rubriky:

odkazy:

moji přátelé

přihlášení

archiv článků:

Rakovnická 60, kterou jsem uběhla (a vyhrála)

facebook.com/photo.php?fbid=685984508209308&set=o.137530659763434&type=3">ZDE

Ještě jedna cílová
(fotil Pepa)

Vítězství bylo sladkým zakončením pečlivých příprav, však posuďte sami:

1. Minulou neděli jsem se v sálavém infernu vyrazila do Brd aklimatizovat na vedro, abych v létě neumřela, a uběhla jsem po zpevněných cestách z velké části na slunci 30 km.
2. V pondělí jsem fakt hodně mrkala, abych zahnala slzy, protože mě už od Jesenické 100 bolí jedno koleno a nedělní běh to nevylepšil. A koupila jsem si Voltaren. Který nemá sebemenší efekt.
3. Ve čtvrtek jsem se šla po práci proběhnout do večerního pařáku aka aklimatizace na vedro II. a taky zjišťování, jak si s tím poradí koleno. Neporadí. Ještěže velký holky nebrečí.
4. Abychom v sobotu nemuseli s Oldou jezdit přes Prahu v nelidskou hodinu, přespávali jsme u Pepy. Takže jsme ještě večer zašli na dvě až tři piva na zahrádku a další si dali u Pepy doma. Spát jsme šli ve čtvrt na jednu.
5. Vstávali jsme ve čtvrt na pět.
6. Zaregistrovat jsme se v Rakovníku stihli minutu a půl před startem. Takže jsme tam nemrzli moc dlouho. Dobře my!

K výše uvedenému bych chtěla dodat, že to nebylo podceňování akce. Žejo. Je to jenom pětašedesátka. A já ji měla jako trénink na Krakonošovu 100. Žejo.

Před startem bylo 9 °C, ale vlastně docela teplo, to jenom já klepala kosu
(fotil Olda)

Ještě jednou, davy houstnou
(fotili organizátoři)

Startovali jsme v šest hodin z náměstí v Rakovníku. Byl nás jen hlouček, protože start byl postupný, takže ti, kteří si chtěli přispat, mohli vybíhat až v půl osmé, ale vzhledem k předpovědi počasí, tedy vedru a později odpoledne i dešťům a bouřkám, byl co nejdřívější start rozhodně dobrou volbou.

Překvapilo mě, kolik známých jsem tam potkala. Vybíhala jsem sama, jak mám ve zvyku, a drobet mě znervóznilo, že po úvodním kilometru běhu lidi pořád ne a ne zpomalit, jak to bývá na stovkách. Protože já to přece neuběhnu, ve čtvrtek jsem měla dost po deseti kilometrech volného běhu, tohle chci dát za deset hodin, protože 6,5 km/h je něco, co bych snad mohla zvládnout, takže mám nárok jít, jenže oni všichni pořád běží! A přede mnou byly takové davy! Tyjo, já budu ze všech úplně poslední. Ale to nevadí. Není to závod, je to aklimatizace na vedro III., abych neumřela na MF100.

Pak se silnice konečně začala zdvihat a já mohla zpomalit do chůze. Ne že by to udělal ještě někdo jiný, jediný pomalejší člověk byl koloběžkář, který měnil píchlou pneumatiku.

K rozhledně s první kontrolou jsme dobíhali skrze pole a byla jsem ráda, že je ještě ranní chládek, protože se sálajícím sluncem nad hlavou by bylo k nepřežití. Teď už mi zima rozhodně nebyla.

Protože se šlo na rozhlednu do mírného kopce, bylo dobře vidět, kolik je přede mnou lidí, hodně, hádala bych tak čtyřicet, ale Olda mě v cíli přesvědčoval, že se mi to jenom zdálo a že to byli i cyklisti, což je dost možné, protože jsem se pohybovala mezi běžci kolem 20. místa, takže měl asi pravdu, ale nejsem si tak docela jistá, jestli by cyklisti neměli mít třeba kola?

Mlhavé ráno

Rozhledna na Senecké hoře

Výhledy

Výhledy jinam

O kus dál mě dohnala Katka Dlouhá a až na kontrolu v hospodě U Hradu v Krakovci jsme běžely spolu. Katka běhá hodně, něco kolem 200 km měsíčně a k tomu ještě 500 km na kole, a tak když povídala, že tu je letos docela konkurence, byla jsem zvědavá, za jaký čas to bude mít nejlepší holka a kdo to bude. Startovku jsem neprohlížela (ani mapu, když už jsme u toho, a vlastně moc ani stránky), ale to by mi stejně nepomohlo, já běžkyně podobných kratších tratí moc neznám.

