Norsko: Ledovcům na dosah

Pokračování Norska. Minule jsme skončili rozpadem skupiny a opětovným znovushledáním, krásnou skalnatou náhorní plošinou a nakonec tábořištěm nad nádrží Storevatnet s večerními lázněmi ve vyhřátých jezírkách. Vzhůru o údolí dál, ledovcům vstříc! A kakau. Nikdy nepodceňujte chuť na kakao!

Ráno jsme vyrazili vstříc Storevatnet, té obrovské vodní ploše pod námi, přehradě, která má minimálně dvě hráze a která vypadala docela blízko, ačkoliv nebyla. Procházeli jsme mezi oblými skalami a následovali mužíky s turistickými T, až jsme došli k sympatickému jezírku, sice s přítokem ze sněhových polí, ale voda se cestou přes sluncem zalité kamenné plotny natolik sithla ohřát, že jsme zatoužili si zaplavat. Slunce pražilo a koupání k létu patří!

No dobře, bylo to studené, hlavně napoprvé, ale plavat se v tom dalo a vlezli jsme tam s Pepou dvakrát. Olda ne, prý nemá ke studené vodě zas až tak silný vztah. Koupala jsem se v Norsku ve 1200 m. n. m.!

Storevatnet

Cestou

Modelko, spálíš si nos!

Olda u přehrady

Na hráz přehrady to bylo ukrutně dlouhé a členitý terén nám dal zabrat, navíc jsme byli všichni zdrchaní z prudkého slunce z předchozího dne, ale došli jsme tam, a ze samé auforie, že dál vedla cesta pro auta a zmizeli mužíci, jsme se nechali strhnout a pak jsme se vraceli na naši trasu přes hory a doly stylem "měla by být někde támhle".

Protože jsem šla hodně pomalu, vyrazil Olda napřed na chatu Krossbu, aby si tam dobil telefon a powerbanku. Pepa zůstal solidárně se mnou. Takže jsme tam při jednom krátkém zastavení prokecali skoro hodinu. To je hned.

Na závěrečný kopec toho dne jsme se škrábali sutí s obřími bílými balvany, mezi kterými jsem si přišla jako mravenec. Nahoře jsme měli ledovce vzdálené přes údolí jako na dlani.

Jezera cestou

V chatě jsme obhlídli, co mají dobrého (Olda si dal pytlík brambůrků), ale mě nic nezaujalo, (a Pepa prohlásil, ať mu vezmu to, co si dám já,) a tak jsme s Pepou zase vyrazili pomalu dál. Z dohledu od chaty jsme postavili stan, a protože hodně foukalo, obložili jsme ho ještě kameny, spíš než kvůli stabilitě abychom neměli v noci uvnitř průvan.

Po druhém chodu večeře poklusem přiběhl Olda, protože začínalo pršet.

Pepa usnul ještě někdy před osmou, protože mu zase bylo zle (hrdinsky ovšem nechával druhou tabletku Paralenu na horší časy), a já při rozprávění s Oldou několikrát připadla na myšlenku, že mám děsnou chuť na kakao. Ale jako fakt obrovskou. No a Olda ji po mých několika zmínkách také dostal, takže jsme dali hlavy dohromady a začali vymýšlet, jak by se dalo udělat kakao bez kakaa, mléka i cukru. Nakonec jsme ohřáli banánový proteiňák a rozpustili v něm půl tabulky hruškové čokolády a kus nutelly. VYPADALO to jako kakao. Chutnalo to jako banánový proteiňák s hruškovou čokoládou a nutellou.

Pepa si ve tři v noci vařil kafe, protože mu bylo tolik zle, že nemohl spát. My jsme byli vážně hrozná sebranka.

Tábořiště té noci

Mňami!

Další ráno jsme předběžně pobalili a dali si rozchod do dvanácti. Pepa zůstal ve stanu a dopoledne prospal, Olda vyrazil oběhnout přilehlé vrcholky a já se vypravila k ledovci Bøvertrean nad námi. Tyjo, mně se to tak líbilo! Nahoru jsem šla přímo podél hrany ledovce a podél všech těch ohromných jeskyní (alias konců puklin), dalo by se vejít dovnitř, do bíla a modra, do ticha. Neskutečný.

Hned dole bylo na velkém balvanu naskládaných několik menších kamenů a pod kamenem lano. Jedna výprava už na ledovci tou dobou byla, další se vyrojily později, záviděla jsem. Ledovec byl z velké části zasněžený, ale ten holý modrý hřbet byl hodně popukaný a strašidelný.

Došla jsem až na vrcholek hory, odkud nešlo pokračovat dál jinudy než po ledovci, a pak jsem se vracela po hřebeni a na ledovec jsem koukala z výšky a byl pořád krásný. Celý výlet mi trval dvě hodiny, a ačkoliv jsem byla pěkně zesláblá a malátná, rozhodně stál za to.

Ledovec

Pukliny byly obrovské

Jejich ústí mě lákala, naštěstí jsem si nevzala čelovku s sebou

Já já já!!
(Tyjo to už je hodně sebestředný, co? Tak třebaa... "Anonymně s ledovcem". Lepší?)

Jedna z mnoha výprav. Taky bych šla.

S Pepou jsme si ještě stihli uvařit oběd, a když se vrátil Olda, sbalili jsme zbytek věcí a vyrazili dál na Skogadalsbøen. Pepa mi o ráno dřív vzal z batohu nějaké jídlo, a tak se mi šlo mnohem líp, ačkoliv jsem měla po včerejším dní rýmu s teplotou.

Zanedlouho se v údolí před námi objevily černé mraky a valily se na nás. Zauvažovali jsme postavit stan, ale nebylo kde, a tak jsme se jen opláštěnkovali (pitomá jsem si neoblékla nohavice) a pak už přišel děsný slejvák, obří prudké kapky, brzo byla voda všude, po pěšině tekly potoky rozbahněné vody a nebylo skrze ně vidět, kam šlapeme, Pepa se natáhnul, čvachtali jsme po kotníky v blátě a říčky pak už s gustem procházeli vodou. Vlastně to byla docela psina.

Kluci pak zaveleli k pauze a začali sundavat goretex, takže nás chytla ještě druhá vlna.

Přestalo pršet a potkali jsme úchvatnou loučku, začalo svítit sluníčko, tak jsme ještě asi hodinu počkali, než oschne tráva, a utábořili jsme se.

Pauza u mužíka

Jestli ono se na nás něco nežene? Pak už jsem nefotila...

Předchozí     •     Následující