Kolo-běh-kolo anebo Rakovnický duatlon podruhé

Tradiční Rakovnická šedesátka, už podruhé v duatlonové variantě. 31 km kolo, 27 km běh, 33 km kolo. Terén, kopce, přátelská atmosféra, skvělá organizace a nádherná trasa. Moc se mi to líbilo. A aby byly zážitky, tak jsem píchla i letos - bez toho by to nešlo, to už je tradice.

Duatlon Rakovnické 60 - RD100
sobota 12. 9. 2020, start 6:00

kolo I:
Vzdálenost: 31,34 km
Nastoupáno: 689 m+
Čas: 2 hod 11 min
Rychlost: 14,4 km/h

běh:
Vzdálenost: 27,66 km
Nastoupáno: 627 m+
Čas: 4 hod 13 min
Rychlost: 6,6 km/h

kolo II:
Vzdálenost: 33,46 km
Nastoupáno: 888 m+
Čas: 3 hod 19 min
Rychlost: 12,1 km/h

Pořadí v duatlonistech celkem: 8. z 8 startujících
Pořadí v ženách: 3. ze 3 startujících

Stránky pochodu ZDE, facebooková stránka ZDE, facebooková událost ZDE, fotky ZDE, výsledky ZDE, trasa ZDE.

Letos to pro mě s R60 vypadalo bledě, protože mi zrušili operaci utrženého menisku v koleni plánovanou na duben. Jenže pak se odložila R60 na září, já dostala náhradní termín v červenci - a pan doktor říkal, že šestý týden po operaci můžu začít koleno postupně zatěžovat a osm týdnů po operaci už můžu do plné zátěže. Musím R60 pochválit, že datum zvolila opravdu skvěle, na těch osm týdnů to bylo tip ťop. ("Doktor říkal, že můžu..." Ehm :))

Myslela jsem si, že jsem letos vybavení podchytila lépe než loni, kdy jsem vlastně na kole ani pořádně neuměla jezdit, natož abych měla něco pořádnýho. (Od tý doby jsem si totiž koupila přední blatník a samozatmavovací brýle, ahá!) Ten pocit přešel ještě před startem, když jsem nohou chtěla spustit stojánek a místo toho jsem ho prostě ukopla. Velmi jsem tím pobavila kolegu, který mě akorát přišel pozdravit. Já se tolik nesmála, mně totiž přišlo jako docela brzy na postupný rozpad kola, když se ještě ani nevyjelo.

Minuta do startu

Vyjela jsem v houfu ostatních a byla jsem hrozně zvědavá, kdy z něj odpadnu, protože loni to netrvalo ani několik kilometrů.

Jenže zatímco loni jsem trochu běhala a na kole ujela asi pět kilometrů, letos jsem začala jezdit takřka denně do práce na kole (a uběhla asi pět kilometrů), přičemž moje cesty do práce se vyznačují tím, že já bydlím na kopci, práci mám na kopci a cestou křížím Vltavu a stoupání do práce má takový grády, že když si v brašně kromě převlečení vezu i boty, zvedá se mi přední kolo. Čímž chce básník říct, že stoupání na Seneckou horu a Pavlíkovu rozhlednu bylo dost legrační a hrozně mě v něm zdržovala jenom nezvladatelná potřeba fotit dechberoucí inverzi pod námi.

Stoupání k rozhledně

S inverzí

A přesně na rozhledně jsem měla i východ slunce

Ještě obligátně dolů

Sjezd mě bavil i loni, protože terénní sjezdy, ách!

