rubriky:

odkazy:

moji přátelé

přihlášení

archiv článků:

Norsko: K létu patří koupání (v horských plesech)

pise.cz/img/361432.jpg" alt="IMG_3337" height="413" align="absMiddle" width="550">
Chlapi, zatnout břišáky teď!

Krásných deset stupňů

Ech

Ušli jsme ještě dlouhý kus cesty, než jsme ve zdejších močálech našli suché místo na stan. Opodál bylo jezírko bez přítoku a odtoku, takže jsme postavili stan, navečeřeli se a postupně se došli umýt - voda byla úchvatně teplá, akorátže tam bylo vidět z cesty, ale odvážní se nebojí a nohy jsem si tam oholila i tak, ahá!

Když jsem se večer na chvíli pokoušela hrát na kytaru já, Olda velmi zdatně předstíral, že netrpí úplně moc.

Postavičky v zeleni

Údolím dál

Tábořiště v mokřadech

Podvečerní divadlo

Lepší jak televize, jenom křupky chyběly

Ráno jsme se probudili pod azurovou oblohou, takže antibiotikový Olda šel opět zabalený do kukly a dlouhých nohavic a nebyl rád. Bylo vážně hic. Pepa byl pořád nemocný, takže se mu taky nešlo dobře, a já hodně fotila, takže jsem byla nejpomalejší ze všech.

Údolí bylo nádherné. Té vody všude kolem!

Když jsme došli k přehradě, Olda se odpojil a odběhl napřed, aby si na další chatě dobil telefon, a od té chvíle nás už nic nemohlo zviklat udělat přestávky na úplně všech pěkných místech, která jsme potkali. Nejlepší ze všech bylo jezírko, které bylo pod cestou jen tak tak vidět, mělo tmavě modrou průzračnou vodu a bylo nekonečně hluboké. Ach! Vyvalili jsme se tam pěkně v poledne, takže jsem se z Norska opravdu vrátila opálená do plavek, a voda byla sice nejstudenější ze všech jezer, ve kterých jsme se dosud koupali, ale byla plavatelná a přítok tam tekl pod sněhovým příkrovem a bylo to tam krásné. Ke všemu tomu plavání a povídání a hraní jsme si uvařili i oběd a kafe. Léto. Prostě léto.

Tady jsem se chtěla koupat já, ale kluci byli moc daleko

Přehrada

Cenu o nejkoupajícnější jezírko vyhrálo tohle s vodou průhlednou až na dno

Léto! Slunce! Koupání!

Zvedli jsme se akorát včas, vzápětí začalo poprchávat, takže na další chůzi nebylo přehnané vedro, a šlo se nám dobře.

K chatě už to bylo kousek, navíc se šlo od přehrady po zpevněné cestě. Náš vytipovaný Nøgla shelter, kozí chlívek, byl půl kilometru před chatou, na které na nás čekal Olda, a tak jsme v něm nechali batohy a na chatu šli nalehko. Přezdívka kozí chlívek seděla skvěle - kamenné zdi, dřevěná stěna, jenom jedno malé okno, uvnitř stísněný tmavý prostor... ale byla tam kamínka!

Na chatě jsem sehnala alespoň trochu použitelný pohled pro Sargo a zase se mi poněkud protočily panenky při celkové ceně takového pozdravu. Při své druhé návštěvě Norska jsem za posílání pohledů utratila tisícovku, takže jsem se letos moudře rozhodla poslat jen jeden. Všem ostatním pardon. Na chatě měli počítač s internetem zadarmo, takže jsem si projela maily o svatbě, na kterou jsem byla pozvaná den po návratu, a přišlo mi absurdní, jak rozdílné léto prožívám v ten okamžik já a jaké prožívá Bětka, Zuzka a Ondra.

Cestou zpátky ke kozímu chlívku se nám podařilo posbírat pár prutů na oheň, byly tam popadané z loňského zimního značení, a provinile jsme se necítili, protože další zimu už by určitě nepřežily.

