Rakovnický duatlon 94 km

31 km kolo + 28 km běh + 34 km kolo. Ještěže existuje hrdinství před monitorem, které mě donutilo se přihlásit na tuhle disciplínu, protože zážitků mám skutečně nepřeberně. Rakovnická šedesátka v nové variantě!

Duatlon Rakovnické 60 - RD100
sobota 18. 5. 2019, start 6:00

kolo I:
Vzdálenost: 31,73 km
Nastoupáno: 659 m+
Čas: 2 hod 30 min
Průměrná rychlost: 12,7 km/h
Rychlost pohybu: 13,7 km/h

běh:
Vzdálenost: 28,92 km
Nastoupáno: 754 m+
Čas: 4 hod 53 min
Průměrná rychlost: 5,9 km/h
Rychlost pohybu: 6,1 km/h

kolo II:
Vzdálenost: 35,69 km
Nastoupáno: 944 m+
Čas: 4 hod 13 min
Průměrná rychlost: 8,4 km/h
Rychlost pohybu: 11,5 km/h

Pořadí v duatlonistech celkem: 16. z 16 startujících
Pořadí v ženách: 3. ze 3 startujících

Stránky pochodu ZDE, facebooková stránka ZDE, facebooková událost ZDE, výsledky ZDE, trasa ZDE.

Jsem ještě horší cyklista, než jaký jsem běžec, ale nakonec se ukázalo, že úplně nejhorší je u mě manuální zručnost. Ale zase kdyby někdo těch mých 45 minut výměny duše natočil na video a pustil zrychleně, byla by to skvělá groteska! A montpáku jsem přitom zlomila jen jednu.

Kromě nejhoršího manuálně zručného člověka taky aspiruju na nejhoršího navigátora, ale zatímco všichni nadávali na kopec Lípa, mně přišel k smíchu, protože jsem mnohem horší vylezla už o několik kilometrů dřív... omylem. Samozřejmě jsem chtěla aspirovat i na nejhoršího cyklistu ever, ale tam mě o několik délek předstihl kluk, který spadl z mostu.

Takže...

Zvládla jsem to na dámičku, to nemohu říct.

Večer před startem byl klíčový. Poté, co jsem nedokončila Karlštejnskou tlapičku kvůli únavě, jsem potřebovala zařídit brzké usnutí, a díky pánům John Wick & Jack Daniels se i zadařilo. Nutno dodat, že abych nebyla úplně nezodpovědná, jsem si pustila kromě filmu i návod, jak se mění na kole duše, protože jsem píchla jenom jednou a už jsem si to moc nepamatovala. Dobře já!

Vstávala jsem v 3:15 po skoro sedmi hodinách spánku. Balila jsem až ráno, ale vlastně jsem s sebou nic moc neměla, protože žejo, bylo to jenom třicet kilometrů. A dalších třicet. A pak ještě jednou třicet. Ale tak nějak to celé působilo jako třicet, no.

Na svém oblíbeném parkovišti jsem zaparkovala dost na Pražáka, ale když odjelo auto z jiného místa (které teda taky nebylo zrovna určený k parkování), postavila jsem se tam, takže mi nikdo nepropíchal pláště.

Nejdřív jsem se skočila registrovat, abych se vyhnula návalům, a teprve pak jsem vytáhla z kufru kolo a snažila se ho sestavit dohromady. Brzda mi po nasazení předního kola divně drhla, ale napotřetí se mi to povedlo udělat správně. A pak už jsem v teple auta snídala a vůbec se mi do venkovní zimy nechtělo.

Start měli duatlonisti společný s cyklisty, kteří jeli 70km variantu, a tak nás bylo hodně. Všichni vypadali hrozně profi, ale to já určitě ve svých růžových trailových botkách taky. Víte, já kdysi zkoušela klipsny na pedálech, ale když jsem dvakrát spadla, vzdala jsem to.

Před startem bylo na náměstí jako vždycky plno

Ráno byla hrozná zima, a tak jsem se snažila držet tempo, dokud jsme jeli po rovině, abych aspoň trochu rozmrzla, a přemýšlela jsem, jestli jsem to nepodcenila, když jsem měla jenom nejletnější tílko, které vlastním, a běžeckou větrovku, která sice moc neprofoukne při běhu, ale na kole je to úplně jiná liga. A běžecké kraťasy. A dál už nic.