A tak jsem letos píchla už na třináctém kilometru. Přiznávám, že mě to dost rozhodilo: rozpočteno na obě cykločásti by to á 13 km bylo dohromady 5 defektů. Loni mi výměna duše zabrala 45 min, letos by to bylo i s lepením... Nicméně zkušenosti (po letošním jaře neváhám napsat BOHATÉ zkušenosti) byly znát, a tak to celé zabralo jen dvacet minut, a to to bylo náročnější o fakt, že pořád ještě neohnu koleno tak, abych si dřepla nebo klekla, a tráva byla mokrá, takže jsem si nemohla ani sednout. (Cesta mokrá nebyla, ale po ní jezdili cyklisti. A pak běhali běžci... a TO bylo deprimující. Běžci totiž startovali minutu po nás. Vážně jsem tak strašlivě pomalá?)

Ještě jsem taky pobavila sama sebe, když jsem si při vyhákávání brzdového lanka opatlala prsty v nějaké tekutině a skoro vteřinu jsem si říkala, že se do brzdového mechanismu používá moc pěknej červenej olej, než mi to došlo. Ty roztřepený kousky jsou překvapivě ostrý.

Kontrola Rozcestí kousek dál

A zase ty zamžené obzory

Dokonce i já píchla na dost malebném místě

...které se mi přestalo líbit s prvními probíhajícími běžci

Na Krakovec to už bylo kousek, i když jsem si to znepříjemnila tím, že jsem musela předjet všechny běžce, kteří se dostali přede mě, a občas to na úzkých stezkách nebylo jednoduché. Ale pak začaly brody přes Javornici, což je ta nejepičtější část celé R60.

Přichomýtla jsem se tam ke skupince čtyř cyklistů, kteří byli mnohem rychlejší v terénu - teprve v blátivých dírách s kalužemi se pozná, zač je toho trekové kolo s úzkými pneumatikami loket, ale naopak jezdili hrozně pomalu po úhledných pěšinách a občas se zastavovali, aby se poradili nebo počkali na opozdivšího se, a tak jsem s nimi dojela až na kontrolu.

Což oceňuju. Zaprvé jsem se díky nim ujistila, že i cyklisti mají nosit kolo po té žluté stezičce nad Javornicí, kde jsem dosud potkávala jenom chodce a s kolem na rameni se tam pokaždé cítila jako pako, a za druhé jsem poprvé viděla někoho sjíždět dolů z Čertovcova pilíře. A dokonce to přežili! Já si raději potrénovala seběh zapřená o kolo, což taky nebylo bez půvabu, protože byl kopec tak prudký, že se mi několikrát kvůli přibržďování přední brzdou dostalo kolo do salta a jen tak tak jsem ho udržela. (Zadní jsem brzdila naplno pořád.)

Stoupání od kontroly

Čertovcův pilíř

...a sjezd. Pořád tomu odmítám věřit, že to vážně lidi sjíždí, jakože bez páteřáku a tak.

Na kontrole v ústí Javornice jsem přepočítala kola v depu a zjistila jsem, že jsem z deseti duatlonistů osmá. Dobře já! Letos nebudu poslední, tak. Taky jsem tam zmátla obsluhu, která měla za to, že už vydali všechny dropbagy, a nebyli si jistí, kde je můj, což zmátlo i mě, protože jsem možnost dropbagu vůbec nezaregistrovala a batůžek si celou dobu vezla v brašně. (Ne že bych na běžeckou část potřebovala něco jiného, než co jsem měla na kolo. To jen neochota jezdit s batohem na zádech zapříčinila, že jsem měla dvě zavazadla.)

Na kontrole

Letos vedla běžecká trasa jinudy - vůbec se nešplhalo vodopádem vzhůru a neprodíralo lesní roklí, kde jsem loni udělala dost epický kufr, ale místo toho se běželo od mostu po značce opačným směrem a do první vesnice, kudy se šlo i loni, se došlo civilizovaně po cestách. Což bylo dost super, protože se mi hrozně chtělo běžet, a tak jsem běžela a bavilo mě to. V údolí Berounky se ještě válela ranní mlha a bylo příjemně chladno a o to lepší to bylo. Konečně s sebou nemám tu kouli u nohy, která hrozí každou chvíli píchlou duší!

