Norsko: Rozdílné představy

Norsko, den čtvrtý a pátý. Jak se naše skupina rozpadla, jak se naše skupina stmelila, jak jsme došli na náhorní pláň a naše národnost byla identifikována zpěvníkem, jak jsme potkali lázně pod širým nebem a jak jsme se měli dobře.

Olda nám v půl osmé uvařil snídani, ačkoliv venku bylo depresivně hnusně, a stan zmokl ještě během balení. Pepa byl od rána zamlklý, takže jsem strávila chvíli úvahami, že jsme opravdu báječná sebranka - jeden na antibiotikách, jeden na maděru z nemoci a já anemik bez tablet železa.

Ten den na nás Olda hodně čekal, to bylo prima. Mně to vůbec nešlo, byla jsem unavená a ve stoupáních po sněhových polích neskutečně pomalá. Pepa ještě trochu pomalejší. Měli jsme s sebou sice IFAK, tunu Ibalginu a Valetolu, ale Paralenu dohromady dvě tablety. Plánování jsme trochu zanedbali.

Pořád ještě na sedle

Kolem jezer byly zapíchané dlouhé pruty, aby tam lidi nezahučeli

Odchod

Ten den vyvrcholil spor o pojetí celé dovolené.

Problém byl v tom, že jsme se vlastně předem nedohodli, jak to bude vypadat - Pepa chtěl odpočinkovou dovolenou, při které si budeme užívat Norska a půjdeme vstříc zážitkům, ať už to budou výběhy na horské štíty, koupání v plesech nebo vafle se šlehačkou na chatách, a Olda chtěl obkroužit celý Jotunheimen, a každý den proto urazit s batohy co největší kus cesty.

Nepomohlo ani to, že Pepa táhl celý stan, kytaru a velkou část společného jídla, ačkoliv byl nemocný. Já byla na hranici nosnosti ("Eliško, tobě operovali kyčle??" zděsila se minulý týden Markéta, když při převlékání zahlédla mé jizvy na bedrech od batohu), možná po rovině bych zvládla přibrat ještě kilo, ačkoliv mě bolela ramena a bedra, ale do kopce jsem skoro neunesla svůj batoh, a Olda si stál za názorem, že Pepovi nepomůže, když bude mít lehčí batoh, že to nehraje roli.

(Neurčitě spokojená jsem byla na konci výpravy, kdy můj batoh vážil méně než patnáct kilo. Znamená to, že jsem nesla ohromnou část společného jídla, protože ani jeden z kluků neměl na konci tak velký váhový rozdíl, a já s sebou neměla až na tyčinku denně žádné soukromé jídlo.)

Takže když nás zase při jedné pauze Pepa došel, oznámil, že to balí a že se vrací zpátky, protože se potřebuje doléčit, a že si pak Norsko prožije někde v okolí měst sám. A pak jsem tam stála, úplně bezmocná, a sledovala přestřelku Pepovy špatné nálady, znechucení a vědomí vlastní slabosti, na kterou není brán zřetel, a Oldova ega, zničených plánů a neochoty z nich uhnout.

Chápala jsem oba, ale nemohla jsem udělat nic. Mně byly teoreticky sympatické obě myšlenky, ale na Oldovo pojetí akce jsem fyzicky neměla, takže jsem potřebovala, aby to Pepa nevzdával, protože jsme se mohli rozdělit na dvě skupiny (měli jsme stan + bivibag), ale ne na víc. Nakonec jsem dosáhla aspoň toho, že rozhodnutí odložíme k shelteru, který měl být o kus dál.

Předpoklad, že do té doby kluci vychladnou a budou schopní poslouchat jeden druhého, se potvrdil jen z části. Vychladli, ano, ale k debatě už nedošlo. Olda si vzal bivibag a jeden vařič, já si vyfotila mapy a rozešli jsme se, já pomalu s Pepou a Olda sám. Shelter byl zamčený.

Cesta dál

Ohlédnutí

Nørstedalseter

Ačkoliv mrholilo, byla krajina dál nádherná. U další chatky, jakési hydrostanice, jsme si uvařili k obědu polévku s nudličkami. U jezera byla cedule se zákazem koupání kvůli proměnlivému stavu vody, níže po proudu už byl jen piktogram vírů. Úchvatný, jak byly kameny ohlazené od vody v rozdílných výškách. Odtamtud vedla udusaná cesta pro auta, navíc z kopce, takže dalších deset kilometrů k chatě Nørstedalseter uteklo velice rychle. Kafe a vafle s úchvatnou jahodovou marmeládou a ještě úchvatnějším sauercremem byly... eh... no úchvatné, no. Mňam.

Sympatická obsluhující paní se nás tam ptala, kam míříme dál, a na nástěnné mapě jsme to tam dobu vymýšleli, protože do Turtagrø vedla jednodušší cesta údolím a delší pěšina s větším převýšením, a kdybychom se chtěli v Turtagrø potkat s Oldou, bylo by vhodné být rychlejší, ale zvítězila scénickost pěšiny přes vršky. Ještě jsem tam dobila baterku do foťáku, protože jsem měla vítr, aby vystačila, když jsme se měli orientovat pouze podle nafocených map.