U hradu Krakovec (natáčeli se tam Ať žijí duchové) jsme si razítkovali itinerář a já si rovnou dala kofolu. Organizátoři sjednali s restauracemi, že prvních několik závodníků v každé kategorii (běžci/cyklo a muži/ženy) bude mít nápoj zdarma, a já se do toho limitu taky vešla, ačkoliv jak mě neváhali upozornit, bylo to proto, že si ti nejrychlejší pití nedávali. V pořádku, za mě dobrý.

První tajná kontrola

Restaurace v Krakovci

Pak to začalo být krásné. Běželo se údolím říčky Javornice, která se klikatila a připravila nám asi dvacet brodů. Jako jediný bod přípravy na R60 jsem si o den dřív přečetla Alešovu reportáž z minulého roku, a tak jsem věděla, že on je probíhal vodou, jenže Aleš opravdu závodí, já si tam všude najdu ty lávky, o kterých někdo psal, že jsou sice schované, ale zato u úplně každého brodu, nebo to aspoň pokaždé přeskákám po kamenech.

Noha se mi smekla na třetím brodu a druhá na čtvrtém. Jenže... je to jenom pětašedesátka. Na Pražské stovce mívám pravidelně mokré nohy mnohem delší dobu a taky bez následků. A tak jsem brody začala probíhat taky a bylo to hrozně príma, ono to legračně cákalo a navíc je prostě něco provinilého na vbíhání v botách do potoka, že jsem si to užívala. A příjemně mi to chladilo pravou achillovku, protože jsem se rozhodla dát ještě šanci pravou-achillovku-ničícím botám, že to třeba tentokrát bude úplně jinak než vždycky, což samozřejmě nebylo.

Doběhla jsem tam Oldu a překvapila jsem tím sama sebe. Na Jesenické stovce byl přece o dvě hodiny rychlejší než já a na Šumavě bylo zcela jasně patrné, kdo je z naší trojice největší máslo. Na druhou stranu - až na ten úvodní asfaltový stoupák jsem vlastně zatím běžela celou dobu. Olda zmínil, že si není jistý, jestli to nepřepaluje, a nasadil mi tím brouka do hlavy. Přepaluju to? Když mně se běží tak příjemně! Whatever, děj se vůle boží, je to trénink na K100, aspoň zjistím, kolik toho jsem schopná uběhnout, než umřu.

Vodou!

Kus cesty jsem běžela za sympatickou smíšenou dvojicí, kterým vděčím za to, že jsem nesešla z červené, jak se to stalo velké části lidí. (Špatná cesta byla pohodlnější a vedla paralelně, ale přesto považuju za dobrý krok nedat na červenou v tom úseku tajnou kontrolu, protože co pak s těmi lidmi, kteří by ji neměli - a odbočka byla vážně nenápadná.) Byly tam pokácené stromy v cestě a to jsem si říkala, že bych tam nechtěla být na kole. Jenže já bych asi obecně nechtěla jet cyklovariantu. Na kole by to byla moc velká dřina.

O něco dál jsem se zase rozbíhala a vzápětí jsem šlápla těsně vedle tachometru, který ležel přímo uprostřed cesty. Sebrala jsem ho s sebou a přemítala, jestli bude lepší ho nechat v cíli, nebo ho pak inzerovat přes Facebook a poslat poštou, až jsem doběhla nějakou cyklistku. "Nepostrádáš tachometr?" vyhrkla jsem na ni, protože bezradně stála a teoreticky mohla řešit, jestli se pro něj bude vracet, nebo ne. Hm, nepostrádá. Tak nic.

Brody byly príma v tom, že se člověk mohl uprostřed řeky zastavit a celý se ošplíchat. Nohy, ruce, obličej, zátylek, vlasy... měla jsem s sebou na ruce i ustřižený buff a ten jsem si máčela taky a chladila se s ním v úsecích bez vody.

Taky člověk díky brodům přesně věděl, kdy ho dojíždí nějaký cyklista a on má uskakovat stranou, protože mokré brzdy vrzaly a cyklistické skupinky hrály úchvatnou modernu.