Jenže pak se začalo stoupat a já začala mít úplně jiné starosti. Jakože... moje úvodní úvaha byla, že kolo jezdí z kopce samo a i do kopce to na něm nebude tak hrozný, takže si vlastně na těch cykloúsecích děsně odpočinu. Jenže ono to tak není! Ono musí člověk do kopce hrozně dřít, protože by jinak musel sesednout a kolo vést! A že těch prvních deset kilometrů stálo za to - byla jsem úplně hin, nenáviděla se za tenhle nápad a přemýšlela jsem, jestli bych kolo dokázala zahodit do příkopu tak nenápadně, aby si toho nikdo nevšiml, a zbytek trasy absolvovat s chodci.

A nebo aspoň bych chtěla sesednout a kolo vést, ale to nikdo kolem neudělal, a já bych tak musela čelit soucitným i povzbuzujícím komentářům, to bylo jasný. Panebože, co jsem to provedla?

Pořád jsem se ohlížela, kdy mě začnou předbíhat první běžci, a myslela na to, že až to kolo povedu, určitě mě zrovna předběhne Michal, který na startu komentoval, že mě na kole ještě nikdy neviděl, a já mu budu moct odpovědět, že ani neuvidí. (Nakonec mě předběhl až v běžecké části, takže ano.)

První kontrola byla na rozhledně na Senecké hoře a já to tam zvládla! Cítila jsem se jako vítěz. Neumřela jsem! Můžu tam to kolo nechat? Už ho nikdy nechci ani vidět.

Senecká rohledna

Navíc jsem tam ani nedojela úplně poslední. To mi moc jasný není.

Jenže pak to začalo být... dobré. Cesta vedla nejdřív terénem dolů, což mě hrozně bavilo, a pak po rovině, a tam jsem myslela na to, jak bych se tam trápila s během, zatímco tady párkrát šlápnu do pedálů a jsem pryč. Ono to za to možná stálo? Možná si to kolo ještě nechám? Jenom zima byla pořád hrozná.

A pak, dřív, než bych se nadála, jsem byla na Krakovci. Týjo, to kolo je oproti běhu nějaký rychlý. (Laskavý čtenář taktně pomine perspektivu, že můj běh je abnormálně pomalý.)

Kontrola pod Seneckou horou

Krakovec. Pořád je zataženo a zima.

Za Krakovcem začíná má oblíbená část R60: Javornice se svými brody. Ona teda byla pořád děsná zima, ale Javornice! A brody!

Dupla jsem si hned do třetího, když jsem kolem nedokázala přejet v korytě velký kámen, ale protože u pozdějších byla řeka tak hluboká, že si člověk při šlapání namočil obě nohy, aniž by musel slézat, nevadilo to. A ještě později byly brody tak hluboké a dlouhé, že jsem v polovině sestupovala a kolo na břeh dováděla. Tehdy jsem si začala všímat toho, že mám oproti ostatním skutečně hrozně tenké pneumatiky, že na horském kole by to šlo mnohem líp. (Což komentovala i spousta lidí, takže to nebyl jenom můj dojem.) (Jenže to by mi to zase nejelo po asfaltu, a kdybych svoji nenávist vůči asfaltu ještě trochu přiživila, musela bych se odstěhovat někam do Himalájí.)

Zajímavým místem na trase je kopec Čertovcův pilíř. Vždycky, když jsem tudy procházela, byli už cyklisti za horami, a tak jsem si naivně myslela, že ho cyklovarianta objíždí. Inu, neobjíždí. Sice to nebyl první úsek, kde bylo nutné kolo nést, protože mi přišlo nebezpečné ho vést, (ta stezka nad Javornicí, mhmm,) ale ten sešup dolů na cestu byl z podobných terénních vsuvek asi nejzábavnější. Jsem moc ráda, že je moje Dema tak lehká.

Na kontrole. Ti kluci vypadali hrozně profi, tak jsem se ptala, jestli dolů pojedou, že jim uhnu, ale jen se smáli.