Najít kus rovné a nepodmáčené země na táboření bylo ten večer obtížné, ale měli jsme štěstí na ideální místo se scénickým výhledem na vodopád přímo z předsíňky (myslím, že Ebříkům by přišlo hodně trankvilní), a tak jsme se po necelých dvaceti kilometrech utábořili. Páni, dvacet kilometrů v horách natěžko, to jsme skoro splnili Oldovu představu o ideální denní porci kilometrů, to jsme mohli jít s ním, jsme si říkali, koukali do deště a přemýšleli, jak je asi Oldovi v bivibagu a jestli dokázal najít místo, kde by na něj nepršelo. Taky jsme u toho snědli dvouchodovou večeři.

V dálce už je vidět náš vodopád

Tábořiště. Nechtěla bych tu noc trávit ve žďáráku.

Ranní pohled ven

Další ráno jsme vstali až v osm, když venku hřálo sluníčko a sušilo mokrý stan. Vodopád byl krásný. Během snídaně se v protisměru vyloupl nějaký turista... Olda.

Zdá se, že za deště není možné spát v péřovém spacáku ani v nepromokavém bivibagu, a tak se k nám Olda vrátil a dál jsme pokračovali zase spolu. Všichni se přizpůsobili, Olda nejvíc, po zbytek dovolené už nepronesl ani slovo o tom, že bychom měli být rychlejší nebo že ten den musíme něco dokázat. Přišlo mi neuvěřitelné, že se oba kluci dokázali přizpůsobit situaci tak, aby si to užili a aby proběhl zbytek dovolené bez konfliktu. Týjo. Super.

Pepovi už bylo lépe, takže jsem byla vzadu zase já. Známá situace. Na to jsem zvyklá, takže príma. V příštím životě se narodím jako někdo, kdo neni máslo, tak.

Ranní opar se začal brzy zvedat

Ohlédnutí

Už jsme skoro na náhorní plošině

Skoro

A jsme tu

Společná nemůže chybět!

V poledne jsme došli k jezeru, u kterého Olda spal. Bylo to tam krásné, celé údolí, jímž jsme stoupali, se mi líbilo, ale skalnatá náhorní plošina s obřím jezerem se spoustou ledových ker přebila všechno. Uvařili jsme si tam oběd a kafe a Pepa vytáhl kytaru, a když nás pak v závěsu za dvěma Norkami míjel mladý kluk, prohlásil "vidím Já Písničku, jasné poznávací znamení" a zastavil se na kus řeči. Cvok. Vyprávěl historku z předchozího dne, kdy slézal z nějaké skály a úplně neodhadl schůdnost, a tak musel shodit těch sto metrů pod sebe batoh a pak slézt za ním. Chtěli jsme mu vnutit Oldu (nejvíc Olda), protože vypadal dost naspeedovaně, tak že by si mohli sednout, ale byl to sólista a nechtěl.

Jezero s krami mělo nekonečně průzračnou vodu. Museli jsme překonat jeho odtok, a protože se mi nechtělo skákat po kamenech na hraně vodopádu, rozhodla jsem se brodit. Myslela jsem si, že budu mít vodu kousek nad kolena, a nakonec jsem si urousala kraťasy. Měla jsem velmi krátké kraťasy. Volala jsem na Oldu, ať mě při brodu vyfotí, a on že ať chvíli počkám. Tak jasně, neni problém, voda měla krásný jeden stupeň, jenom aby zrovna neplula žádná kra.

Do jezera padaly během naší přestávky z protějšího břehu sněhové laviny

Křišťálová voda

Hezké

Dál jsme šli zase do kopce a sluneční brýle jsem si nasadila až ve chvíli, kdy jsem začínala vidět červeně. Když já je nechtěla mít opálené. (A neměla! Protože to je o moc důležitější než nezničené oči, jako.)

Pak se před námi vynořilo další dechberoucí jezero, Storevatnet (1270 m. n. m.) Ach a och.Vyfotila jsem tam tisíc fotek, a když jsme začali potkávat vyhřáté louže velikosti a hloubkou připomínající luxusní vany s nádhernou čistou vodou, jednomyslně jsme se rozhodli utábořit.

Stavění stanu jsem projednou nechala zcela v režii kluků a s gustem jsem se v jednom z těch úchvatných bazénků umyla. Mýdlem, protože byly bezodtoké v prohloubeninách skály, takže jsem tím neohrozila žádnou mikroflóru nebo mikrofaunu nebo cokoliv jiného. Přišla jsem si pak až nepřirozeně čistá, navíc v čistém oblečení, abych po vyprání mohla stávající usušit.

Večer byla krajina kolem zlatá od slunce a plná pohody. Bylo to nejkrásnější tábořiště za celou dobu.

Kuriozita cestou

Podvečerní výhled na Storevatnet

Tábořiště

Předchozí     •     Následující