Rakovnická šedesátko, vrátila jsem se

Byl to hektický týden, ale přesto vůbec nebylo otázkou, jestli na R60 vyrazit, nebo ne. A neudělala jsem chybu, protože byla perfektní a nadobyčejně mi sedla. Trvalo to čtyři roky, ale vrátila jsem se.

Rakovnická šedesátka, trasa 72 km
sobota 18. 5. 2024, start v 6:10

Startovalo 109 účastníků, celou trasu dokončilo 96.

Vzdálenost: 74,62 km / 1483 m+

Celkový čas: 11 h 17 min
Čas pohybu: 10 hod 19 min

Průměrná rychlost: 6,6 km/h (9:04 min/km)
Průměrná rychlost pohybu: 7,2 km/h (8:18 min/km)

Průměrný srdeční tep: 145 t/min
Maximální srdeční tep: 186 t/min

Celkové pořadí: 23. ze 109
Pořadí v ženách: 7. z 43

Stránky pochodu ZDE, facebooková stránka ZDE a ZDE, facebooková událost ZDE, výsledky ZDE a trasa ZDE. Fotky od organizátorů ZDE, profi fotky Oty Štrose ZDE.

Moje oblíbená disciplína, probíhání brodů

Přípravu na pochod jsem nemohla mít... horší.

Šest dní před startem jsem přiletěla po dvou týdnech z Mongolska a měla deset hodin do odjezdu na služební cestu.
Tři dny před startem jsem se vrátila ze služebky.
Dva dny před startem jsem si uvědomila, že se mi na K50 před měsícem rozpadl batůžek.
Den před startem jsem musela zůstat v práci až do večera.
Jak jsem v sobotu dokázala vstát ve 3:30, je mi záhadou.

Musím se rozepsat o čtvrteční návštěvě Trailpointu.
"Tohle je nový model salomoní vesty," podala mi ho sympatická slečna. "Dvanáctka. Tohle desítka. Velikost S. A tohle M."
Po deseti minutách zkoušení jsem si konečně vybrala.
"Můžu ještě nějak pomoct?" zeptala se slečna.
"Možná bych se ještě podívala na nějaké běžecké větrovky," ukázala jsem váhavě na stojan, před kterým jsme celou dobu stály.
"Tahle od Craftu je nová, tu si chci koupit já, nechcete si ji zkusit? Nebo vy nechcete moc barevné... zkuste si tuhle od Montane, je to absolutní výprodej, takže je vážně levná." Padla mi jako ulitá, nemusela jsem si zkoušet nic jiného.

"Hm, tak co bych si tak ještě koupila?" pravila jsem na to konto rozverně a rozhlédla se po místnosti.
"No když už o tom mluvíte..."
Takže jsem tam nechala sedmičku a kromě vesty a větrovky koupila ještě běžecké kraťasy. Vážně doufám, že slečna dostává tučné prémie, zaslouží si každou korunu.

Počasí vyšlo na jedničku, pršelo většinu času. Ostatním to tak možná nepřišlo, ale já se ani trochu nepřehřívala. Pecka.

Do Rakovníka jsem přijela v půl šesté ráno. Na náměstí co do parkování bylo úplně volno, a tak jsem si stoupla tak blízko kostelu, jak to šlo, a po registraci se utekla schovat zpátky do auta, protože pršelo a nebylo teplo. To protože jsem na sobě měla sice větrovku, ale na nohou jenom běžecké kraťasy.

Z auta jsem vylezla jenom kvůli záchodům, což vypadalo bledě - stály 10 Kč a já měla nejmenší pětistovku - a paní za okýnkem vypadala bděle a neúprosně. Do řeči mi skočila v polovině otázky, jestli bude mít nazpátek. "Neplatíte," pravila mile a ještě se usmála, ačkoliv byla sobota šest ráno. Jak řikám. Neúprosná.

Vzhledem k tomu, že jsem letos pořádně nic nenaběhala, že jsem se ještě nedostala z cestovní únavy a že jsem před měsícem na krkonošské padesátce málem zdechla, jsem měla v plánu Rakovnickou 60 velmi pomaličku jít, a kdyby to nešlo, tak si z toho nic nedělat a prostě nedokončit. A stejně jsem se bála, protože 70 km je docela dost. A kdo má pořád vysoušet ty od slz promáčené polštáře a slepovat zbytky ega.

Před startem u kostela v Rakovníku

Pak se odstartovalo a všichni vyběhli. Já taky vyběhla, protože mi byla zima a pršelo a začátek byla nudná, asfaltová rovinka, kterou jsem chtěla mít co nejdřív za sebou. První kontrola byla na nejvyšším kopci celé trasy, takže jsem si mohla být jistá, že zpomalím co nevidět.