Na kontrole u ústí Javornice bylo depo, kde duatlonisti odkládali kola a vyrazili na třicetikilometrové běžecké kolečko. Kola se odkládala na trubkovitou konstrukci, a když jsem viděla, že ostatní kola tam visí za sedla, tak jsem tam i svoje pověsila za sedlo, ale moc důvěry jsem v to neměla, a tak jsem si ho zamknula za rám, že když spadne, tak aspoň zůstane viset a moc se nepotluče, a pak jsem celý ten okruh trnula hrůzou, aby se to nestalo, protože by se ten zámek taky mohl poškodit a nejít odemknout klíčem a štípačky kontrola ve výbavě pravděpodobně neměla. (Jop, vymýšlení hororových scénářů patří na pochodech k mým nejmilejším zábavám.)

Občerstvení u Ústí Javornice

Depo pro kola. Moje je to předposlední, líbí se mi ten kontrast mohutnosti kol :)
(fotka převzatá odsud)

Celý ten přechod na běžeckou část byl až podivuhodně hladký. V hlavě mám totiž kdovíproč zafixované, že kolo není sport, a tak jsem vybíhala opravdu čerstvá, jako by to bylo ze startu.

Hned za řekou jsme odbočili kamsi do svahu a začali se škrábat cestou zarostlou mladými kopřivami. Ještěže to prošlapali ti rychlejší z nás. Moje původní idea byla běžet, co to půjde, protože jsem měla strach, že nestihnu časovou bránu depa, které mělo zavírat ve dvě a podle mých propočtů bych to měla mít jen tak tak, ale tady jsem to rychle přehodnotila. Do prudkého kopce, obtížným terénem... a pak ta pěšinka zmizela úplně a jenom šipky tvrdily, že jsem se pořád ještě neztratila.

A pak cesta pokračovala nejen potokem, ale i vodopádem, a pak ještě jedním. Boty jsem měla mokré z Javornice, a tak mě to prostě jenom bavilo, organizátoři dělají trasu lepší a lepší.

Bílá šipka je vševypovídající - cesta dál vede tudy

A taky tudy. Tohle není scenérie kolem cesty, tohle je cesta. V dáli prosvítá další šipka.

A hele, tady je to i s... ehm... lávkou.

No, ale samozřejmě nemůže být pořád posvícení. Neumím jezdit na kole; a chodit sice umím, ale pozor, i to si dovedu zpestřit - mezerami v navigaci. Ona tam byla taková dost dvojznačná šipka a cesta vydupaná kolmo do srázu, a protože mi ukazatel v mapě zrovna skákal v okruhu několika set metrů sem a tam, pustila jsem se po té cestě.

Byla hrozná. Prudká, drolivá, nekonečná. Málem jsem tam vypustila duši. (Škrtám, že umím chodit. Tohle bylo moc.)

No, a tak jsem vylezla někam úplně do háje, ale komu by se chtělo zpátky do údolí o sto metrů níž? A tak jsem šla podél, pak jsem zase zabloudila a šla úplně do pryč, pak přes nějaké lesy, louky a pole, a celé to byl fakt dost epický kufr. Jo a ta stezka byla od prasat, nahoře to nešlo přehlídnout. Ale zase jsem viděla veverku, která se pokoušela schovat na uschlém stromě, jednu srnku v lese, pět na louce a jednu schovanou ve vysoké trávě, odkud vystartovala, teprve když jsem byla metr a půl od ní, a z té vysoké trávy jsem si odnesla čtyři klíšťata.

Napojila jsem se v nejbližší vesnici, kam jsem došla z luk a musela ještě řešit problém, jak se dostat dovnitř, aniž bych musela lézt přes ploty.

Uprostřed luk

Ta asfaltka vzadu, na té bych měla být, ale přes domky na kraji vsi jsem se neprobila, musela jsem je obejít.

Příchod na asfalt byl poučnej. Zmizel terén, kde nohy zabíraly, a když se asfaltka začala zdvíhat, přešla jsem z popobíhání do chůze - a najednou mě do stehen vzaly křeče. Ale jaké! Fascinovaně jsem šla dál, tiše nadávala a nemohla odtrhnout pohled od svalů, které se pod kůží vlnily a bolely. (Jupí, mám důkaz, že mám nějaký svaly!) Jako mě občas berou křeče do lýtek, i když jen spíš výjimečně, ale to je na pohled jedno dvě nepatrné cuknutí a dost, pak propnu nohu a je to pryč. Tohle trvalo věčnost.