Trochu jsem znejistěla pod Lípou, kde jsem si náhodou všimla šipky našpendlené ze směru, jako by se mělo běžet z kopce - a na Lípě loni byla kontrola. Ale ne, další kontrol měla být až dál a byla jsem na trase, uf.

Ranní orosené pavučiny v trávě

Slunko pomalu rozpouští mlhu

Skryjská jezírka byla i letos půvabná a mostky srandovně pružily, když jsem po nich přebíhala, až jsem málem odmrštila malého kluka, který si na nich hrál. Ale ustál to a ani se netvářil moc vystrašeně.

Ve Skryjích prohodit pár vět s Ondrou, který na šedesátce skončil třetí, (byly časy, kdy stovky chodil stejně pomalu jako já,) a parádní seběh k řece, za níž jsme měli - myslím tím duatlonisty - svůj soukromý úsek trasy, který neabsolvoval nikdo další.

Kontrola pod Lípou

Skryjská jezírka s blížícím se běžcem

Kontrola ve Skryjích

Po úvodním stoupání lesem tam cesta vede mezi lány sklizených polí, kde není úniku před slunečními paprsky, ale narozdíl od loňského vedra bylo letos příjemných pětadvacet, a tak jsem sice zpomalila do chůze, ale moc se mi tam líbilo. Stejně jako loni jsem si zaóchala na kontrole v Újezdci nad tím, jak dobří lidé tam žijí, že kontrolu nikdo nezničil, a taky jsem si přepočítala polepky a pořád jsem byla osmá.

U řeky jsem se napojila do protisměru R40 a potkávala spoustu lidí, a protože to k řece bylo z kopce a dál ke kontrole po rovině, aspoň zpočátku jsem zase popobíhala. Tou dobou už se do mě daly křeče, ale letos jsem byla vybavená, a tak jsem lupla jednu tabletu hořčíku a dvě salt caps a bylo dobře.

Soukromá trasa pro osm lidí

A tady taky. Jestlipak si sem někdo chodí sednout a dívat se do kraje? Do vesnice to bylo ještě kus cesty.

Jen to vedro. Poslední dva kilometry k depu jsem se začala hrozně těšit na svoje kolo, protože chápejte, na kole to profukuje! A nebudu mít na zádech tu hřející batohovou zrůdnost! Prej že koule na noze. Zlatý kolo. Už abych tam byla.

K jídlu jsem si dala rizoto a vypila absurdní množství Kofoly a navíc jsem skutečně ocenila další letošní vymoženost, a to toiku, která tu byla k dispozici... a snažila se zahnat pocit zrady, protože moje kolo bylo v depu poslední. Takže dva duatlonisti neodstartovali. Takže letos opět - poslední... A navíc nejspíš poslední cyklista na trati vůbec, protože kdo by byl tak pomalý, aby propásl i moje běžecké kolečko? Protože RC120, tedy cyklisti, kteří jeli trasu dvakrát dokola, už touhle kontrolou projeli podruhé všichni.

(Ale nakonec jsem další cyklisty přece jen potkávala. Kde se na trase vzali, mi doteď není jasný - ještě beru těch 9 cyklistů z RC120, ale 7 lidí z RC60 dorazilo do cíle později než já? Jak, proč, kde?)

Znovu u ústí Javornice. Konečně...

Kolo. Vítr. Přes most a doleva a první stoupání, tady jsem loni tlačila, jenže letos jsem hroznej borec, lalala. Jenže pak přišlo další stoupání a já byla z běžecké části vyfluslejší, než jsem čekala - opravdu jsem na svoje poměry běžela docela dost. Takže jsem teda sesedla a dokonce si během kopce musela dávat pauzy na vydýchání ve stínu. Koule u nohy.