Do kopce jsem opravdu zpomalila. Tou dobou už jsem byla svlečená do trička a proti dešti se bránila jenom kšiltovkou a užívala si, že se nepřehřívám. Co jsem si neužívala, byla skupinka za mnou s podobným tempem, která byla slyšet dobrých sto metrů daleko, jak hluční byli. A navíc tam měla jedna slečna hrozně negativní tón v hlasu, a já nechtěla poslouchat hlučné, negativní lidi, a hlavně jsem se nechtěla dostat do spirály negativity jako před měsícem v Krkonoších, a tak jsem z batohu vylovila sluchátka a zesílila je tak moc, abych neslyšela vůbec nic jiného, že jako než jim uteču, a pak jsem hudbu poslouchala dalších jedenáct hodin. Možná jsem měla z Mongolska trochu absťáček. Akorát budu muset hodně přehodnotit mix v telefonu.

První stoupání

Cesta k rozhledně

Když jsem docházela k živé kontrole na Senecké hoře, musela jsem si hudbu pauznout, abych se přesvědčila, že mě nešálí smysly. Nešálily. Na vrcholu rozhledny byl dýdžej s aparaturou a trumpetista k tomu. Když jsem stoupala po schodech nahoru, fyzicky mě bolelo, jak hlasité to bylo.

Tou dobou jsem asi ještě napůl spala, protože jsem si tam připadala jako po lobotomii - jestli tam byli tak zmatení všichni pochodníci, tak dobrovolníkům na téhle kontrole patří všechna čest, že nás nezačali házet přes ochoz.

Občerstvení u rozhledny

Hudební produkce nahoře

Od Senecké hory vede trasa po měkkých cestách lesem a je z kopce a je to úsek, který mám moc ráda, a tak mi to nedalo a zase jsem běžela. Ono mi stejně začalo být trochu chladno.

No, trochu víc - než jsem vyměkla a začala se střídavě svlékat a oblékat podle potřeby, tak to trvalo a byla jsem moc zvědavá, jestli to neodnesu nachlazením, protože k dešti i studeně foukalo a já si nevzala kolem krku šátek.

A tak jsem běžela i poté, co jsem doběhla do Žďárů a do Malinové a tam dál, kde už to nebyla měkká lesní cesta.

A najednou jsem byla na Krakovci. Co, kdy, jak?

Kontrola Rozcestí

U Krakovce

Krakovec. Ať žijí R60!

Přiběhla jsem tam deset minut před startem čtyřicítkářů, kterých bylo 387, a tak jsem se nezdržovala a pelášila dál, abych měla volné cesty. Protože tam začínají - každoročně nejlepší část R60 - brody přes Javornici.

Teda většinou bývá teplo a slunečno a tehdy to bývá super, tou vodou probíhat. Ale zas teď už mám boty mokré od deště a mokré trávy, takže to nebude velký rozdíl.

Údolím Javornice

Šipka hovoří jasně

Jenže jako každý rok se mi do té vody vbíhat nechtělo, i když jsem věděla, že stejně tímhle údolím až na konec suchou nohou neprojdu, ani kdybych se na hlavu stavěla. Ale protože se už znám, tak jsem na to byla připravená, a tak jsem se první brod rozhodla přeskákat po malých, nestabilních a slizkých kamenech, samozřejmě mi to podjelo, já sjela oběma nohama po kotníky do vody a bylo hotovo.

Jako každý rok se na mě smáli a povzbudivě volali všichni lidi, kteří balancovali s hůlkami na lávkách, kládách a kamenech, když jsem kolem nich probíhala, až voda stříkala na všechny strany.

Oproti předchozím letům byl velký rozdíl ve stavu bláta. Takové bahenní lázně jsem už dlouho nezažila... ty brody byly super i na průběžné mytí bot.

Ze zelené na trase přecházely oči. Jasně, možná jsem se právě vrátila z Mongolska, kde je to jedna velká poušť, ale stejně...

Javornice

Zbožňuju každý metr trasy v tomhle údolí.

Na trase byla samokontrola na Dudákově jámě, jen samolepky na stromě, které jsme si lepili do kontrolní karty. Ale tam jsem pochopila, že to, co se dělo na Senecké hoře, nebyla náhoda. Jakože...

...vau. Je vidět, že když jsem před lety psala, že už se R60 nemá kam posouvat, tak jsem organizátory hrubě podcenila.

U ústí Javornice měla být další živá kontrola. Pamatovala jsem si ji jako malý stoleček u cesty i jako velké cyklodepo na louce u řeky, ale teď jsem vylezla na silnici a viděla jsem lidi, jak odchází vlevo i vpravo, a paní v červené mikině, která tam byla u auta a tak nějak vypadala, že má s pochodem něco společného, na mě volala: "Doprava! Doleva se pak budete vracet!" A tak jsem šla doprava.

