Zase dokonalá Rakovnická 60, jak taky jinak?

Mně to letos ve všech ohledech tak sedlo! Organizátoři zařídili perfektní trasu, perfektní počasí, perfektní atmosféru na trati i na občerstvovačkách, perfektní organizaci, jako vždy perfektní trička a navíc nějakým způsobem i moji naprosto perfektně euforickou náladu. Nevím, jak to udělali, ale chci to taky umět!

A jako závazek pro příště si dávám, že si nechám vyčistit objektiv

Rakovnická 60
sobota 19. 5. 2018, start 6:01 (resp. průběžný 5:00-7:00)

Naměřená vzdálenost: 68,55 km
Oficiální vzdálenost: 66 km
Nastoupáno: 1364 m+

Čas: 10 hod 27 min
Čas pohybu: 10 hod 00 min

Průměrná rychlost: 6,6 km/h
Průměrná rychlost pohybu: 6,8 km/h

Pořadí v běžcích celkem: 31. z 125 startujících a 103 dokončivších
Pořadí v ženách: 4. ze 34 startujících a 27 dokončivších

Stránky pochodu ZDE, facebooková stránka ZDE, výsledky ZDE, trasa ZDE.

Moje tradiční analýza... vidíte to letošní vyrovnané tempo? Jsem na sebe hrdá!

  Ještě jedna ranní fotka na úvod - ten hřeben hor vzadu je dost zajímavý, že?

I letos jsem se pečlivě připravila - protože na mě ve středu na Facebooku vyskočilo, že má Trailpoint tenhle týden šutrácké dvacetiprocentní slevy na vše, dojela jsem si den před závodem koupit nové boty. (Dvoje, ale to už je jiné téma.) To mohl být jen epic fail nebo epic win - na Karlštejnské tlapičce už mě ve starých Salmingách dost bolela chodidla, z čehož jsem usoudila, že mám vyšlapané tlumení, ale zase vzít si úplně nové boty na šedesátku, to jsem ještě neudělala. (Navíc o číslo větší, jenže on se tenhle model už nevyrábí a moje velikost byla vyprodaná.) Ale nakonec jsem byla moc spokojená - skončila jsem bez jediného puchýře nebo odřeniny a chodidla mě nebolela vůbec.

V sobotu jsem vstávala ve 3:15, což je tak brzo, že už to mozek odmítl pobrat, a tak mi to zas až tolik nevadilo. (To až v autě cestou zpátky do Prahy jsem měla drobné halucinace, které mě nutily dodržovat předepsanou rychlost. (Většinu čas. (Chvílemi.))) Startovalo se sice až v šest, ale musela jsem se ráno stihnout kompletně připravit, protože večer moje "příprava" vypadala tak, že jsem seděla u počítače, pročítala si loňský a předloňský report a přikusovala k tomu připravené tyčinky. Do Rakovníka jsem ráno přijela s velkou rezervou, která se nakonec hodila kvůli parkování - projezdila jsem centrum křížem krážem, než jsem potkala pána odjíždějícího z parkoviště a obsadila jeho místo.

No, a v šest vyjeli cyklisti a v šest nula jedna vyběhli běžci. Na startu jsem ze známých potkala jenom Ondru Musila, který mi spolu s první desítkou zmizel ihned po startu, protože já prostě nebudu vybíhat v tempu pod šest minut na kilometr, a za mnou zůstalo jen pár lidí. Buď všichni startovali mimo oficiální společný start, nebo letos stokilometrová varianta zlákala i tradiční šedesátkaře.

Registrace účastníků

Před startem cyklistů

Takže jsem si popobíhala sama, jenom jsem se čas od času míjela z Tomášem Zahálkou, který šel tradičně v kiltu a bos, a taky s cyklisty, kteří dofukovali kola nebo rovnou měnili duše. A bylo krásně, teplota byla akorát na tričko a zvedal se ranní opar, který vytvářel fantastické scenérie. Zpočátku jsem ještě musela dávat pozor na cyklisty, kteří mě předjížděli, ale ani letos proti nim nemůžu napsat jediný hejt, protože na tomhle závodě se k sobě cyklisti a chodci chovají přátelsky a vzájemně se respektují.

První kontrola byla na rozhledně na Senecké hoře, kam si většina lidí jen vyběhla pro kontrolní samolepku a zase pokračovala dál a na ochozu s vyhlídkou se nás kochalo jen málo. A dole bylo první občerstvení, takže jsem si dala kofolu a banán, než jsem se vydala dál.

Cesta ránem

Zamlžená krajina

Senecká rozhledna na dohled

Mezi poli

Výhled z rozhledny

Cesta ke Krakovci je moc pěkná. Mám sice dost špatnou vizuální paměť, takže bych předem nedokázala říct, kudy poběžím, ačkoliv byla trasa identická jako loni a dost podobná předloňsku, ale kdykoliv jsem vběhla do dalšího úseku, vybavila jsem si ho. Ten seběh lesem po cestě s kořeny. Odbočku za vesnicí do polí. Seběh mezi poli do další vesnice, kde jsem se na svém prvním ročníku předbíhala s Hankou a doběhla Katku.