Ve Skryjích lidí od posledně ubylo, a tak se tam o mě starali jak o krále. Taky mi nabízeli hory jídla, že jim toho moc zbývá a už jsou skoro všichni pryč, jenže já si moc dobře pamatovala stoupání k hájovně Křiniště, a tak jsem kromě kusu banánu a jablka nic neriskovala.

Dobře že tak, to stoupání je prostě hrozný. Oproti loňsku jsem aspoň měla letos dostatek sebeúcty, abych se nepokoušela kolo věnovat náhodným kolemjdoucím, ale jinak teda fuj. A za kontrolou jsem si ani nemohla užít následný sjezd, protože přesně tam jsem píchla loni, a tak jsem teď jela krokem a hrozně doufala, že se to nebude opakovat.

Hájovna Křiniště

Těch sjezdů pak následovalo víc a já si při nich pořád dokola omílala vnitřní monolog: "Všichni víme, že jseš expert na terénní sjezdy. Stejně se uklidni a přestaň si furt něco dokazovat." Do toho jsem měla před očima postavičky z Inside Out, jak se mi hádají v hlavě, a vždycky, když jsem chtěla navzdory ostrým kamenům nebo vystouplým kořenům na cestě zrychlit, se některá z nich postavila, zabušila do stolu a donutila mě zase zpomalit. Jsem skutečně hrozně seriózní člověk.

Velice sympatické bylo stoupání za Gypsárnou, které jsem si pamatovala jako hrozné, ale které bylo úplně v pohodě, a pak to až do Pustovět na poslední živou kontrolu fičelo jedna báseň. A tahle kontrola - ach - já nevím, jak nejlíp vyjádřit všechny ty emoce - ale prostě: z okna měli vyvedenou hadici, kterou se člověk mohl opláchnout. Mně bylo vedro, byla jsem od prachu a bláta, od šmíru a, ehm, červeného strojního oleje, od potu a v černé helmě a pod vlasy se mi přehřívala hlava, a tak to bylo jako dar z nebes.

Pustověty. Hadice a studená voda. Spousta studené vody na hlavě a za krkem a na rukou a nohou... ááách.

Dokonce ani následné stoupání do lesů, kde je po pěšince kolo potřeba vést, mi najednou nepřipadalo tak hrozné. Navíc byl ten les nádherný a byl v něm stín. Jo a navzdory všem těm klackům a kořenům jsem v něm nepíchla.

Pak už to šlo rychle - poslední samokontrola, poslední sjezd, návrat na asfalt, průjezd zákazem vjezdu na stavbě, čehož jsem si ráno v protisměru ani nevšimla, a konečně cíl.

Pěšinka za posledním velkým stoupáním

Odpolední prosluněná tráva

Jako já vim, že jsem byla poslední, ale taky jsem byla třetí a dostala jsem krásnou plátěnou tašku. Navíc mám velkou radost, že jsem od loňska zrychlila o více než hodinu - rozdíl výměny duše dělal jen lehce přes dvacet minut, takže i výkon byl znát.

Při snaze narvat kolo do kufru jsem se zadýchávala tak, že jsem potřebovala přestávky, a cestou domů jsem se zastavila pro dva burgery v Mekáči, načež následovalo nejhlubší dno všeho bytí, protože jsem svou pouhou přítomností měnila svůj krásný čistý byt ve špinavou sluj, a tak jsem je jedla v nenapuštěné vaně předtím, než jsem se začala sprchovat. Kolo jsem do bytu vůbec netáhla a další den si ho dojela umýt na zahradu. Po vymotání všech trsů trávy z řetězu, talířů a přesmykače mi vůbec není jasný, jak to kolo zvládlo dojet až do cíle.

Bylo to skvělý. Počasí vyšlo na jedničku, neustálé posouvání úrovně je dechberoucí (ta hadice! a toika! a otevřené veřejné záchody u startu! a tak...), lidi vždycky skvělí a pozitivní a trasa je parádní od začátku do konce. Jsem moc ráda, že mi to letos vyšlo.