Zase se udělalo pěkně, takže jsme se s Pepou vypravili ještě k nedalekému jezeru na další koupání. Mně tou dobou už nebylo moc dobře, lezla na mě nějaká choroba (nějaká = Pepova; to je ten skupinový duch, o všechno se rozdělit; díky, kamaráde!), ale protože tam vedl do vody sněhový příkrov, ponoukla jsem alespoň Pepu, aby si na igelitce zaboboval. Video je k vidění na Facebooku a má docela úspěch :)

Bobovačka

My se měli tak dobře!

Olda se pak šel proběhnout a po večeři jsme začali řešit, jak se tam naskládáme, protože umístit tři karimatky v malém prostoru byl docela oříšek. Já to měla jednoduché, já jako holka dostala kamenný oltář. Studil a byl nepohodlný, ale na zemi další místo nebylo, no a oltář je holčičí věc, žejo.

Večer se mi udělalo zle a snědla jsem náš poslední Paralen. (Druhý Paralen. A to si ho Pepa tak šetřil!) Bolest v krku, teplota, zimnice a neuvěřitelná rozlámanost... jo, tohle chcete v norských horách zažít všichni. Ach jo. Noc byla patřičně hrozná. Rozlámanost dospěla do fáze, kdy jsem se nebyla ochotná ani otočit na bok, protože to bolelo, a během noci mě rozbolelo rameno tak, že jsem další den skoro nemohla hýbat rukou. Heh.

Kozí chlívek

Podle předpovědi mělo být následující den ošklivě, a tak jsme už předem naplánovali, že zůstaneme v kozím chlívku a jen se půjdeme projít po okolí. Díky za to!

Pepa se po snídani (která byla skoro v poledne... v kozím chlívku byla pořád tma) vypravil dobýt dvoutisícovku kousek od nás, Olda rozečetl už čtvrtou knížku ve své čtečce (všechny měly tematické názvy - Konvoj do Murmansku, Aljaška, Cesta, Zlé časy) a já prospala den. Nebylo to ani zdaleka tak prima, jak by se mohlo zdát. Ono zkuste se vypotit zabalení v peří a goretexu.

Večer kluci rozdělali oheň (než se pořádně rozhořel, tak jsme se málem udusili) a v chatce se oteplilo natolik, že jsem sundala obě své bundy! Po Ibalginu se mi udělalo trochu lépe a zábavný večer s kytarou a s whiskou pro kluky byl nakonec prima. Dokonce už se mi ani nechtělo tolik spát. Takže ty kamenný oltáře asi přece jen nejsou tak špatný.

Olda vaří. Druhý chod vařil Pepa - vodu od mytí nádobí zahustil nudličkami, přichutil bujónem a voilá!

Ráno mraky visely nízko, ale svět byl i přesto krásný a barevný, protože jsem mohla hýbat rukou a mohla jsem se hýbat celá a nevěřili byste, jak velká to byla úleva. Akorát záchvaty tubery mě doprovázely ještě další dva týdny.

Čekala nás cesta do Spiterstulenu pod Galdhøppigen, respektive kousek před něj, na placené kempoviště jsme chtěli až v den výstupu. Ušli jsme ten den asi 15 km, začátek po velkých kluzkých balvanech, to jsem byla ráda, že můj batoh už vůbec nic neváží. Vzhledem k předpovědi jsem vyrazila na cestu v pohorách a návlecích, takže nejenže jsem navzdory rozbláceným cestičkám dorazila suchou nohou, ale ještě jsem si při překonávání široké řeky mohla dovolit stoupat po kotníky do vody, což celou věc značně ulehčilo.

Večer Olda vyrazil ještě za elektřinou do Spiterstulenu (kde ho ovšem odmítli, protože nebyl ubytovaný) a já se chtěla jít podívat někam nahoru na kopec nad údolím, ve kterém jsme byli, ale záhy jsem si ověřila, že jsem po předchozím dni slaboučká, nevylezla jsem vůbec nikam a pokorně se zase vrátila do stanu ke kytarovým tónům a večeři.

Vstříc brodům

Vstříc ledovcům

Hlavně být za všech okolností připraven!

Předchozí     •     Následující

Zpět na hlavní stranu blogu