Norsko: Na nejvyšší horu

Jak jsme dobývali Galdhøpiggen a cesta domů. 

Další ráno. Tradice ovesných kaší s tunou kokosu se mi docela zamlouvala, ale byla jsem sama. Posunuli jsme se jen o kilometr dál do kempu (240 NOK / 3 lidi), kde jsme postavili stan, a vyrazili dobýt nejvyšší horu Norska. Protože předpovědi počasí se nedalo odolat - v ten den měl být na vrcholu déšť, sníh, mraky a vítr, zatímco nazítří sluníčko. Jupí, jdeme teď!

Nahoru jsme vyrazili sólo, což byla vzhledem k našim rozdílným výkonostem moudrá volba.

Kemp ve Spiterstulenu

Sněhule severní strážila moje kroky

Protože to nešlo. Po prvních pár stech metrech jsem si uvědomila, že já se na vrchol nedostanu, i kdybych se stavěla na hlavu, protože jsem byla nemocná a bolelo mě každé zakašlání, a taky protože mi chybělo železo v krvi, a oba důvody by stačily i samostatně. Nešlo to. Bolelo to. Navíc jsem idiot vyrazila v goretexových kalhotách a goretexové bundě a v pohorách a v batůžku jsem měla flísovou bundu a už pát set výškových metrů nad kempem jsem šla v dešti jenom v tílku a myslela jsem si, že se uvařím.

Ještě než jsem se dostala skrze keři porostlý krpál hned nad kempem ke sněhovým polím, což byla druhá pomyslná část výstupu, motala se mi hlava a zakopávala jsem, a tak jsem napsala klukům, že to balím, aby na mě nahoře nečekali, a že se potkáme ve stanu, a zadumala se, co dál. Bylo poledne, celý den přede mnou, ale v kempu bych se nezabavila. Na výlet nebylo kam jinam jít... Takže... půjdu dál co noha nohu mine, a až se vyškrábu nad tu sněhovou hranu, tak to otočím a vrátím se.

Pak jsem vylezla nad sněhovou hranu a spatřila Keilhaus Topp, předvrchol, o kterém jsme si minule s Lukášem mysleli, že je vrchol, a dost nás rozhodilo, že je Galdhøpiggen ještě tak daleko. Hm. Vydala jsem se ještě ke srázu nad ledovcem, podél kterého se mělo jít, protože se ráda dívám na ledovec.

...a tak dále.

Údolí, odkud jsme přišli do Spiterstulenu

Šla jsem opravdu pomaličku, předběhli mě úplně všichni, ale to nevadilo, protože já jsem narozdíl od nich nešla až nahoru, já jenom čekala na vhodnou chvíli, kdy to otočím a vrátím se zpátky.

Myslím že rozhodujícím faktorem bylo cca šestileté dítě, co už šlo dolů a vesele něco brebentilo tatínkovi. A kus za ním šli dva důchodci, tak sedmdesátiletí, a paní spadla, balanc měla hodně špatný, ale šla dolů z vrcholu. Ale já jsem anemik, aha! Nemocný anemik, aha!! Ehm. Ne, nefungovalo to.

Žádná výmluva není silná jako věk 6- nebo 70+, moje ego by vám o tom dokázalo vyprávět hodně dlouho.

Bylo dost ošklivě, tou dobou už jsem mrzla i v tom všem oblečení, které jsem předtím táhla v batohu a kolem pasu a tolik proklínala. Prsty v rukavicích jsem měla promáčené a zmrzlé a bolely mě, protože jsem i tak musela držet hůlky, aby mě na mokrých kamenech nesfoukl silný vítr. Když jsem si chtěla odpočinout, zalézala jsem pod kameny a asi při tom vypadala hodně špatně, protože se mě všichni ptali, jak mi můžou pomoct. Nejsem jenom lemra, jsem mezinárodní lemra.