Jenže kontrola nebyla ani doprava, ani doleva, ale za křovím za silnicí, a tak jsem si kilometr zašla - uviděla jsem ji z mostu.

Já se velmi snažila udržet pozitivní náladu, protože jsem si v sobě řešila nakupené problémy - zdravotní, pracovní, osobní - a brody přes Javornici fungovaly skvěle, ale teď mě někdo poslal dost pravděpodobně úmyslně špatným směrem. Ne, to nemohlo být úmyslné. To byla určitě jenom roztržitost. Lidi nejsou zlí. To se mohlo stát každému. Usmívej se, bylo to jen pár set metrů. Nic to není.

Dobrovolníkům na občerstvovačce se ale povedlo mi ten úsměv opravdu zase přikouzlit, protože tam panovala skvělá atmosféra. A protože měli chleby tou škvarkovou pomazánkou namazané opravdu bohatě, a já mám ráda bohatě namazané chleby.

Kontrola u ústní Javornice

Z kontroly se šlo do kopce a navíc po asfaltu, a tak jsem konečně mohla zase zpomalit. Tou dobou jsem se totiž poprvé pořádně podívala na hodinky a zjistila jsem, že mám v nohách přes třicet kilometrů a že pořád běžím, pokud cesta nevede do kopce. Jakože po rovině a dokonce i po asfaltu.

Bolela mě stehna, protože nemám natrénováno, a bylo na pováženou, jak moc, že jako nejspíš někdy přijdou i křeče a že časem přestanu být možná schopná i chodit, a bolelo mě moje operované koleno, protože nálož bláta na trase byla příšerná a vazy i menisky dostávaly pořádně zabrat, ale to bylo všechno. Mohla jsem běžet a bylo mi to příjemné.

Myslela jsem si, že bych už mohla zpomalit, respektive že v zájmu sebezáchovy bych měla zpomalit. Jenže když jsem to udělala - na asfaltové rovince - tak jsem zjistila, že se hýbu hrozně pomalu a že je mi to nepříjemné a že by mě to asi nebavilo, a tak jsem běžela dál.

Krajina

Na vyhlídce Pod Lípou jsme se u samokontroly seběhli s jiným běžcem. "Těch samolepek tu chybí hrozně málo," řekla jsem zaraženě a on jen přikývl: "Taky jsem si říkal." Já od předchozí živé kontroly věděla, že čekají ještě devadesát šedesátkařů, ale teprve tady mi došlo, že se pohybuju v závodním poli docela vepředu.

Vyhlídka Pod Lípou

Cesta kolem Zbirožského potoka před Skryjemi byla moc pěkná, ten úsek jsem si z minulých let skoro nepamatovala. U Skryjských jezírek se trochu lezlo po kamenech a skalách a to bylo zábavné, protože stehna už bolela tak, že jsem nemohla pořádně ohýbat nohy, a to nezažívám moc často a já mám ráda nové zážitky. Silné, ne nutně pozitivní, že áno.

Takže mě pobavila i pasáž, kdy značka vedla na skálu nad vodou, kde byla dvojice turistů, kteří se tvářili dost bezradně, že je jako cesta zatopená a co dál? Už už jsem byla odhodlaná vběhnout do řeky a skálu obbrodit (nebo obeplavat, jak by to padlo), ale ukázalo se, že byli jen málo odhodlaní a že cesta přes skálu vedla tak, že se dalo projít suchou nohou.

Zbirožský potok

Skryjská jezírka

A samozřejmě kontrola ve Skryjích, ta je vždycky skvělá. Kartu mi odpípla asi tak šestiletá holčička se supervizí o pět let starší kamarádky, chleby domazávaly taky děti... záchranáři byli, pravda, dospělí. A pár dospělých dobrovolníků se tam taky motalo. Ale hlavní gró tam držely děti a to byla naprostá pecka. Abych nemusela pořád lítat ke koši při vyjídání tácu nakrájených banánů, dostala jsem dokonce pod nos tácek na slupky.

Na kontrole

Na trase podél Berounky jsem potkala houfy jiných pochodníků, nejspíš z jiného pochodu, a všichni mi ochotně uhýbali, protože jsem pořád běžela (!!!), a když jsem doběhla k hlavnímu houfu, rozšířila se pěšinka v trávě a kopřivách na dvě a ta méně prošlapaná byla prázdná, a tak jsem vůbec nemusela zpomalit.

Podél Berounky

To až v kopci na hájovnu Křiniště. (Na šipce bylo dopsáno "bacha, krpál". Kdybysme to třeba přehlídli.) Byl prudký, moc rychle mi to v něm nešlo, protože zrovna přestalo pršet, a v osychajícím lese se probudil hmyz, takže mi furt něco lítalo kolem hlavy a snažilo se to nechat vdechnout, sníst nebo aspoň pohltit bělimou. Jakože okem. Uf.