Celé to odsejpalo rychle, protože byla radost běžet. Slunce se prodralo skrze mraky a skrze po celý den trvající lehký opar jen tak, aby bylo jasné, že já nádherný letní den, ale nepálilo a vzduch byl vlhký, a to je přesně počasí, které potřebuju. A tak jsem běžela. Pro radost z pohybu a z toho, že můžu a že to jde. Dneska žádné chmurné myšlenky, že už dávno umím jen chodit a jestli bych s tím neměla začít něco dělat; dneska to bylo čiré štěstí.

Před Krakovcem jsem potkala Jirku Hofmana a Olafa a za Krakovcem Filipa Drazdíka s Martinou Němečkovou, kteří šli stovkovou trasu, a na Krakovci Petera Cisare, Martina Hlaváče a Honzu Suchomela, kteří noc trávili v Rakovníku a po přednáškách si ji užili tak důkladně, že místo stovky vyrazili jen na čtyřicítku. Neviděla jsem je už dlouho, a tak jsem s nimi chvíli pobyla, a sice jsem si nedala pivo, ale dostala jsem do ruky Jägera, a protože mi to ten den běželo, tak mi chutnal, protože cukry jsem při běhu schopná pálit v libovolné podobě. A pak jsem běžela zase dál.

Druhá kontrola za Seneckou horou

Utíkej...

Známí

Hrad Krakovec

Mám ráda první část ke Krakovci, ale naprosto zbožňuju pasáž v údolí podél Šípského potoka a Javornice. Těch dvanáct kilometrů bych nejraději běžela pětkrát po sobě, aby z toho byla šedesátka - miluju ty brody! A moc ráda se dívám na všechny, kdo si nechtějí namočit boty. Já to chápu, mě by to taky děsilo, kdybych za sebou neměla tolik stovek v botách promáčených od sněhu nebo deště - suché boty jsou přece základ všeho. Jenže tady mi cestou do cíle skoro stihly znovu uschnout... a navíc v nových Salmingách jak v pokojíčku.

A tak jsem vbíhala do každé vody, párkrát nabídla opěrné rámě pro ty, kdo se snažili řeku přebalancovat po nestabilních kamenech, a bavilo mě se neustále předbíhat s cyklisty, protože ty brody zdržují.

Taky bylo prima, že z Krakovce startovala čtyřicetikilometrová trasa, na které bylo spousta lidí, takže jsem se zase měla s kým míjet. Totiž - já byla dneska v tak dobrém rozpoložení, že jsem si další lidi na trase užívala! Protože oni byli hodně výletní a dobře naladění a přátelští, že to byl pro mě úplně nový rozměr. (A hrozně mě fascinovalo, kolik mezi nimi bylo platinově bílých blondýnek. Nějaká móda pro tenhle rok? Opravdu jsem nevycházela z údivu, když jsem potkávala další a další, protože v součtu snad předčily ostatní barvy vlasů.)

Překvapil mě Čertovcův pilíř, že byl už na dvacátém sedmém kilometru, kdovíproč jsem ho měla zafixovaný mnohem dál. A líbil se mi ještě víc než loni, bavil mě od něj seběh na cestu - kde se ostatní s obavami smekali, já prosvištěla přímo. (Oni mi to nandali při výstupu k němu, ale to sem psát nebudu, takže to nikdo nebude vědět, tak.)

Když se nechce brodit na kole

...což bylo v některých případech pochopitelné. Tenhle to zkusil přejet.

A vyfotila jsem vám své nové botky! Jak se o ně krásně starám, aby se třeba nezaprášily, nebo tak.

No prosím, letos už všechno i pravopisně správně! :-)

Legendární občerstvovačka u ústí Javornice

Mezi ústím Javornice a Skryjemi jsem měla z předchozích let naopak zafixované, že mě to nebavilo. Že to byl asfalt a že mi to vlastně dost vadilo a že jsem si v těch místech snad i říkala, že Rakovnická šedesátka není zas úplně geniální, protože asfalt. Jenže... letos bylo asi všechno lepší, tráva zelenější, asfalt měkčí a kopce mírnější, protože mě to nepřestalo bavit.

Jasně, v tomhle úseku jsem přestala běhat, jenže díky tomu jsem zase mohla vytáhnout foťák a fotit o sto šest.

A pak jsem došla do Skryjí, kde byl jarmark a jeden z vozů na návsi stál tak šikovně, že úplně zakrýval správnou cestu k restauraci, takže jsem tam kroužila dokola a zírala do GPSky a moc to nechápala, než jsem se dopočítala čárek na displeji a cest kolem sebe a napadlo mě se za ten vůz podívat.

No a samozřejmě i na občerstvovačce u restaurace byli moc milí organizátoři a měli tam naprosto nejlepší koláč, áááách, akorát příště si nejdřív dám koláč a teprve pak si budu mazat obličej opalovacím krémem (za ten velká pochvala!), protože přece jen asi stačí lesní plody a drobenka, UV faktor byl už chuťově trochu navíc.

