta chat a lidí, a odtud dál už cesta pomalu vymizela. Čekal nás tam první brod, a zatímco Olda šel zkoumat možnosti přeskákání po kamenech nejdříve proti proudu a potom po proudu, mně se s těžkým batohem nikam nechtělo, a tak jsem prošla řeku bez bot. Pepa se na to přezul do S-Labů, což jsou běžecké boty vyvíjené Kilianem Jornetem na horské běhání a stojí pět tisíc. Prostě boty na brodění.

Vlastně jsem se ani zouvat nemusela, protože cesta zmizela úplně a my se brodili skrze mech, keře a potoky dál, všichni až po kolena mokří. Po páté jsme postavili stan na konci jezera na nacucaném polštáři mechu a uvařili si čaj a kafe a polévku s dalšími houbami a já pak hrozně porazila Oldu v Prší, ačkoliv on na to má možná jiný názor. Bylo to fér, protože on mě rozdrtil ve Ztracených městech. Když Pepa procitl ze svého kómatu, uvařili jsme druhý chod večeře (čočka s párečky, pepřem a chilli) a ještě se chvíli veselili u kytary. Ách, kytara. Ách, Norsko...

Brodění v botech za pět tisíc

Cesta podél jezera

Cesta tam nebyla, takže jsme chodili nejschůdnějším terénem

Ne vždy se dařilo

Tábořiště toho večera

Další ráno jsem se poučená převlékla do goretexových kalhot a návleků a na nohy si místo tenisek vzala pohory a šlo se mi tak mnohem lépe. Stejně bylo otravné brodit se po kolena křovím. Mokrým. Navíc jsem se v tom málem uvařila.

Za jezerem začala naše cesta zase stoupat, a ačkoliv se neobjevila žádná stezka, zmizelo aspoň křoví. O kousek dál jsme potkali jeden z těch zajímavějších potoků - byl nebroditelný. Příliš hluboký a prudký, než aby se do něj dalo stoupnout, a široký akorát tak, aby se přes něj nedalo přeskočit, a samozřejmě bez lávky. Červené turistické T na jednom břehu a druhé na druhém.

Olda našel místo, kde si troufnul přeskočit bez batohu, ačkoliv se doskakovalo na šikmý kluzký kámen, a pak nás chytal s našimi batohy. Pro jeho batoh se pak vracel Pepa. Neměla jsem tam z toho dobrý pocit, ale kluci mě chytli spolehlivě - Pepa chytal mě a Olda držel Pepu.

Ráno jsme se ještě škrábali od jezera vzhůru

Terén byl pořád neschůdný

Zde už brod k místu, které se muselo přeskočit

Troufli byste si?

Konečně jsme došli na Trolsbu, kde teprve začínala naše mapa, takže nebylo až tak divu, že už předchozího dne někde úplně jinde Olda tvrdil, že tam jsme. Odtud už to bylo jenom kousek do sedla, Olda si zase skotačil kdesi vepředu, a my se začali radit, co dál, protože jsme se chtěli podívat na nějakou z hor s krásným výhledem, které nás obklopovaly, jenže Olda byl v tahu, mimo dohled, mimo doslech.

Když jsme padli na místo, kde by se dal postavit stan - na skalách se suťovisky mezi sněhovými poli to nebylo samozřejmé - rozhodli jsme se, že postavíme stan a počkáme, až se Olda vrátí, aby zjistil, co se děje. Zatímco já postavila stan (uá! vysbírat, zarovnat, postavit a stejně poslouchat kafrání!), Pepa došel na kopeček za námi vyvěsit na největší balvan svůj reflexní zelený ručník, aby nás Olda z dálky viděl. A protože nebylo co dělat, uvařili jsme si k obědu polévku a dali si limit do dvou, než se vypravíme na vyhlédnutý vrcholek a Oldovi necháme ve stanu pouze vzkaz, kde jsme.

Olda se vrátil přesně ve dvě, tři hodiny poté, co jsme se tam zastavili. Nebyl o moc dál, ale neviděli jsme se vzájemně, ačkoliv Pepa vybíhal dál po trase, a píšťalky taky nebyly slyšet. Tolik k bezpečnosti v horách.

Na vrchol jsme se vydali vzápětí, vypadal docela náročně (tábořiště 1400 m. n. m., vrchol 2016 m. n. m.), tak jsme na to chtěli mít dostatek času, ale byli jsme nahoře už za necelé dvě hodiny. Olda zůstal sto metrů pod vrcholem, protože se tam šlo po hraně exponovaného hřebínku a nedělají mu úplně dobře výšky. Nahoře byla mohyla a výhled na nekonečné hory Norska. Jé jé, dvoutisícovka zdolána! Pepa tam vyrazil ve svém salomoním outfitu, tak si nahoře ještě vyfotil pár kilianovských fotek, protože běhání po vrcholcích Skandinávie je vzpomínáníhodná činnost, a pak jsme vyrazili na cestu zpátky, která byla snad ještě lepší než samotné dobytí hory, protože se dalo po sněhových polích báječně surfovat.

Oldův návrat

Stoupáme vzhůru, bez batohů je to mnohem snazší

Exponovaná cesta nad srázem

Společná vrcholovka nikdy nesmí chybět

Kilian hadr!

Ohlédnutí

Sešup po sněhu

U stanu Olda uvařil první večeři a odběhl na protější vrchol, aby i on něco dobyl. Po návratu jsme uvařili druhou večeři a strávili zbytek dne mnohým kytarováním, praním zpoceného oblečení (v potoce zcela skandálně netekla teplá) a hleděním na horské štíty kolem nás, protože jejich blízkost byla elektrizující.

Večerní pohoda I.

Večerní pohoda II.

Pokračování