Jak na Křiništi mohli dobrovolníci vydržet, a co víc, jak tam mohla hrát živá kapela, nad tím mi zůstává rozum stát. Já utekla, jak nejrychleji to šlo.

Kontrola na Křiništi

Velmi, velmi stylové. Příště si vezmu velkou večerní.

Jenže ono to už moc nešlo.

Někde kolem 55. kilometru se to zlomilo a běh přestal být přirozený. Stehna byla v jednom ohni, koleno bylo namožené tak, že začalo natékat, a na to, abych běžela, jsem se musela soustředit, jinak jsem samovolně přecházela do chůze.

Někde tou dobou jsem se začala potkávat s klukem, kterému pár let do patnácti určitě scházelo. Šel sám, šel čtyřicítku a působil tak, jako by se šel jen proskočit za barák, hned budu zpátky, neboj, mami. Čas od času se ohlédl, a když jsem se svým pomalým, trvalým poklusem přiblížila, poskočil a rozverně se rozběhl, dokud nebyl několik set metrů daleko. A já ho dalších deset minut dobíhala, a on zase utekl, a já ho dobíhala, a takhle až na kontrolu v Pustovětech. Když jsem mu říkala, že se mi za ním běželo skvěle a že byl dokonalým motorem, tak se viditelně rozzářil.

Sice jsem v batohu měla dva náhradní páry ponožek (nikdy nepoužité), ale touhle dobou už byly boty natolik vyhřáté, že jsem raději volila i obskurní lávky, než abych znovu vbíhala do vody

Seběh. Stíhám motivačního kluka.

Kontrola v Pustovětech. "Kde jste? Už tu na vás všichni čekají!" volal dobrovolník na všechny příchozí.

Trasu z Pustovět mám taky docela ráda. Sice je tam ještě poslední kopec, ale vede moc pěkným lesem kolem opuštěných vojenských budov a kus je tam ještě tak příjemně z kopce, že jsem se dokázala znovu rozběhnout.

Chvíli hrozilo, že vysvitne sluníčko, ale pak zase začalo pršet, takže dobrý

Kontrola na Hané

Opuštěné muniční sklady

Poslední kilometry

Původní plán byl, že úplně poslední dva kilometry po asfaltové rovince, které z duše nesnáším, hecnu a poběžím, ale realita byla příliš bolestivá, než aby to šlo uskutečnit. Ale chodit mě nebolelo, a tak jsem si hlídala, abych šla přes 6 km/h, což se od mého poklusu po sedmdesáti kilometrech rychlostně moc nelišilo, a měla jsem ze sebe radost.

A v Rakovníku jsem v aleji podél potoka nakonec přece jen ještě dokázala klusat, i když jsem přitom očima hypnotizovala zbývající vzdálenost na hodinkách.

Tady jsem původně chtěla běžet. Ha ha ha. Fuj.

Poslední kilometr jsem těma očima prostě dotlačila. Tak kvalitní jsem hypnotizér!

A pak jsem tam byla. V cílové restauraci.

A byla jsem 23. ze 109 startujících.  Páni. Ono to tam asi někde ve mně pořád ještě je. Protože tohle je skvělej výsledek a já jsem na něj neskutečně pyšná. Najednou je motivace zase pořádně běhat o tolik větší!

Cíl

Teda jako tady, vevnitř. Cíl.

Bylo to nádherný. Vím, že to píšu každý rok, ale letos nemůžu přijít na nic, co by mohlo být lepší, protože mi to nadobyčejně sedlo.

Ona je Rakovnická 60 totiž dost lehký pochod, protože je rovinatá a přitom se vyhýbá asfaltu. Navíc vede krásnou přírodou, trasa zahrnuje rozhlednu, krakovecký hrad, Skryjská jezírka, vyhlídky, skály a brody. A do toho všeho organizátoři na kontroly zvládli zařídit živou hudební produkci, občerstvení i pro lidi s bezmléčnou dietou, dobře naladěné dobrovolníky a skvělou atmosféru všude na trase.

Vyrážela jsem se spoustou věcí, které jsem si v sobě musela utřídit, a trvalo to nadobyčejně dlouho, ale navzdory tomu jsem celý den strávila opravdu příjemně. Užila jsem si to.

Pravda, cestou domů jsem byla vděčná za tempomat a hodně jsem si rozmýšlela každé sešlápnutí spojky a teď, den poté, se ze židle musím zvedat zapřená a i břišní svaly mám namožené tak, že mě bolí kýchat, ale stálo to za to. Pořád mi totiž zůstává rozum stát nad tím, že jsem byla schopná běžet 55 kilometrů. Ostatní možná z počasí nebyli nadšení, ale u mě má určitě velký podíl na výkonu. Víc deště, víc chladu, víc větru!

A víc Rakovnické šedesátky.

Díky!