A za Skryjemi jsem potkala spanilou jízdu. Ale jakou! Kolik bylo těch motorkářů, šedesát, sto? Projížděli kolem hrozně dlouho a jeli na čemkoliv, co mělo dvě kola (v případě jedné čtyřkolky a jedné sajdkáry i víc), ať už to byly skútry, terénní motorky, nabušené silniční stroje, choppery, staré Jawy... a vlastně se houfovaly dohromady jen ty Choppery, ostatní jeli promíšení a všichni se usmívali a dost mi jich zamávalo, protože jsem se při pohledu na ně zvesela a nepokrytě smála. To protože motorkáři jsou vlastně něco jako vlaštovky, přinášejí léto.

Údolí Berounky

Přechod

Podél řeky

Česká krajina, jak ji mám ráda

Ve stoupání k hájovně Křiniště jsem jako obvykle předběhla spoustu cyklistů vláčející svá kola, protože to není kopec, který by šel snadno vyjet, a vůbec jsem jim to nezáviděla. A to samé ve stoupání po modré od Gypsárny, které sice sjízdné je, ale je tak táhlé, že nejprve dělal vodiče jeden cyklista mně, až ho to přestalo bavit a zařadil se za mě a nechal se táhnout mým chodeckým tempem.

Někde za hájovnou Křiniště mi začaly tvrdnout stehenní svaly - sice se hýbaly, jak jsem potřebovala, ale bylo mi jasné, že když se zastavím, chytí mě do nich křeče a už se nerozejdu. To se mi nestalo už dlouho! Ale já asi dlouho neběhala. Jenže na poslední občerstvovačce v Pustovětech měli sypací magnézium, které jsem si smíchala s kofolou a zaprvé to bylo hrozně dobré a za druhé mi pak svaly přece jen ještě trochu povolily.

Tam mě varovali, že od poslední kontroly dál je strhané značení, takže mi buď můžou doporučit trasu, nebo můžu jít popaměti z loňského ročníku, nebo ať jdu jakkoliv, že to je kvůli tomu povoleno. A to bylo něco pro mě! Stoupání na poslední kopec bylo sice dlouhé, ale pak už se dalo běžet až do cíle (teda až na ten asfalt na okraji Rakovníka - takhle ke konci už ani letos nebyl měkčí a krásnější než jindy) - a možnost to vzít šturmem hlava nehlava po těch nejpřímějších lesních pěšinkách? Ach!

(Takže odtud mám ty šrámy na nohou a asi i ta tři klíšťata. A nohy popálené od kopřiv. Stejně se mi to líbilo. Kdo měl vědět, že ta cesta skončí? A díky ní jsem předběhla dva cyklisty, se kterými jsem se předháněla už delší dobu, akorát že tohle byl sjezd/seběh, což mělo hrát ve prospěch jim, ha!)

Lesní cesty v závěru

Poslední kontrola - ovšem mám reklamaci, že u ní letos nebyly hecovací nápisy!

Opuštěné budovy cestou

Ne, tohle pro mě není běžecký terén, je mi líto. Fujky.

Cíl!

No a pak už jsem došla do Rakovníka a do cíle.

Potěšili mě cyklisti, se kterými jsem se delší dobu míjela, že se ke mně hlásili. Všechno to óchání, že je celou dobu doháněla běžkyně, mi dělalo až nemístně dobře.

Já si samozřejmě uvědomuju, že můj čas není běžecký, jenže slovo "běh" je velice relativní. K letošnímu ročníku mohu jen vysvětlit, že mám hodně natrénovanou fyzičku z krav magy a plavání, že mám lehce (pro dnešní potřeby zcela dostatečně) natrénovaný pohyb v horkém počasí a že nemám příliš natrénovaný běh. Mě ale na letošním ročníku těšila ta nebývalá radost z pohybu, z té bytostné potřeby běžet... A koneckonců, na tu "přípravu" je čas moc pěkný.

Euforie mě pořád drží, ačkoliv jsem to v neděli odskákala neschopností chodit, mírnou teplotkou a nesnesitelnou bolestí hlavy. Dokonce mě láká začít trénovat běh, jakože opravdický běh, protože tu v Modřanech máme pro veřejnost přístupný ovál, takže zkoušet běhat intervaly a o víkendu pomalé objemové běhy... a samozřejmě se to střetává s realitou, v níž mám za měsíc kravmagové zkoušky na další stupeň, do toho většinu víkendů plnou a jen jedno volné odpoledne v týdnu. Mohla bych běhat ráno ve dny, kdy mám večer krav magu? Jak dlouho bych to vydržela?

Otázky, samé otázky. Organizátoři, díky vám za to! Taková chuť k pohybu se ve mně neprobudila už hrozně dlouho. Jenže ono je samozřejmě známé, že Rakovnická šedesátka je prostě nejlepší, moje srdcovka, závod s dokonalou trasou, perfektní organizací a pořádaný pro radost. Už teď se těším na příští ročník.