Doběhl mě Michal, a tak jsem si chvíli klusala s ním kopci navzdory, a při běhu křeče povolily. Když mi utekl a já zpomalila, zase se rozjely. Tak přece jenom jsem po cykločásti nevybíhala tak čerstvá, jak jsem si myslela - navíc v té zimě v kraťasech... uááá! Drželo mě to až na kontrolu ve Skryjích, kdy jsem od sympatické stovkařky vyžebrala tabletu magnézia a navíc do sebe nacpala banán se spoustou soli.

O kopci Lípa jsem dopředu slyšela spoustu zkazek, jak se tam budeme škrábat napříč vrstevnicemi, bez cest a po kamenech schovaných v listí, jak to bude hrozný a příšerný... ale po tom krpálu, který jsem zlezla od potoku při bloudění, mi to přišlo jako legrace. Došla mě Hanka Váchová, a tak jsem nahoru i dolů šla s ní, a to taky bylo prima. Jen na to, že se mělo jít po vlastním značení, tam bylo podivně málo šipek, ale tady se můj mobil docela držel a na cestu jsme trefily skoro hladce.

Kontrola Lípa

A pak už do Skryjí. Šlo se kolem Skryjských jezírek, taky přes spoustu krásných zelených míst, s výhledy do kraje a tak, tahle pasáž se mi moc líbila. Popobíhala jsem, co to šlo, a teď už to nebylo o časových branách, ale o prevenci křečí.

Akorát do kopce od jezírek jsem zvládla jenom jít...
"Děti, pozor, další běžec!" volala cizí paní.
"Noooo... skoro," odpověděla jsem provinile, zatímco jsem kolem procházela svižnou chůzí.
"Ale to je přece jasný, že si někdy musíte vydechnout! Stejně jste dobrá!"
Nejsympatičtější civilistka na trase ♥

Ve Skryjích se mi líbilo. Kromě toho banánu se solí jsem tam zbodla strašně moc strouhaného koláče, o kterém jsem si do té doby myslela, že ho umí jenom moje máma, a když jsem pak chtěla jít dál, přesvědčovali mě, ať si dám ještě něco. Tak jsem jim slíbila, že se vrátím - výhoda duatlonové trasy, přes ty nejlepší kontroly se šlo dvakrát.

Skryjská jezírka

Lávky vtipně pérovaly

Ty louky vypadají úplně jako čajové plantáže! Žejo, žejo!

Skryje, kontrola.

Pak jsem seběhla k řece a k mostu...

Víte, jak ve filmech vždycky zůstane viset auto nebo vlak z mostu jen tak tak a hrozně se houpe a hrozí, že sletí dolů? Nikdy jsem tomu nevěřila, ale teď jsem to viděla na vlastní oči.

Na nájezdu na most chybělo zábradlí, a tak tam byly betonové bloky s tyčemi, na kterých byla páska, aby si toho lidi všimli. A když jsem tam přicházela, z druhé strany akorát sjížděli cyklisti - a vlastně nevím, proč to ten kluk udělal, ale asi se pokusil najet na chodník? A bylo to právě v tom místě bez zábran a nevím, jestli ho ze sedla vyhodil obrubník nebo ten betonový blok, ale kolo ho vymrštilo přes okraj mostu a dopadl o tři metry níž na břeh Berounky - a kolo se zůstalo houpat na hraně mostu nad ním.

Ta chvíle, než se pohnul, byla nekonečná. Kolo vytáhli jeho kamarádi zpátky na most, takže na něj nespadlo. Pak k němu jeden z nich sešplhal, aby zjistil stav, a všem se nám hrozně ulevilo, když si stěžoval jenom na bolest nohy. Protože - ten pád vypadal opravdu hrozně.

U toho mostu měl kontrolu nějaký pochod od Trilobitu a byla tam spousta lidí, a ti všichni se nahrnuli na most a začali radit. Zavolejte záchranku! Kluci, běžte tam dolů ještě další! Pozor, ať si nestoupá! A pak tam sešplhaly další dvě paní, ačkoliv tam vedla sotva jednomužná cestička a akorát se motaly, když ten kluk s pomocí kamaráda lezl nahoru, další trvali na volání sanitky bez ohledu na to, co mu je nebo není... uá! Tenhle shluk mi vůbec nedělal dobře. (Znáte Bradburryho povídku Zástup? Ta paralela byla citelná.)