Ještě před předvrcholem jsem potkala vracejícího se Oldu, který to otočil na exponovaném hřebínku, po kterém v mlze a uprostřed ničeho nebyl ochotný přejít dál. A o něco později jsem potkala i Pepu, ne protože by se vracel, ale protože byl tak rychlý. Rovnou se pochlubil holení, kterou si o kámen prosekl skoro až na kost. Jasněže nebylo chytrý jít s tím až nahoru, ale byl z nás tří jediný, kdo tam ještě nikdy nebyl, takže to vlastně dává úplný smysl. Hojilo se mu to pak jenom dva měsíce.

Předvrchol Galdhøpiggenu, Keilhaus Topp, ze kterého je to na vrchol ještě pěkně daleko

14:05, potkávám Oldu

14:40, potkávám Pepu

A pak už zalézám do mraků

A vidím jen obrysy. Ale výskání při bobování se i mlhou neslo dobře.

O kus dál jsem definitivně zalezla do mraků, takže už nejenom byla zima a silný vítr, ale i mokro všude kolem. Déšť. Sníh. Vidět byly nanejvýš tři mužíci dopředu. Dost mě překvapovalo, jak byli všichni lidi v protisměru vysmátí. Asi že se dolů jezdilo na sněhu převážně po zadku a hezky to svištělo.

Ve všem tom bezčasí jsem ani přibližně netušila, kde jsem, jak už jdu dlouho a jak dlouho bych na vrchol ještě měla jít. Byla jsem tak zoufale pomalá, že bych se stejně neměla čeho chytit, ani kdybych se někoho zeptala. Pověsila jsem se proto za kluky, kterým sympaticky z postranních kapes batůžku koukaly plechovky piva, a byla jsem hrozně překvapená, když se přede mnou - před námi - vynořil obrys chaty.

Takže jsem to zvládla. Trvalo mi to dlouho, byla jsem zmrzlá a unavená, klepaly se mi nohy, ale potřetí jsem vylezla na nejvyšší horu Norska, Galdhøpiggen, 2469 m. n. m. V chatě už bylo málo lidí, hlavní nápor tam byl o mnoho hodin dříve, když tam byl Pepa, já měla stůl sama pro sebe, a dala jsem si tam čaj za 30 NOK a hotdog za 40 NOK, což jsou asi nejdražší čaj a hotdog v mém životě, ale kdo by odolal, zasloužila jsem si je. V chatě byla docela absurdně free wifi, takže jsem si pročetla internet, abych stihla pookřát, a pak se pustila na cestu dolů.

16:30, chata na dohled

Posezení. Kluk za pultem se tvářil hrozně otráveně, kolik za to asi tak má? To tam asi bydlí, že?

A ještě dobýt úplný vrchol - 2469 m. n. m.

Z chaty jsem psala Sargo, že musím najít někoho, kdo si pamatuje, odkud jsme přišli, protože chata je zrádně kruhová, a myslela jsem to jako vtip, takže co následovalo dál, je docela trapný. Netrefila jsem se ale jenom o 90 °! Ehm. Za to se mi klidně můžete smát do očí. Ale byla mlha...? Šla jsem od mužíku k mužíku, dál vidět nebylo, a byla jsem moc ráda, že tam jsou, protože jinak by se dalo jít úplně kamkoliv, akorát jsem se divila, že je za tu dobu, kdy jsem seděla v chatě, stihl někdo bíle popsat, ale třeba jsem si toho předtím jenom z druhé strany nevšimla...

Pak se protrhaly mraky a ledovec přede mnou, ledovce vlevo, ledovec vpravo... byla jsem na skalním ostrohu, který o kousek dál končil v ledovci, a bylo mi to tam zcela nepovědomé, ale bylo to pěkné, tak jsem to příliš neřešila a fotila tu krásu kolem, když na mě začal cosi volat norský pár přede mnou. Plynule přešli do angličtiny a společně jsme si odsouhlasili, že jsem na té cestě přes ledovec. Jejdanánečky.