U východu z údolí byla občerstvovačka (bez kontroly, to je docela neotřelý koncept). Nalila jsem do sebe několik kalíšků ionťáku, než jsem zjistila, že toho zas až tolik nemají, a pití do láhví jsem si raději nedolévala - to můžu dobrat někde ve vesnici - a ujedla jsem kousek chleba se škvarkovým sádlem a půlku banánu, než jsem se vydala dál. A povedlo se mi tam udat tachometr! Byli tam dva cyklisti, tvářili se nešťastně a pak už se tvářili šťastně, zdá se, že jsem jim vylepšila den. Udělalo mi to radost.

Startovné na Rakovnickou šedesátku je 1 Kč - ach och
(fotili organizátoři)

Dohnal mě tam Olda, kterého jsem nechala v údolí
před říčkou bez lávky neochotného namočit si boty

Ve vesnici kousek dál jsem probíhala kolem zahrádky, na níž byli lidi blízko plotu, a tak jsem je poprosila o vodu do láhve. Dolili mi ochotně a rovnou pozjišťovali, co se to tu běží. Ovšem jak jsem do sebe nalila všechen ten ionťák a tady ještě zbytek vody z láhve a najedla se, tak se ze mě stal v dalším kopci pravý ultraběžec, protože kdo neblinká, málo se snaží!

Někde tam mě doběhl Joža Harčarík. Hm hm, doteď jsem fandila na bednu Pepovi, ale jestli běží i Joža... to jsem ale zvědavá, kdo bude rychlejší! Joža pozdravil a já se rozběhla, abychom mohli prohodit aspoň pár slov ("Já myslel, že si chvíli odpočinu!" zaprotestoval nevěrohodně), protože už jsem stejně byla na kopci, a pak jsem za ním vlála tempem mého klasického rychlého tréninku, než prohlásil, že teda zase chvíli poběží a zmizel mi z očí. Ehm.

Joža mizí v dáli / Minimalismus v praxi

Probíhali jsme kolem Berounky, vlastně jsme tam brodili nějaký její přítok, a u jezu tam byla banda vodáků, veselili se a sledovali, kdo další se cvakne. Až jsem jim záviděla, hned bych do té vody skočila! Počasí bylo úplně přesně koupací. Jenže jsem běžela, a tak jsem se nevykoupala, a pak jsem běžela špatně, a kdyby mě na to neupozornil hodný pán, běžela bych údolím Berounky dodnes.

Další kontrola byla ve Skryjích v restauraci Trilobit. Zahrádka byla plná cyklistů, což vysvětluje, proč mělo spousta (ok, asi sedmnáct) cyklistů horší čas než já jako běžec. (Nebo chodec. "Dobrý den, prosím kofolu do čtyřky. Nejsem náhodou ještě na kofolové pozici?" "Vy jedete, nebo běžíte?" "Já jdu." "Ale to tady nemá-... jo aha. Ano, jste druhá žena.")

Kofolu jsem do sebe kopla a vesele vyběhla dál. Za zatáčkou jsem doběhla Oldu, to mě překvapilo, myslela jsem, že už bude někde za horami. Jenže jestli mi v hospodě tvrdili, že jsem druhá holka, tak je to pořadí celý nějaký divný. Takže už jsem se zas až tolik nedivila, když jsem ho nechala za sebou.

Pak mě doběhl Aleš. Takžeee... teď už jsem vůbec netušila, jak to bude na bedně. Pepa vybíhal v 6:00 a zmizel mi hned, Joža vybíhal v 6:50 a míjel mě... jak už je to dlouho? a Aleš vybíhal v 7:15 a míjí mě teď. Ne, byla jsem úplně bez odhadu. Ovšem udělali mi všichni tři radost, že se o tu bednu podělili mezi sebou. Víc adeptů jsem neměla.

Tam byl docela prudký kopec nahoru, předešla jsem několik tlačících cyklistů a pak i dva jedoucí, bylo příjemné moci zase jít. Nahoře, už mezi poli, bylo navíc občerstvení, ach. Pamětliva příhody posledně jsem sice nic nesnědla, ale dva kalíšky ionťáku jsem si dala. A že prý jsem první holka. A kam jako vysublimovala ta, co má být přede mnou? To seděla v té hospodě? To je nějaké divné, ne? A brala jsem tu informaci s rezervou.

Občerstvení, ještě tady jsem znovu zahlédla Aleše

Pak se zase hodně běželo mezi poli a loukami, svítilo sluníčko a vlastně bylo i docela dobře. Teda vedro, ale já byla aklimatizovaná, ahá! Takže mi vedro nevadilo. Teda vadilo, ale byla to aklimatizace na MF100, takže to bylo v pořádku, ne? Mé morálce tenhle argument stačil, fakt mi bylo až do cíle dobře.