Nehodu ani skrumáž jsem nefotila, tak aspoň značení ve Skryjích

Na druhém břehu řeky se duatlonová trasa oddělila od všech ostatních a já na dalších třináct kilometrů osaměla. A akorát, když jsem vcházela mezi řepkové lány, se obloha protrhala a vysvitlo slunce. Což už teda mohlo počkat...

V Újezdci byla kontrola přímo na návsi. Tohle mě vždycky fascinuje, že tam jako vydrží, že ji nikdo nezničí. Asi tam žijí jenom fajn lidi? Chybělo tam jenom deset samolepek, takže jsem trochu poupravila svůj názor na počet startujících duatlonistů - že jsme jen tři holky, jsem věděla, (taky jsem plánovala zaútočit na bednu!,) ale kluků jsem si myslela, že bude mnohem víc.

Dvojstrom & ostré slunce

Jednostrom s lavičkou & ostré slunce

Stromořadí, které neposkytuje stín & ostré slunce

Újezdec

Další kontrola byla v Šlovicích a odtamtud jsem šla proti trase Rakovnické 40, takže jsem potkávala spoustu pochodníků. Akorát jsem si teda myslela, že když už to je až do depa podél řeky, tak že to i bude pořád po rovince, ale škrábání na vyhlídku mě vyvedlo z omylu. Navíc tam byla kontrola, která ale nebyla určená pro mě, ale jen pro R40, chm.

Šlovice - tahle kontrola ale byla zas jenom pro duatlon a ne pro R40, heč

Vyhlídka na řeku

V depu u ústí Javornice visela poslední čtyři kola. Nejsem poslední, dobře já!

Snědla jsem tam spoustu škvarkové pomazánky, vypila spoustu ionťáku a kofoly, a když jsem zjistila, že mají rizoto, tak jsem si dala ještě luxusní porci k obědu. Protože jsem mohla, protože jsem přijela ve čtvrt na dvě - tři čtvrtě hodiny před avizovaným uzavřením! Hezky, Eliško, hezky.

Pak zase zapakovat běžecký batůžek do cyklobrašny, (při té příležitosti jsem zjistila, že můj hořčík, který jsem si myslela, že jsem nechala v cyklobrašně, zůstal už v autě,) připojit telefon s navigací i hodinky se snímáním trasy na powerbanku, a mohla jsem vyrazit dál.

Znovu do Skryjí jsme jeli po trase loňské R60, kterou jsem měla zafixovanou jako nekonečné asfaltové peklo. Ale ono to na tom kole nebylo tak zlé! Navíc už byli všichni cyklisti pryč, a tak mě nikdo neviděl, když jsem ty nejprudší kopce tlačila. No, a ve Skryjích jsem byla za chviličku.

("Ty už jseš tu zas?") Dala jsem si dalších několik kusů strouhaného koláče a ionťák, ale víc nebyl důvod se zdržovat, to rizoto předtím bylo výživné. Zase přes most a za řekou opačným směrem než při běžecké části, po silnici dál až ke stoupání k hájovně Křiniště.

Tohle stoupání si pamatuju z minulých let hlavně proto, že mi tam vždycky bylo líto všech cyklistů, kteří tam tlačili kola, protože to byl hrozně nepříjemný kopec. Z letošní zkušenosti mohu říct, že kopec opravdu nebyl příjemný, a že když jsem se snažila svoje kolo udat kolemjdoucím, nikdo ho nechtěl. Já taky ne.

Občerstvení u hájovny Křiniště

Na Křiništi jenom samolepku a pak po písčité cestě poseté kameny nádherný sjezd, jelo to samo! A pak se ozvala rána a hrozné rachtání a zadní duše byla prázdná. (Samozřejmě že zadní! Protože tam je oproti přednímu kolu ještě ten rébus s nasazováním řetězu.)

V příštích 45 minutách (vyčteno ze záznamu na Garminu) ze mě padaly hlášky typu "tak polez ven", "zalez tam dovnitř", "ta duše určitě nepasuje na tohle kolo, vždyť je strašně malá,", "neni divný, že i ten plášť je nějakej malej, ačkoliv jsem ho teď sundala?", "kurnik jak se nafukuješ mimo ráfek, to zas budu nafukovat pusou, co" a taky trochu nadávek, ale ty jen tlumené, aby lidi, kteří mě míjeli pocit, že to všechno s přehledem zvládám, ne, děkuju, nepotřebuju pomoc. Za prvé by to neuneslo moje ego, za druhé se to aspoň naučím a za třetí by to byla hrozná ostuda. (Áno, moje ego mě jednou zabije.)