Tak jsme se kus vrátili, mraky byly naštěstí pořád ještě lehce profoukané, takže už byla na obzoru vidět i správná mužíková cesta, na kterou jsem to střihla přes sníh, a dobrý. Pak se zase zatáhlo na bílou tmu, ale od mužíku k mužíku vidět bylo.

Nevídané výhledy... a já proč si to nepamatuju z minula

Tady při pohledu před sebe už začínalo být docela jasno

Byla jsem ráda, že si pamatuju, že vpravo od toho skalnatého hřebínku s mužíky je sráz a vlevo bobovací sníh, ale zůstala jsem raději uprostřed, protože po tom, co jsem předvedla předtím, jsem přestala být dostatečně důvěryhodná i sama sobě, ale při prudkých poryvech větru jsem se přece jen držela více vlevo.

Mužíci vedli i přes sníh, a to jsem si zabobovala na zadku. Jasně, chudáci goretexové kalhoty, ale když ono to tak jelo! Dole jsem byla překvapivě rychle... takže celkové skóre - Olda nahoru nedošel, Pepa stihnul cestu nahoru i dolů za 2,5 hodiny a já za 8 hodin. To kdyby se někdo divil, proč jsme nešli spolu.

V kempu nebylo tak hnusně jakov mracích na vrcholu, ale pořád dost ošklivě, takže po sprše ve velmi vlažné vodě jsem se ještě dobu pokoušela zahřát zabalená do úplně všeho svého peří, než jsme vyrazili do kuchyňky uvařit večeři. Bylo tam živo a trochu hlučno, velký rozdíl oproti horám, ve kteých jsme byli sami, ale byl to pořád ten horský ruch, takže se mi to docela líbilo.

Vpravo sráz, vlevo se dá bobovat. Asi. Troufli byste si?

Poslední pohled na ledovec

Další ráno jsme dojedli všechny své ovesné kaše, kokosy, hrozinky a chia. V kuchyňce bylo plno, takže jsme se ke stolku vetřeli k Dánce, které Olda pravidelně vyléval její čaj. No a pak jsme sbalili stan a odjeli pryč z hor.

První autobus jel jenom do Lomu a na navazující jsme čekali tři hodiny, takže jsme měli dost času nakoupit si v přilehlém Coopu a vymrznout na lavičkách na ledovém větru, a následujícímu autobusu do Otta nefungoval terminál a my neměli dostatečnou hotovost, takže jsme tam chvíli byli za pitomce a pak jsme dostali zlevněné studentské jízdné. A v Otta už bylo teplo (aby ne, byl srpen a už jsme byli nízko - Spiterstulen byl 1200 m. n. m., Lom 700 m. n. m. a Otta 260 m. n. m.), a zatímco si Olda odběhl na přilehlý kopec, my si s Pepou v Kiwi koupili víno (s úchvatnými 4,2 % alkoholu, ach ty prohibiční země) a slunili se v ostrém slunci u nádraží.

Po západu slunce jsme se přeunuli do čekárny, v níž jsme přespávali již cestou do hor, a rozložili si spaní a mysleli si, že to takhle skončí, když tam dorazili další čtyři kluci, snad Turci, a po pár dotazech se utábořili naproti nám a začali dělat hluk a neskutečný binec kolem sebe. No, takže jsme se s Pepou zase sbalili a odešli spát do stanu kousek za město. Olda sebemrskačsky odmítl jít s námi.

Na nádraží před příchodem Turků

Rán jsme vstali chvíli před osmou a za půl hodiny jsme byli už zpátky na nádraží, a to i se skvělou snídaní z jahod, rybízu a malin, které rostly všude kolem stanu. Ve vlaku do Lillehameru zněla za námi čeština a v dalším vlaku na letiště v Oslo jsme seděli v quiet zone, takže tam zněl akorát můj tuberácký kašel.

V letadle jsem seděla u okýnka.

A pak jsme už byli doma.

Byla to pěkná dovolená.

Konec.

Předchozí