Poslední kontrola byla v Pustovětech v restauraci Na Ostrově. Tam už jsem měla docela dost a těšila jsem se na chvilku odpočinku, potřebovala jsem vyřešit několik věcí. Zaprvé se napít ("Kofolu máte zadarmo, jste druhá běžkyně. Ta první tu byla asi v deset nebo půl jedenácté." "Vždyť je to pětapadesátý kilometr! To žádná holka nemohla zaběhnout za čtyři nebo čtyři a půl hodiny! Kdo to byl? Jak vypadala?" "To už si nepamatuju, je to dávno..."), zadruhé doplnit vodu a namočit si hlavu a vlasy (nesmím tu nechat položené ty sluneční brýle, prostě nesmím!), zatřetí vyměnit mokré ponožky (tyjo, ty nohy jsou pěkně zmasakrované, to jsem snad ani nechtěla vidět)... a pak už běžet.

Prvních dvě stě metrů vedlo po asfaltce na sluníčku, které bodalo do očí...

...a tak jsem se vrátila pro sluneční brýle...

...a pak dál, dál.

Kontrola v restauraci Na Ostrově

Konec byl nádherný. Běželo se už celou dobu po vlastním značení skrze zelené lesy s měkkými pěšinkami (díkybohu, koleno tou dobou už bolelo docela zřetelně), a ačkoliv se mi už běžet vůbec nechtělo, měla jsem podobné tempo jako Nicolas Rolet, takže jsme se tam těch posledních deset kilometrů vzájemně tahali. Chvíle chůze, pak se některý z nás rozeběhl (bylo to hrozný, protože to nebyl pokaždé on, takže jsem se někdy musela odhodlat i já, ach ty má morálko) a druhý s ním a docela to fungovalo. I chůze byla svižná, pořád se to dalo držet k 6 km/h.

Akorát teda jediný fail vzájemné spolupráce: "Jé, ty máš hodinky! Kolik máme za sebou? Kolik je to do cíle?" A Nicolas, místo aby mi potvrdil moji domněnku necelých pěti kilometrů, se suverénně vytasil s "ne více než devíti" kilometry. Jejda. Naštěstí neměl pravdu.

No. A tak jsme došli do Rakovníka, a v Rakovníku jsme došli do cíle v restauraci Šéba.

Tajná kontrola Haná: Vem si nálepku ( a rychle, už je za tebou další!)

Cíl. Nicolasi, díky za společnost!

Došli jsme za potlesku všech přítomných. Páni, já byla opravdu první žena! Za umístění se sice nedostávaly medaile nebo poháry, ale vyhrála jsem poukázku na jídlo+drink, což bylo přesně to, co jsem potřebovala. Kofola ve mně jenom zasyčela, grilovaný hermelín mi přišel nesmírně k chuti, a konečně jsem zjistila, v jakém pořadí kluci doběhli. Nad Jožovým časem 6:03 zůstává rozum stát. (Zůstává stát i nad ostatními časy kluků z bedny, ale jako 6:03??)

Šest minut po mně doběhla Katka Dlouhá a asi ničí gratulace mi neudělala tak upřímnou radost. Katka totiž prohlásila, že je nesmírně spokojená, že obhájila loňské druhé místo, protože letošní startovka byla nabitá, a že je spokojená, že je za mnou, protože si myslí, že jsem opravdu dobrá. He. To mi ještě žádný běžec nikdy neřekl! Díky, Katko. Třetí byla Hanka Váchová o čtvrt hodiny později.

Olda doběhl dvacet minut po mně naprosto spokojený se svým výkonem. A jestli je on spokojený se svým výkonem, tak já mám plné právo být spokojená se svým, protože Olda... jo, už jsem zase u toho - Olda je běžec a chodí trénovat na Lovoš, zatímco já jsem turista a bydlím na východopražské placce.

(Ok, končím s poplácáváním se po zádech, díky za trpělivost.)

Cílová s Katkou
(fotili organizátoři)

Rakovnická šedesátka se mi líbila velmi pěkně. Co organizátoři svedli připravit za pouhou 1,- Kč startovného, je nad mé chápání. Připadá mi úžasné pojetí sponzoringu domluvit se s restauracemi na jídle a pití a s tiskárnou na potisku triček, že je dostane každý dokončivší. A trasa! Bála jsem se, že mě nebude bavit, protože není v horách, ale líbila se mi celou dobu.

Ach ach. Jsem nadšená, díky za to.

Zpět na hlavní stranu blogu