Po těch čtyřiceti pěti minutách, když jsem konečně kolo vrátila zpátky do vidlice, (že se to jmenuje vidlice, jsem si teď dohledávala na googlu,) a dokonce jsem i vrátila řetěz do míst, kam přibližně patří, a nakonec si i vzpomněla na zaháknutí brzdy do takového toho udělátka (....), přišel pán z přilehlého stavení, že se teď vrátil z kola a jestli nepotřebuju pomoct? Ale teď vidí, že už to mám? Páni, vy jste, slečno, šikovná!

("Trvalo mi to hodinu a zlomila jsem při tom jednu montpáku, ale děkuju." "No ale zvládla jste to - a úplně sama! Máte můj obdiv." Zdá se, že jsem postoupila na level psa, který dostane pochvalu, když se naučí panáčkovat. Což neni zlý.)

Jenom čekám, kdy moje kolo zabuší na dveře u mojí mámy, která mi ho dala, když si pořídila lepší, a bude žebrat, aby si ho vzala zpátky.

Problém byl, že to byla jediná náhradní duše, kterou jsem měla s sebou (a kterou obecně disponuju), takže jsem na dalších dvaceti kilometrech prostě nesměla píchnout. (Lepení nemám. Ono při mý šikovnosti bych pravděpodobně všechny záplaty místo na kolo přilepila na sebe.) A najednou to byl obrovský mentální blok, že jsem si terénní sjezdy přestala užívat a při každém přejetém kořenu jsem se bála, abych to kolo zase neprorazila.

Najednou se z jízdy vytratilo veškeré potěšení.

Za poslední živou kontrolou v Pustovětech vedla trasa do příšerného kopce, který nenávidím i pěšky, natož s kolem, (a zase si ho nikdo nechtěl vzít!,) kde mě opět předběhla Hanka Váchová, která byla (skoro) rychlejší na pěších 102 km než já na cyklo-pěších 94 km. Ale to je tím, že ona je tak rychlá, samozřejmě!

Poslední samokontrola

A pak už po lesních cestách k papírně, vrátit se dvě stě metrů, protože kdo měl vidět tu odbočku, a konečně - konečně! finální asfaltka. Ona má sice jen asi dva kilometry, ale byl to pro mě vždycky nejvíc deprimující úsek, který jsem pěšky ze srdce nesnášela, a mám pocit, že jsem se na ten duatlon přihlásila hlavně proto, abych se mu vyhnula, protože na kole byl docela příjemnej.

No... a penzion Šéba a cíl. Když jsem dostala diplom, zeptala jsem se, kolik holek na duatlonu už dorazilo, a že se to prý dozvím zítra z výsledků, tak jsem to nechala být, že nás asi přece jen odstartovalo víc než tři, a když jsem nacpala kolo do kufru, umyla se ve zbytku vody z cyklolahve a akorát si dávala kafe z termosky před cestou do Prahy, volal mi Petr Šmidrkal, kde jsem, že by chtěli vyhlásit ženský duatlon. Ehm.

Zajímalo by mě, jestli by lidi v restauraci tleskali mému třetímu místu, i kdyby se obecně vědělo, že jsme startovaly jenom tři. Ale asi jo, protože pochodníci jsou lid uznalý (a soucitný.)

Jé, to bylo dobrý! A těch zážitků! Pochybuju, že bych jich tolik měla z libovolné jiné trasy. Protože nové zážitky a nové zkušenosti, to je to, proč to člověk dělá. Asi bych měla zkusit najít ještě nějaký další závod v disciplínách, které mi jsou úplně cizí.

A nyní se dostávám ke každoroční chvále - žádný jiný závod není tak skvěle zorganizovaný. Zbožňuju pořadatele za jejich přístup a zbožňuju zdejší dobrovolníky na kontrolách. A toho občerstvení! Od poslední cykločásti jsem se pohybovala na chvostu startovního pole a stejně toho byly mraky. A letos byla úplně úchvatná trička, jak bavlněné, tak funkční, a taky nádherné tunely.

Píšu to každý rok a napíšu to i letos: Rakovnická šedesátka je prostě nejlepší pochod ever. Veliké díky za organizaci a za vaši trpělivost s lamami, jako jsem já.

Z cíle